ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.335.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 335/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Nové bydlení Nymburk, družstvo, se sídlem v Liberci, Jestřábí 974/1, identifikační číslo 25451588, zastoupeného Mgr. Janem Hraško, advokátem se sídlem v Liberci, Revoluční 123/17, proti žalovaným 1) Ing. M. J. a 2) L. J. , zastoupeným JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, o zaplacení 180.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 73/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2010, č. j. 28 Co 381/2010-284, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.220,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Hraško, advokáta se sídlem v Liberci, Revoluční 123/17.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 28. dubna 2010, č. j. 7 C 73/2008-207, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci 180.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. září 2010, č. j. 28 Co 381/2010-284, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení v rozsudku blíže specifikovaného úroku z prodlení za období od 24. 5. 2005 do 27. 11. 2006; ve zbylé části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, podali žalovaní dovolání, které není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť hodnocením v dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Přestože žalovaní v dovolání avizují uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti uplatnili především dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Vytýkají totiž odvolacímu soudu, že nesprávně zjistil a vyhodnotil obsah smluvního ujednání účastníků týkajícího se splatnosti žalované pohledávky a nesouhlasí ani s vyhodnocením právního úkonu obsaženého v následné korespondenci účastníků, konkrétně e-mailu z 19. 10. 2005. Oproti odvolacímu soudu prosazují názor, že z kupní smlouvy uzavřené dne 2. 3. 2005 vyplývá, že doplatek kupní ceny měli prodávajícímu (žalobci) uhradit až na základě „faktury“, kterou byl žalobce oprávněn vystavit teprve po splnění sjednaných podmínek (tj. po kolaudaci převáděné bytové jednotky a podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí); vlastní faktura však byla vystavena předčasně a obsah e-mailu z 19. 10. 2005 náležitosti „faktury“ nesplňuje. Zjišťuje-li soud obsah právního úkonu, ať již jednostranného či vícestranného (v daném případě kupní smlouvy a výzvy k zaplacení), resp. činí-li zjištění o tom, co bylo smluvními stranami ujednáno, a to i pomocí výkladu projevů jejich vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Pokud žalovaní v dovolání argumentují nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud nepochybil ve skutkových závěrech týkajících se ujednání účastníků ohledně splatnosti doplatku kupní ceny, musel by následně dospět k odlišnému právnímu závěru, tedy dovodit, že nárok na doplacení kupní ceny žalobci dosud nevznikl. Jak již bylo shora zmíněno, uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno, resp. k okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem se nepřihlíží.
Při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu §§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nemůže být přihlédnuto ani k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Výjimku tvoří pouze případy, kdy samotná vada řízení splňuje podmínku zásadního právního významu, tedy jestliže jde o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006). Námitky dovolatelů, že odvolací soud nerespektoval zákaz tzv. novot, jestliže překvapivě provedl důkaz e-mailovou zprávou žalobce, že porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, čímž jim znemožnil bránit se proti rozhodnutí řádným opravným prostředkem a upřel jim právo na spravedlivý proces, popř. že nevzal na vědomí, že k platnosti smlouvy o budoucí kupní smlouvě z 20. 11. 2002 se již před ním závazně vyjádřil jiný soud v jiném řízení, takovou výjimku netvoří (nejde bezprostředně o spor o procesní právo, na němž by bylo rozhodnutí založeno) a jsou proto z hlediska přípustnosti dovolání bezcenné.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaným, jejichž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 9.100,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 7 ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z částky 1.820,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 26. září 2012
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu