ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.126.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 126/2012-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. března 2012 o dovolání, které podal obviněný P. P. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2011 sp. zn. 11 To 466/2011, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 1 T 165/2010 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný P. P. byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 28. 7. 2011 sp. zn. 1 T 165/2010 přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 20. 7. 2010 ve 23:38 hodin v obci Ž., okres B., řídil osobní motorové vozidlo tovární značky tov. zn. Daewoo Nexia, přičemž nereagoval na výzvu policejní hlídky PČR k zastavení vozidla a toto zaparkoval na parkoviště před Obchodním domem U. a po vystoupení z vozidla utíkal do ulice S., kde jej hlídka PČR zadržela, přestože si byl vědom toho, že rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 8. 3. 2007 sp. zn. 2 T 136/2006, který nabyl právní moci dne 23. 5. 2007, mu byl mimo jiné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 5 roků, a to v době od 23. 5. 2007 do 23. 5. 2012, pro trestné činy organizátorství trestného činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) k §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák., trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák.
Za to byl obviněný P. P. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 3 let.
Obviněný proti tomuto rozsudku podal odvolání ke Krajskému soudu v Praze, který usnesením ze dne 14. 10. 2011 sp. zn. 11 To 466/2011 toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednicím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení], v ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. [odvolací soud rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k)] a v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. [byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání].
Dovolatel zdůvodnil svůj mimořádný opravný prostředek tím, že nesouhlasí se závěry a odůvodněním rozhodnutí soudu o vině obviněného. Hlavním důvodem podání dovolání je jeho tvrzení, že je nevinen, neboť předmětné vozidlo neřídil, ale jen seděl na místě spolujezdce, když řidičem byl svědek J. M., což ve své svědecké výpovědi potvrdil nejen sám M., ale i svědek J. S. a J. K. Obviněný dále nesouhlasí s tím, že soud prvního stupně nedonutil svědka M. k odběru biologického materiálu stěrem z ovládací páky předmětného vozidla, ačkoli měl dostatek zákonných možností tak učinit a sám obviněný se mu dobrovolně podrobil. Byla sice prokázána shoda vzorku a biologického materiálu poskytnutého obviněným, avšak soud neuvedl, „kde byla tato shoda prokázána“. Ze skutečnosti, že svědek M. tento vzorek neposkytl, učinil soud důkaz viny P., protože kdyby soudu M. vzorek poskytl, mohl P. vyvinit. Protože tak neučinil, mělo to být podle soudu proto, že si svědek byl vědom viny P. Jelikož obviněný před spácháním přečinu jel opakovaně v předmětném vozidle se svědkem J. M. i se svědkyní J. K., mohl zde nesčetněkrát zanechat své biologické stopy. Soud biologické vzorky jiných osob nezkoumal, proto je jeho závěr o vině obviněného předčasný a unáhlený. Nalézací soud současně pochybil, pokud neuvěřil doznání svědka J. M., že přečin spáchal sám a nikoli obviněný P.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby usnesení Krajského soudu v Praze bylo zrušeno a aby věc byla vrácena „Vrchnímu soudu v Praze“ se závaznými pokyny k dalšímu řízení”.
Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení se s obsahem dovolání obviněného nevyužil svého práva a k věci se věcně nevyjádřil. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř., a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2011 sp. zn. 11 To 466/2011 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Pouze na okraj je třeba poznamenat, že pokud dovolatel v závěru svého dovolání navrhl, aby věc byla po zrušení rozhodnutí odvolacího soudu přikázána Vrchnímu soudu v Praze, pokládal toto pochybení Nejvyšší soud za pouhou písařskou chybu.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí též posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti prvního dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. ( tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem ).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Nejvyšší soud po přezkoumání obsahu podaného dovolání shledal, že obviněný sice dovolání označil jako podané mj. z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale fakticky napadl výhradně soudy učiněná skutková zjištění s tím, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, protože soud prvního stupně nezajistil odběr biologického materiálu svědka M., který tvrdil, že stíhaný přečin spáchal on a nikoliv obviněný. Rovněž podle obviněného nesprávně neuvěřil doznání svědka M. a z jeho neochoty poskytnout součinnost při prokázání původu vzorků učinil závěr o vině obviněného a dostatečně neprokázal, kde byla shoda nalezené stopy a biologického materiálu odebraného obviněnému prokázána. Obviněný se rovněž domnívá, že tato zjištěná shoda byla jen náhodná, když obviněný jel již předtím vícekrát ve vozidle zn. Daewoo Nexia a mohl zde proto zanechat spoustu obdobných stop již dříve. Výhrady dovolatele se tedy soustředily jen proti správnosti zjištění, že se skutečně dopustil vytýkané trestné činnosti. Druhým stěžejním nedostatkem, ve kterém spatřuje nesprávné právní posouzení věci, je jeho tvrzení, že odvolací soud neprovedl žádné dokazování a dostatečně se nezabýval tím, že se svědek M. k přečinu doznal a nebyl ochoten se podrobit odběru DNA.
Lze tudíž uzavřít, že obviněný v dovolání uplatnil svou verzi průběhu skutkového děje, když ve skutečnosti v dovolání neuplatnil jedinou námitku vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem a z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Dovolatel tedy vůči rozhodnutí odvolacího soudu fakticky namítá pouze nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku neúplně provedeného dokazování. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud proto ani není oprávněn se jimi zabývat.
Na základě obsahu spisu je pro úplnost třeba zdůraznit, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Soudy přitom své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů.
Nejvyšší soud rovněž podotýká, že pokud obviněný v dovolání namítá neúplně provedené dokazování, když podle jeho tvrzení nebyl zajištěn odběr biologického materiálu J. M., je nutné upozornit na to, že nalézací soud se ve svém rozsudku na straně 4 touto skutečností detailně zabýval a patřičně zdůvodnil, z jakého důvodu není třeba, aby byl tento důkaz zajištěn a proveden a odvolací soud se touto námitkou také zevrubně zabýval, neboť ji obviněný v totožném znění uplatnil již ve svém řádném opravném prostředku. Nejvyšší soud proto odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění uvedených rozhodnutí obou soudů. V žádném případě se tak nemůže jednat o opomenuté důkazy, které by mohly zdůvodňovat průlom do zásady, že dovolací soud nemůže přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejedná se tedy o případ, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Obviněný sice v dovolání taktéž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., avšak fakticky k nim neuvedl jedinou konkrétní námitku, o kterou by tyto důvody opřel. Vzhledem k tomu, že pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení nepostačuje a obviněný k nim v dovolání neuvedl konkrétní vady, v nichž spatřuje jejich naplnění, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se jimi zabývat nebude.
Je tedy zřejmé, že dovolací námitky tak, jak byly koncipovány a uplatněny obviněným, nejsou z výše uvedených důvodů podřaditelné pod zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec, a pokud jde o zbylé dva uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), l ) tr. ř., těmito se Nejvyšší soud nezabýval. Dovolatel totiž na jedné straně deklaroval tyto zákonné dovolací důvody, avšak konkrétně uplatnil pouze námitky, které dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. svým obsahem nenaplňují, dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), l) tr. ř. pak uplatnil jen ryze formálně.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 8. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c
: