ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.2074.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 2074/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, proti žalovaným 1) V. T. a 2) H. T. , zastoupeným JUDr. Janou Martinů, advokátkou se sídlem v Klášterci nad Ohří, Zahradní 253, o 180.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 23 C 210/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 2. 2010, č.j. 14 Co 702/2010-102, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 2. 2010, č.j. 14 Co 702/2010-102, v části výroku I., jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 7. 9. 2010, č.j. 23 C 210/2005-84, tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni 180.000,- Kč, se zamítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 2. 2010, č.j. 14 Co 702/2010-102, v části výroku I., jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 7. 9. 2010, č.j. 23 C 210/2005-84, tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni 10 % úroky z prodlení ročně z částky 180.000,- Kč od 2. 3. 2000 do zaplacení, a v akcesorických výrocích II., III. a IV. o nákladech řízení a soudních poplatcích, se ruší a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozhodnutím krajský soud změnil zamítavý rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 7. 9. 2010, č.j. 23 C 210/2005-84, tak že žalovaným uložil zaplatit žalobkyni 180.000,- Kč s 10 % úroky z prodlení ročně od 2. 3. 2000 do zaplacení; v části, jíž byla žaloba zamítnuta co do 10 % úroků z prodlení ročně z 180.000,- Kč od 1. 2. 2000 do 1. 3. 2000 rozsudek potvrdil. V návaznosti na rozhodnutí o věci samé rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů a o soudních poplatcích. Ve vztahu k měnícímu výroku odvolací soud uzavřel, že výkon práva žalobkyně na vrácení státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu (vyhláška č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „vyhláška č. 136/1985 Sb.“), není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“). Právo na plnění ze smlouvy lze odepřít jen tehdy, pokud je výkon tohoto práva v natolik zřejmém rozporu s dobrými mravy, že ve srovnání s ním nelze spravedlivě trvat na mravním imperativu požadujícím plnění smluvně převzatých závazků. Problémy při výstavbě domu (výskyt radonu a onemocnění žalovaného) odpadly již v roce 1996, žalovaným tak zbývaly nejméně tři roky na včasné dokončení výstavby. Odvolací soud nepřehlédl pasivní přístup žalovaných ve vztahu k žalobkyni a jejím právním předchůdcům až do doby, kdy začala příspěvek vymáhat, ani to, že žalovaní nevyužili potenciální dodatečnou tříletou lhůtu k dokončení stavby. Žalovaní porušili i povinnost předložit žalobkyni do deseti dnů po jeho vydání kolaudační rozhodnutí. Dodal, že i při povinnosti k vrácení příspěvku se žalovaným dostalo desetiletého bezúročného období, po které měli příspěvek k dispozici. K námitce promlčení uzavřel, že s ohledem na zajištění vymáhané pohledávky institutem omezení převodu nemovitostí je promlčecí doba desetiletá (§874 obč. zák., §109, věta první, obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991) a počala běžet 2. 3. 2000. Byla-li žaloba podána 2. 6. 2005, stalo se tak před uplynutím promlčecí doby.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli v měnícím výroku věci samé žalovaní dovoláním, jímž uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že výkon práva žalobkyně je v souladu s dobrými mravy. Odvolacímu soudu vytýkají, že pečlivě nezvážil všechny okolnosti, zejména, že měli po dobu delší než tři roky zákaz pokračovat ve stavbě z důvodu výskytu radonu a že do poskytnutí příspěvku na protiradonová opatření okresním úřadem uplynula více než polovina poskytnuté desetileté lhůty. Tento příspěvek poskytoval stejný úřad, který měl proto iniciovat uzavření dodatku ke smlouvě a prodloužit lhůtu k výstavbě, aby končila v roce 2005. Žalovaní dále namítají nesprávnost závěru týkajícího se promlčení úroků z prodlení; podle jejich názoru platí obecná tříletá promlčecí doba, takže úroky z prodlení od 2. 3. 2000 do 2. 6. 2002 jsou promlčeny. Z uvedených důvodů navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání – přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. – je jen zčásti důvodné.
Z úřední povinnosti – tedy i když nebyly v dovolání uplatněny – přihlíží dovolací soud k vadám vyjmenovaným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 (tzv. „zmatečnostem“), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o.s.ř.). Jelikož uvedené vady nebyly dovoláním vytýkány a ani z obsahu spisu se nepodávají, je předmětem dovolacího přezkumu nejprve právní závěr, že výkon práva žalobkyně na vrácení poskytnutého příspěvku (s příslušenstvím) není v rozporu s dobrými mravy.
Právní posouzení je ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud vyšel z následujícího skutkového stavu, který nebyl dovolateli napaden. Žalovaní uzavřeli 31. 1. 1990 s Okresním národním výborem v Chomutově smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu ve výši 180.000,- Kč, v níž se zavázali dokončit výstavbu rodinného domu tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do deseti let od uzavření smlouvy, a pro případ nesplnění této povinnosti se zavázali příspěvek do třiceti dnů vrátit. Stavba nebyla ve stanovené lhůtě zkolaudována, kolaudační rozhodnutí bylo vydáno až 22. 12. 2004 a právní moci nabylo 29. 12. 2004. Rozhodnutím odboru výstavby a územního plánování Okresního národního výboru v Chomutově ze dne 3. 4. 1990, č.j. VÚP 1099/89, byly stavební práce pro výskyt radonu zastaveny. Dne 26. 4. 1993 žalovaní požádali o změnu stavebního povolení. Rozhodnutím Městského úřadu v Jirkově ze dne 24. 5. 1993, č.j. 3012/268/93, byl udělen souhlas s provedením technických protiradonových opatření, jejichž zahájení bylo možné až po právní moci rozhodnutí, termín jejich dokončení byl stanoven na 24. 5. 1996. Datum právní moci rozhodnutí nebylo zjištěno, neboť ve správním spise se nedochovaly doručenky. Žalovaný, který stavěl dům svépomocí, byl léčen pro vředovou chorobu, dne 29. 5. 1992 podstoupil operaci prasklého dvanácterníkového vředu a jeho zdravotní stav mu do konce roku 1996 nedovoloval vykonávat fyzicky namáhavou práci, a tedy ani stavět dům. Dne 5. 5. 2005 žalovaní požádali žalobkyni o prominutí vrácení příspěvku, o žádosti nebylo dosud rozhodnuto; žalobkyně vyzvala žalované k předložení dalších dokladů.
Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“ podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně (srov. např. rozsudek ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 8/97 pod č. 62, nebo rozsudek ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003). V nich bylo dovozeno, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Uvedený výklad je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 10, ročník 1998, pod č. 14, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití §3 odst. 1 obč. zák., je přitom třeba - vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou - učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy.
V souzené věci odvolací soud, který neshledal důvody pro odepření ochrany výkonu práva žalobkyně pro rozpor s dobrými mravy, rozhodl v intencích výše uvedeného výkladu. Svůj závěr přesvědčivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil a dovolací soud se s tímto závěrem ztotožňuje. Odvolací soud správně přihlédl k tomu, že žalovaní porušili i další povinnost vyplývající z uzavřené smlouvy, a sice povinnost předložit žalobkyni kolaudační rozhodnutí do deseti dnů po jeho vydání. Pozornost věnoval také celkově pasivnímu přístupu žalovaných k žalobkyni a jejím právním předchůdcům před tím, než bylo přistoupeno k vymáhání příspěvku. Nelze souhlasit s názorem dovolatelů, že právní předchůdce žalobkyně měl vyvinout iniciativu ke změně smlouvy stran termínu dokončení stavby, věděl-li o problémech žalovaných s výstavbou. Bez ohledu na to, zda takovou změnu právní úprava umožňovala, není možné klást uvedené (ne)konání žalobkyni k tíži, naopak je třeba trvat na tom, že o změnu smluvních podmínek měla usilovat strana, která se obává, nebo si je dokonce jistá, že svůj závazek ze smlouvy není schopna splnit. Odvolací soud pak zejména zohlednil, že překážky výstavby technické i osobní povahy již v roce 1996 odpadly, a žalovaní měli tudíž nejméně tři roky na včasné dokončení stavby; nevyužili však ani potenciální dodatečnou tříletou lhůtu, kterou měli k dispozici (§34 odst. 14 vyhlášky č. 136/1985 Sb., ve znění vyhlášky č. 385/2000 Sb.).
Lze uzavřít, že se žalovaným nepodařilo užitými argumenty zpochybnit právní závěr, podle něhož výkon práva žalobkyně na vrácení poskytnutého příspěvku (s příslušenstvím) není v rozporu s dobrými mravy.
Dovolací soud se dále zabýval otázkou promlčení práva na úroky z prodlení a v této části shledal dovolání důvodným.
Nejvyšší soud se otázkou délky promlčecí doby úroků z prodlení, jež jsou příslušenstvím pohledávky zajištěné omezením převodu nemovitosti, již zabýval (srov. rozsudky ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4748/2007, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3258/2008, ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3962/2009). V nich zdůraznil, že úroky z prodlení mají povahu opětujících se dávek, které lze věřiteli přiznat soudním rozhodnutím, i když se stanou splatnými teprve v budoucnu. Z hlediska délky promlčecí doby z toho dovodil, že úroky z prodlení, které jsou příslušenstvím pohledávky zajištěné omezením převodu nemovitosti, se nepromlčují tak jako zajištěná pohledávka ve lhůtě uvedené v §109, větě první, obč. zák. ve znění před 1. 1. 1992, ale za podmínek uvedených v §110 odst. 1 a 3 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992, který jedině upravuje délku promlčecí doby u práva na úroky z prodlení. Proto se právo na úroky z prodlení (nebylo-li přiznáno soudním rozhodnutím nebo písemně uznáno) promlčuje v tříleté promlčecí době, která začne běžet ode dne, kterým mohlo být uplatněno poprvé, tj. ode dne, kdy se dlužník ocitl v prodlení s vrácením příspěvku. Připomněl, že pro povinnost dlužníka platit úroky z prodlení jsou rozhodující jen okolnosti, jež nastaly v době, kdy došlo k prodlení se splněním dluhu (závazku) z hlavního závazkového právního vztahu. I když totiž úroky z prodlení „přirůstají“ za každý den trvání prodlení dlužníka se splněním dluhu, povinnost platit úroky z prodlení nevzniká vždy samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním dluhu.
Z pohledu uvedené judikatury je zřejmé, že odvolací soud pochybil, jestliže desetiletou promlčecí dobu podle §109, věty první, obč. zák. ve znění účinném před 1. 1. 1992, vztáhl i na úroky z prodlení, jež jsou příslušenstvím pohledávky zajištěné omezením převodu nemovitosti, a přiznal žalobkyni právo na jejich zaplacení za stavu, kdy tříletá promlčecí doba podle §110 odst. 1 a 3 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992, dopadající na úroky z prodlení, počala dle skutkových zjištění běžet 2. 2. 2000 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1337/2007) a žaloba byla podána až 2. 6. 2005, tedy po uplynutí promlčecí doby.
Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) – dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jistiny zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.). Protože nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. bylo ve vztahu k příslušenství jistiny (úrokům z prodlení) uplatněno důvodně, zrušil Nejvyšší soud v této části měnící rozsudek odvolacího soudu (včetně akcesorických výroků) a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. listopadu 2012
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu