ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.399.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 399/2012-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. května 2012 o dovolání obviněného J. E. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 2011 sp. zn. 3 To 746/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 101/2011 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. E. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný J. E. byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 8. 2011 sp. zn. 3 T 101/2011 přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v době od 4. 3. 2011 do 18.15 hodin dne 15. 3. 2011, úmyslně bez závažného důvodu nenastoupil k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s místem nástupu výkonu trestu do Vazební věznice České Budějovice, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 29. 11. 2010 pod sp. zn. 2 T 178/2010 s nabytím právní moci dne 26. 1. 2011 a to přesto, že dne 16. 2. 2011 mu byla doručena výzva k nástupu trestu odnětí svobody s datem nástupu nejpozději do dne 4. 3. 2011, přičemž do výkonu trestu odnětí svobody byl dodán až na základě „Příkazu k vydání do výkonu trestu odnětí svobody“ vydaného dne 7. 3. 2011 Okresním soudem Domažlice, na základě kterého byl dodán dne 15. 3. 2011 v 18.15 hodin.
Za to byl odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích tak, že je usnesením ze dne 9. 12. 2011 sp. zn. 3 To 746/2011 podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednicím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Naplnění těchto dovolacích důvodů obviněný spatřuje v tom, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily jimi zjištěné jednání obviněného, jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku a za zjištěné jednání byl obviněný odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, se zařazením do věznice s dozorem.
Jednání obviněného podle dovolatele není trestným činem, neboť nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že obviněnému byla skutečně doručena výzva k nástupu výkonu trestu odnětí svobody, jak jest tvrzeno v rozsudku. Dále mu nebyl prokázán přímý úmysl, jak uvádí soud prvého stupně a jak akceptoval při doplnění dokazování rovněž odvolací soud.
Řízení bylo postiženo od počátku v prvém i druhém stupni vadami řízení, kdy soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy zejména důkazy, které měly prokázat doručení výzvy k nástupu trestu obviněnému. V řízení nebyly předloženy ani provedeny žádné nepochybné důkazy svědčící o skutečnosti doručení výzvy k nástupu trestu obviněnému a tedy vůbec o vzniku objektivních podmínek pro to, aby mohl svým jednáním naplnit všechny znaky skutkové podstaty přečinu z jehož spáchání je vinen.
Jediný důkaz, o který soudy opřely své rozhodnutí, byla doručenka od zásilky, na které byly uvedeny obecně užívané zkratky označující listiny, které měla údajně zásilka obsahovat a výpověď svědkyně zaměstnance Okresního soudu Domažlice, vypravující předmětnou zásilku s výzvou k doručení obviněnému. Tato svědkyně však vzhledem k jejímu pracovněprávnímu závislému vztahu k jejímu zaměstnavateli Okresnímu soudu Domažlice – MS ČR, ani jinak vypovědět nemohla, aniž by se vystavila postihu ze strany svého zaměstnavatele či dokonce hrozbě ztráty zaměstnání u Okresního soudu v Domažlicích. Tato nepochybná skutečnost sama o sobě činí výpověď této svědkyně jako korunní svědkyně zcela nepoužitelnou pro přijetí závěru o vině obviněného, neboť není objektivní, ale zcela subjektivní vedená přirozeně zájmem svědkyně, nikoliv zásadou trestního řízení vyloučit pochybnosti o vině obviněného.
V řízení bylo prokázáno, že obviněný byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích č.j.: 2 T 178/2010 s nabytím právní moci dne 26. 1. 2011. Obviněný od počátku popírá, že by mu byla doručena výzva k nástupu trestu odnětí svobody tak, jak je uvedeno v obžalobě a v rozsudku. Tato výzva mu měla být doručena v jedné listovní zásilce společně s usnesením odvolacího soudu Krajského soudu v Plzni č.j. 8 To 514/2010 a dalšími listinami včetně složenky. Obviněný od počátku tvrdí, že tato listovní zásilka od soudu obsahovala pouze usnesení odvolacího soudu a další listiny k nákladům řízení. Dále obviněný od počátku tvrdí, že očekával zaslání výzvy k nástupu výkonu trestu odnětí svobody podle výše uvedeného rozsudku okresního soudu a usnesení odvolacího soudu.
Dovolatel dále poukázal na lékařské zprávy z Nemocnice České Budějovice o průběhu hospitalizace obviněného, v nichž se podává mimo jiné:
- obviněný byl přijat k hospitalizaci pro sebevražedné tendence při dlouhodobě trvající debaklové životní situaci (psychosociální stres),
- obviněný byl zaléčen postupně se navyšující dávkou escitalopramu v kombinaci s alprazolameme, později byla medikace posílena thymostabilizátorem a obviněný byl přeložen k další léčbě do psychiatrické léčebny Lnáře.
Z výše uvedeného je podle něho zřejmé, že obviněný byl hospitalizován a léčen důvodně a nikoli proto, že by svůj psychický stav simuloval a účelně se dožadoval hospitalizace s úmyslem vyhnout se nástupu trestu odnětí svobody, jak se podává v obžalobě a v rozhodnutí obou soudů. Obviněný pobýval v nemocnici a v psychiatrické léčebně, tedy v zařízeních, která jsou napojená na informační systém řady státních a polostátních institucí a úřadů a není reálné aby se v těchto institucích obviněný jako pacient anonymně zdržoval či skrýval, což nakonec ani nečinil.
Jak uvedl obviněný před soudem, policie v místě jeho pobytu na něj měla telefonní kontakt pro případ potřeby v souvislosti s trestním stíháním, a to i v další trestní věci u OS J. Hradec. Soud prvého stupně i soud druhého stupně nesprávně posoudily jednání obviněného jako účelové s přímým úmyslem vyhnout se výkonu trestu odnětí svobody, ačkoliv z provedených důkazů je zřejmé, že ten trpěl akutními psychickými potížemi a pro tyto byl i hospitalizován a léčen. Obviněnému nebyl prokázán přímý úmysl, jak uvádí soudy prvého i druhého stupně ve svých rozhodnutích a navíc nebylo prokázáno, že mu byla skutečně doručena výzva k nástupu výkonu trestu odnětí svobody, jak jest tvrzeno v dovoláním napadeném rozhodnutí.
Již sám způsob, kdy soud zasílá společně několik listin a rozhodnutí v jedné listovní zásilce jako tomu bylo v tomto případě, připouští vysokou možnost a pravděpodobnost, že příslušný úředník soudu opomene některou z řady listin, v tomto případě výzvu k nástupu výkonu trestu odnětí svobody do zásilky přiložit a tak tedy způsobí trestní stíhání adresáta, tak jako tomu mohlo být v tomto případě, kdy adresát dříve než má možnost seznámit se s obsahem zásilky podepíše poštovnímu doručovateli doručenku a teprve poté obdrží obálku obsahující nějaké listiny. Adresát navíc ani nemá možnost následně po rozbalení obálky zkontrolovat co měla zásilka dle údajů na doručence obsahovat, neboť poštovní doručovatel doručenku na které jsou údaje o obsahu listovní zásilky po podpisu adresátem ihned odnese. Navíc adresát, v tomto případě obviněný, bez potřebné odborné znalosti, jakou disponuje např. soudní úředník, nemá ani možnost ze zkratek a čísel uvedených na doručence určit co tato má obsahovat a tak přichází o možnost takto obsah zkontrolovat co do počtu listin obsažených v zásilce!
V tomto případě tedy měl soud i obžaloba postupovat podle zásady in dubio pro reo, neboť důvodné pochybnosti o převzetí výzvy k nástupu výkonu trestu odnětí svobody tu nepochybně existují a soud prvního stupně se s těmito vypořádal k tíži obviněného, nikoliv v jeho prospěch.
Veškeré okolnosti provázející jednání obviněného v inkriminovaném období od 4. 3. 2011 do 15. 3. 2011 kdy tento byl v pracovní neschopnosti (pobýval v místě pobytu v L.) a veškerá tvrzení obviněného v této souvislosti nedávají dostatečný podklad pro posouzení jeho jednání jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, spočívajícího v nenastoupení výkonu trestu, za který byl odvoláním napadeným rozsudkem odsouzen. Soudy obou stupňů nesprávně posoudily jednání obviněného, neboť v kontextu všech výše uvedených okolností toto nenaplnilo veškeré znaky skutkové podstaty přečinu, ze kterého byl uznán vinným. Obviněnému nebyl věrohodně prokázán úmysl, a to ani nepřímý spáchat tento přečin.
Co se týče trestu, byl obviněnému uložen za přečin, který mu nebyl prokázán a který nespáchal, což jest v rozporu se zákonem.
Tedy soudy obou stupňů provedly nesprávné právní posouzení skutku obviněného, neboť tento skutek byl v rozporu se zákonem kvalifikován jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, i když se nejednalo o přečin jak bylo výše uvedeno.
Souhrn nepřímých důkazů k prokázání viny obžalovaného musí tvořit logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny okolnosti žalovaného skutku a usvědčují z jeho spáchání obžalovaného, ale současně vylučuje možnost jakéhokoliv jiného závěru. Z provedených důkazů, které se týkají přečinu, který je kladen za vinu obviněnému je zřejmé, že tento předpoklad nebyl splněn a navíc soudy zcela nerespektovaly zásady trestního řízení. Soudy nesprávným hodnocením důkazů nerespektovaly právo obviněného na spravedlivý proces a tohoto svým rozhodnutím poškodily.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, nebo aby dovolací soud sám svým rozhodnutím zprostil obviněného obžaloby z přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku.
Nejvyšší státní zástupce se prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání obviněného písemně vyjádřil, přičemž nejprve poukázal na zákonné znění přečinu jímž byl obviněný uznán vinným, jakož i na znění dovolacích důvodů uplatněných dovolatelem. Z obsahu dovolání je zřejmé, že jmenovaný zpochybňuje správnost skutkových zjištění soudů obou stupňů, jakož i způsob hodnocení jimi provedených důkazů. Konstatuje, že výzvu k nástupu výkonu trestu odnětí svobody nepřevzal, kdy z této tvrzené skutečnosti dovozuje závěr, že nemohl po objektivní a subjektivní stránce naplnit skutkovou podstatu stíhaného přečinu. Zmíněné námitky jsou však výlučně skutkové povahy resp. míří do oblasti upravené normami trestního práva procesního (§2 odst. 5, 6 tr. ř. a další), a proto je nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný dovolací důvod upravený v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Nejedná se v žádném případě o nové argumenty obviněného, neboť tyto zmiňoval již v předchozí fázi trestního řízení, přičemž z rozhodnutí jak nalézacího, tak odvolacího soudu, je patrno, že se jimi obě soudní instance pečlivě zabývaly a následně se s nimi i přesvědčivým a logickým způsobem vypořádaly. Odvolací soud navíc doplnil dokazování o výslech Mgr. J. F. (vyšší soudní úřednice) a D. J. (administrativní pracovnice), jež potvrdily, že výzva k nástupu výkonu trestu odnětí svobody byla skutečně vyhotovena a vložena do soudní zásilky, jíž obviněný osobně dne 16. 2. 2011 převzal. Následně byl obviněný sice hospitalizován na psychiatrickém oddělení Nemocnice České Budějovice, avšak změnu místa pobytu Okresnímu soudu v Domažlicích neoznámil. Trestná činnost tudíž byla obviněnému bezpečně prokázána a soudy též i přiléhavě právně kvalifikována. Pokud se týká obligatorního znaku subjektivní stránky skutkové podstaty stíhaného přečinu, lze ze skutkových zjištění spolehlivě dovodit přímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Vzhledem k tomu, že obviněným tvrzené dovolací důvody se jeví zjevně neopodstatněnými, navrhl Nejvyššímu soudu, aby předmětné dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby toto rozhodnutí příp. i jiné rozhodnutí učinil Nejvyšší soud za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání (§265b odst. 1 písm. c) tr. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 2011 sp. zn. 3 To 746/2011 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem primárně uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Nejvyšší soud po přezkoumání obsahu podaného dovolání shledal, že naprostá většina výhrad v něm obsažených již byla obviněným uplatněna v předchozím řízení o odvolání, přičemž odvolací soud se s nimi dostatečně podrobně a kvalifikovaně vypořádal ve svém rozhodnutí. Dále je nutné zdůraznit, že obviněný sice dovolání označil jako podané z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, nýbrž soudy učiněná skutková zjištění s tím, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, když neprovedly potřebné a nepochybné důkazy a v konečném důsledku se nedostatečně vypořádaly s jeho obhajobou spočívající v tom, že výzvu k nástupu trestu odnětí svobody od soudu neobdržel. Tuto okolnost obviněný namítal i v předchozím průběhu řízení, avšak soudy obou stupňů se podle jeho názoru s touto jeho obhajobou dostatečně nevypořádaly. Lze tak konstatovat, že výhrady dovolatele se soustředily takřka výhradně proti správnosti zjištění, že se dopustil vytýkané trestné činnosti a na polemiku s provedenými důkazy. Skutkovou námitkou obviněného je bezesporu i jeho tvrzení, že nebyla naplněna subjektivní stránka stíhaného trestného činu z důvodu absence jeho úmyslu tento trestný čin spáchat, protože vzhledem k nedoručení výzvy k nastoupení trestu obviněný nevěděl, že má do výkonu trestu odnětí svobody nastoupit, když v mezidobí byl hospitalizován s psychickými problémy. Takový argument obviněného ale pouze polemizuje se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně i přesto, že doručenka prokazující osobní převzetí mj. i této výzvy obviněným je součástí trestního spisu Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 2 T 178/2010 na č. l. 182, který byl coby důkaz v hlavním líčení u soudu prvního stupně proveden, a na což je v jeho rozhodnutí poukazováno ve výroku i v odůvodnění. Poukázat je třeba i na to, že odvolací soud v tomto směru dokazování doplnil o svědecké výpovědi příslušné vyšší soudní úřednice a administrativní pracovnice působící u Okresního soudu v Domažlicích, které rovněž potvrdily odeslání výzvy k nástupu trestu obviněnému. Okresní soud v Českých Budějovicích se pak ve svém rozhodnutí též podrobně zabýval tvrzením a argumentací obviněného, že ani objektivně nastoupit do výkonu trestu nemohl, jelikož byl psychicky nemocen. V odůvodnění rozsudku na str. 3 a 4 tento soud logicky zdůvodnil, proč takovému tvrzení obviněného neuvěřil. O úmyslu přímém ze strany obviněného nenastoupit výkon uloženého trestu odnětí svobody tak nelze mít žádných pochyb. Subjektivní stránka spáchaného přečinu byla oběma soudy nižších stupňů v jejich rozhodnutích dostatečně vyjádřena i důkazně dokumentována.
Lze tudíž uzavřít, že obviněný v dovolání pouze uplatnil svou verzi průběhu skutkového děje, když ve skutečnosti v dovolání neuplatnil námitky vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem a důkazně doplněného soudem odvolacím a z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Dovolatel tedy vůči rozhodnutím soudů fakticky namítá pouze nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku neúplně a nesprávně provedeného dokazování. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud proto ani není oprávněn se jimi zabývat.
Na základě obsahu spisu je pro úplnost třeba dodat, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Z obsahu spisu je zřejmé, že oba soudy se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k žádným výtkám na jejich adresu. V podrobnostech proto dovolací soud odkazuje na pečlivé odůvodnění rozsudku nalézacího soudu i usnesení soudu druhého stupně napadeného dovoláním. Domáhání se aplikace zásady in dubio pro reo ze strany dovolatele tak není v žádném případě na místě, nehledě na to, že takovouto výhradu nelze v rámci uplatněného dovolacího důvodu účinně namítat. Nejvyšší soud závěrem též zdůrazňuje, že se zde rozhodně nejedná o případ, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Dovolatel dále pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. subsumoval i námitku proti uloženému trestu, kterou ale nikterak blíže nespecifikoval, kromě tvrzení, že obviněnému byl uložen trest za přečin, který nespáchal. Takto uplatněná námitka však taktéž není hmotně právního charakteru, neboť obviněný nenamítá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale pouze zpochybňuje uložení trestu v návaznosti na předchozí výrok o vině. Jak bylo již ale shora uvedeno, i Nejvyšší soud pokládá rozhodnutí soudů nižších soudů v daném směru za správná a souladná se zákonem.
Zde je třeba poznamenat, že obviněný by sice mohl své dovolání podat z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněné osobě byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jí byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byla uznána vinnou. To však obviněný neučinil. Navíc tímto dovolacím důvodem by mohl obviněný napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu je podle zákona nepřípustný či výměra trestu byla určena mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem. Avšak ani k takovému pochybení v posuzovaném případě nedošlo.
Pokud pak dovolatel v dovolání označil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., je nutné uvést, že o něj je možno dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že byl použit uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť dovolání bylo současně uplatněno i z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak ale ze shora uvedeného vyplývá, Nejvyšší soud z posledně cit. dovolacího důvodu dovolání neshledal řádně uplatněným, resp. konstatoval, že bylo uplatněno z jiných důvodů, než jsou v tomto zákonném ustanovení obsažena, proto nebyly splněny ani okolnosti vymezené zákonem pro dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 9. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c