ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.510.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 510/2012-90
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. června 2012 o dovolání, které podal obviněný A. Z. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 11. 2011 sp. zn. 3 To 63/2011, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 27/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Ve skupinové věci celkem sedmi obviněných Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. 61 T 27/2010 zrušil ve vztahu k obviněnému A. Z. podle §37a tr. zák. výrok o vině a celý výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 3. 8. 2009 sp. zn. 5 T 44/2009, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 29. 10. 2009 sp. zn. 68 To 337/2009, výrok o vině a celý výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. 3. 2010 sp. zn. 1 T 123/2009, a výrok o vině a celý výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. 4. 2010 sp. zn. 2 T 153/2010, který nabyl právní moci dne 16. 4. 2010, jakož i další výroky, které mají v uvedených výrocích o vině svůj podklad. Znovu rozhodl tak, že za v rozsudku uvedená jednání obviněného A. Z. uznal vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. u skutku popsaného pod bodem I./1-5, trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák., trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. u skutku popsaného pod bodem II./1-7, trestným činem poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle §182 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. u dílčího skutku popsaného pod bodem II./7, přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku u skutku popsaného pod bodem IV., zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaného formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku u skutků popsaných pod bodem III./1-14, V., VI./1-2, VIII., X., XII./1-3 a zločinem poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle §276 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spáchaného formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku u skutků popsaných pod bodem III./6 a X.
Za to byl obviněný A. Z. podle §205 odst. 4, §43 odst. 1 a §45 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému společnému trestu ve výměře osmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto mj. o povinnosti obviněného A. Z. zaplatit (jednotlivě, tak i společně a nerozdílně s dalšími obviněnými) náhradu škody vyjmenovaným poškozeným. Podle §229 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. pak byli zde uvedení poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody, resp. se zbytky svých nároků na řízení ve věcech občanskoprávních.
V další části rozhodnutí soudu prvního stupně byl obviněný A. Z. zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. pro zde popsaný skutek na straně 28 tohoto rozsudku.
Kromě státního zástupce a dalších obviněných podal proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně odvolání i obviněný A. Z. Vrchní soud v Olomouci pak rozsudkem ze dne 30. 11. 2011 sp. zn. 3 To 63/2011 ve veřejném zasedání rozhodl výrokem I. podle §258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d), písm. e), odst. 2 tr. ř. tak, že napadený rozsudek ve vztahu k obviněnému A. Z. zrušil ve výroku o vině, trestu i ve výroku o náhradě škody.
Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud sám výrokem II. rozhodl tak, že podle §37a tr. zák. zrušil ohledně obviněného A. Z. výrok o vině z rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 3. 8. 2009 sp. zn. 5 T 44/2009, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 29. 10. 2009 sp. zn. 68 To 337/2009, výrok o vině a celý výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. 3. 2010 sp. zn. 1 T 123/2009, jakož i další výroky, které mají v uvedených výrocích o vině svůj podklad. Obviněného A. Z. pak uznal vinným skutky obsaženými v jednotlivých bodech rozsudku, které právně kvalifikoval, jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. u skutků popsaných pod bodem I./4, 5 a) – d); trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák. a trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. u skutků popsaných pod bodem II./3, 5, 7; trestný čin poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle §182 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. pro skutek popsaný pod bodem II./7; přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku u skutků popsaných pod bodem III./12-14, V., VI./1-2, VIII., X., XII./1-3 a přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku u skutku popsaného pod bodem IV.
Za to byl obviněný A. Z. podle §247 odst. 3 tr. zák. (zák. č. 140/1961 Sb.) za použití §35 odst. 1 a §37a tr. zák. odsouzen k úhrnnému společnému trestu odnětí svobody ve výměře sedmi let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl k výkonu tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Vrchní soud v Olomouci podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému A. Z. uložil i povinnost vyjmenovaným poškozeným zaplatit náhradu škody, a to jednak sám, jednak s dalšími spoluobviněnými. Se zbytky nároků na náhradu škody pak uvedené poškozené podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na občanskoprávní řízení.
Výrokem III. odvolací soud rozhodl, že trestní věc se ve zrušené části týkající se obviněného A. Z., o níž nebylo rozhodnuto rozsudkem odvolacího soudu (ad skutky popsané pod body I./1-3, II./1, 4, 6, III./1-11), vrací podle §259 odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně. V ostatních částech zůstalo podle výroku IV. rozsudku odvolacího soudu napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně nezměněno.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 11. 2011 sp. zn. 3 To 63/2011 podal obviněný A. Z. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a to v rozsahu výroku II. tohoto rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s tvrzením obviněného uvedeným v jeho odvolání ve vztahu ke skutkům uvedeným v rozhodnutí soudu prvního stupně (ad body I./5, II./2, 5, IV., VI./1, VIII. a X.), když se k nim obviněný nedoznal, a nebylo náležitě prokázáno, že tyto skutky spáchal právě obviněný. Domnívá se, že byl odsouzen toliko na základě nepřímého důkazu pachové stopy, podle něhož nelze prokázat vinu obviněného, když ho neusvědčují žádné další důkazy, a tato svá tvrzení v odvolání opřel o rozhodnutí Nejvyššího soudu a taktéž poukázal na rozhodovací praxi Ústavního soudu.
Dovolatel má rovněž za to, že trest jemu uložený odvolacím soudem je nepřiměřeně přísný ve vztahu ke skutkům, pro něž byl odsouzen, s ohledem na částečné zproštění viny obviněného a následné usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 9. 1. 2012 sp. zn. 61 T 27/2010, kterým bylo trestní stíhání obviněného ve vztahu ke skutkům uvedených v tomto rozhodnutí (ad 1, 2, 3, 5, 7, 9, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21 a 22) zastaveno. Celková výše škody způsobená trestnou činností obviněného činí cca 850.000,- Kč (bez zohlednění skutků ad I./5, II./2, 5, IV., VI./1, VIII. a X.). Přichází proto v úvahu trest při nižší hranici rozpětí částek podle §89 odst. 11 tr. zák., resp. podle §138 tr. zákoníku, čemuž uložený trest neodpovídá.
Obviněný proto v závěru svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 11. 2011 sp. zn. 3 To 63/2011 v napadeném výroku zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství a uvedl, že se s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně.
Zásah do skutkových zjištění je podle státního zástupce možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, pokud zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Taková situace však v dané věci nenastala, neboť soudy vycházely z provedených důkazů, které obviněného ze spáchání trestné činnosti usvědčují. Zpochybňuje-li obviněný ve svém dovolání především hodnocení důkazů a správnost učiněných skutkových závěrů, nelze takové námitky pod uplatněný dovolací důvod podřadit a relevantně je v dovolacím řízení přezkoumávat.
Obdobný závěr vyslovil státní zástupce i k druhé části dovolací argumentace obviněného, podle níž mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí totiž lze v dovolání úspěšně uplatnit, avšak pouze v rámci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím ani tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Státní zástupce tak dovolání obviněného A. Z. shledal jako podané z jiného důvodu, než jaký je uveden v ustanovení §265b tr. ř., a navrhl je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout. Zároveň vyslovil souhlas s tím, aby takové rozhodnutí učinil Nejvyšší soud za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného stanoviska podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 11. 2011 sp. zn. 3 To 63/2011 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., podal obviněný prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí též posoudit, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl obviněný odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
Nejvyšší soud po přezkoumání obsahu podaného dovolání shledal, že obviněný sice dovolání označil jako podané z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale fakticky napadl výhradně soudy učiněná skutková zjištění s tím, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, odvolací soud se náležitě nevypořádal s obhajobou obviněného spočívající v tom, že se shora uvedených skutků nedopustil a nebylo prokázáno, že je skutečně spáchal. Odvolací soud pak shledal obviněného vinným výlučně na základě nepřímého důkazu - pachové stopy.
Lze tak uzavřít, že obviněný v dovolání uplatnil svou verzi průběhu skutkového děje, když ve skutečnosti v dovolání neuplatnil jedinou námitku vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem a z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových a to vůči rozsahu dokazování či hodnocení provedených důkazů. Těmi se pak snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Dovolatel tedy vůči rozhodnutí odvolacího soudu nevznáší námitky hmotně právní, nýbrž skutkové, či procesní. Takové námitky ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu nejsou relevantní a dovolací soud se jimi není oprávněn zabývat.
Pouze pro úplnost je třeba zmínit, že na základě obsahu napadeného rozhodnutí a předloženého spisu nebyl dovolacím soudem shledán rozpor mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci. Soudy přitom své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených a zákonně vyhodnocených důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). Nehledě na to, že obviněný A. Z. uplatnil totožnou argumentaci již v odvolání a odvolací soud se jí pečlivě zabýval ve svém rozsudku. Taktéž nelze přisvědčit obviněnému pokud jde o jeho tvrzení, že byl shledán vinným pouze na základě nepřímého důkazu - pachové stopy, neboť z rozsudků soudů nižších stupňů je zřejmé, že byl usvědčen i dalšími důkazy.
Je tedy třeba zdůraznit, že se nejedná o případ, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Dovolatel pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. taktéž subsumoval námitku ohledně nepřiměřenosti jemu uloženého trestu s ohledem na celkovou výši škody způsobenou obviněným a na skutečnost, že po vrácení věci Vrchním soudem v Olomouci Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 9. 1. 2012 sp. zn. 61 T 27/2010 trestní stíhání obviněného pro skutky ad 1 - 3, 5, 7, 9, 12 - 22 zastavil. Takto uplatněná námitka však rovněž není hmotně právního charakteru. Obviněný totiž nenamítá nesprávnost uloženého trestu např. proto, že mu měl, nebo naopak neměl být uložen trest souhrnný, úhrnný či společný, čili jeho nesprávnost z hmotně právního pohledu. Pouze prohlašuje, že mu měl být uložen přiměřený trest, což se podle jeho názoru nestalo. Zde je třeba dodat, že obviněný by mohl své dovolání podat z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněné osobě byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jí byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně (trestním zákoníku) za trestný čin, jímž byla uznána vinnou. To ale obviněný neučinil. Kromě toho tímto dovolacím důvodem by mohl obviněný napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu je podle zákona nepřípustný či výměra trestu byla určena mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem. K takovému pochybení však v posuzovaném případě zjevně nedošlo.
Je tedy zřejmé, že dovolací námitky tak, jak byly koncipovány a uplatněny obviněným, nejsou z výše uvedených důvodů podřaditelné pod zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Dovolatel totiž na jedné straně deklaroval tento zákonný dovolací důvod, avšak konkrétně uplatnil pouze námitky, které tento dovolací důvod svým obsahem nenaplňují.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 19. června 2012
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c