ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.340.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 340/2012-45
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 9. května 2012 dovolání MUDr. V. N. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2011 sp. zn. 8 To 448/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 7 T 81/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné MUDr. V. N. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněná MUDr. V. N. byla rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 26. 7. 2011 sp. zn. 7 T 81/2010 uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.), jehož se dopustila tím, že v době od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2007 z pracovní pozice lékařky hematologické ambulance Nemocnice Boskovice, s.r.o., O. K., B., vědomě a záměrně vystavovala neoprávněně lékařské předpisy s využitím osobních dat pacientů hematologické ambulance a osobních dat dárců krve transfuzní stanice Nemocnice Boskovice, s.r.o., které získala v souvislosti s výkonem svého povolání, takto vystavené lékařské předpisy s předepsanými léčivy dotčeným osobám nepředávala, ale lékařské předpisy byly prostřednictvím blíže nezjištěných osob, případně jinak blíže nezjištěným způsobem předkládány k vydání léčiv v jednotlivých případech v lékárně BH AGAPÉ, s.r.o., B., O. K., v lékárně LEBO, s.r.o., B., O. K., v Lékárně N. n., B., M. n., v lékárně Mgr. J. Z., B., M. n. a v lékárně M. b., L., M. n., načež následně došlo dle evidence lékáren vydaných jednotlivých léčiv k jejich proplacení, a to Všeobecnou zdravotní pojišťovnou České republiky (dále také jen „VZP ČR”), Zdravotní pojišťovnou ministerstva vnitra České republiky (dále také jen „MV ČR”), Vojenskou zdravotní pojišťovnou České republiky (dále také jen „VOJZP ČR”) a Oborovou zdravotní pojišťovnou zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví (dále také jen „OZP”), jednotlivá léčiva tak byla uvedenými zdravotními pojišťovnami skutečně proplacena v jednotlivých případech pacientů hematologické ambulance, případně dárců krve transfuzní stanice Nemocnice Boskovice, s.r.o., O. K., přičemž se jednalo o případy předepsaných léčiv na jednotlivé pacienty - pojištěnce a konkrétní léčiva specifikovaná ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, čímž způsobila Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem P., O., škodu ve výši 84.352,85 Kč, Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, se sídlem P., N. M., škodu ve výši 10.848,60 Kč, Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem P., D., škodu ve výši 7.703,68 Kč a Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, se sídlem P., R., škodu ve výši 1.617,36 Kč.
Za to byla obviněná odsouzena podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Dále byl podle §53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. obviněné uložen peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč. Pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě obviněnou vykonán, byl jí uložen podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozeným: Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem P., D. ve výši 7.703,68 Kč a Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, se sídlem P., R., ve výši 1.617,36 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky a Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví odkázány se zbytky nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem P., O., byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozhodnutí podala obviněná odvolání, jenž Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 11. 2011 sp. zn. 8 To 448/2011 podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2011 sp. zn. 8 To 448/2011 obviněná podala prostřednictvím obhájce dovolání do všech jeho výroků, které opřela o dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení) a podle ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný).
Dovolatelka spatřuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. v tom, že nalézací soud ve skutkové větě dostatečně nepopsal, v jakých konkrétních skutečnostech shledal naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, když v něm mj. neuvedl, kdo přesně měl být jednáním obviněné uveden v omyl. Lze pouze usuzovat, že to měly být poškozené pojišťovny. Stejně tak však museli být podle názoru dovolatelky uvedeni v omyl i samotní zaměstnanci lékárny (resp. subjekt lékárnu provozující), jež vydávali léky na jim předložené recepty a předpokládali, že tyto vydávají osobě, na jejíž jméno byly napsány a pro kterou byly určeny. Z popisu skutku rovněž nevyplývá, kdo konkrétně měl být uvedeným jednáním obviněné obohacen – zda obviněná či nějaké jiné konkrétní osoby. K naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu se vyžaduje úmyslné zavinění, jenž musí směřovat i k přímému obohacení konkrétní osoby. Pokud však absentuje motiv, jenž sice není znakem skutkové podstaty podvodu, stejně jako subjekt, k jehož obohacení mělo jednáním obviněné směřovat, mohl by absentovat i samotný úmysl spáchat trestný čin, pokud obviněná neusilovala pouze o poškození pojišťoven. S ohledem na kvalifikaci skutku jako dokonaného trestného činu musí soud vyřešit i otázku, kdo byl tímto činem obohacen, nepostačuje pouze existence poškozeného subjektu a skutkové podstaty podvodu. Dovolatelka cituje ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. upravující náležitosti obsahu výroku o vině v rozsudku a dodává, že přesné označení trestného činu, jehož se výrok o vině týká, znamená především náležité vymezení skutku ve skutkové větě, jež stručně a výstižně vyjadřuje žalovaný skutek. Soud zde uvádí konkrétní údaje týkající se místa, času a způsobu spáchání trestného činu. Popis skutku musí být konstruován tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům konkrétní skutkové podstaty. Pokud skutková věta neobsahuje úplný popis shora naznačený skutečností, je porušeno právo obviněné na spravedlivý proces.
Druhý uplatněný dovolací důvod [podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] spatřuje v tom, že nebyly beze zbytku naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Podle obviněné neexistuje příčinná souvislost mezi jednáním poškozené (zřejmě myšleno obviněné) - vystavováním lékařských předpisů a škodou vzniklou pojišťovnám. Vystavovala-li obviněná pouze lékařské předpisy, aniž by byly předkládány k vydání léčiv v jednotlivých lékárnách, nikdy by ke škodě pojišťoven nedošlo. Obviněné nebylo nijak prokázáno, že by vystavené recepty uplatňovala v lékárnách osobně či k tomu použila jiné osoby. Pasáž skutkové věty výroku o vině lékařské předpisy byly prostřednictvím blíže nezjištěných osob, popřípadě jinak blíže nezjištěným způsobem předkládány k vydání léčiv obsahuje podobný popis děje, jenž by mohl popsat reálnou situaci, kdy lékař vystaví nesprávný recept (resp. nejdříve indikuje určitou medikaci, kterou posléze změní). Takový lékařský předpis pak vyhodí do odpadkového koše a následný osud receptu již lékaři není a nemůže být znám. Recept se však blíže nezjištěným způsobem dostane do lékárny a lékárník bez zkoumání totožnosti osoby předkládající takový recept, lék vydá. Pokud se soud spokojí s argumentací, že lékařské předpisy v lékárnách uplatnila obviněná či jiné osoby (pracovnice úklidu vynášející koš v ordinaci obviněné, pracovník úklidové společnosti odpovědný za svoz odpadu, jiný pracovník odpovědný za správné třídění, resp. nakládání s určitým druhem odpadu), neboť nikdo jiný vyjma člověka toho není objektivně schopen, probouzí v obviněné přinejmenším nedůvěru v nalézací a argumentační schopnosti nalézacího soudu, když v odůvodnění uvedl, že obviněná tyto recepty předávala blíže nezjištěným osobám, či si je zčásti ponechala, přičemž tyto osoby či ona sama (neboť jiní živočichové na této planetě toho nejsou objektivně schopni) je prokazatelně uplatnily v lékárnách a získaly tak předepsané léky za cenu sníženou o úhradu ze strany zdravotních pojišťoven . Dovolatelka si proto klade otázku, zda tedy soud bere za prokázané pouze to, že lékařské předpisy uplatnil v lékárně nějaký člověk. Pokud má být zachována kontinuita jednání při spáchání stíhaného trestného činu, musí se soud jednoznačně vypořádat s otázkou, jaká osoba lékařské předpisy uplatňovala. Část jednání, které by bylo v příčinné souvislosti se vzniklou škodou, tj. uplatnění receptu v lékárně nebylo obviněné prokázáno. Žádný z lékárníků neuvedl, že by obviněná chodila ve větší míře vyzvedávat jakékoliv léky. Obžaloba však podle názoru dovolatelky patrně rezignovala na zjištění osob, které se ve formě účastenství mohly podílet spolu s obviněnou na trestném činu podvodu.
Rovněž jí podle jejího názoru nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, tedy její úmysl uvést někoho v omyl a ke škodě cizího majetku obohatit sebe či jiného. Nebylo prokázáno, zda se obviněná obohatila a jakým způsobem či zda se obohatila jiná osoba. Taktéž nebyl prokázán ani její motiv. Chybí-li motiv i obohacení, pokládá si obviněná opět otázku, k čemu pak měl její úmysl směřovat. Skutková podstata trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. vyžaduje, aby pachatel měl podvodný úmysl již v době, kdy začne naplňovat objektivní stránku podvodu. Pokud úmysl podvést získá až dodatečně, trestného činu se nedopustí, ačkoliv výsledek a subjektivní vztah pachatele k němu je stejný. Dovolatelka v souvislosti s touto argumentací poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005 sp. zn. II. ÚS 83/04. Domnívá se, že obžaloba věrohodně neprokázala, že podvodný úmysl měla obviněná již při samotném vystavování receptů, když se mohlo jednat o recepty s nesprávnou medikací, které nebyly určeny pro pacienty a měly být znehodnoceny. Tomu by odpovídala i absence dalšího jednání obviněné, když s lékařskými předpisy do lékáren nedocházela a ani pro ně neposílala žádné další konkrétní osoby. K případnému motivu a obohacení dále podotýká, že pokud by léky skutečně vyzvedávala či tak činila jiná osoba, musela by tato osoba platit na doplatcích za léky nemalé částky a vše, co by za to získala, by bylo množství dále neupotřebitelných léků. Nehledě na to obviněná jako lékařka mohla sobě i své rodině léky bez problémů předepsat sama za předpokladu, že by takové léky sama potřebovala, protože jinak by jí k ničemu nebyly. Nelze tak v žádném případě přisvědčit odvolacímu soudu, který v odůvodnění svého usnesení uvedl, že ze skutkové věty napadeného rozsudku vyplývá, kdo se protiprávního jednání vědomě a záměrně dopouštěl, jakým způsobem byly dotčené subjekty uváděny v omyl, jaká byla takovým jednáním způsobena škoda i skutečnost o obohacení obviněné či jiné osoby.
Ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku je podle dovolatelky ve výčtu lékáren, ve kterých mělo docházet k uplatňování lékařských předpisů, chybně zahrnuta i lékárna M. b. v L., M. n. Z dalších skutkových zjištění totiž podle obviněné nevyplývá, že by byl v této lékárně někdy předložen recept vystavený obviněnou v některém z případů jmenovaných v další části skutkové věty rozsudku. Nelze podle obviněné souhlasit se zjednodušenou argumentací odvolacího soudu, že se jedná pouze o písařskou chybu nemající vliv na správnost skutkových zjištění či právních závěrů, a není proto nutné výrok rozsudku nalézacího soudu opravovat.
Neodmyslitelnou součástí práva na spravedlivý proces je právo obviněné na úplné projednání věci soudem, což však není případ, v němž ve skutkové větě výroku o vině není obsažen úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu ve smyslu §120 odst. 3 tr. ř. (viz shora citovaný nález Ústavního soudu). Toto ústavně zaručené právo pak bylo podle obviněné v jejím případě porušeno, když skutková věta napadeného rozsudku je neúplná, jelikož neobsahuje popis toho, kdo a jakým způsobem byl uveden v omyl, kdo se tímto trestným činem obohatil, z čeho lze usuzovat na úmysl obviněné a především jak mohlo jednání obviněné vést ke vzniku škody, tj. zda vůbec existuje příčinná souvislost mezi jejím jednáním a škodlivým následkem. Při stávajícím popisu jednotlivých znaků skutkové podstaty se podle názoru dovolatelky nemůže jednat o trestný čin.
Obviněná proto v závěru svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2011 sp. zn. 8 To 448/2011 a rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 26. 7. 2011 sp. zn. 7 T 81/2010 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněné nejprve rekapituloval skutková zjištění v posuzované trestní věci a uvedl, že za získaná léčiva v lékárnách nebyla osobami, které je zde obdržely, uhrazena plná cena, ale vzhledem k předepsání léku obviněnou jako lékařkou byla část ceny následně proplacena příslušnými zdravotními pojišťovnami. Domnívá se proto, že uvedení v omyl primárně nastalo na straně zástupců lékáren akceptující předpisy na léky, když neznali pravý stav věci, tj. neoprávněnost jejich vystavení a provedli majetkovou dispozici spočívající ve vydání léčiv. Po dokonání skutku potom došlo k proplacení části kupní ceny zdravotními pojišťovnami, což značí, že konečným poškozeným jsou právě tyto pojišťovny, které však do skutkového děje vstoupily teprve následně poté, co byl trestný čin podvodu spáchán. Popsaný hmotněprávní závěr vyplývá podle státního zástupce z učiněných skutkových závěrů popsaných v rozsudku nalézacího soudu, byť tento soud shledal osobu uvedenou v omyl ve zdravotních pojišťovnách. To podle státního zástupce znamená, že se soud prvního stupně danou problematikou v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně zaobíral. Podle státního zástupce je dále zřejmé, že obohacení (tj. neoprávněný příjem léků zčásti uhrazených nesprávně zdravotní pojišťovnou) nastalo na straně buď obviněné nebo dalších osob, které jednaly s obviněnou v určité součinnosti. Zmíněné hodnocení opět vyplývá z učiněných skutkových zjištění a konstatovaly ho výslovně i soudy obou stupňů. K dovolací argumentaci obviněné lze doplnit, že přesnější objasnění této skutečnosti (konkretizace obohaceného subjektu) při jinak bezpečně učiněném závěru, že k obohacení došlo, byť by bylo vhodné, však již není nevyhnutelné, resp. bránící shledání viny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2010 sp. zn. 4 Tdo 248/2010). Požadavek obviněné vyslovený v dovolání, že obohacená osoba musí být jednoznačně určena, je proto nutné odmítnout.
Mezi jednáním obviněné a škodným následkem je podle státního zástupce zcela zřejmá příčinná souvislost, neboť obviněná vystavila záměrně a neoprávněně předpisy, na které byla posléze neoprávněně získána léčiva. Vystavení předpisů a současné umožnění takové manipulace s nimi, aby bylo možné je předložit v lékárně, jsou tedy naprosto zásadní výchozí podmínky, na které následek nutně navazuje a jsou pro něj určující. Ani v posouzení kauzálního nexu tak nelze shledat žádné pochybení.
Obviněná současně podle vyjádření státního zástupce jednala záměrně a cíleně, tedy v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák., jak ostatně uvedly již oba soudy. Pokud snad obviněná v dovolání namítala, že mohlo dojít k nechtěným vystavením nesprávných předpisů (mohlo se tak stát omylem) a k jejich předložení došlo jinou osobou, která je nalezla (např. uklizečkou), je třeba doplnit, že taková tvrzení jsou v rozporu z učiněnými skutkovými závěry, podle nichž obviněná jednala záměrně. Rovněž ovšem takové závěry postrádají podle mínění státního zástupce vnitřní logiku, neboť je stěží představitelné, že by obviněná v tolika případech vystavila nesprávné předpisy, navíc za situací zjištěných soudy (pacientům byly předepsány léky, které jim nikdy obviněnou předepisovány nebyly a ani je od ní nepožadovali, popř. byly léky předepsány pacientům, kteří přišli toliko darovat krev a žádné léky nepožadovali apod.), to vše s tím, že by neznámá osoba získala ke všem těmto předpisům přístup a získala v nich specifikovaná léčiva. Obviněné tak lze podle státního zástupce přisvědčit zejména toliko v tom, že osoba či osoby vyzvedávající v lékárnách léky musely uhradit určité doplatky. Určité počáteční „investice“ jsou však běžným průvodním znakem více trestných činností, resp. že si mohla obviněná vystavit pro své rodinné příslušníky předpisy sama, i když nebylo nijak tvrzeno, že by obviněná léky chtěla pro své členy rodiny. Tato okolnost však na vyslovenou hmotněprávní kvalifikaci nemá žádný podstatný vliv.
Co se týče námitky dovolatelky ohledně nesprávného zahrnutí lékárny M. b. v L. do skutkové věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku - jedná se o jisté pochybení zejména soudu prvního stupně v popisu skutkového děje, ovšem ani jeho existence nemá jakýkoli dopad na hmotněprávní posouzení skutku, které tak bylo učiněno správně, což značí, že k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uplatněnému obviněnou státní zástupce uvedl, že ve výroku napadeného rozhodnutí, tj. ve výroku usnesení odvolacího soudu žádná jeho část neabsentuje, stejně tak jako ve výroku rozsudku soudu nalézacího. Obviněná v konečném důsledku ani žádné takové tvrzení v konkrétní podobě nepředložila. Pokud se domnívala, že je popis skutku ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku vzhledem k právní kvalifikaci nedostatečný, je nutné uvést, že takové pochybení, existovalo-li by, by naplňovalo toliko dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nikoli podle písm. k) téhož ustanovení.
Státní zástupce proto konstatuje, že se oba soudy nedopustily nesprávného hmotně právního posouzení dovozovaného v dovolání a ani jiného, a shledává dovolání obviněné zjevně neopodstatněným. Navrhl proto, aby bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, i pro případ odlišného stanoviska dovolacího soudu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2011 sp. zn. 8 To 448/2011 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněná podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelkou spatřovány. Nejvyšší soud musí též posoudit, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti prvního dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Nejvyšší soud po přezkoumání obsahu podaného dovolání shledal, že obviněná uplatnila jako první námitku, jež podle ní spadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., absenci příčinné souvislosti mezi jejím jednáním spočívajícím ve vystavování lékařských předpisů a škodou vzniklou předmětným pojišťovnám. Obviněná tvrdí, že soud dostatečně neprokázal, že by vystavené recepty sama uplatňovala v lékárnách či k tomu využila jiné osoby. Žádný z farmaceutů nepotvrdil, že by obviněná příslušné recepty udala v těchto lékárnách a oba soudy rezignovaly na zjištění osob, jež se mohly spolu s obviněnou podílet na trestném činu podvodu v některé z forem účastenství. Dovolatelka tak konstruuje možnost odlišného průběhu zjištěného skutkového děje podle ní odpovídajícího formulaci popisu skutku lékařské předpisy byly prostřednictvím blíže nezjištěných osob, popřípadě jinak blíže nezjištěným způsobem předkládány k vydání léčiv s tím, že tomu může odpovídat i taková skutková verze, že uklízečka či jiný zaměstnanec nakládající s odpadem pocházejícím z ordinace obviněné mohl vyjmout z odpadkového koše recepty vystavené obviněnou, která je vyhodila např. z důvodu chybné medikace, a poté si v lékárnách tito mohli vyzvednout předepsané léky, aniž by někdo kontroloval jejich totožnost a pojišťovně poté vznikne škoda, když lékárně zpětně léky proplatí.
Takovouto formulací námitky však obviněná brojí proti zjištěnému a soudem prvního stupně konstatovanému skutkovému stavu a fakticky nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, nýbrž napadá výhradně soudy učiněná skutková zjištění s tím, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, když obviněnou vystavené předpisy na léky mohl v lékárnách uplatnit někdo úplně jiný a v jiných souvislostech a způsobit zjištěnou škodu. Nalézací soud přitom ve svém rozhodnutí prohlásil a logicky dovodil (mj. i na základě množství jednotlivých případů), že zmíněné lékařské předpisy na konkrétní léčiva vystavené obviněnou se neocitly v jejích rukou či jiných než oprávněných osob náhodou či z nedbalosti obviněné. Naopak, v jednotlivých lékárnách byly tyto recepty uplatněny obviněnou, resp. jinými než oprávněnými osobami a těmto také příslušná léčiva byla vydána. Jinak by takto zjištěný postup obviněné postrádal jakýkoli smysl. Lze tudíž uzavřít, že obviněná v této formálně uplatněné hmotněprávní námitce spadající pod tento dovolací důvod uplatnila svou verzi průběhu skutkového děje a z charakteru takové námitky je evidentní, že jí vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Dovolatelka tedy vůči rozhodnutí soudů ve skutečnosti namítá nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku nedostatečně provedeného dokazování. Taková námitka je ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud proto ani není oprávněn se jí zabývat.
Hmotně právně relevantní námitkou naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naopak tvrzení dovolatelky o nenaplnění znaku úmyslného zavinění a znaku obohacení se. Dovolatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04 a tvrdí, že jí bylo v trestním řízení nutno prokázat, že podvodný úmysl měla již při vystavování receptů. Mohlo se ale jednat o recepty s nesprávnou medikací a měly být proto znehodnoceny, čemuž by odpovídala i absence dalšího jednání obviněné, když s lékařskými předpisy do lékáren nedocházela a ani pro ně neposílala žádné další konkrétní osoby. Zároveň podle ní nebyl zjištěn ani motiv jejího jednání. Uvádí, že neměla důvod si tímto způsobem obstarávat léky, když je jako lékařka mohla sobě i své rodině kdykoliv předepsat sama. Navíc pokud by sama dovolatelka či za pomoci jiné osoby léky vyzvedávala, je jejich obstarání spojeno s vydáním nemalých částek za doplatky na léky a vše, co by získala, by bylo množství dále neupotřebitelných léků. Odvolací soud pak podle ní zcela chybně v odůvodnění svého rozhodnutí shledal, že ze skutkové věty napadeného rozsudku vyplývá, kdo se protiprávního jednání vědomě a záměrně dopouštěl, jakým způsobem byly dotčené subjekty uváděny v omyl, jaká byla takovým jednáním způsobená škoda i skutečnost o obohacení obviněné či jiné osoby.
K tomu je třeba uvést, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku na straně 49 a 50 konstatoval, že obviněná tím, že vystavovala recepty, aniž by je předala osobám, na jejichž jméno a identifikační číslo pojištěnce tyto recepty vystavila a na základě jejichž všeobecného zdravotního pojištění byly předepsané léky po uplatnění receptu v lékárně zcela či částečně hrazeny příslušnými zdravotními pojišťovnami, ale naopak tyto recepty předávala blíže nezjištěným osobám či si je zčásti ponechala, přičemž tyto osoby či ona sama je prokazatelně uplatnily v lékárnách a získaly tak předepsané léky za cenu sníženou o úhradu ze strany zdravotních pojišťoven - pouze za cenu doplatku či zcela bez úhrady, uvedla příslušné zdravotní pojišťovny v omyl, neboť v souladu se svou zákonnou povinností hradily léky určené jejich pojištěncům, avšak od počátku bylo nepředáním receptu znemožněno, aby jejich pojištěnec lék fakticky získal. Tímto jednáním pak sebe či ony blíže nezjištěné osoby, kterým se léky fakticky dostaly do dispozice, obohatila ke škodě majetku zdravotních pojišťoven, které ze svých prostředků nebyly povinny hradit léky osobám, jimž léky nebyly předepsány. Takové obohacení spočívá podle nalézacího soudu právě ve vylákání léků za výhodnější cenu sníženou o úhradu ze strany zdravotní pojišťovny. Současně tímto jednáním obviněná způsobila, byť i ve spojení s dalšími blíže nezjištěnými osobami zdravotním pojišťovnám škodu odpovídající celkové sumě úhrad za předmětné léky, k jejichž vynaložení nebyly příslušné zdravotní pojišťovny povinny. K naplnění subjektivní stránky jednání obviněné nalézací soud shrnul, že s ohledem na aktivní jednání obviněné nelze dospět k jinému závěru, než že se obviněná popsaného jednání dopouštěla zcela vědomě a záměrně, neboť od počátku neměla v úmyslu vystavené recepty předávat osobám, na jejichž jméno je předepsala, ale naopak je opakovaně a po dlouhou dobu předávala třetím osobám s vědomím, že tyto mohou být uplatněny v lékárnách a tím zneužity. Nalézací soud proto s poukazem na zjištěný skutkový stav uzavřel, že obviněná naplnila po stránce objektivní i subjektivní všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., když jednala v úmyslu přímém. Překážkou o rozhodnutí o vině obviněné není podle nalézacího soudu ani to, že se nepodařilo objasnit, koho přesně obviněná obohatila, tzn. kdo měl z vyzvednutých léků prospěch. Postačí dostatečný závěr o tom, že k obohacení muselo dojít ať již u obviněné či u třetích osob, kterým se léky prokazatelně dostaly do dispozice, ať už s nimi naložili jakkoliv, nebo u obou, protože bylo prokázáno, že osobám, kterým podle receptů byly léky výlučně určeny, se do dispozice nedostaly. Rozhodnutí o vině pak podle nalézacího soudu nebrání ani skutečnost, že se nepodařilo zjistit, zda měla obviněná spolupachatele a jejich totožnost.
Odvolací soud se s právní kvalifikací skutku učiněnou soudem prvního stupně ztotožnil a dodal, že naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít u ostatních osob také o právnické osoby. Škoda jako zákonný znak trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. musí být v příčinné souvislosti s omylem podváděné osoby (resp. s její neznalostí podstatných skutečností) a s majetkovou dispozicí prováděnou v důsledku takového omylu (resp. takové neznalosti). Všechny znaky skutkové podstaty stíhaného trestného činu jsou obsaženy a vyjádřeny ve skutkové větě výroku napadeného rozsudku a je zřejmé, kdo se protiprávního jednání vědomě a záměrně dopouštěl, jakým způsobem byly dotčené subjekty uváděny v omyl, jaká byla takovým jednáním způsobena škoda a vyplývá z ní rovněž skutečnost o obohacení sebe či jiné osoby, byť nebyla zjištěna přesná výše takového obohacení, resp. možného ušetření nákladů.
K tomu je třeba uvést, že obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo jiné osoby, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda. Pro toho, kdo se obohatí, musí být majetkové zvýhodnění neoprávněné, a proto nejde o podvod, jestliže někdo vylákal majetkové plnění, na něž měl právní nárok.
Vyhotovila-li obviněná jako lékařka dané recepty s využitím jmen a identifikačních čísel pojištěnců - pacientů hematologické ambulance a dárců krve transfuzní stanice Nemocnice Boskovice, s.r.o., k nimž měla jako lékařka hematologické ambulance Nemocnice Boskovice, s.r.o. přístup s tím, že tyto recepty nevystavila dotčeným pacientům k jejich léčbě, ani jim je nepředala a sama či za pomoci jiných osob předložila tyto recepty v jednotlivých lékárnách, díky nimž byla jí nebo jiným takovým osobám vydána předepsaná léčiva a podle evidence lékáren došlo k proplacení vydaných léčivých přípravků předmětnými pojišťovnami, jako úhrady léků ze zdravotního pojištění shora uvedených pojištěnců, je třeba dospět k závěru, že z takového jednání zcela jasně vyplývá naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu obohacení se. Obviněná rozšířila sobě nebo někomu jinému majetek tím, že v konečném důsledku byla získána částka tvořící souhrn všech těchto úhrad pojišťoven za poskytnuté léčivé přípravky, když došlo k ušetření totožné sumy jako nákladů, které by bylo nutné na získání předmětných léčiv vynaložit. Obviněná či jiná osoba tak získala daná léčiva jako obchodovatelnou komoditu, jíž bylo možné zhodnotit prodejem. Je pak nerozhodné, zda obviněná sama či jiná osoba byla nucena vynaložit finanční prostředky za regulační poplatky či částky spojené s doplatky za léky při jejich získání v lékárnách. Současně pro shledání viny obviněné nebylo třeba, aby bylo bezpodmínečně prokázáno, že došlo k obohacení přímo obviněné, když trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. je spáchán ke škodě cizího majetku obohacením pachatele nebo jiného, přičemž zákonný znak „obohacení jiného“ uvedený v §250 odst. 1 tr. zák. je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 1990 sp. zn. 2 Tzf 4/90 publ. pod č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).
Nelze souhlasit s tím, že by nalézací soud opomněl do popisu skutku zahrnout znak zavinění v podobě úmyslu, když ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku je výslovně uvedeno, že ...vědomě a záměrně vystavovala... , a dále soud prvního stupně shledal, že se obviněná popsaného jednání dopustila v úmyslu přímém, což dále náležitě zdůvodnil okolnostmi shora uvedenými. Jelikož se s argumentací soudu prvního stupně ztotožnil i Nejvyšší soud, odkazuje proto na patřičnou pasáž odůvodnění odsuzujícího rozsudku ve věci s tím, že soud prvního stupně zde dospěl k závěru, že obviněná jednala již od počátku od vystavování receptů úmyslně, čímž zohlednil a dostatečně posoudil již v nalézacím řízení i dovolací námitku obviněné, že pro naplnění subjektivní stránky jí bylo v trestním řízení třeba prokázat, že podvodný úmysl měla již při vystavování receptů, když zároveň v dovolání poukazovala na nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005 sp. zn. II. ÚS 83/04.
V dovolání namítané neprokázání motivu jednání obviněné je pak irelevantní, neboť motiv nepatří mezi zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. Absence jeho zjištění tak nemůže mít za důsledek nenaplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu. Navíc totožný argument obviněná použila již v dřívější obhajobě a nalézací soud se s ní dostatečně vypořádal.
Odmítnout je pak třeba i argumentaci dovolatelky, jíž stejně tak uplatnila v odvolacím řízení, že ve skutkové větě je zahrnuta i lékárna M. b. v L., M. n., i když je evidentní, že podle skutkových zjištění zde k žádnému předložení receptu vystaveného obviněnou nedošlo. Byť jde v daných souvislostech o důvodné konstatování obviněné, nejedná se o nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jež by bylo možno důvodně namítat s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž o skutkovou nepřesnost, která pod uplatněný dovolací důvod nespadá a zároveň ale ani nemá podstatný vliv na postavení obviněné.
Souhlasit je třeba naopak s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedeným ve vyjádření k dovolání obviněné, že primárním subjektem uvedeným v omyl jednáním obviněné byli jednotliví pracovníci lékáren, v nichž byly předmětné recepty předloženy jinými než oprávněnými osobami za účelem vydání konkrétních léčiv, které osoby na něž byly tyto recepty vystaveny neobdržely a namnoze je ke své léčbě ani nepotřebovaly. Ale ani tato okolnost týkající se zákonného znaku „uvedení v omyl“ nemůže na správnosti výsledného právního posouzení soudy zjištěného jednání obviněné cokoli podstatného změnit, a není tudíž ani důvodné a souladné se zásadou proporcionality, aby Nejvyšší soud inicioval pouze kvůli nepřesnosti tohoto dílčího závěru uvedeného v rozhodnutí okresního soudu příslušnou změnu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nebo dokonce soudu nalézacího.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějící nebo neúplný výrok v napadeném rozhodnutí jako dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách. Chybějícím je takový výrok jako celek, který není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud do výrokové části pojmout a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Neúplným výrokem je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně uvedení příslušného zákonného ustanovení, avšak není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (blíže viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář, II. díl, 6. vydání. Praha : C. H. Beck, s 2097).
Obviněná pod tento dovolací důvod subsumovala svou argumentaci ohledně nedostatečného popisu konkrétních skutečností svědčících o naplnění jednotlivých zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu ve skutkové větě rozhodnutí soudu prvního stupně, tj. kdo měl být uveden v omyl a kdo byl osobou obohacenou, s odkazem na ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. o náležitostech výroku o vině v rozsudku. Tímto způsobem vymezenými výhradami se však obviněná ocitla mimo rámec tohoto deklarovaného dovolacího důvodu, neboť námitky uplatněné proti napadenému rozhodnutí jej obsahově nenaplňují. Bylo je možné toliko uplatnit s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k čemuž také částečně došlo, ale nikoli natolik opodstatněně, aby bylo nutné napadená rozhodnutí revidovat.
Nejvyšší soud konstatuje, že se s výsledným právním hodnocením jednání obviněné ztotožnil, pokud v něm nalézací soud shledal naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil jako správné. Z těchto jen stručně uvedených důvodů podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné MUDr. V. N. jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c