ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.1556.2011.1
sp. zn. 4 Tdo 1556/2011-64
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. ledna 2012 o dovolání obviněného V. M. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2011 sp. zn. 6 To 66/2010, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 25/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. M.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 11. 2009 sp. zn. 49 T 25/2002 byl obviněný V. M. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., dílem sám, dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák, dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jichž se dopustil jednáními uvedenými pod body 1) až 6) a 20) uvedeného rozsudku, částečně se spoluobviněným P. B.
Za to byl obviněný V. M. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru služeb soukromého detektiva v trvání pěti let.
Oba obvinění pak byli zavázáni k povinnosti společně a nerozdílně zaplatit poškozeným náhradu škody v určené výši, přičemž se zbytkem nároku byli poškození odkázáni na občanskoprávní řízení.
Proti uvedenému rozsudku podal odvolání mj. obviněný V. M. a v jeho prospěch též státní zástupce. O těchto odvoláních rozhodl ve veřejném zasedání Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 2. 2011 sp. zn. 6 To 66/2010, kterým byl podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný V. M. byl uznán vinným společně s obviněným P. B., že
oba po předchozí dohodě, kdy obviněný M. doprovázel obviněného B. na místo činu a z něj a hlídal okolí místa činu, přičemž obviněný B. do vozidel vnikal a vozidla samotná i věci v nich uložené odcizoval,
1) v noci z 9. na 10. 2. 2001 v L., D. ze dvora po překonání uzamčení odcizili motorové vozidlo zn. VW Vento, v hodnotě 106.000,- Kč majitele T. P. T., kterému vůz následně vrátili za částku 43.000,- Kč,
2) v noci z 29. na 30. 3. 2001 v L., H. ulici po překonání uzamčení odcizili motorové vozidlo zn. Mercedes Sprinter 208 D, v hodnotě 300.000,- Kč s autorádiem a slunečními brýlemi, obojí v hodnotě 3.500,- Kč, ke škodě J. K., přičemž vozidlo bylo následně vráceno majiteli za částku 30.000,- Kč,
3) dne 8. 4. 2001 mezi 00.00 až 06.00 hod. v L., R. před domem po překonání uzamčení odcizili motorové vozidlo zn. VW Transporter, v hodnotě 269.000,- Kč ke škodě firmy Cyklostern s. r. o. L., Ž. a věci v něm, konkrétně sněhové řetězy, cyklistickou hustilku a tašku s cyklistickým nářadím, ke škodě S. H., v hodnotě 3.000,- Kč,
4) v noci z 30. 4. 2001 na 1. 5. 2001 v L., K. ulici po překonání uzamčení odcizili motorové vozidlo zn. Ford Maverick 2,7 D, v hodnotě 285.000,- Kč ke škodě firmy PROBA s. r. o., L., Č., a věci v něm, zejména radiopřehrávač a další, v hodnotě 5.712,75 Kč z majetku V. P., přičemž vozidlo bylo následně vráceno majiteli za částku 75.000,- Kč a znalcem ohodnoceno poškození vozidla ve výši 28.140,- Kč,
5) v noci z 8. na 9. 5. 2001 v L., K. ulici, po překonání uzamčení odcizili motorové vozidlo zn. VW Vento, v hodnotě 102.000,- Kč i věci v něm, zejména peněženku s finanční hotovostí v nezjištěné výši ke škodě T. P. T.,
6) v noci z 15. na 16. 5. 2001 v M., R. ulici po překonání uzamčení odcizili nákladní vozidlo zn. Fiat Ducato valník, v hodnotě 346.000,- Kč ke škodě firmy STAV-INVEST ME s. r. o. M., V K., a věci v něm, zejména rozbrušovačku v hodnotě 2.300,- Kč ke škodě K. Š.
Tím obviněný V. M. spáchal v bodech 1) až 6) pomoc k zločinu krádeže podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a pomoc k přečinu poškození cizí věci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §228 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru služeb soukromého detektiva na pět let. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti obviněných nahradit způsobenou škodu poškozeným.
V další části rozsudku byl obviněný V. M. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutky uvedené pod body 1) až 12) a 13), neboť nebylo prokázáno, že je obviněný spáchal.
Proti uvedenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, konkrétně proti jeho odsuzující části, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění mimořádného opravného prostředku je namítáno, že za daného stavu dokazování je jednoznačný hmotně právní závěr a to, že jednání obviněného není trestným činem. Ve spisu není žádných zákonných důkazů, které by prokazovaly, že obviněný spáchal, pro co byl odsouzen. Pokud soud druhého stupně poukazuje na závěry soudu prvního stupně pak učinil nesprávné hmotně právní posouzení věci. V další části dovolání jsou zpochybňovány některé provedené důkazy jako výpovědi svědků R. a O., telefonní odposlechy včetně výpovědí policistů C. a H., jakož i provedené hodnocení důkazů. Dovolatel též vytýká, že v přípravném řízení nebyly zajištěny telefonní přístroje a SIM karty k telefonním číslům intimovaným ve spise. Soudy tedy měly přihlédnout k ústavní zásadě in dubio pro reo, kterou on sám pokládá i za zásadu hmotně právní. Odvolací soud, který zcela zrušil rozsudek soudu prvního stupně a nahradil jej svým rozhodnutím, neodstranil vady předchozího řízení a nezjistil správně a v potřebném rozsahu skutkové okolnosti, jak mu ukládá trestní řád v ustanovení §2 odst. 5, čímž neučinil ani správné hmotně právní posouzení stíhaných skutků. Jeho rozhodnutí tak je nesprávné a nezákonné, neboť obviněného měl zprostit obžaloby podle §226 písm. b) či c) tr. ř. V závěru proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek vrchního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k věci se písemně vyjádřila. Nejprve rekapitulovala postup řízení a jednotlivá rozhodnutí soudů, jakož i obsah podaného dovolání. Poukázala, že obviněný podal dovolání s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v takovém případě se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění, ke kterým dospěly soudy v dvouinstančním procesu, ani přezkoumání správnosti jimi provedeného dokazování. Výchozím předpokladem je výhradně nesprávná aplikace hmotného práva, neboť dovolací soud je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Námitky obviněného, které uplatnil v dovolání, jím deklarovaný dovolací důvod, ale ani žádný jiný v zákoně taxativně uvedený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Všechny vznesené námitky primárně vytýkají správnost skutkových zjištění, včetně úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků obviněný dovozuje vady ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V uvedeném směru však v dovolacím řízení není možné napadené rozhodnutí přezkoumávat. Námitka obviněného, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Toto pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny, která je zakotvena v čl. 40 odst. Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a nikoli k otázce právního posouzení skutku či jiného hmotně právního posouzení. Protože obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupkyně navrhla, aby podané dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2011 sp. zn. 6 To 66/2010 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl obviněný odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že obviněný měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. ( tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem ).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí tedy dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti takové právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Jestliže tedy dovolatel ve svém podání vytýká soudu prvního stupně a po něm i soudu odvolacímu, že jejich skutková zjištění jsou nesprávná a vycházejí z nezákonných, resp. nedostatečných důkazů včetně jejich celkového hodnocení a z toho je pak utvořen závěr, že věc obviněného byla nesprávně hmotně právně posouzena, tak nelze než konstatovat, že dovolatel ve skutečnosti pouze brojí proti správnosti a úplnosti provedeného dokazování. Jak již ale bylo shora upozorněno, problematika úplnosti dokazování či hodnocení důkazů samotných není obsahem přezkumu v dovolacím řízení, zejména když v konkrétním případě nelze konstatovat extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním učiněným soudy nižších stupňů.
Je tudíž třeba prohlásit, že Nejvyšší soud po přezkoumání obsahu podaného dovolání shledal, že obviněný sice dovolání označil jako podané z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale fakticky napadl výhradně soudy učiněná skutková zjištění s tím, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, když vycházely z neúplných důkazů a tyto i nesprávně hodnotily. Výhrady dovolatele se tedy soustředily především proti správnosti zjištění, že se trestné činnosti, za níž byl uznán vinným, dopustil, případně proti jiným skutkovým závěrům soudů nižších stupňů. Z charakteru jeho námitek je evidentní, že tyto mají výhradně povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Takové námitky jsou však z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud se jimi není oprávněn zabývat, což lze vztáhnout i na námitku, že soudy měly postupovat podle zásady in dubio pro reo, která rozhodně není zásadou hmotně právní.
Pouze pro úplnost je třeba zmínit, že podle obsahu spisu mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není dán žádný zásadní rozpor. Soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Z obsahu spisu je zároveň zřejmé, že se soudy ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí, zejména pak soud odvolací, který napravil některé nesprávnosti a nepřesnosti v rozhodnutí soudu prvního stupně tím, že již provedené dokazování doplnil a rozsudek krajského soudu po zrušení nahradil svým vlastním rozhodnutím. V tomto pak podrobně vysvětlil důvody svého postupu stran průkaznosti dokazování ve vztahu ke skutkovým zjištěním i hmotně právnímu posouzení celého jednání obviněného. Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k jakýmkoli výtkám na jeho adresu a odkazuje na úplné a výstižné odůvodnění předmětného rozhodnutí vrchního soudu.
V tomto případě se tak rozhodně nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 ).
Nejvyšší soud proto dospěl ke konečnému závěru, že dovolací námitky tak, jak byly koncipovány a uplatněny obviněným, nejsou z výše uvedených důvodů podřaditelné pod zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Dovolatel totiž na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak konkrétně uplatnil pouze námitky, které tento dovolací důvod svým obsahem nenaplňují. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 12. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c