ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.2500.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 2500/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně ROSI, s. r. o. se sídlem v Řevnicích, Moklinská 355, identifikační číslo 475 47 219, zastoupené Mgr. Jiřím Urbánkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 7, proti žalovanému Ing. T. H., zastoupenému JUDr. Petrem Valentou, advokátem se sídlem v Praze 2, Krkonošská 17, o zaplacení 962.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 69/2006, o dovoláních žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2011, č. j. 1 Cmo 156/2010-458, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Dovolání žalovaného se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v konečném znění žaloby domáhala po žalovaném zaplacení částky 962.000,- Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku ceny díla.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. března 2010, č. j. 21 Cm 69/2006-433, žalobu o zaplacení 962.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. února 2011, č. j. 1 Cmo 156/2010-458, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 303.970,- Kč s příslušenstvím; ve zbytku jej změnil tak, že žalovanému uložil povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni 658.030,- Kč s ročním úrokem z prodlení od 1. 5. 2006 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repooperace ČNB vyhlášené ve věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobkyně (jako zhotovitel) uzavřela dne 26. 3. 2003 s Bytovým družstvem K. (jako objednatelem) smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení vestavby bytů v domě č. p. 677 nacházejícím se na pozemku parc. č. 1968 v katastrálním území H. „Dohodou o přistoupení zájemce ke smlouvě o dílo“ ze dne 17. 12. 2003 (dále jen „dohoda“) přistoupil k této smlouvě na pozici objednatele žalovaný. Dne 20. 5. 2005 účastníci uzavřeli „dodatek č. 1“ dohody a dne 20. 4. 2006 „dodatek č. 2“ dohody. V čl. III. odst. 3 dohody si účastníci sjednali, že dílo bude dokončeno a předáno (včetně pravomocného kolaudačního rozhodnutí) do 300 dnů po vydání pravomocného stavebního povolení. Jednotková cena díla byla určena na základě skutečné výměry bytu částkou 35.000,- Kč za m2 bytové plochy a částkou 18.000,- Kč za m2 teras; takto stanovená cena mohla být podle čl. III. odst. 4 písm. a) dohody „přepočtena“ v důsledku odlišné výměry bytu zjištěné při kolaudaci. V dohodě byla cena díla vypočtena na 5,820.000,- Kč, v dodatku č. 1 byla přepočtena z důvodu zvětšené plochy bytu a víceprací na 6,545.670,- Kč a v dodatku č. 2 na konečných 6,710.187,- Kč. Účastníci dohody si v jejím čl. III. odst. 6 sjednali pro případ prodlení s předáním bezvadného díla smluvní pokutu 500,- Kč za každý den prodlení zhotovitele; v případě, že by prodlení bylo delší než 30 dní, zvyšovala se smluvní pokuta na 5.000,- Kč za každý den prodlení. V souvislosti s výstavbou bytu byla vydána dvě správní rozhodnutí – stavební povolení ze dne 1. 11. 2004, č. j. 33453/04/3644-677/Hol/Kr, které nabylo právní moci dne 27. 11. 2004 a rozhodnutí o změně stavby před jejím dokončením ze dne 14. 2. 2005, č. j. 44297/04/4846-677/Hol/Kr, které nabylo právní moci dne 21. 3. 2005. Dílo bylo objednateli (žalovanému) předáno 20. 4. 2006 a k tomuto dni byl sepsán dodatek č. 2 dohody. Z konečné cena díla 6,710.187,- Kč žalovaný neuhradil 975.000,- Kč s odůvodněním, že uplatňuje zápočet své pohledávky za žalobkyní z titulu smluvní pokuty za prodlení s dokončením a předáním díla.
