ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.4947.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 4947/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Svaz klubů mládeže , se sídlem v Praze 9 – Střížkově, Teplická 280, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 69368813, zastoupeného Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem, se sídlem v Praze 4 – Krči, Pod Višňovkou 1661, PSČ 140 00, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, PSČ 118 10, identifikační číslo osoby 00006974, 2) Ing. V. M. 3) Ing. M. M. 4) J. P. 5) M. P. , a 6) MOS , se sídlem v Přerově, Kramářova 31/1239, PSČ 750 02, identifikační číslo osoby 63700964, zastoupenému JUDr. Vlastimilem Roubalem, advokátem, se sídlem v Přerově, Žerotínovo náměstí 15, PSČ 750 02, o určení vlastnictví k nemovitostem a o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 11 C 192/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 14. ledna 2010, č. j. 12 Co 248/2009-451, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku (v dovolání zjevným nedopatřením označen jako usnesení a jako napadený uveden též rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. ledna 2010, sp. zn. 5 Cmo 246/2009-433), jímž Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci potvrdil rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 28. ledna 2009, č. j. 11 C 192/2001-403, ve znění opravného usnesení ze dne 7. září 2009, č. j. 11 C 192/2001-428, ve výrocích pod body III a V, jimiž byla zamítnuta žaloba v části požadující určení vlastnictví žalobce k budově č. p. 1238 na pozemku parc. č. 864 a k pozemkům parc. č. 863 a parc. č. 864, zapsaným na listu vlastnictví č. 534 pro obec a katastrální území Přerov, a k budově č. p. 1239 na pozemku parc. č. 865 a k pozemkům parc. č. 865 a parc. č. 866, zapsaným na listu vlastnictví č. 14133 pro obec a katastrální území Přerov, a ve výrocích pod body IV a VI, jimiž byla zamítnuta žaloba v části požadující vyklizení a předání uvedených nemovitostí, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Otázku zásadního právního významu dovolatelka výslovně neformulovala a nalézt ji nelze ani v obsahovém vymezení uplatněných dovolacích důvodů.
Dovolatel sice ve zcela obecné poloze tvrdí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem (v tomto ohledu zřejmě přehlédl novelu občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.), jeho dovolací námitky však správnost právního posouzení odvolacího soudu nezpochybňují. Dovolatel nenamítá, že odvolací soud použil nesprávnou (zjištěnému skutkovému stavu věci neodpovídající) právní normu anebo že správně určenou právní normu nesprávně vyložil či ji z jiných důvodů na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Správnost právního závěru odvolacího soudu o tom, že dovolatel není ve věci aktivně legitimován, neboť Správa účelových zařízení SMKV SSM, která nabyla předmětné nemovitosti od státu na základě hospodářské smlouvy o převodu vlastnictví ze dne 8. prosince 1988, byla subjektem zřízeným jiným zřizovatelem a odlišným jak od dovolatele, tak i od jeho hospodářského zařízení PULS Ostrava, a dovolatel tudíž neprokázal své vlastnické právo k předmětným nemovitostem, dovolatel zpochybňuje toliko prostřednictvím polemiky se skutkovými závěry, z nichž pro něho nepříznivé právní posouzení vychází. Nečiní nic jiného, než že předkládá svou verzi skutkového stavu věci, odlišnou od skutkových zjištění a skutkových závěrů odvolacího soudu (uvádí, co má, na rozdíl od odvolacího soudu, za prokázané), a právní závěry na ní založené pak poměřuje s kritizovaným právním posouzením odvolacího soudu. Okolnosti uplatněné dovolacím důvodem stanoveným v §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možno jeho výhrady proti zjištěnému skutkovému stavu věci z hlediska jejich obsahu podřadit, však podle ustanovení §237 odst. 3, části věty za středníkem, o. s. ř. závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou.
Lze ostatně též odkázat na závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v jiných, obdobných sporech dovolatele a podle nichž hospodářské zařízení dovolatele bylo vymazáno z podnikového rejstříku po předchozím zrušení bez likvidace k 31. prosinci 1984 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2006, sp. zn. 29 Odo 1076/2005, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. února 2009, sp. zn. I. ÚS 359/06), a bylo-li toto hospodářské zařízení vymazáno z podnikového rejstříku, pak práva a povinnosti zaniklého subjektu přešla na jeho zřizovatele, totiž na dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2010, sp. zn. 32 Cdo 4433/2008). Závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2006, sp. zn. 29 Odo 1076/2005, jímž dovolatel argumentuje, však v ostatním na otázku řešenou v souzené věci vztáhnout nelze, neboť Nejvyšší soud se v tomto rozsudku zabýval vlastnictvím k nemovitostem, ohledně nichž dne 29. června 1970 uzavřelo kupní smlouvu hospodářské zařízení dovolatele.
Dovolací důvod upravený v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. byl uplatněn též argumentací, že nemovitosti byly pořízeny z finančních prostředků na účtech hospodářského zařízení dovolatele, které Socialistický svaz mládeže neoprávněně převzal, a z finančních prostředků, které získal z činnosti tohoto hospodářského zařízení. Především však dovolatel nepostřehl, že odvolací soud na řešení této skutkové otázky napadené rozhodnutí nezaložil, neboť se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pro nabytí vlastnického práva není podstatné, z jakých prostředků byla hrazena kupní cena. Správnost tohoto závěru, který je závěrem právním, dovolatel nenapadl, jen pro úplnost lze proto poznamenat, že ani jeho zpochybnění by otázku zásadního významu po právní stránce neotevřelo, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a v soudní praxi nečiní výkladové těžkosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, a ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005).
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a nikomu z žalovaných podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2012
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu