ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.4345.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 4345/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně OVO - společnosti s ručením omezeným , se sídlem v Plzni, Prostřední 23, PSČ 318 00, identifikační číslo osoby 14 70 73 22, zastoupené JUDr. Václavem Markem, advokátem se sídlem v Kladně, Oblastní nemocnice, Vančurova 1548, proti žalované Komerční bance, a. s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 3, čp. 969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45 31 70 54, o zaplacení částky 14,645.359,64 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 Cm 243/1996, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2009, č. j. 9 Cmo 113/2009-193, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze označenému v záhlaví, kterým byl potvrzen rozsudek ze dne 20. ledna 2009, č. j. 9 Cm 243/1996-171, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu o zaplacení částky 14,645.359,64 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení (výrok I.), a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II.), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (soud prvního stupně svým v pořadí třetím rozsudkem rozhodl shodně jako ve dvou předchozích zrušených odvolacím soudem - žalobu zamítl). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného k 31. prosinci 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně, jejichž řešení zpochybnila.
Dovolatelka sice tvrdí, že důvodnost dovolání opírá o ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., žádnou právní otázku zásadního významu, na jejímž řešení by odvolací soud své rozhodnutí založil a která by byla pro jeho rozhodnutí určující (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132) však nevymezila a dovolací důvody soustředila do výtek vůči procesnímu postupu soudů obou stupňů. Soudu prvního stupně vytýká, že poté, co mu byla věc vrácena odvolacím soudem k provedení dalšího dokazování, žádné dokazování neprovedl a své rozhodnutí opřel o závěry, které byly učiněny v jiném řízení. Odvolací soud podle dovolatelky při novém projednání věci změnil zásadním způsobem svůj předchozí názor o nutnosti provedení dalších důkazů, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že postupu soudu nelze vytknout pochybení. Rozsudek odvolacího soudu je i proto překvapivý a nepřezkoumatelný. Považuje-li dovolatelka za otázku zásadního právního významu otázku, zda lze převzít skutkové a právní závěry z jiného řízení mezi týmiž účastníky (resp. mezi dovolatelkou a procesní nástupkyní žalované, přičemž účastnice byly v opačném procesním postavení) pak nejde o otázku zásadního právního významu, neboť k této problematice se Nejvyšší soud již vyjádřil v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovodil, že soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. K tomuto závěru se přihlásil i v dalších svých rozhodnutích (srov. rozsudek ze dne 27. května 2009, sp. zn. 32 Cdo 1119/2008 a rozsudek ze dne 29. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 612/2007, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Postup soudů nižších stupňů v projednávané věci je s tímto závěrem v souladu.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z hlediska námitek, že rozsudek je překvapivý, neboť odvolací soud zcela jinak hodnotil právní význam účetní dokumentace, a nepřezkoumatelný, protože se nevypořádal se všemi jejími argumenty uplatněnými v odvolání, jež jsou podřaditelné pod dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Prostřednictvím této námitky nemůže být přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena, jestliže tvrzené vady nezahrnují (jako je tomu v projednávané věci) podmínku existence právní otázky zásadního významu (k tomu srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 a dále ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). V usnesení ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10 (uveřejněném na webových stránkách Ústavního soudu) pak Ústavní soud dovodil, že podmínkou přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. u tvrzené vady řízení je, že právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována.
Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a proti té části výroku, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti výroku o nákladech odvolacího řízení není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. srpna 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu