ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.3651.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 3651/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce B. Ž. zastoupeného Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem v Liberci 2, Chrastavská 273/30, proti žalované Regionální stavební s.r.o. , se sídlem v Praze 5-Smíchově, Ostrovského 253/3, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 44565208, zastoupené JUDr. Miroslavem Dongresem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Dolní náměstí 679/5, o zaplacení 400 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 37 Cm 184/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2011, č. j. 4 Cmo 33/2011-196, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2011, č. j. 4 Cmo 33/2011-196, v rozsahu měnícího výroku ve věci samé, se zamítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal podanou žalobou po žalované zaplacení nedoplatku ceny díla vyúčtovaného fakturami číslo 202103 a 202111, které provedl pro žalovanou na základě smlouvy o dílo č. David-01/2002/06, jejímž předmětem byla dodávka a montáž tesařských, sádrokartonových a truhlářských konstrukcí pro stavbu „Přístavba penzionu David“ v Harrachově. O tom, že žalovaná nezaplatila žalobci doplatek ceny díla, nebylo mezi účastníky pochyb, spornou byla mezi nimi otázka oprávněnosti zápočtu smluvní pokuty ve výši 400 000 Kč za prodlení žalobce s plněním díla, který žalovaná učinila ještě před podáním žaloby.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (v pořadí prvním ve věci) rozsudkem ze dne 20. prosince 2007, č. j. 37 Cm 184/2006-65, uložil žalované zaplatit žalobci 400 000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalované na zaplacení sjednané smluvní pokuty je nedůvodný, neboť ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro rozpor s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. prosince 2008, č. j. 4 Cmo 81/2008-93, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to z důvodu nesplnění poučovací povinnosti soudu a pro nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.
V průběhu dalšího řízení žalobce upustil od své argumentace, že prodlení s dokončením díla nezavinil, a tvrdil, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné, neboť její výše byla sjednána v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a v rozporu s dobrými mravy. Pro případ jiného názoru soudu navrhoval postup podle §301 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák“).
Rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) ze dne 12. května 2009, č. j. 37 Cm 184/2006-123, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci žalobě opětovně vyhověl. Učinil tak na základě závěru, že ujednání o smluvní pokutě, na němž se účastníci dohodli ve smlouvě o dílo pro případ prodlení zhotovitele s plněním díla, je podle ustálené soudní judikatury neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení §39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), přičemž je rovněž v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle §265 obch. zák. Učinil tak na základě zjištění, že při ceně díla 1 042 792,10 Kč představuje smluvní pokuta 40 000 Kč za každý den prodlení sazbu 3,819 % denně, což by ročně znamenalo 1 394 %.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. března 2010, č. j. 4 Cmo 191/2009-143, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem k otázce, za jakých podmínek je možné ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích posuzovat jako neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák. Rovněž mu vytkl, že právně pochybil, nepřistoupil-li k moderaci smluvní pokuty, ačkoli dospěl k závěru, že její výše je s ohledem na všechny okolnosti případu nepřiměřená a že tedy odporuje zásadám poctivého obchodního styku. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně rovněž nedostál své poučovací povinnosti dle §118a odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) ve vztahu k žalobci o jiném možném právním posouzení věci.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (v pořadí třetím ve věci) rozsudkem ze dne 9. listopadu 2010, č. j. 37 Cm 184/2006-168, uložil žalované zaplatit žalobci 400 000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Podle názoru soudu prvního stupně není ujednání o smluvní pokutě v rozporu s dobrými mravy podle §39 obč. zák., neboť v řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti, za kterých by byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Současně však dospěl k závěru, že uplatnění této sankce je pro šikanózní výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nikoli však z důvodu výše sazby, nýbrž hlavně proto, že žalované v této souvislosti žádná škoda nevznikla, investor vůči ní žádnou sankci neuplatnil a pokud neuvolnil pozastávku, učinil tak z důvodu vadné hydroizolace, s čímž nemá žalobce nic společného. Soud prvního stupně dále uvedl, že z důvodu započtení smluvní pokuty nemohl použít moderační oprávnění.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. května 2011, č. j. 4 Cmo 33/2011-196, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech mezi účastníky za řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že ujednání o smluvní pokutě není neplatné podle §39 obč. zák., neboť nebyly zjištěny a ani žalobcem tvrzeny žádné okolnosti příčící se dobrým mravům, za kterých by byla nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta sjednána. Neztotožnil se však již s jeho závěrem, že výkon práva žalované vůči žalobci ze sjednaného ujednání o smluvní pokutě by byl v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obch. zák. Odvolací soud, vycházeje z obsahu a smyslu tohoto ustanovení a ze zásady smluvní suverenity účastníků obchodněprávních závazkových vztahů, uvedl, že porušení zásad poctivého obchodního styku nelze dovozovat pouze z nepoměru sjednané smluvní pokuty a hodnoty zajišťovaného závazku, ale vždy ve vazbě na konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu. Je proto třeba vážit jak důvody, které ke konkrétní výši smluvní pokuty vedly a okolnosti, které je provázely, tak i důvody nesplnění zajištěného závazku, popřípadě i dopady přiznání sjednané smluvní pokuty na osobu, vůči které je uplatňována. Respektovat je třeba přitom i okolnosti, za kterých byla námitka započtení uplatněna a jakým způsobem.
Podle skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, z něhož odvolací soud vyšel, uzavřela žalovaná jako zhotovitel v dubnu roku 2002 s V. Mrklasovou jako objednatelem smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla kompletní dodávka stavebních, montážních a ostatních prací na předmětné stavbě, dílo mělo být dokončeno do 11. listopadu 2002 a zhotovitele stíhala za nedodržení termínu plnění smluvní pokuta ve výši 40 000 Kč denně, tj. shodná sankce, která stíhala žalobce v souzené věci až počínaje desátým dnem prodlení. Splnil-li žalobce podmínky předání a převzetí díla podle smlouvy o dílo č. David-01/2002/06 uzavřené se žalovanou sepisem předávacího protokolu až dne 20. listopadu 2002, když již od 10. října 2002 byl pod sankcí smluvní pokuty ve výši 40 000 Kč za každý den prodlení, dostal se podle shodného posouzení soudů obou stupňů do prodlení se splněním svého závazku a žalované tak vzniklo vůči němu právo požadovat smluvní pokutu za nedodržení termínu předání dokončeného díla, a to za celou dobu jeho prodlení. Žalovaná vyúčtovala žalobci smluvní pokutu pouze ve výši 400 000 Kč, což odpovídá toliko deseti dnům prodlení, a když žalobce pokutu neuhradil, započetla tuto svou pohledávku oproti nároku žalobce na doplatek ceny díla, a to v lednu 2003, tj. v době, kdy jako zhotovitel díla mohla být investorem sankcionována za prodlení s dokončením díla způsobené prodlením žalobce a rovněž v době, která předcházela zahájení předmětného soudního řízení. Odvolací soud akcentoval, že odepřít soudní ochranu by bylo možné pouze takovému požadavku, který by opomíjel funkce smluvní pokuty, nevycházel by z jejího smyslu, popřípadě by ji zneužíval k poškození dlužníka. Tak tomu však v souzené věci nebylo. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná v rozsahu uplatněným nárokem na smluvní pokutu meze poctivého obchodního styku nepřekročila. Za situace, kdy provedla zápočet před podáním žaloby, pohledávka žalobce v důsledku zániku započtením již v okamžiku podání žaloby neexistovala, a proto je třeba nárok žalobce zamítnout.
Rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že právní úkon žalované, kterým s odkazem na příslušné ujednání smlouvy o dílo uplatnila smluvní pokutu, není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Argumentaci odvolacího soudu označuje za poměrně strohou, a to na rozdíl od soudu prvního stupně, který se podle jeho mínění s touto otázkou podrobně a správně vypořádal. V této souvislosti poukazuje na závěry soudu prvního stupně, který považoval sjednanou smluvní pokutu za nepřiměřeně vysokou, k čemuž dospěl jak jejím přepočtem na roční výši 1 394 % z ceny díla, tak i v kontextu se smluvní pokutou stejné výše, kterou bylo zajištěno případné prodlení žalované jakožto zhotovitele s provedením díla ze strany jejího objednatele, nicméně tato smluvní pokuta byla vázána na cenu díla 16x vyšší než byla cena díla sjednaná mezi účastníky. Soud prvního stupně vzal dále při rozhodování v potaz, že žalované nevznikla žádná škoda a že se žalovaná podílela na důvodech vedoucích k prodlení žalobce. Pokud tedy za tohoto stavu žalovaná vyúčtovala žalobci za část prodlení smluvní pokutu ve výši 400 000 Kč a následně provedla jednostranný zápočet proti nároku žalobce na zaplacení doplatku ceny díla, jde o jednání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, které nepožívá právní ochrany.
Podle dovolatele odvolací soud pochybil i při rozhodování o nákladech řízení, neboť postupoval v rozporu s ustanovením §151 odst. 2 o. s. ř. a ustanovením §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném znění, uložil-li mu povinnost platit náhradu nákladů v jednom stupni vždy třikrát. Podle jeho názoru způsob výpočtu náhrady nákladů řízení, který zvolil odvolací soud, vedl ke zjevnému neopodstatněnému a neoprávněnému navýšení nákladů řízení přiznaných žalované, které nemá oporu v zákoně.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatel výslovně v dovolání uvádí, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Vzhledem k tomu, že dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud dovolání žalobce v rozsahu směřujícím proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení usnesením odmítl pro nepřípustnost [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Přezkoumat napadené rozhodnutí z důvodu uplatněného v dovolání znamená podrobit dovolacímu přezkumu správnost závěru odvolacího soudu o tom, že uplatnění práva žalované na zápočet sjednané smluvní pokuty nelze považovat za výkon práva, který by byl ve smyslu §265 obch. zák. v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a tudíž by nepožíval právní ochrany.
Podle ustanovení §265 obch. zák. výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.
Ustanovení §265 obch. zák., které je speciální pro obchodní závazkové vztahy, je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vykládáno tak, že toto ustanovení předpokládá, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí při prosazování svých zájmů překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla. Jde-li o ujednání, ze kterého účastníku vzešla práva, jejichž uplatnění by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, není neplatné, ale tato práva nejsou vymahatelná – soud v takovém případě uplatněný nárok nepřizná (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2003, sp. zn. 32 Odo 400/2002, dále ze dne 16. února 2005, sp. zn. 32 Odo 487/2004, a ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003, in www.nsoud.cz ). V rozsudku ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007 (a dále například v rozsudku ze dne 9. srpna 2011, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009), pak Nejvyšší soud navázal závěrem, že korektiv zásadami poctivého obchodního styku má být poslední možností (ultima ratio), jak – ve výjimečných případech – zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým, a že ustanovení §265 obch. zák. tak je třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou. V rozsudku ze dne 22. listopadu 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006 (a dále například v rozsudku ze dne 15. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4388/2007, in www.nsoud.cz ), pak Nejvyšší soud dovodil, že porušení zásad poctivého obchodního styku je třeba zkoumat ve vazbě na okolnosti jednotlivého případu.
Z uvedeného vyplývá, že ustanovení §265 obch. zák. o odepření právní ochrany, které míří na jednání, které sice formálně není s kogentní úpravou zákona v rozporu, ale zcela jasně porušuje zásady poctivého obchodního styku, váže rozpor s těmito zásadami nikoli na subjektivní právo či na právní úkony je zakládající, nýbrž pouze na výkon práva (například šikanózní či zneužívající), přičemž jeho důsledkem není neplatnost právního úkonu, nýbrž odepření právní (tj. zejména soudní) ochrany. Závěr o tom, že určité právo nevzniklo, neboť právní úkon, jímž mělo být založeno, je neplatný (pro rozpor s dobrými mravy či z jiného důvodu) a nevyvolal tudíž zamýšlené právní účinky, se pak neslučuje se závěrem, že tomuto právu je na místě odepřít soudní ochranu, neboť jeho výkon je v rozporu s dobrými mravy či s pravidly poctivého obchodního styku. Logickým předpokladem, jehož splněním je podmíněno poměření výkonu práva s pravidly etiky a případné odepření právní ochrany, totiž je, aby toto právo vzniklo, tj. především aby bylo platně založeno (srov. shodně například právní závěr v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2012, sp. zn. 32 Cdo 3921/2010, dále rozsudky téhož soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. 32 Cdo 4267/2010 a ze dne 29. května 2012, sp. zn. 32 Cdo 2383/2010, in www.nsoud.cz ).
Odvolací soud ve svém obšírném odůvodnění judikatorní závěry Nejvyššího soudu respektoval, když ve výkonu práva žalované na smluvní pokutu rozpor se zásadami poctivého obchodního styku neshledal. Naopak z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatel si ustanovení §265 obch. zák. vykládá nesprávně, vztahuje-li rozpornost se zásadami poctivého obchodního styku k právnímu úkonu samotnému, tj. k ujednání o smluvní pokutě, a nikoli k výkonu práva žalované na smluvní pokutu. Dovolací soud tak usuzuje z výčtu okolností (popisovaných závěrů soudu prvního stupně), kterými dovolatel zdůvodňuje rozpor se zásadami poctivého obchodního styku (nepřiměřená výše smluvní pokuty, žalované nevznikla škoda, žalovaná se podílela na důvodech prodlení žalobce). Tyto skutečnosti však ve vztahu k výkonu práva žalované (k jednostrannému zápočtu smluvní pokuty na žalobní nárok) nemají samy o sobě žádnou vypovídací hodnotu a nelze proto pouze na jejich základě odepřít právní ochranu výkonu předmětného práva (srov. například právní závěr v rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 17/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož samotná skutečnost, že smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká, neodůvodňuje aplikaci ustanovení §265 obch. zák., nýbrž postup soudu podle §301 obch. zák.).
Dovodil-li proto odvolací soud ve vazbě na zjištěný skutkový stav, že výkon práva žalované na zápočet smluvní pokuty není ve smyslu §265 obch. zák. v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, je tento jeho právní závěr správný a žádné právní pochybení – jak činí dovolatel – mu nelze vytýkat.
Za situace, kdy Nejvyšší soud ani neshledal, že by řízení trpělo vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, či vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 (tzv. zmatečnostmi), k nimž přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu směřujícím proti měnícímu výroku ve věci samé pro nedůvodnost zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zčásti odmítnuto a ve zbývající části zamítnuto, přičemž z obsahu spisu se nepodává, že by žalované v dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2012
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu