ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.560.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 560/2012-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. srpna 2012 dovolání, které podal obviněný J. H. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2011 sp. zn. 6 To 413/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 84/2011, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný J. H. byl rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 28. 6. 2011 sp. zn. 4 T 84/2011 uznán vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v době od 11. 11. 2010 doposud v J., okres B., na stavební parcele, jejímž je vlastníkem, v místě, kde se nachází průjezd, z něhož jako jediného je možná přístupová cesta k domu na stavební parcele a na pozemky parcelní majitelky E. Z., dne 11. 11. 2010 odstranil bránu, která byla majetkem E. Z. a která umožňovala vjezd do tohoto průjezdu, tuto bránu přemístil neznámo kam a nahradil ji oplocením se vstupní brankou, kterou přinejmenším do 31. 12. 2010 uzamykal, aniž by E. Z. poskytl klíč od této branky, čímž jí a příslušníkům její rodiny či jejím hostům znemožnil vstup do uvedeného průjezdu a tedy i do jejího domu a na její pozemky parcelní č. nebo odchod z těchto nemovitostí, stejně tak jmenované tímto znemožnil dovoz palivového materiálu na zimu, vývoz septiku či zásobování její domácnosti potravinami či jinými nezbytnými věcmi, dále téhož dne v uvedeném průjezdu postavil další neotevíratelné dřevěné oplocení, kterým E. Z. znemožnil přístup na její pozemky parcelní č., případně ke studni, z níž do té doby odebírala pro svou domácnost veškerou vodu, a dále ze studny nacházející se v uvedeném průjezdu, odpojil čerpadlo, které zajišťovalo čerpání vody ze studny do domu majitelky E. Z., čímž zcela zamezil zásobování její domácnosti vodou a navíc z důvodu, že po odpojení čerpadla běžel jeho motor naprázdno, zničil tzv. darlink tohoto čerpadla v hodnotě nejméně 3.000,- Kč, přičemž takto jednal i přes to, že notářským zápisem č. j. 2 NZ 134/62 ze dne 27. 6. 1962 bylo s účinností od 1. 6. 1962 ve prospěch všech vlastníků domu a parcel č., tedy i E. Z., zřízeno věcné břemeno spočívající v bezplatném právu spoluužívání celého uvedeného průjezdu pro účely průchodu a průjezdu s právem bezplatného čerpání vody z uvedené studny, a o existenci tohoto věcného břemene, jakož i o faktu, že dané věcné břemeno E. Z. a její rodinní příslušníci skutečně užívají již od června 1962, byl J. H. v době do 11. 11. 2010 opakovaně ústně i písemně informován E. Z. i členy její rodiny.
Za to byl podle §208 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl v souladu s §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Jako podmínka osvědčení byla obviněnému podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost obnovit ve zkušební době možnost průchodu a průjezdu na pozemky poškozené a obnovit možnost čerpání vody ze studny na pozemku obviněného do domácnosti poškozené a zdržet se jejich dalšího zamezování. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená E. Z. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
Proti uvedenému rozhodnutí podal obviněný odvolání, jež Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 11. 2011 sp. zn. 6 To 413/2011 podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel především namítá, že poškozená E. Z. není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §208 odst. 2 tr. zákoníku a obviněný proto nemá k jejímu právu odpovídající povinnost. Zároveň zpochybňuje vznik práva poškozené odpovídajícího věcnému břemeni. Dovolatel nepopírá existenci a platnost kupní smlouvy sepsané ve formě notářského zápisu dne 16. 5. 1962 sp. zn. NZ 134/62 registrované Státním notářstvím v Bruntále dne 27. 6. 1962 v části týkající se převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem právních předchůdců dovolatele (manželů K.) na poškozenou a jejího manžela A. Z., jíž bylo ve prospěch manželů Z. zřízeno právo věcného břemene spočívající v bezplatném průchodu a průjezdu a v právu bezplatného čerpání vody ze studny usedlosti v J. Zpochybňuje však, že by poškozené na základě této smlouvy náleželo právo věcného břemene, neboť poškozená dosud [po více jak 19 letech od platnosti zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem”), resp. 22 let poté, co byla písemně vyzvána Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště K. dopisem ze dne 13. 12. 2010 č. j. OR-170/2010-831-13 k odstranění chyb bránících zápisu věcného břemene – chybějících jednotlivých označení pozemkových parcel parcelními čísly] nepodala návrh na vklad tohoto věcného práva k věci cizí do katastru nemovitostí. Dovolatel se domnívá, že poškozená tak neučinila, protože si je vědoma chyb, na něž ji upozorňoval příslušný katastrální úřad, a toho, že by její návrh na zápis věcného břemene z tohoto důvodu příslušný katastrální úřad zamítl. Má za to, že právo věcného břemene vzniká až jeho vkladem oprávněnými osobami do katastru nemovitostí podle §151o odst. 1 občanského zákoníku, vč. způsobu jeho nabytí vydržením. Dovolatel byl třetí osobou, jenž nebyl přímým účastníkem kupní smlouvy ze dne 16. 5. 1962 a jako takový je vázán právem odpovídajícím věcnému břemeni teprve ode dne provedení vkladu do katastru nemovitostí (a to nejméně od 1. 1. 1993, kdy nabyl účinnosti zákon o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem). Poškozená se teprve nyní domáhá v občanskoprávním řízení vedeném u Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově pod. sp. zn. 15 C 160/2011 žalobou o určení práva odpovídajícímu věcnému břemenu ze dne 14. 7. 2011, aby civilní soud určil, že věcné břemeno zřízené v její prospěch platně vzniklo a doposud existuje. Domáhá-li se poškozená v tomto civilním řízení i možného nabytí věcného břemene vydržením, je třeba podle dovolatele konstatovat, že i kdyby bylo toto právo vydrženo, nabylo by účinnosti vůči třetím osobám až poté, co by bylo zapsáno podle §151o odst. 1 věty druhé občanského zákoníku do katastru nemovitostí, tzn. po nabytí právní moci rozsudku ve věci samé, což lze předpokládat někdy v budoucnu za předpokladu, že obdobný rozsudek bude vydán.
Dozvědět se relevantním způsobem o existenci věcného břemene mohl podle svého názoru dovolatel jen vyhotovením výpisu z katastru nemovitostí, což učinil před uzavřením kupní smlouvy ze dne 18. 3. 2008, jíž nabyl vlastnictví k předmětným nemovitostem od původních vlastníků manželů K. Ani v tomto výpisu, ani z čl. VIII této kupní smlouvy, v němž prodávající prohlašují, že na převáděných nemovitostech neváznou žádné dluhy, zástavní ani jiná věcná práva, nevyplývá, že by na převáděných nemovitostech vázla nějaká cizí práva. Pokud by tomu tak bylo, kupní cena těchto nemovitostí by byla jistě nižší.
Dovolatel soudu druhého stupně dále vytýká nedostatečné posouzení předběžné otázky v souladu s ustanovením §9 tr. ř., když při posouzení existence práva odpovídajícího věcnému břemeni poškozené pouze citoval související soukromoprávní judikaturu. Bez náležitého popisu skutkového stavu dospěl k závěru, že právo odpovídající věcnému břemenu bylo poškozenou vydrženo, jelikož poškozená byla po dobu vydržení v dobré víře, že jí toto právo náleží, aniž by byla dobrá víra poškozené v rozhodném období zjišťována. Při posouzení otázky vydržení odvolací soud rovněž nesprávně aplikoval novelu občanského zákoníku č. 131/1982 Sb., neboť přehlížel ustanovení §507a odst. 3 této novely. Zároveň není z posouzení předběžné otázky zřejmé, zda odvolací soud odvozuje právo poškozené odpovídající věcnému břemenu z předmětné kupní smlouvy ze dne 16. 5. 1962, či zda k nabytí práva věcného břemene došlo vydržením.
Trestní senát odvolacího soudu navíc není podle obviněného věcně příslušný k rozhodnutí, zda bylo věcné břemeno vydrženo, neboť takové rozhodnutí nebylo dosud věcně příslušným orgánem učiněno (např. katastrálním úřadem či příslušným civilním soudem). V daném případě nebylo na místě postupovat podle §9 tr. ř. a zabývat se existencí práva věcného břemene a dále související otázkou vydržení, popř. platností předmětné kupní smlouvy. Podle obviněného nelze využívat prostředky trestní represe k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li současně splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti. Je nezpochybnitelné, že obviněný je vlastníkem pozemku, který má být údajně zatížen sporným věcným břemenem. Není mu jasné, jak může postavením oplocení a branky se zvonkem na tomto pozemku neoprávněně bránit poškozené v užívání jejího domu, který stojí na jiném pozemku, než je pozemek dovolatelův. Vedle toho obviněný umožnil poškozené přístup na tento pozemek prostřednictvím branky opatřené zvonkem. O skutečnosti, že má v úmyslu pozemek oplotit, písemně upozornil poškozenou v dostatečném předstihu. Případné věcné právo k věci cizí není součástí užívacího (potažmo vlastnického) práva poškozené k domu ve smyslu §208 odst. 2 tr. zákoníku, který upravuje neoprávněné bránění v užívání domu, bytu a nebytového prostoru. Ani jeden ze soudů nižších stupňů dostatečným způsobem nepřihlédl k zásadě subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku a s ní souvisejícím principem ultima ratio . Trestněprávním postihem obviněného není možné bez dalšího nahrazovat soukromoprávní aktivitu poškozené, která i přes vědomost o nemožnosti zápisu práva odpovídajícího věcnému břemeni minimálně od roku 1986 neučinila žádných kroků k případné nápravě. Obviněný nezavinil „právní nepořádek“ ve věci zapsání věcného břemene do katastru nemovitostí, ale byla to právě poškozená, která v době své plné životní síly mohla tento stav napravit. Po celou dobu však byla liknavá a nestarala se s péčí dobrého hospodáře o svou věc. Teprve na sklonku života vyvíjí činnost k nápravě věcí a to až poté, co se obviněný jako nový vlastník domáhá výkonu svého vlastnického práva. Žádný ze sousedů se ho nezastal, ba právě naopak byl sám potrestán.
Obviněnému rovněž není jasné, jakým jednáním se měl dopustit bránění v užívání i nebytového prostoru. Mají-li oba soudy na mysli údajné bránění užívání studny, tak studna jako taková může být samostatnou věcí (tj. stavbou ve smyslu občanského zákoníku) nebo součástí pozemku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2010 sp. zn. 22 Cdo 2597/2010), nicméně studna není nebytovým prostorem a taktéž jím není ani případný pozemek.
V závěru svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2011 sp. zn. 6 To 413/2011 podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §256 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k mimořádnému opravnému prostředku obviněného k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedla, že tento slouží k nápravě vad výlučně právních. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze podřadit do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Vadami, které se týkají „jiného nesprávného hmotně právního posouzení“ se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Zásah do skutkových zjištění lze připustit v rámci dovolání pouze výjimečně, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání.
Pro posouzení trestněprávní odpovědnosti obviněného je podle státní zástupkyně podstatný moment, kdy se dozvěděl, o tom, že se k jeho nemovitosti váže věcné břemeno, které omezuje jeho vlastnické právo. Ze skutkových zjištění nalézacího soudu (výpověď svědka L. K.) vyplývá, že to bylo nejpozději v srpnu roku 2010. Podle výrokové části odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně obviněný se svým jednáním vůči poškozené E. Z. započal dne 11. 11. 2010, tedy v době, kdy již o existenci věcného břemene věděl. Neméně podstatná je i skutečnost, že zmiňované věcné břemeno bylo zřízeno notářským zápisem č. 2 NZ 134/62 ze dne 22. 5. 1962 a spočívalo v bezplatném právu spoluužívání celého průjezdu, který je po celé délce odprodaných parcel vedle obytných hospodářských budov usedlosti pro účely přechodu a průjezdu s právem bezplatného čerpání vody ze studny, která je v tomto průjezdu u výměnkového stavení s povinností přispívat polovinu na řádné udržování této studny a čerpacího zařízení v uživatelném stavu. Toto právo působí i vůči třetím osobám. Pokud obviněný měl o existenci či vydržení věcného břemene pochybnosti z toho důvodu, že nebylo zaneseno do pozemkové knihy, bylo na místě, aby věc řešil cestou civilního soudu, nikoli tak, že sám dospěl k závěru o neexistenci věcného břemene a poškozenou proto začal v užívání nemovitosti omezovat, což v podstatě tvoří i jeho obhajobu. Výsledek civilního sporu o určení existence práva odpovídajícímu věcnému břemeni, který vede poškozená, netvoří předběžnou otázku podle §9 odst. 2 tr. ř., neboť tento spor ani jeho výsledek nemají na trestněprávní odpovědnost obviněného za jeho jednání vliv. Nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že odvolací soud v rámci předběžné otázky podle §9 odst. 2 tr. ř. v podstatě suploval rozhodování civilního soudu.
Podané dovolání obviněného shledala státní zástupkyně neopodstatněným a navrhla je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek stanovených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. pro případ odlišného stanoviska dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2011 sp. zn. 6 To 413/2011 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí též posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Nelze se tudíž spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Nejvyšší soud po přezkoumání obsahu podaného dovolání shledal, že obviněný sice dovolání označil jako podané z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání ale kromě jiného napadl i soudy učiněná skutková zjištění s tím, že nesprávně zjistily, kdy se měl obviněný dozvědět o existenci předmětného věcného břemene. Z charakteru takových námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho dovozuje údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud se jimi ani není oprávněn zabývat.
První relevantní námitkou spadající pod uplatněný dovolací důvod je tvrzení obviněného, že oba soudy nesprávně posoudily předběžnou otázku podle §9 tr. ř. o tom, zda poškozené E. Z. náleží oprávnění odpovídající věcnému břemeni a je tedy osobou oprávněnou ve smyslu §208 odst. 2 tr. zákoníku.
Přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru se podle §208 odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného, a bude proto potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem. Podle odst. 2 téhož ustanovení bude stejně potrestán, kdo oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně brání.
Oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §208 odst. 2 tr. zákoníku je především vlastník domu, bytu nebo nebytového prostoru, pokud je zároveň uživatelem. Dále může být oprávněnou osobou nájemce nebo podnájemce domu, bytu nebo nebytového prostoru na základě platné smlouvy o nájmu nebo podnájmu domu, bytu nebo nebytového prostoru, dále bývalý manžel, kterému rozvodem zaniklo právo společného nájmu bytu, ale s ohledem na §712 odst. 6 občanského zákoníku není povinen se z bytu vystěhovat a byt vyklidit. Neoprávněným bráněním se pak rozumí jakýkoli neoprávněný zásah do práva oprávněné osoby, který znemožňuje nebo podstatně ztěžuje řádně a obvyklým způsobem dům, byt nebo nebytový prostor užívat. Jde např. o znemožňování vstupu do domu, bytu či nebytového prostoru výměnou zámků, jakékoliv neoprávněné a podstatné rušení výkonu užívacího práva oprávněné osoby jako znemožnění přístupu do domu, bytu či nebytového prostoru uzamčením nebo jiným uzavřením např. i za pomoci ostrahy bezpečnostní agenturou, dále takové zásahy do užívacího práva nebo přímo do nemovitosti, které znemožňují nebo podstatně narušují výkon užívacího práva, např. svévolné přerušení dodávky elektrického proudu, plynu nebo vody, odstranění dveří, oken, střechy, stropů odbourání zdí a pod. (srov. rozh. č. 8/1999 Sb. rozh. tr.).
Nejprve je třeba uvést, že dovolatel zcela totožnou námitku uplatnil již v rámci svého odvolání. Odvolací soud na straně 3 svého rozhodnutí shrnul závěry z vyjádření Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště K. ze dne 13. 12. 2010 (viz č. l. 74-76) a konstatoval, že z něj nelze vyvozovat neplatnost kupní smlouvy z roku 1962 a neexistenci věcného břemene, jak předestírá obviněný. Poškozená spolu se svým dnes již zemřelým manželem od roku 1962 pokojně užívala právo průchodu a průjezdu včetně bezplatného čerpání vody ze studny a ze strany prodávajících manželů K. nebyly vzneseny žádné námitky, kteří jako vlastníci nemovitosti právo věcného břemene zřízeného ve prospěch poškozené respektovali. Obviněný věděl o existenci věcného břemene, jelikož předmětnou kupní smlouvu viděl, rovněž věděl, že v ní bylo věcné břemeno zapsáno, což potvrdil i svědek L. K., který vypověděl, že obviněnému notářsky sepsanou kupní smlouvu ukázal. Obviněný na ni reagoval slovy, že takové papíry se sepisovaly v hospodě a že svědek si takových papírů může donést kolik chce. Domnělým právním titulem je podle odvolacího soudu v daném případě kupní smlouva z roku 1962. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v původním znění právní úpravu držby a nabytí práva vydržením vůbec neobsahoval a tyto instituty byly opětovně zavedeny novelou občanského zákoníku č. 131/1982 Sb. účinnou od 1. 4. 1983. Odvolací soud dovodil, že poškozené vzniklo věcné břemeno vydržením ke dni 1. 4. 1983, neboť k tomuto datu poškozené uplynula vydržecí lhůta deseti let a po celou tuto dobu byla poškozená v dobré víře, že jí takové právo k věci způsobilé k vydržení odpovídající věcnému břemeni náleží. Obviněný bránil oprávněné E. Z. v užívání domu i nebytového prostoru takovou intenzitou, že byla při zamezení přístupu k vodě a omezení v pohybu mimo dům ohrožena na životě. Soud druhého stupně tak považuje právní kvalifikaci jednání obviněného jako přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku učiněnou soudem prvního stupně jako správnou.
Z obsahu trestního spisu vyplývá, že předmětná kupní smlouva ze dne 16. 5. 1962 byla uzavřena za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, který ve znění k tomuto dni v ustanovení §168 odst. 1 stanovil, že pro nabytí práv odpovídajících věcným břemenům platí přiměřeně ustanovení o nabývání vlastnictví podle §111 a násl. Prvním ze zde upravených způsobů nabytí vlastnického práva je nabývání vlastnického práva ex contractu , kdy vlastnictví k věcem jednotlivě určeným se převádělo již samotnou smlouvou podle §111 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1950, nevyplývá-li nic jiného ze zvláštních předpisů, aniž by byl pro platnost jeho vzniku obligatorně vyžadován zápis do pozemkových knih, který měl ve skutečnosti pouze evidenční funkci. Na tuto skutečnost neměly nikterak vliv ani pozdější legislativní změny v podobě zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, jímž byla s účinností ke dni 1. 4. 1964 zřízena evidence nemovitostí, jež od 1. 1. 1993 nahradil katastr nemovitostí zavedený zákonem č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon).
Z uvedeného plyne, že věcné břemeno ve prospěch poškozené vzniklo již v roce 1962 nabytím účinnosti předmětné kupní smlouvy uzavřené formou notářského zápisu. Nedošlo-li po roce 1990 k zápisu vkladem tohoto věcného práva poškozené do katastru nemovitostí v souladu s ustanovením §2 zákona o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem pro neurčitost vymezení dotčených nemovitostí, na něž se věcné břemeno poškozené vztahuje, což konstatoval v oznámení ze dne 13. 12. 2010 Katastrální úřad pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště K. (viz č. l. 74 - 76), jelikož zápis věcného břemene poškozené do katastru nemovitostí nebyl proveden jen z důvodu nedostatečné identifikace předmětných nemovitostí v kupní smlouvě z roku 1962 (chybějící parcelní čísla budovy a pozemků, resp. jeho část) a nepředložení geometrického plánu, nemohou mít tyto okolnosti na vznik práva odpovídajícímu věcnému břemeni svědčící poškozené žádný vliv, tudíž věcné břemeno v uvedeném rozsahu vzniklo.
Lze přisvědčit obviněnému, že v době koupě svého domu nemohl o právu věcného břemene poškozené nic zjistit z kupní smlouvy uzavřené formou notářského zápisu sepsané notářkou JUDr. Renatou Grochalovou dne 18. 3. 2008 sp. zn. N 49/2008, NZ 43/2008, ani z katastru nemovitostí. K jeho jednání však došlo v roce 2010, kdy poškozená branku, prostor přístupu ke vchodu ke svému domu a čerpání vody ze studny minimálně již dva roky od doby převodu nemovitostí na obviněného používala, v čemž ji obviněný nikterak nebránil. Obviněný si byl vědom existence práva odpovídajícího věcnému břemeni poškozené, neboť byl na něj poškozenou i jejími příbuznými opakovaně upozorňován a zároveň mu byla předložena kupní smlouva uzavřená formou notářského zápisu, jíž bylo věcné břemeno založeno. I přesto jednal způsobem uvedeným v rozsudku a nereagoval ani na jiná upozornění, např. starosty obce. Měl-li obviněný o vzniku a trvání věcného břemene průchodu jakékoli pochybnosti, měl se s poškozenou dohodnout, příp. se obrátit na soud např. se žalobou o určení existence práva věcného břemene ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, což neučinil. Navzdory tomu odstranil původní vrata ve vlastnictví poškozené a nahradil je novými a poškozené znemožnil přístup k její nemovitosti, když ji přinejmenším neposkytl klíč od vchodové branky.
Obviněný tak porušil právo obviněné k věci cizí, tj. práva odpovídajícímu věcnému břemeni, jímž byly zatíženy jeho nemovitosti, konkrétně odepřením a bráněním práva poškozené k průchodu a průjezdu mezi domy umožňující vstup do domu poškozené a práva bezplatného čerpání vody ze studny obviněného.
Dovolatel dále argumentuje tím, že nalézací soud nesprávně právně posoudil otázku vzniku věcného břemene náležejícího poškozené, když uzavřel, že i kdyby nebylo věcné břemeno zřízeno předmětnou kupní smlouvou, získali by ho manželé Z. vydržením. Tento nesprávný právní závěr nalézacího soudu pak k námitce obviněného neodstranil ani odvolací soud, naopak se s ním ztotožnil.
Pro přezkoumání právní kvalifikace stíhaného skutku v mezích uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nezbytné vycházet ze skutkové věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Zde je uvedeno, že ...notářským zápisem č.j. 2 NZ 134/62 ze dne 27. 6. 1962 bylo s účinností od 1. 6. 1962 ve prospěch všech vlastníků domu a parcel č., tedy i E. Z., zřízeno věcné právo spočívající... Z uvedeného je patrné, že nalézací soud vycházel ze zjištění, že toto věcné břemeno vzniklo na základě předmětné kupní smlouvy z roku 1962. Případná další argumentace nalézacího soudu a zejména posléze soudu odvolacího, že věcné břemeno svědčící poškozené vzniklo jako věcné právo k věci cizí jedním ze zákonem předpokládaného důvodu, tj. na základě kupní smlouvy ze dne 16. 5. 1962 uzavřené formou notářského zápisu, a pokud se tomu tak nestalo, vzniklo druhým způsobem, tj. vydržením (příp. že vzniklo jen vydržením), byla tudíž nadbytečná. Argumentují-li soudy v odůvodněních svých rozhodnutí alternativním vznikem věcného břemene vydržením, jedná se o polemiku, jež jde nad rámec žalovaného a odsouzeného skutku.
Pro závěr o naplnění znaku oprávněné osoby ve smyslu §208 odst. 2 tr. zákoníku bylo nezbytně nutné posoudit, jakým způsobem poškozená nabyla věcné břemeno, a zda je tak osobou oprávněnou z věcného břemene, což oba soudy patřičně učinily. Oba soudy nižších stupňů tak správně posoudily předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř., protože v době jejich rozhodování neexistovalo pravomocné rozhodnutí soudu o tom, zda poškozené svědčí právo věcného břemene, a nejednalo se o otázku osobního stavu ve smyslu §9 odst. 2 tr. ř., a bylo ji proto třeba posoudit samostatně a nezávisle na občanskoprávním řízení.
Nejvyšší soud posoudil obě tvrzení obviněného, že nebyl naplněn zákonný znak oprávněné osoby ve smyslu §208 odst. 2 tr. zákoníku, a že došlo k nesprávnému posouzení předběžné otázky způsobu nabytí věcného břemene poškozenou, jako neopodstatněné.
Další námitkou dovolatele podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod bylo jeho tvrzení, že mezi ním a poškozenou jde o soukromoprávní spor, který měl být řešen v civilním řízení a nikoliv v řízením trestním, a žádný ze soudů nepřihlédl k zásadě subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku a s ním souvisejícím principem ultima ratio .
Zásada subsidiarity trestní represe jako jedna ze základních zásad trestního práva vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť nebezpečnými pro společnost tím, že neexistuje jiné řešení než trestně právní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu. Trestně právní řešení pak představuje krajní prostředek (ultima ratio) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Princip ultima ratio má nepochybně význam i pro interpretaci trestně právních norem a plyne z něho, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání. Toto pojetí řeší v obecné poloze vztah hierarchie odpovědnosti od odpovědnosti disciplinární přes odpovědnost civilní a správní až k odpovědnosti trestní. Původně šlo zejména o princip omezující zákonodárce v tom směru, že trestně právní řešení je krajním prostředkem ve vztahu k deliktní právní úpravě civilní a správně právní, nicméně v současné době je v zásadě všeobecně uznáváno, že princip ultima ratio má nepochybně význam i pro interpretaci trestně právních norem a plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního práva či správního práva, jsou trestně právní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné.
Lze tedy v obecné rovině shrnout, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je na místě uplatňovat trestní odpovědnost. ( Srov. Šámal a kol.: Trestní zákoník I. , §1 – 139, Komentář, 1. vydání, Praha C. H. Beck 2009, str. 92 – 93).
Pokud obviněný namítá, že v posuzované trestní věci došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, pak s takovým názorem nelze souhlasit. I při plném respektování zmíněného principu neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestně právních institutů.
Nutno především poukázat na to, že celý skutek obviněného vykazuje známky trestné činnosti proti majetku, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana nerušeného užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru. Podstatou popsaného případu bylo úmyslné protiprávní jednání obviněného, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů a stalo se natolik společensky škodlivým, že bylo třeba na něj v každém případě reagovat prostředky trestního práva. V takové situaci je naopak potřebné na spáchaný čin reagovat bezodkladně a nikoli vyčkávat, až poškozený marně vyčerpá ke své ochraně prostředky práva civilního. V takovém případě by se totiž jednalo o nepochopení principu ultima ratio. Obviněný věděl o existenci práva věcného břemene svědčící ve prospěch poškozené, v jejím výkonu ji po dobu dvou let nijak nebránil, jak sám přiznal. Zásah do jeho výkonu se rozhodl učinit poté, co příbuzní poškozené projevili nevoli se způsobem stavebních úprav prostoru mezi oběma domy poškozené a obviněného s tím, že on si se svým vlastnictvím může dělat, co chce (viz protokol o hlavním líčení ze dne 28. 6. 2011, č. l. 110). A to i při vědomí toho, že přístup poškozené k jejímu domu je několik desítek let zajišťován výhradně přes bránu a část průchodu mezi domy obviněného a poškozená se nemůže ke svému domu jinak dostat. K tíži obviněného lze jednoznačně přičíst i to, že poškozená je starší osobou, jež byla na předmětném přístupu k domu bezprostředně závislá. Je odkázána z důvodu svého vysokého věku a nepříznivého zdravotního stavu na pomoc svých příbuzných, kteří ji pravidelně navštěvují k zajištění péče o její osobu, takže uzamčení předmětného prostoru pomocí pevné branky pociťovali velmi citelně, když kupříkladu svědek L. K. (zeť poškozené) musel podle svého vyjádření skákat třikrát přes plot, aby se k domu poškozené vůbec dostal. Poškozené bylo zcela zabráněno vyjít z domu ven, když sama pochopitelně skákat přes plot nemohla, a rovněž ji byl odepřen přístup k vodě odběrem ze studny obviněného.
Popsaným skutkem obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru, přičemž nelze konstatovat, že by znaky souzeného trestného činu byly naplněny pouze hraničním způsobem. Proto je vzhledem ke způsobu jednání obviněného dána i odpovídající společenská škodlivost a uplatnění trestněprávní represe je proporcionálním zásahem do základních práv obviněného.
Jedinou důvodnou námitkou obviněného je jeho tvrzení, že se svým jednáním nemohl dopustit bránění v užívání nebytového prostoru, neboť studna je buď samostatnou věcí nebo součástí pozemku, ale rozhodně není nebytovým prostorem, stejně jako jím není i případný pozemek.
Nalézací soud v právní větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku uvedl, že obviněný bránil oprávněné osobě v užívání domu i nebytového prostoru . V odůvodnění svého rozhodnutí však neuvedl, co má být tímto nebytovým prostorem a odvolací soud na toto pochybení nereagoval. Pokud se snad mělo jednat o studnu a zamezení přístupu k ní, tato nemůže být pod zákonný znak nebytového prostoru zahrnuta, když se za nebytové prostory považují místnosti nebo soubory místností, jež jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k jinému účelu než k bydlení, nebo i byty, u nichž byl udělen souhlas k jejich užívání k nebytovým účelům. Studna může být věcí samostatnou (stavbou ve smyslu občanského práva) anebo součástí pozemku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. 22 Cdo 1341/2010), avšak nikoli nebytovým prostorem. Předmětné věcné břemeno zřízené kupní smlouvou z roku 1962 se ani na žádné nebytové prostory nevztahuje.
Předmětná studna, resp. přístup k ní a s tím spojená dodávka vody do domu poškozené byly nedílnou součástí jejího věcného břemene. Způsobil-li obviněný svým jednáním i přerušení dodávky vody do domu poškozené tak, že rozpojil instalované potrubí, jednalo se stále o bránění v užívání domu poškozené. Pokud zároveň došlo po rozpojení vodovodního vedení obviněným ke zničení darlinku, když z toho důvodu běželo čerpadlo naprázdno, nese takové jednání znaky přečinu poškození cizí věci, protože obviněný tak bezpochyby jednal při vědomí a srozumění s tím, že poškozuje cizí majetek a jeho jednáním může dojít i k další škodě. S ohledem na vyčíslenou škodu ve výši 3.000,- Kč ale nemohlo být takové jednání kvalifikováno jako přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž by se mohlo jednat nanejvýš o přestupek proti majetku podle §50 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Avšak k posouzení, zda byly naplněny zákonné znaky uvedeného přestupku, by byl oprávněn pouze příslušný správní orgán, nikoli soud.
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Otázky spočívající v narušováním předmětných práv a s tím spojená trestní odpovědnost pachatelů byly v minulosti judikatorně řešeny a jejich výklad nečiní zásadní problémy. Deklarovaná změna v právním posouzení jednání obviněného, jež tkví výhradně v tom, že v právní větě by došlo k vypuštění slov „i nebytového prostoru“, by neměla na postavení obviněného zásadní význam, jelikož se především dopustil neoprávněného zásahu do práva k domu ve smyslu §208 odst. 2 tr. zákoníku. Trest odnětí svobody s podmíněným odkladem na zkušební dobu za spáchaný skutek by tak obviněnému byl i po naznačené změně ukládán podle trestní sazby vyplývající z ustanovení §208 odst. 1 tr. zákoníku, tedy sazby podle níž mu byl trest uložen soudem prvního stupně a potvrzen soudem odvolacím. Nelze současně předpokládat, že druh a výměra uloženého trestu i způsob jeho výkonu by v novém rozhodnutí, vyvolaném v rámci nového řízení jen v důsledku této změny, doznaly jakékoli modifikace ve prospěch obviněného.
Nejvyšší soud proto v souladu s ustanovením §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání obviněného J. H. odmítl, přičemž toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 15. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c