Na podkladě těchto zjištění dospěly soudy obou stupňů shodně k závěru, že podle vůle účastníků vyjádřené ve smlouvě byla cena díla určena nikoli pevnou částkou, nýbrž jako cena za jednotku, tedy za m2 podlahové plochy, a to podle skutečné výměry bytu ke dni jeho kolaudace (v průběhu provádění díla /vestavby/ mohla výměra bytu doznat změn). Námitku žalovaného, že při kolaudaci (a při předání bytu) byla zjištěna nesprávná výměra bytu, shodně posoudily nikoli jako uplatnění práva z odpovědnosti za vady díla, nýbrž jako výhradu vůči nesprávně vyúčtované ceně díla, která se měla odvíjet od reálné výměry bytu. Tuto výhradu vyhodnotily jako oprávněnou; skutečná výměra bytu byla menší o 9,19 m2 bytové plochy a větší o 0,26 m2 terasy, takže žalovaná žalobci vyúčtovala o 303.970,- Kč vyšší cenu. V tomto rozsahu tudíž byla žaloba shledána nedůvodnou. Protože dílo mělo být podle dohody a jejího dodatku č. 1 dokončeno a předáno do 23. 9. 2005 (tj. do 300 dnů od právní moci stavebního povolení), byla žalobkyně od 24. 9. 2005 do 6. 4. 2006 v prodlení a žalovanému vznikl nárok na smluvní pokutu. Námitku žalovaného na započtení jeho pohledávky za žalobkyní z titulu smluvní pokuty vůči pohledávce žalobkyně z titulu nedoplatku ceny díla vyhodnotily soudy obou stupňů odlišně. Zatímco soud prvního stupně uzavřel, že pohledávka žalovaného z titulu smluvní pokuty existovala a byla způsobilá k započtení, odvolací soud dospěl k závěru, že tato pohledávka žalovaného nebyla v době úkonu směřujícímu k započtení způsobilá k započtení, neboť se nejednalo o pohledávku splatnou; žalovaný totiž žalobkyni nevyzval k úhradě smluvní pokuty v souladu s §340 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud konstatoval, že nadto není přípustné, aby výzva k úhradě smluvní pokuty a její započtení vůči vzájemné pohledávce byly učiněny na jedné a téže listině. Uzavřel proto, že vyúčtování smluvní pokuty ve výši 975.000,- Kč a její současné započtení v čl. III. odst. 4 dodatku č. 2 nepředstavovaly platné jednostranné započtení pohledávky ve smyslu §580 obč. zák. Ujednání obsažené v čl. III. odst. 6 dohody pak vylučovalo, aby žalovaný požadoval vedle smluvní pokuty též náhradu škody.
Proti rozsudku odvolacího podali včas dovolání oba účastníci řízení.
Dovolání žalobkyně směřuje proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu v rozsahu 303.970,- Kč s příslušenstvím a proti výroku o nákladech řízení. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že dodatečně zjištěná rozdílná výměra bytu nepředstavuje vadu plnění, nýbrž je významná z hlediska výpočtu konečné ceny díla podle dohodnutého způsobu jejího určení. Prosazuje názor, že konečná cena díla byla v dodatku č. 2 určena pevnou částkou v návaznosti na měření bytu při jeho kolaudaci, a že může být snížena již pouze z důvodů uvedených v zákoně, tedy např. na základě slevy z díla z titulu odpovědnosti za vady. Tomu nasvědčuje i obsah přejímacího protokolu, který je přílohou dodatku č. 2. Jestliže by odvolací soud věc správně poměřoval ustanovením §562 obch. zák., nemohl by žalovanému právo z odpovědnosti za vady přiznat, neboť žalovaný jí vady díla neoznámil bez zbytečného odkladu poté, co je zjistil. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu a proti výroku o nákladech řízení. Žalovaný brojí proti závěru odvolacího soudu o neexistenci jeho pohledávky za žalovanou z titulu náhrady škody, k němuž odvolací soud dospěl v důsledku chybného výkladu ujednání o smluvní pokutě obsaženého v čl. III. odst. 6 dohody. Je přesvědčen, že z tohoto smluvního ujednání nevyplývá, že by nemohl požadovat vedle smluvní pokuty i náhradu škody. Zdůrazňuje, že v čl. I. a čl. IV. dohody si účastníci ujednali, že se jí nemění smlouva o dílo ze dne 26. 3. 2003, ale pouze práva a povinnosti smluvních stran, které dohoda výslovně upravuje, tedy výhradně výše a způsob výpočtu smluvní pokuty; platí tudíž nadále ujednání čl. VI. odst. 1 smlouvy o dílo, že zaplacení smluvní pokuty nemá vliv na právo na náhradu škody vzniklé nesplněním smluvní povinnosti. Vedle pohledávky z titulu smluvní pokuty měl proto vůči žalobkyni i pohledávku z titulu náhrady škody. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl. Má za to, že prohlášení obsažené v čl. I. dohody (že se jí „nemění ustanovení SOD týkající se podmínek vztahu mezi objednatelem , tj. Bytovým družstvem K. a zhotovitelem“) , neznamená, že by se dohodou neupravené vztahy mezi ní a žalovaným řídily smlouvou o dílo, resp. že by se mělo ujednání mezi ní a Bytovým družstvem K. obsažené v čl. VI. odst. 1 smlouvy o dílo vztahovat i na smluvní pokutu sjednanou mezi ní a žalovaným v čl. III. odst. 6 dohody.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnými subjekty (účastníky řízení) řádně zastoupenými advokáty (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.).
Dovolání žalobkyně směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť hodnocením v něm obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Ačkoli žalobkyně v dovolání avizuje uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti uplatnila pouze dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Podstatou jejích dovolacích námitek jsou výhrady proti skutkovému zjištění ohledně sjednaného způsobu určení ceny díla, které bylo významné pro závěr odvolacího soudu, že cenu díla bylo možno změnit podle dodatečně zjištěné rozdílné výměry bytu. Oproti odvolacímu soudu, který z článku II. odst. 2 a článku III. odst. 4 dohody (ve znění jejího dodatku č. 1) a z jednání účastníků, kteří cenu díla postupně upravovali, vzal za prokázané, že cena díla byla určena na základě objektivně stanovených neměnných jednotkových cen přepočítávaných (mimo jiné) podle změn ve výměře bytu, prosazuje žalobkyně názor, že z ujednání obsaženého v článku III. odst. 3 dodatku č. 2 vyplývá, že cena díla byla účastníky sjednána pevnou částkou (byť stanovenou na základě jednotkových cen a výměry bytu zjištěné při jeho kolaudaci), bez možnosti nadále ji upravovat. Otázka, co bylo obsahem ujednání účastníků zaznamenaných v dohodě a v jejích dodatcích, je otázkou skutkovou, nikoli právní. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Právním posouzením je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Pokud žalobkyně v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve skutkových závěrech týkajících se obsahu ujednání účastníků o ceně díla (zda bylo vůlí účastníků sjednat cenu díla pevnou částkou či zda cena byla jimi určena výpočtem podle objektivně stanovených jednotkových cen a skutečné výměry bytu) a vyšel z jí prezentovaného výkladu smluvních ujednání, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, a to, že žalovanému vznikl pouze nárok z odpovědnosti za vady díla, který včas neuplatnil.
Lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalovaného proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 658.030,- Kč s příslušenstvím, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Jak již bylo uvedeno výše, otázka, co bylo obsahem smluvních ujednání účastníků, je otázkou skutkovou, nikoli právní. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, žalovaný zpochybnil závěr odvolacího soudu, že ke dni jeho úkonu započtení neměl vůči žalobkyni pohledávku z titulu náhrady škody, neboť právní vztahy účastníků neupravovala smlouva o dílo z 26. 3. 2003, ale pouze ujednání obsažená v dohodě ze 17. 12. 2003 (popř. jejích dodatcích z 20. 5. 2005 a 20. 4. 2006), podle nichž si účastníci vymínili uplatnit výlučně nárok na smluvní pokutu. Tento skutkový závěr odvolací soud učinil z listinného důkazu (písemné dohody, kterou účastníci uzavřeli dne 17. 12. 2003), který zopakoval.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 1, pod č. C 8).
Lze přisvědčit námitce žalovaného, že odvolací soud nesprávně zjistil obsah smluvních ujednání účastníků, jestliže dovodil, že jejich právní vztahy byly upraveny výhradně dohodou ze 17. 12. 2003 (a jejími dodatky), která žalovanému zapovídala požadovat po žalobkyni náhradu škody. Z článku I. zmíněné dohody vyplývá, že žalovaný (jako zájemce) přistoupil ke smlouvě o dílo, kterou s žalobkyní jako zhotovitelem uzavřel objednatel - Bytové družstvo K.; žalovaný přistoupil k závazkům objednatele a ten na něho postoupil své pohledávky vůči zhotoviteli podle smlouvy o dílo v rozsahu, v němž se vztahují k výstavbě bytové jednotky č. 667/3. Předmětem smlouvy o dílo byla (mimo jiné) výstavba vestavěných bytových jednotek v půdním prostoru domu č. p. 677 nacházejícím se na pozemku parc. č. 1968 v katastrálním území H. Žalovaný projevil zájem o bytovou jednotku č. 667/3, a proto dne 17. 12. 2003 přistoupil ke smlouvě o dílo. V článku III. odst. 1 smlouvy o dílo se žalobkyně zavázala dokončit a předat (celé) dílo včas ve sjednaném termínu a v článku VI. odst. 4 a 5 byla sjednána smluvní pokuta pro případ porušení této povinnosti, přičemž z jeho odst. 1 se podává, že „ zaplacení smluvní pokuty nemá vliv na právo na náhradu škody vzniklé nesplněním smluvních povinností “. Z obsahu smlouvy o dílo nevyplývá, že by se její článek VI. vztahoval pouze na některé části předmětu díla (např. některé z bytových jednotek). Převedl-li tudíž objednatel (Bytové družstvo K.) veškeré své závazky a pohledávky vztahující se k výstavbě bytové jednotky č. 667/3 na žalovaného, vztahují se na něho i ujednání smlouvy o dílo upravující nároky objednatele v rozsahu, ve kterém nebyly dohodou změněny (sankční ujednání byla dohodou změněna pouze co do způsobu výpočtu smluvní pokuty a její výše; ve zbytku zůstala nedotčena). I název „Dohody o přistoupení ke smlouvě o dílo“ implikuje, že žalovaný s žalobkyní neuzavíral zcela novou smlouvu o dílo, ale přistoupil ke stávající smlouvě o dílo a s žalobkyní si upravil pouze některé vztahy týkající se výstavby předmětné bytové jednotky.
Jakkoliv byl skutkový závěr odvolacího soudu o neexistenci pohledávky žalovaného z titulu náhrady škody nesprávný, na jeho výsledném rozhodnutí by opačný skutkový závěr nic nezměnil. Žalovaný v průběhu řízení ve svém vyjádření k žalobě ze dne 30. 3. 2007 uplatnil vůči žalobkyni nárok na náhradu škody ve výši 333.600,- Kč, která mu vznikla v důsledku jejího prodlení s předáním díla; k výzvě soudu přitom doplnil, že jej uplatňuje v rámci obrany k započtení vzájemných pohledávek. Ze spisu ovšem nevyplývá, že by do té doby náhradu škody žalobkyni vyúčtoval (specifikoval její výši) a vyzval ji k její úhradě. Nemohlo tudíž dojít k platnému započtení této pohledávky žalovaného (obdobně jako jeho pohledávky z titulu smluvní pokuty) na pohledávku žalobkyně. Nebyly-li pohledávky žalovaného splatné, nebyly ani způsobilé k započtení. Jak správně uvedl již odvolací soud, výzva k zaplacení nemůže být na stejné listině, která obsahuje úkon započtení pohledávky proti pohledávce vzájemné.
Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
Ačkoli jak v dovolání žalobce, tak v dovolání žalovaného je výslovně uvedeno, že směřují rovněž proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, žádné konkrétní výhrady proti tomuto výroku ani jedno z dovolání neobsahuje. I kdyby účastníci nesouhlas s tímto výrokem odůvodnili, nebylo by proti němu dovolání přípustné (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 4/2003).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání účastníků řízení byla neúspěšná a náklady, které žalobkyně vynaložila za sepis svého vyjádření k dovolání žalovaného, nebyly posouzeny jako účelně vynaložené.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. července 2012
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu