ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.4017.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 4017/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce V. R., , zastoupeného JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4, proti žalovaným 1) České pojišťovně a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, identifikační číslo osoby 45272956, a 2) Generali Pojišťovně a. s., se sídlem v Praze 2, Bělehradská 132, identifikační číslo osoby 61859869, o zaplacení částky 1.332.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 206/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2010, č. j. 51 Co 477/2009-79, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2010, č. j. 51 Co 477/2009-79, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. června 2009, č. j. 13 C 206/2008-45, uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 1.332.000,- Kč a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že dne 13. února 2006 při dopravní nehodě zaviněné řidičem osobního automobilu, jehož provozovatel byl pro případ odpovědnosti za škodu pojištěn u první žalované, a řidičem nákladního automobilu, jehož provozovatel byl pojištěn u druhé žalované, žalobce jako řidič třetího vozidla (autobusu) utrpěl (podle znaleckého posudku z oboru traumatologie) otevřenou tříštivou zlomeninu levého bérce třetího stupně, došlo k rozvoji hnisavých komplikací a vytvořil se pakloub levé holenní kosti, v důsledku čehož se žalobce pohybuje s obtížemi, napadá na levou dolní končetinu a stále v ní pociťuje bolesti. Znalec ohodnotil ztížení jeho společenského uplatnění ve výši 3600 bodů s tím, že žalobce trpí omezením pohyblivosti levého kolene, atrofií svalstva, omezením pohyblivosti hlezna a omezením krevního a lymfatického oběhu levé dolní končetiny, a zvýšil plnění o 50% podle §6 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen „vyhláška“), s odůvodněním, že následky úrazu podstatně omezují žalobce v běžném životě a pracovním uplatnění a vzniklé škody na zdraví u něho vedly k plné invaliditě. Žalobce se (podle znaleckého posudku z oboru psychiatrie) s danou situací nevyrovnal, má výrazně sníženou odolnost vůči stresovým situacím, která plyne ze ztráty tělesných schopností, z existenčního ohrožení a z nejisté prognózy stran úpravy tělesného postižení. Aktivita je silně pokleslá pro oslabenou volní složku a také pro výrazné omezení hybnosti u muže dříve aktivního. Jedná se o akutní reakci na stres, psychický šok a ankciózně depresivní poruchu těžkého stupně s panickými reakcemi a poruchu přizpůsobení, vzniklé následkem tíživé situace po těžkém zranění a vlivem nepříznivých psychologických činitelů při změněné a těžce narušené kvalitě života. Tento stav znalkyně hodnotila 1900 body (dle položky 015 – 900 bodů a dle položky 016 – 1000 bodů) a navrhla zvýšit hodnocení podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky o 50% s tím, že uvedené poruchy jsou těžké, nezvratné a znemožnily žalobci uplatnění především profesní.
Soud prvního stupně k tomu uzavřel (v souladu se shodnými stanovisky účastníků), že základní ohodnocení ztížení společenského uplatnění činí 3700 bodů. Zdůraznil dále, že žalobce utrpěl úraz ve věku 46 let, tj. v době, kdy nebýt úrazu, by byl na vrcholu svého společenského uplatnění a měl před sebou perspektivu dalších 20 let, kdy se mohl plně věnovat svým aktivitám. Před úrazem provozoval autodopravu, často sám řídil autobus, sám prováděl opravy, nyní se této činnosti může věnovat jen omezeně; nemůže již řídit autobus, starat se osobně o jeho údržbu, pro velké potíže s chůzí nemůže zjišťovat jeho technický stav. Svůj podnik vede prostřednictvím počítače a po telefonu, má menší možnost kontrolovat zaměstnance, osobní kontakt s klienty je prakticky vyloučen. Je omezen i ve společenském a rodinném životě, nežije již stejným způsobem života. Pohybuje se o francouzských holích. Nemůže již pro rodinu zajišťovat to, co dříve, jako opravy auta a v bytě a práce v matčině hospodářství na Moravě. Ve volném čase se věnoval sportu, především fotbalu, nyní mu z dřívějších zálib zůstalo jen rybaření. Trpí bolestmi, což má dopad na jeho chování. Jako řidič byl zvyklý na pobyt mezi lidmi, nyní je odkázán ve značné části pouze na byt, a ani tam není zcela soběstačný. To působí zpětně i na jeho psychickou stránku. Těžce nese, že je závislý na jiných osobách, například v autě může jezdit jen do 10 km. Antidepresiva přestal brát v říjnu 2006, neboť se špatně soustředil na práci. Tyto skutečnosti soud prvního stupně posoudil jako důvody hodné mimořádného zřetele, pro něž nepostačí odškodnění podle ustanovení §6 vyhlášky, a dovodil, že je na místě přiznat odškodnění podle ustanovení §7 ve výši požadovaného trojnásobku základního bodového ohodnocení, jež shledal přiměřeným životním omezením a věku žalobce.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně v části přisuzujícího výroku stran částky 684.000,- Kč, napadené odvoláním obou žalovaných, a ohledně této částky žalobu zamítl. Ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobci povinnost nahradit žalovaným náklady odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, s jeho právním posouzením se však neztotožnil. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu vyložil, že přiznání samotného základního odškodnění předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku úrazu objektivně a zásadně omezeny, popřípadě ztraceny, a již v základní výměře odškodnění za ztížení společenského uplatnění je tak obsažena náhrada za nepříznivé důsledky poškozené zdraví pro další život poškozeného. Zvýšení odškodnění přichází v úvahu tehdy, nelze-li v konkrétním případě následky újmy na zdraví vyjádřit jen základním odškodněním, přičemž zvýšení náhrady podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky předpokládá takový stav, kdy v důsledku škody na zdraví poškozeného postihly zvlášť těžké následky, tj. takové, které s ohledem na jeho věk i předpokládané uplatnění v životě poškozeného podstatně omezují, popřípadě i znemožňují, anebo významně mění jeho uplatnění v životě a ve společnosti. Poměřováno se stavem, který je určující pro tzv. základní ohodnocení ztížení společenského uplatnění, jde o stav svou kvalitou zcela jiný, v jehož důsledku dochází k trvalým, zásadním a významným změnám, kdy kvalita dalšího života poškozeného je v porovnání s jeho životem dosavadním nesrovnatelná. Mimořádné zvýšení odškodnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky pak přichází v úvahu jen ve skutečně výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení základního odškodnění podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) dostatečně nevyjadřuje následky poškození, a je vyhrazeno případům, kdy poškozený je pro následky úrazu téměř vyřazen ze života a jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř ztraceny, není schopen se sám obsloužit a podobně. Při těchto úvahách soud vychází ze srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a stavem, který u něj nastal v důsledku poškození. Odvolací soud přitakal odvolacím námitkám a uzavřel, že psychický stav žalobce není natolik závažný, aby splňoval podmínky pro mimořádné navýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění v oblasti psychické ve výši 684.000,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu (výslovně jen ve výroku o věci samé) napadl žalobce dovoláním, jež z hlediska přípustnosti opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů o ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Vady řízení dovolatel spatřuje jednak v tom, že odvolací soud, aniž zopakoval či doplnil dokazování, vyšel z jiného skutkového stavu než soud prvního stupně, jestliže nepovažoval zjištěné psychické poruchy za dostatečně závažné pro účely aplikace ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, jednak v tom, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť postrádá vylíčení úvah, jimiž odvolací soud dospěl k závěru o absenci důvodů pro navýšení odškodnění z hlediska psychiatrického.
Nesprávného právního posouzení se měl odvolací soud dopustit při výkladu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky. Dovolatel zpochybnil správnost úvahy odvolacího soudu o přiměřenosti odškodnění, kterou shledává nepřiléhavou zjištěným skutkovým okolnostem případu, a vytkl odvolacímu soudu, že svým rozhodnutím v rozporu s ustálenou soudní praxí rozdělil ztížení jeho společenského uplatnění z hlediska somatického a psychiatrického na dva samostatné, na sobě nezávislé „nároky“. Argumentoval ve prospěch výkladu, že ztížení společenského uplatnění je třeba navyšovat jako celek, neboť zvlášť těžké následky se projevují souhrnem všech nepříznivých důsledků. Za neopodstatněnou označil úvahu, obsaženou v odvolacích námitkách první žalované, jaká je logika dalšího zvýšení odškodnění určeného pouze pro případy, kdy ani maximální výše základního hodnocení dostatečně nevyjadřuje závažnost trvalých následků, jestliže nebyla ani v základním hodnocení využita hranice pro toto poškození, protože lékař nehodnotil žalobcův psychický stav jako nejzávažnější, nýbrž na horní hranici střední závažnosti.
Závěrem dovolatel podrobil kritice též rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení a navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadeném výroku pod bodem I a v akcesorickém výroku o nákladech odvolacího řízení zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
První i druhá žalovaná se ve svých vyjádřeních k dovolání ztotožnily s rozhodnutím odvolacího soudu.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), při splnění podmínek povinného zastoupení předepsaných ustanovením §241 o. s. ř., Nejvyšší soud dovodil, že dovolání proti měnícímu výroku napadeného rozsudku ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud tedy přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v tomto výroku z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Dovolatel především důvodně namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné, a dovolací důvod stanovený v §214a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, byl uplatněn opodstatněně.
Podle ustanovení §3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, odškodnění ztížení společenského uplatnění se určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví (dále jen „následky“). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Při určování bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění se hodnotí závažnost škody na zdraví, její předpokládaný vývoj a průběh léčení (§5 odst. 1 vyhlášky). Pokud škoda na zdraví vedla ke zvlášť těžkým následkům, zvýší se bodové ohodnocení škody na zdraví podle příloh č. 2 a 4 této vyhlášky nejvýše o 50% celkové částky bodového ohodnocení; zvlášť těžkými následky škody na zdraví se rozumí takové následky, které podstatně omezují nebo významně mění uplatnění v životě anebo znemožňují další uplatnění v životě, a to s ohledem na věk poškozeného i jeho předpokládané uplatnění v životě [§6 odst. 1 písm. c) vyhlášky].
Výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění se stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku (§7 odst. 1 vyhlášky). Ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit (§7 odst. 3 vyhlášky).
Nejvyšší soud ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněném pod číslem 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „Cpjn 203/2010“) vyložil, že náhrada za ztížení společenského uplatnění představuje jednorázové odškodnění za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti; zejména se jedná o nepříznivé důsledky pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví. Výčet uvedených hledisek, k nimž se podle §3 odst. 1 věty první vyhlášky při určení odškodnění ztížení společenského uplatnění přihlíží, je jen demonstrativní a proto není vyloučeno přihlédnout i k jiným hlediskům, než která jsou příkladmo uváděna, aby odškodnění za ztížení společenského uplatnění – jak tento požadavek nastoluje kogentní ustanovení §3 odst. 1 věta druhá vyhlášky – bylo přiměřené povaze následků poškození zdraví a jejich předpokládanému vývoji.
Přiměřenost při určování bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění v lékařském posudku, je umožněna v první řadě způsobem, kterým lékař hodnotí závažnost škody na zdraví, její předpokládaný vývoj a průběh léčení (§5 odst. 1 vyhlášky) podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4. Půjde-li o zvlášť těžké následky škody na zdraví, tedy takové následky, které poškozeného podstatně omezují nebo významně mění uplatnění v životě anebo znemožňují další uplatnění v životě, a to s ohledem na věk poškozeného, i jeho předpokládané uplatnění v životě, je dán lékaři prostor k úvaze, aby zvýšil bodové ohodnocení stanovené v přílohách č. 2 a 4 až o 50 % celkové částky bodového ohodnocení [§6 odst. 1 písm. c) vyhlášky]. Uvedený postup určování bodového ohodnocení umožňuje v odůvodněných případech již lékaři přihlédnout k individuálním okolnostem posuzované věci, přičemž náhrada za ztížení společenského uplatnění určená uvedeným způsobem na základě počtu bodů stanoveného lékařem [tj. úplné bodové hodnocení stanovené lékařem včetně případného zvýšení podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c)] představuje „základní“ jednorázové odškodnění za nepříznivé důsledky poškození zdraví pro životní úkony poškozeného.
Předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky pak je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění. Jednotící zásadou při určování výše náhrady za ztížení společenského uplatnění je, aby se poškozenému dostalo odškodnění, které je ve všech souvislostech přiměřené.
Úsudek soudu o přiměřenosti míry zvýšení odškodnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky vycházející jak z individuálních okolností posuzované věci, tak z obecné zkušenosti soudu včetně poznatků z jiných posuzovaných případů, musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou na zdraví existoval vztah přiměřenosti (srov. též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03).
Úvaha soudu v tomto směru není tedy zcela volná, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru odškodnění [srov. hlediska příkladmo uvedená v §3 odst. 1 větě první a v §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky] a že stanoví předpoklady pro vznik nároku na jeho zvýšení (§7 odst. 3 vyhlášky), stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je úvaha soudu o míře „přiměřenosti“ zvýšení v jednotlivých výjimečných případech hodných mimořádného zřetele usměrňována. Mezi rámcová hlediska, k nimž soudy při úvaze o možnosti zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění přihlížejí, je zpravidla porovnání úrovně společenských, kulturních, sportovních či jiných aktivit poškozeného v době před vznikem škody s jeho možnostmi v době po zranění. Není to však hledisko jediné. Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být rovněž přiměřené povaze následků a jejich budoucímu předpokládanému vývoji (srov. §3 odst. 1 větu druhou vyhlášky).
V souzené věci je otázka, zda jsou splněny předpoklady pro mimořádné (nadlimitní) zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, již závazně vyřešena pravomocnou, odvoláním nenapadenou částí výroku soudu prvního stupně ve věci samé. Na základě odvolání žalovaných bylo úkolem odvolacího soudu posoudit, zda zvýšení, k němuž přistoupil soud prvního stupně, je z pohledu zjištěných konkrétních okolností a při zohlednění shora vyložených obecných zásad přiměřené. Tohoto úkolu se odvolací soud nezhostil, jestliže se – po citaci judikatorních závěrů Nejvyššího soudu a bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění – omezil na závěr, že žalobcův psychický stav není natolik závažný, aby splňoval podmínky pro mimořádné navýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění v oblasti psychické ve výši 684.000,- Kč.
Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky umožňující mimořádné zvýšení odškodnění patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou (srov. Cpjn 203/2010 a shodně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009, ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3885/2009, ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2884/2010, které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého předem neomezeného okruhu okolností (k těmto normám srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002). S tímto režimem se pak nutně pojí zvýšené požadavky na kvalitu odůvodnění soudního rozhodnutí, neboť je-li toliko na soudu, aby – při respektu rámcově stanovených hledisek - vymezil okolnosti, jež jsou rozhodné pro aplikaci ustanovení hmotného práva v konkrétní věci, pak je nezbytné, aby v odůvodnění svého rozhodnutí takto vymezené okolnosti označil a vysvětlil, na základě jaké úvahy k jejich vymezení dospěl (přiznal jim právní relevanci) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4469/2010]. Lakonické (shora citované) konstatování odvolacího soudu přezkum správnosti příslušné jeho úvahy neumožňuje.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů je vadou řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a napadené rozhodnutí odvolacího soudu již z tohoto důvodu nemůže obstát [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Formulace závěru odvolacího soudu skutečně, jak upozorňuje dovolatel, nasvědčuje tomu, že odvolací soud pouze usoudil, že zvýšení odškodnění o další částku 684.000,- Kč je nepřiměřené, aniž se zabýval otázkou, zda není opodstatněno zvýšení nižší. Vzhledem k tomu však, že odvolací soud v rozsahu celé této částky žalobu zamítl, se zdá být zřejmé, že odvolací soud neshledal přiměřeným žádné další zvýšení, což se mu pouze nezdařilo odpovídajícím způsobem vyjádřit v odůvodnění.
Samotný kusý závěr, že psychický stav žalobce není natolik závažný, aby splňoval podmínky pro mimořádné navýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění v oblasti psychické, však zahrnuje nesprávné právní posouzení a dán je proto též dovolací důvod stanovený v §214a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Zdravotní stav poškozeného po poškození zdraví je třeba chápat jako jeden celek, z něhož nelze jednotlivá dílčí poškození oddělovat a který je třeba hodnotit komplexně a nikoli zvlášť pro jednotlivé obory, na které se lékařská věda formálně dělí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 21 Cdo 149/2009, a shodně Cpjn 203/2010). Je tedy třeba dát dovolateli za pravdu též v tom, že nelze separátně posuzovat podmínky pro mimořádné navýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění v oblasti psychické a v oblasti somatické. To ovšem nevylučuje např. posouzení, že mimořádné zvýšení odškodnění v určité výši je přiměřené (dostatečné), založené mimo jiné též na závěru, že omezení postihující kvalitu života poškozeného, pro něž lze jeho případ vyhodnotit jako zvlášť výjimečný a hodný mimořádného zřetele (v intencích ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky), jsou důsledkem toliko jeho somatického postižení. Takový závěr však odvolací soud neučinil, a pokud ano, tak jej v odůvodnění svého rozhodnutí nevyjádřil.
Je třeba v této souvislosti zdůraznit, že rozhodující pro posouzení přiměřenosti odškodnění není matematický postup, jímž soud ke stanovení náhrady škody dospěl. Násobení základního bodového ohodnocení je sice přehlednou (a v soudní praxi obvyklou) metodou vyjádření rozsahu zvýšení, není však v předpise výslovně upraveným a tedy ani jediným (výlučným) způsobem, jak se dobrat zvýšené náhrady. Podstatný je proto vždy výsledek úvah soudu, tj. celková výše odškodnění s ohledem na požadavek přiměřenosti (proporcionality) mezi výší přiznané náhrady a způsobenou újmou, a to i v porovnání s jinými skutkově obdobnými případy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2596/2006, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, a ze dne 18. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4670/2007, jakož i Cpjn 203/2010). Úkolem odvolacího soudu bylo tedy přezkoumat, zda soudem prvního stupně přiznaná částka je (z pohledu shora vyložených kritérií) přiměřená, aniž by byl při svých úvahách vázán postupem, jímž se soud prvního stupně k výši odškodnění dobral, v souzené věci jako součtu násobků náhrad odpovídajících bodovým hodnocením stanoveným znalci ze dvou odvětví zdravotnictví (k správnosti tohoto postupu srov. závěry citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 149/2009).
Dalšími dovolacími námitkami se vzhledem k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí zabývat nelze. Zejména nepřichází za této procesní situace v úvahu (nebylo by procesně korektní), aby se dovolací soud jako soud výlučně přezkumný zabýval otázkou, zda je výše odškodnění pravomocně přisouzená soudem prvního stupně přiměřená či nikoliv, a suploval tak činnost odvolacího soudu.
Námitkami zpochybňujícími rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení se Nejvyšší soud nezabýval z toho důvodu, že dovolání proti takovému rozhodnutí přípustné není (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tak jak to dovolatel sám správně reflektuje. Rozhodnutí o nákladech řízení tedy v žádném případě nepodléhá dovolacímu přezkumu.
Vzhledem k blíže nespecifikovanému odkazu odvolacího soudu na odvolací námitky a v zájmu hospodárnosti dalšího řízení Nejvyšší soud považuje za potřebné upozornit na závěr, jenž formuloval a odůvodnil ve své judikatuře (srov. např. rozsudek ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2581/2009), jakož i v citovaném stanovisku, podle něhož možnost přiměřeného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění soudem podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky není podmíněna tím, zda lékař ve svém posudku dospěl k závěru, že poškození zdraví postiženého vedlo ke zvlášť těžkým následkům ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky. Takový závěr lékaře se totiž může týkat jen odborného lékařského hodnocení následků škody na zdraví z hlediska jejich intenzity, nezabývá se však zjišťováním a hodnocením širšího okruhu skutkových okolností z toho pohledu, zda se navíc jedná o jinak výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s úrovní kvality jeho života v době před vznikem škody. Bude v dalším řízení na odvolacím soudu, aby posoudil, zda lze z toho závěru vycházet (mutatis mutandis) též v souzené věci.
Na adresu odvolacího soudu lze ještě dodat, že mění-li odvolací soud, byť i jen zčásti, rozsudek soudu prvního stupně, pak vždy rozhodne (originárně) i o nákladech řízení u soudu prvního stupně (srov. §224 odst. 2 o. s. ř.), výrokový náklad tedy nemění ani nepotvrzuje.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně obou závislých výroků o nákladech řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2012
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu