ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.629.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 629/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavka Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce JUDr. P. Z., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , územní pracoviště Plzeň, Radobyčická 14, o zaplacení 1,435.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 28 C 127/2004, o dovolání obou účastníků řízení proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. listopadu 2008. č. j. 56 Co 228/2008-163, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Dovolání žalované se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. října 2004, č. j. 28 C 127/2004-68, ve znění opravného usnesení ze dne 11. února 2008, č. j. 28 C 127/2004-133, uložil původně žalovanému JUDr. J. T. (dále též „dlužník“) povinnost zaplatit žalobci 210.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení z částky 75.000,- Kč od 1. 1. 2004 do zaplacení, s 2% úrokem z prodlení z částky 45.000,- Kč od 1. 4. 2004 do zaplacení, s 2% úrokem z prodlení z částky 45.000,- Kč od 1. 7. 2004 do zaplacení a s 2% úrokem z částky 45.000,- Kč od 1. 10. 2004 do zaplacení. Dále rozhodl o tom, že „co do zbytku požadavku žalobce na zaplacení částky 1,435.000,- Kč s 6% úrokem z prodlení z částky 1,500.000,- Kč od 2. 4. 2003 do 30. 6. 2003, s 6% úrokem z částky 1,455.000,- Kč od 1. 7. 2003 do 30. 9. 2003 a s 6 % úrokem z částky 1,435.000,- Kč od 1. 10. 2003 do zaplacení, se v části, v níž žalobě nebylo vyhověno pod bodem I. tohoto rozsudku, žaloba zamítá“; současně rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že JUDr. J. T. a žalobce uzavřeli dne 2. 4. 2003 písemnou dohodu o narovnání týkající se směnečných pohledávek ve výši 1,100.000 a 2,200.000,- Kč včetně příslušenství; v ní se JUDr. J. T. zavázal zaplatit žalobci na jejich vyrovnání jen částku 1,500.000,- Kč včetně 6% úroku z prodlení až do zaplacení v pravidelných čtvrtletních splátkách ve výši „nejméně 45.000,- Kč“, přičemž „za každý kalendářní rok nejpozději dnem 31. 12. každého roku bude na uspokojení pohledávky zaplacena částka 250.000,- Kč, což odpovídá zákonné povinnosti oprávněného přijmout i vyšší než sjednané plnění.“ Dodatek k této dohodě, jehož obsahem bylo ujednání o tom, že „v případě, že by nebyla dodržena doba jakýchkoliv splátek dle této dohody, stává se následujícím dnem splatným celý dluh“, zachycený na rubové straně listiny datovaný dnem 7. 4. 2003 (dále též „dodatek“), podepsal v době jeho sepsání jen JUDr. J. T.; žalobce jej podepsal až s odstupem tří či čtyř dnů a to pouze na svém vlastním vyhotovení dohody ze dne 2. 4. 2003. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že byl-li původní závazek uzavřen v písemné formě (šlo o dvě směnky), musela v souladu s §585 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) mít dohoda o narovnání ze zákona písemnou formu, což platí i o následně vyhotoveném dodatku, a to pod sankcí absolutní neplatnosti právního úkonu. Pokud ovšem žalobce dodatek podepsal s časovým odstupem a akceptaci nezaslal JUDr. J. T., nedošlo ke včasné akceptaci, a návrh podle §43b odst. 1 písm. b) obč. zák. zanikl. K platnému sjednání dodatku nedošlo a splatnost závazku k finančnímu plnění ve prospěch žalobce je tak namístě posuzovat podle obsahu původní dohody ze dne 2. 4. 2003. Její obsah vyložil soud prvního stupně za použití výkladových pravidel podle §35 odst. 2 obč. zák. tak, že JUDr. J. T. byl povinen platit žalobci čtvrtletně částku 45.000,- Kč, ročně však minimálně částku 250.000,- Kč zahrnující dílčí čtvrtletní platby. Protože se účastníci nedohodli na tom, z jakého důvodu JUDr. J. T. zaplatil v hotovosti dne 2. 4. 2003 žalobci částku 110.000,- Kč, a nebyl prokázán jiný důvod plnění, považoval ji soud rovněž za splátku narovnaného dluhu. V roce 2003 (oproti dohodě) zaplatil JUDr. J. T. jen 175.000,- Kč, ačkoli měl zaplatit 250.000,- Kč (rozdíl představuje 75.000,- Kč) a dále již nezaplatil nic. Soud prvního stupně mu proto uložil zaplatit žalobci 210.000,- Kč (tj. 3x45.000,- Kč a 75.000,- Kč). Co do částky 1,225.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení z částky 1,500.000,- Kč žalobu pro předčasnost zamítl.
Žalovaný JUDr. J. T. po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (18. 10. 2004), před jeho doručením, zemřel (26. 10. 2004). Usnesením ze dne 25. června 2007, č. j. 28 C 127/2004-93, bylo rozhodnuto podle §107 odst. 2 (občanského soudního řádu, dále „o. s. ř.“), že místo něj bude na straně žalované soud pokračovat s Českou republikou, zastoupenou Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, které majetek zůstavitele připadl jako odúmrť.
Rozsudkem ze dne 11. listopadu 2008, č. j. 56 Co 228/2008-163, Krajský soud v Plzni změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci „další částku 247.660,50 Kč“ (výrok I.); ve zbývající části zamítavého výroku jej potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud doplnil dokazování usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. dubna 2007, č. j. 29 D 1885/2004, spisem téhož soudu sp. zn. 7 C 73/2005 a originálem dohody o odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 14. 6. 2005 uzavřené mezi Bc. M. H. a žalobcem. Konstatoval, že veškerý majetek náležející do dědictví po zemřelém JUDr. J. T. nabyl stát, který podle §472 odst. 1 obč. zák. odpovídá za zůstavitelovy dluhy a za přiměřené náklady jeho pohřbu jako dědic (§470 obč. zák.). Smrt dlužníka a skutečnost, že u soudu probíhá dědické řízení, nemá vliv na prodlení s plněním zůstavitelova dluhu. Právní nástupce je tak povinen platit úroky z prodlení i za dobu po smrti dlužníka. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením dohody o narovnání ze dne 2. 4. 2003 včetně závěrů soudu prvního stupně ohledně výše a termínu splatnosti jednotlivých splátek. V době rozhodování odvolacího soudu byla splatná téměř celá částka 1,500.000,- Kč, avšak stát, jenž není dědicem, ale připadl mu majetek zůstavitele v hodnotě 474.005,50 Kč jako odúmrť, v souladu s ustanovením §472 odst. 1 obč. zák., odpovídá za jeho dluhy jen do výše ceny nabytého dědictví, tj. do částky 474.005,50 Kč. Řízení o dědictví po zůstaviteli JUDr. J. T. bylo pravomocně skončeno 28. 4. 2007 (viz usnesení ze dne 4. dubna 2007, č. j. 29 D 1885/2004-260). Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná jako právní nástupkyně zůstavitele odpovídá žalobci podle pravomocného vyhovujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně za (přisouzený) dluh ve výši 210.000,- Kč a za částku 13.711,50 Kč představující 2% úrok z prodlení z částky 75.000,- Kč za dobu od 1. 1. 2004 do 31. 7. 2004 (5.369,- Kč), dále 2% úrok z prodlení z částky 45.000,- Kč za dobu od 1. 4. 2004 do 31. 7. 2007 (3.005,- Kč), dále 2% úrok z prodlení z částky 45.000,- Kč za dobu od 1. 7. 2004 do 31. 7. 2007 (2.777,50 Kč) a 2% úrok z prodlení z částky 45.000,- Kč za dobu od 1. 10. 2004 do 31. 7. 2007 (2.560,- Kč). Nesplnila-li uvedený dluh zůstavitele v pariční lhůtě, představují nabíhající úroky z prodlení již její vlastní závazek. Po odečtení nákladů pohřbu představuje čistá hodnota majetku nabytého v souvislosti s dědictvím po JUDr. J. T. částku 471.372,- Kč. Jestliže má žalovaná ze shora uvedených důvodů zaplatit žalobci částku 223.711,50 Kč, je mimo to povinna zaplatit ještě částku 247.660,50 Kč (tj. rozdíl do výše nabyté odúmrti). Odvolací soud nepřihlédl k argumentaci žalobce, založené na probíhajícím řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 11 C 73/2005, v němž se domáhá vůči J. T. mladšímu určení, že smlouva o převodu členských práv a povinností uzavřená mezi JUDr. J. T. a J. T. mladším je vůči němu neúčinná. Výsledek tohoto řízení nemůže ovlivnit závěr o rozsahu odpovědnosti žalobkyně (státu) za dluhy zůstavitele, pro který je rozhodující cena nabytého dědictví podle výsledků dědického řízení; úspěch v řízení o žalobě o neúčinnost právního úkonu neovlivní rozsah majetku, který nabyl stát a do jehož výše odpovídá za závazky zůstavitele.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba účastnící řízení dovolání.
V dovolání, jehož přípustnost žalobce (dále též „dovolatel“) dovozuje ze znění §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., které posuzováno podle obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) směřuje proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o částce 977.339,50 Kč s s 6% úrokem z prodlení z částky 1,500.000,- Kč od 2. 4. 2003 do 30. 6. 2003, s 6% úrokem z částky 1,455.000,- Kč od 1. 7. 2003 do 30. 9. 2003 a s 6% úrokem z částky 1,435.000,- Kč od 1. 10. 2003 do zaplacení, odvolacímu soudu vytýká, že v této části spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Není srozuměn se závěry soudů o neplatnosti dodatku k dohodě o narovnání datovaného dnem 7. 4. 2003 a o tom, že pro nezaplacení jedné splátky nenastala splatnost celého dluhu. Nebylo pochyb, že se s JUDr. J. T. dohodli na znění dodatku. Nešlo o pouhý návrh, nýbrž o již přijatý doplněk dohody o narovnání, který vlastnoručně sepsal na rubové straně dohody o narovnání dlužník. I přesto, že text měnící obsah uzavřené dohody o narovnání podepsal s několikadenním odstupem a JUDr. T. jim podepsaný text nepředal, došlo k platnému (písemnému) uzavření dodatku. Odvolacímu soudu dále vytýká, že zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nevyhověl jeho návrhu na zrušení rozsudku soudu prvního stupně se zřetelem k probíhajícímu řízení před Okresním soudem Plzeň-město pod sp. zn. 11 C 73/2005, v němž je projednávána jeho žaloba proti J. T. - synovi zemřelého JUDr. J. T. - o neúčinnost právního úkonu, jímž JUDr. J. T. převedl dne 13. 2. 2002 na syna členská práva a povinnosti k družstevnímu bytu. Tímto procesním postupem mu odvolací soud znemožnil, aby navrhl změnu žaloby, podle které by žalované měla být uložena povinnost „zaplatit žalobci 1,225.000,- Kč s 6% úrokem z částky 1,290.000,- Kč od 2. 4. 2003 do 30. 6. 2003, s 6% úrokem z částky 1,245.000,- Kč od 1. 7. 2003 do 30. 9. 2003 a s 6% úrokem z částky 1,225.000,- Kč od 1. 10. 2003 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, s tím, že žalobce je oprávněn domáhat se po žalované uspokojení v rozsahu vyšším, než je 471.372,- Kč, pouze z výtěžku zpeněžení členských práv a povinností ve Stavebním bytovém družstvu mladých, vážících se k bytu č. 21 na adrese P.“ . S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 967/97, jehož závěry analogicky na svou situaci aplikuje, prosazuje názor, že na základě změny žaloby se sice nic nezmění na povinnosti žalované, která odpovídá za dluhy zůstavitele jen do výše hodnoty dědictví, avšak byl-li by převod členských práv a povinností v bytovém družstvu vůči němu neúčinný, pak by se mohl domáhat uspokojení své pohledávky z majetku, převedeného zůstavitelem odporovatelným právním úkonem. S tímto odůvodněním navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc byla vrácena Okresnímu soudu Plzeň-město k dalšímu řízení.
Žalovaná (dále též „dovolatelka“) v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje pouze proti výroku, jímž odvolací soud změnil v rozsahu částky 247.660,50 Kč rozsudek soudu prvního stupně, tak že žalobě vyhověl, uplatňujíc dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítá, že v dovoláním dotčené části spočívá rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci. Není srozuměna s tím, že jí byla v rozporu s §472 obč. zák. uložena „další“ povinnost k plnění, která není kryta finanční hotovostí z odúmrti, nýbrž špatně dobytnou pohledávkou ve výši 400.000,- Kč zůstavitele za třetí osobou. Je přesvědčena, že odvolací soud jí měl uložit povinnost k plnění, „jen do výše ceny dědictví nabytého po zůstaviteli a jen z majetku z tohoto dědictví ve smyslu ustanovení §472 obč. zák. popř. dle návrhu žalované žalobu zamítnout.“ Poukazuje na to, že po vypořádání společného jmění manželů T. v dědickém řízení převzala kromě částky z vypořádání SJM i pohledávku ve výši 400.000,- Kč za Karlem Holubem, vůči němuž je a dříve bylo vedeno několik výkonů rozhodnutí popř. exekucí, a proto jí uvedenou pohledávku splácí v nepatrných částkách a nepravidelně, přičemž dosud uhradil jen 6.000,- Kč.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, se nejprve zabýval jejich přípustností.
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nelze přehlédnout, že dovoláním napadli účastníci řízení dva výroky ve věci samé, které mají – z hlediska přípustnosti dovolání – odlišný režim. Zatímco dovolání žalované proti měnícímu výroku je vždy přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a v případě takového dovolání lze uplatnit všechny zákonem předpokládané dovolací důvody, lze o přípustnosti dovolání žalobce proti výroku, jímž byl – mimo částku 247.660,50 Kč - potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, uvažovat jen v mezích §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalobce předestřel dovolacímu přezkumu otázku platnosti dodatku k dohodě o narovnání datovaného dnem 7. 4. 2003.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce - žalovaný) nezměněno. Jinak řečeno, spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání věcně projednatelné, jestliže věcnému přezkumu posouzení byť jediné právní otázky brání to, že není splněna podmínka jejího zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nebo to, že řešení této otázky odvolacím soudem nebylo dovoláním zpochybněno. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je - podle posledně označeného ustanovení - nepřípustné jako celek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 700/2004, usnesení 2 Cdon 808/97 ze dne 27. května 1999 uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54).
Potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu je založen na dvou na sobě nezávislých závěrech, a to, že dodatek k dohodě o narovnání je neplatný (a dluh se nestal celý splatný, nýbrž že žalobce musí vyčkat splatnosti dohodnutých částek), a že žalovaná, která nabyla majetek zůstavitele jako odúmrť, odpovídá za dluhy zůstavitele jen do výše jeho ceny. Rozsudek odvolacího soudu tedy spočívá na posouzení dvou právních otázek, přičemž druhý z uvedených závěrů, žalobce dovoláním nezpochybňuje ; obstojí-li tento závěr, nemůže být dán zásadní právní význam řešení otázky platnosti dodatku k dohodě o narovnání. Stojí za to připomenout, že v době rozhodování odvolacího soudu byla podle dohody o narovnání již splatná částka 1,135.000,- Kč oproti stavu, kdy o požadavku žalobce rozhodoval soud prvního stupně (210.000,- Kč) a že státu připadla odúmrť v ceně 474.005,50 Kč.
Výhrada žalobce, že mu odvolací soud odňal možnost jednat před soudem, neboť nezrušil rozsudek soudu prvního stupně se zřetelem k probíhajícímu řízení před Okresním soudem Plzeň-město pod sp. zn. 11 C 73/2005, kde byla projednávána jeho žaloba proti J. T. - synovi zemřelého JUDr. J. T. - o neúčinnost právního úkonu, a znemožnil mu tak provést změnu petitu vedoucí k uspokojení pohledávky z majetku, který se odporovatelným právním úkonem dostal z dispozice zůstavitele, představuje uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedený dovolací důvod sice může výjimečně přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, ovšem je tomu tak pouze v případech, kdy otázka, zda řízení před soudy nižších stupňů je či není postiženo vadami, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávního předpisu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, a nález Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, a usnesení Ústavního soudu ze dne 17. května 2007, sp. zn. IV. ÚS, ze dne 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS, a ze dne 9. července 2009, sp. zn. II. ÚS 944/09). O takovou situaci se však v posuzovaném případě zjevně nejedná, neboť nejde bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu, a není tak splněna podmínka existence právní otázky zásadního významu.
Nutno zdůraznit, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 2. 2009, č. j. 11 C 73/2005-175, byla zamítnuta žaloba o určení neúčinnosti smlouvy, kterou JUDr. J. T. uzavřel s J. T., a na základě které došlo dne 13. 3. 2002 k převodu členských práv a povinností ve Stavebním bytovém družstvu mladých se sídlem v Plzni, Rolnické náměstí 13, vážících se k bytu č. 21 v domě na adrese P., a ke vzniku výlučného nájmu J. T. k uvedenému bytu; rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. července 2009, č. j. 14 Co 329/2009-204, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo usnesením ze dne 27. září 2011, sp. zn. 30 Cdo 4965/2009, odmítnuto a ústavní stížnost směřující proti uvedeným rozhodnutím byla usnesením ze dne 13. prosince 2011, sp. zn. III. ÚS 3556/2011, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
D ovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalované, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Žalovaná nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se Nejvyšší soud zabýval jen výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalovaná obsahově vymezila.
Uplatňujíc dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávnou aplikaci §472 obč. zák.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů v návaznosti na obsah spisu, v situaci, kdy žalovaná správnost skutkových zjištění nezpochybňuje, vyplývá, že dědici ze zákona po zůstaviteli JUDr. J. T., zemřelém dne 26. 10. 2004, dědictví odmítli a dědice ze závěti zůstavitel nezanechal. Jelikož všichni v úvahu přicházející dědici dědictví odmítli, stal se stát účastníkem dědického řízení vedeného pod sp. zn. 29 D 1885/2004. Usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. dubna 2007, č. j. 29 D 1885/2004-263, bylo určeno, že obecná cena majetku, který měl zůstavitel v bezpodílovém spoluvlastnictví se svou manželkou O. T., činí 1,061.128,85 Kč, bylo provedeno vypořádání tohoto bezpodílového spoluvlastnictví a došlo k určení a) obecné ceny majetku zůstavitele částkou 474.005,50 Kč, b) výše dluhů částkou 2.633,50 Kč a c) čisté hodnoty dědictví ke dni jeho smrti ve výši 471.372,- Kč; současně bylo potvrzeno, že dědictví připadlo státu; usnesení (mimo výrok o odměně notáře) nabylo právní moci dnem 28. 4. 2007 (pohledávku z dohody o narovnání ve výši 1,500.000,- Kč přiznanou nepravomocně jen v rozsahu částky 210.00,- Kč s příslušenstvím, přihlášenou v průběhu dědického řízení žalobcem dne 28. 1. 2005, zůstavitelova manželka a zástupce státu neuznali).
Stát, kterému připadá dědictví podle §462 obč. zák., nemá povinnost uspokojit zůstavitelovy věřitele jinak než penězi nebo věcmi z dědictví; to platí nejen u předluženého dědictví, ale i tehdy, není-li dědictví předluženo. Za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy přitom odpovídá stejně jako dědic, tj. do výše ceny nabytého dědictví (srov. §472 odst. 1 obč. zák.). Uvedené se promítá do dědického řízení tím způsobem, že zatímco na návrh dědice je možné nařídit likvidaci dědictví jen jestliže je dědictví předluženo, na návrh státu je možné nařídit likvidaci i nepředluženého dědictví, avšak jen tehdy, jestliže peníze z dědictví nepostačují k úhradě peněžitých dluhů zůstavitele a věřitel (některý ze zůstavitelových věřitelů) odmítl převzít na úhradu své pohledávky věc z dědictví, odpovídající svou hodnotou výši pohledávky. Uvedený rozdíl má své opodstatnění v tom, že stát, kterému má dědictví připadnout podle §462 obč. zák., nemůže dědictví – na rozdíl od dědice - odmítnout; nařízení likvidace dědictví na návrh státu v tomto směru představuje opatření, jehož účelem je odstranit případné nepříznivé následky, které by pro stát mohlo mít připadnutí majetku podle §462 obč. zák. Již v rozsudku ze dne 17. května 2001, sp. zn. 21 Cdo 2143/2000, publikovaném pod č.13/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud uzavřel, že je-li v průběhu dědického řízení zřejmé, že na úhradu zůstavitelových peněžitých dluhů, za něž stát odpovídá podle ustanovení §472 odst. 1 obč. zák., nepostačují peníze z dědictví (zejména na základě zjištění soudu o zůstavitelově majetku a jeho dluzích a podle nich vyhotoveného soupisu aktiv a pasiv dědictví - srov. §175m o. s. ř.), musí stát uvážit, zda nabídne věřitelům k uspokojení jejich pohledávek věci z dědictví, které svou hodnotou odpovídají výši pohledávek. (...) V případě, že věřitel (některý ze zůstavitelových věřitelů) tuto nabídku odmítne, je stát věcně legitimován (oprávněn) navrhnout likvidaci dědictví (§472 odst. 2, věta druhá, obč. zák., §175t odst. 1, věta třetí, o. s. ř.). (...) Pravomocným usnesením o dědictví, a tedy i usnesením, kterým bylo podle ustanovení §175q odst. 1 písm. b) o. s. ř. potvrzeno, že dědictví připadlo státu, je projednání dědictví skončeno (srov. §175s, větu první, o. s. ř.), a soud poté může provést pouze úkony, uvedené v ustanovení §175s, větě druhé a třetí, o. s. ř. (...) na návrh státu podle ustanovení §472 odst. 2, věty druhé, obč. zák. může soud nařídit likvidaci dědictví (§175t odst. 1, věta třetí, o. s. ř.) jen tehdy, jestliže peníze z dědictví nepostačují k úhradě přiměřených nákladů spojených s pohřbem zůstavitele a všech zůstavitelových peněžitých dluhů, za něž stát odpovídá podle §472 odst. 1 obč. zák., jestliže stát nabídl věřitelům k úhradě jejich pohledávek věci z dědictví a jestliže věřitel (některý ze zůstavitelových věřitelů) tuto nabídku odmítl, a jen v případě, byl-li návrh podán před pravomocným skončením projednání dědictví. Potvrdil-li soud usnesením, že dědictví připadá státu [§175q odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nelze po právní moci tohoto usnesení na návrh státu podle ustanovení §472 odst. 2, věty druhé, obč. zák. nařídit likvidaci dědictví.
Nutno zdůraznit, že stát, tak jako dědic, odpovídá za zůstavitelovy dluhy a za přiměřené náklady jeho pohřbu jen do výše ceny nabytého dědictví (§470 odst. 1 a §472 odst. 1 obč. zák.). Ustanovení §472 odst. 2 obč. zák. mu umožňuje použít k úhradě zůstavitelových peněžitých dluh ů peníz e z dědictví a nestačí-li zcela nebo z části k úhradě takových dluhů, může věřitelům nabídnout věci, které jsou předmětem dědictví a které svou hodnotou odpovídají výši dluhu, což nevylučuje, aby se takto disponovalo i s pohledávkami zůstavitele. V situaci, kdy je evidentní, že dědictví připadne státu jako odúmrť, neboť všichni v úvahu připadající dědici ze zákona dědictví odmítli a není zde závětního dědice, musí stát zvážit se zřetelem k výši pohledávek věřitelů, kteří se přihlásili se svými pohledávkami přesahujícími cenu zjištěných aktiv dědictví, zda tu nejsou důvody postupovat podle §472 odst. 2 obč. zák. Okolnost, že stát v dědickém řízení pohledávku některého z věřitelů „neuznal“, jej totiž nemůže zbavit odpovědnosti za dluhy zůstavitele podle §472 odst. 1 obč. zák., které po skončení dědického řízení budou postaveny najisto (jejich existence bude určena pravomocným soudním rozhodnutím). Nevyužije-li stát možnosti v průběhu dědického řízení nabídnout věci (pohledávky) zůstavitele k uspokojení jeho věřitelů do právní moci usnesení, kterým se končí dědické řízení, je poté povinen do výše ceny nabytého dědictví uhradit zůstavitelův dluh, tak jako dědic, a to i případně vlastním majetkem. Po právní moci usnesení, kterým se dědické řízení končí, se stát, jenž nabyl majetek zůstavitele jako odúmrť, neubrání věřitelům argumentem, že za závazky zůstavitele odpovídá (mimo peněz) jen věcmi (pohledávkami), které nabyl.
Z toho, co je shora uvedeno, je zřejmé, že dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl žalovanou uplatněn důvodně. Rozhodnutí odvolacího soudu je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu včetně jeho obsahového vymezení správné (§243b odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.), a Nejvyšší soud proto dovolání žalované zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a dovolání žalované zamítnuto.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. března 2012
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu