ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.211.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 211/2012-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. března 2012 o dovolání, které podal obviněný M. V. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 11 To 238/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 54/2011 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný M. V. byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 16. 5. 2011 sp. zn. 4 T 54/2011 ad 1) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
v T., dne 31. 1. 2011 kolem 15.31 hod. řídil osobní automobil Peugeot Partner, přestože rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 2 T 150/2008 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. 11 To 474/2009 mu byl pravomocně uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 roků, který trvá.
Dále byl ad 2) uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
na blíže nezjištěném místě dne 26. 1. 2010 jako hmotně odpovědný řidič firmy M. D., během přepravy nákladu briket ze SRN vozidlem s návěsem ke škodě svého zaměstnavatele z tohoto nákladu odcizil 3,24 tun briket v hodnotě 12.091,- Kč.
Za přečin pod bodem 1) byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců se zařazením do věznice s dozorem. Rovněž mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 18 měsíců. Za přečin pod bodem 2) a za trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Semilech ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. 2 T 149/2010, byl odsouzen k souhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin. Taktéž mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 16 měsíců . Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Semilech ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. 2 T 149/2010, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozenému M. D., podnikajícímu pod označením M. D.-a., D., škodu ve výši 12.091,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. D. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení občanskoprávní.
Obviněný proti tomuto rozsudku podal odvolání ke Krajskému soudu v Hradci Králové, který usnesením ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. 11 To 238/2011 toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednicím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení) a v ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. [odvolací soud rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k)].
Obviněný ve svém dovolání zdůraznil, že si je vědom, že v dovolacím řízení zásadně nelze zpochybňovat provedené dokazování, resp. postup soudu při provádění důkazů, avšak i přesto je podle jeho názoru dovoláním napadené rozhodnutí a řízení, jež jeho vydání bezprostředně předcházelo, projevem nerespektování základních zásad trestního řízení odvolacím soudem, který přejal skutková zjištění z odsuzujícího rozsudku, aniž by se dostatečně vypořádal s odvolacími námitkami obviněného a aniž by připustil provedení důkazů navrhovaných obviněným. Dovolatel se v odvolacím řízení dožadoval výslechu svého bratra M. V. (pro potvrzení toho, že se obviněný nemohl dopustit jednání, které je mu kladeno za vinu, protože se nacházel v přítomnosti svého bratra v jeho motorovém vozidle, případně v ordinaci lékařského zařízení M. T., manželky obviněného (pro potvrzení času jeho příjezdu domů a skutečnosti, že po svém příjezdu opravoval vadné topení na svěřeném motorovém vozidle, což uvedl sám obviněný ve své obhajobě), opakovaného výslechu své osoby a poškozeného M. D. (jelikož obviněný má listinné důkazy vyvracející závěr nalézacího soudu o nemožnosti existence pohledávky obviněného za poškozeným z podzimu roku 2009, neboť nastoupil jako zaměstnanec poškozeného dne 4. 1. 2010; z písemností založených v odvolacím řízení také vyplývá, že poškozený úkoloval obviněného v období listopadu až prosince 2009 a že na provedení těchto prací byl obviněný s poškozeným řádně dohodnut. Není proto možné, aby byla vyvrácena obhajoba obviněného jako absurdní s ohledem na to, že nelze ani hypoteticky předpokládat úmysl poškozeného ukončit spolupráci s dovolatelem křivým obviněním proto, aby dlužnou částku obviněnému za odvedené práce nemusel zaplatit.). V neprospěch obviněného byly jeho návrhy na provedení důkazů zamítnuty a došlo tak ke zkrácení jeho práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces. Dovolatel připomíná, že jedním ze základních práv obviněného a součástí práva na spravedlivý proces garantovaného Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a procesními předpisy trestního práva je oprávnění obviněného kdykoli v průběhu řízení navrhovat důkazy na svoji obhajobu. Nerespektování tohoto práva, resp. svévolné odmítnutí provedení důkazu navrženého obviněným jen pro obecné konstatování, že nalézací soud zjistil skutkový stav v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí, ačkoliv se obviněný dovolává provedení důkazu, který má prokázat jeho nevinu, je podle jeho názoru v obecné rovině porušením procesních podmínek, které jsou nutné pro vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku směřujícího proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Odvolací soud se podle obviněného taktéž nevypořádal s jeho námitkou o tom, že provedení inventury, během níž došlo ke zjištění úbytku převáženého nákladu, bylo úkonem provedeným v rozporu s pracovněprávními předpisy, jelikož obviněný jako zaměstnanec nebyl k inventuře pozván. Nebyla tak zajištěna jeho fyzická účast jako nezbytná podmínka pro zajištění objektivity při provádění kontroly svěřeného majetku zaměstnavatelem.
Dále konstatoval, že nebyly dodrženy zásady o provádění rekognice, když obviněný nebyl identifikován při porovnání s osobami podobnými věkem, typově i vizáží a rozeznání obviněného jako osoby pachatele u hlavního líčení nelze hodnotit jako věrohodný důkaz o skutečnostech tvrzených ve svědecké výpovědi policistů v hlavním líčení.
V závěru svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. 11 To 238/2011 zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení se s obsahem dovolání obviněného nevyužil svého práva a k věci se věcně nevyjádřil. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. 11 To 238/2011 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí též posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti prvního dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. ( tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí tudíž dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Nejvyšší soud po přezkoumání obsahu podaného dovolání shledal, že obviněný sice dovolání označil jako podané mj. z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale fakticky napadl výhradně soudy učiněná skutková zjištění s tím, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, pokud odvolací soud neprovedl důkazy výslechem bratra obviněného, jeho manželky a opakovaným výslechem poškozeného M. D. i obviněného, kteří mohli potvrdit rozhodné skutečnosti tvrzené dovolatelem a které byly předmětem jeho obhajoby, jež nebyla dostatečným způsobem vyvrácena. Odvolací soud se taktéž nevypořádal s tvrzením dovolatele o nesprávnosti provedení inventury v rozporu s pracovněprávními předpisy a neodstranil pochybení orgánů činných v trestním řízení při nedodržení zásad provedení rekognice, jelikož obviněný nebyl při identifikaci zařazen mezi osoby jemu věkem, typově a vzezřením podobným. Soud druhého stupně proto tímto procesním postupem podle dovolatele porušil právo obviněného na obhajobu a spravedlivý proces.
Lze tak uzavřít, že obviněný v dovolání uplatnil svou verzi průběhu skutkového děje, když ve skutečnosti v dovolání neuplatnil jedinou námitku vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem a z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, případně procesních ve vztahu k rozsahu dokazování či hodnocení provedených důkazů, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Dovolatel tedy vůči rozhodnutí odvolacího soudu fakticky namítá pouze nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku neúplně provedeného dokazování, když odvolací soud odmítl provést důkazy navrhované obviněným pro prokázání jeho neviny. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud proto ani není oprávněn se jimi zabývat.
Na základě obsahu spisu je pro úplnost třeba zdůraznit, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Soudy přitom své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů.
Nejvyšší soud podotýká, že pokud obviněný v dovolání namítá neúplně provedené dokazování, je nutné upozornit na to, že návrh na opětovný výslech své osoby, poškozeného D., své manželky a bratra obviněného (viz protokol o veřejném zasedání ze dne 18. 10. 2011, č. l. 159) a výhrady vůči identifikaci obviněného srovnáním jeho osoby a otce obviněného v hlavním líčení (viz doplnění odvolání obviněného ze dne 7. 7. 2011, č. l. 130) učinil již v odvolacím řízení. Soud druhého stupně usnesením návrh obviněného na výše uvedené doplnění dokazování pro nadbytečnost zamítl (č. l. 160), což konstatoval i v odůvodnění svého usnesení na straně 3, protože nepovažoval za nutné dokazování doplňovat v rozsahu navrženém obviněným, neboť důkazy provedené nalézacím soudem shledal pro rozhodnutí soudu dostačující. Zároveň na straně 3 a 4 napadeného usnesení podrobně rekapituluje jednotlivé důkazy a skutečnosti rozhodné pro prokázání viny obviněného. Nejvyšší soud proto shledal, že odvolací soud se těmito důkazy náležitě zabýval, a rovněž zdůvodnil, proč dospěl k závěru o nadbytečnosti shora uvedených návrhů obviněného na doplnění dokazování, a v podrobnostech proto dovolací soud odkazuje na pečlivé odůvodnění napadeného usnesení soudu druhého stupně. V žádném případě se tak nemůže jednat o opomenuté důkazy, které by mohly opodstatnit průlom do zásady, že dovolací soud nemůže přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejedná se tedy o případ, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Pokud jde o dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by však měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Hradci Králové odvolání obviněného podle ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal a odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné. Uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřicházelo v úvahu.
Důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy mohl být (a zcela jistě byl) uplatněn toliko v jeho druhé alternativě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obviněného zde byl dán dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který však, jak bylo shora uvedeno, nebyl dovolatelem obsahově relevantně naplněn a tudíž stejný závěr lze uplatnit i ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Obviněný se tedy svým pojetím dovolání ocitl mimo rámec deklarovaných dovolacích důvodů, neboť námitky směřující proti napadenému rozhodnutí uplatněné, ale ani jiné dovolací důvody upravené trestním řádem, obsahově nenaplňují.
S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl, přičemž v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c