ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.642.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 642/2012-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. července 2012 o dovolání obviněného I. H. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2012 sp. zn. 8 To 116/2011, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 7/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. H. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný I. H. byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 11. 2011 sp. zn. 2 T 7/2011 uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. a, c) tr. zákoníku, ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a přečiny poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Těchto se dopustil tím, že v přesně nezjištěné době kolem 22.00 hod. dne 3. 2. 2011 poté co v „soukromém klubu“ R. K. na adrese Č. T. – L., okr. Ú. n. O., P. kraj, při konzumaci alkoholických nápojů vyslechl stížnosti R. K. k dlouhodobým sousedským sporům R. K. s rodinou H., se rozhodl k vystrašení rodiny H. a zavděčení se R. K. tím, že zapálí dům a usmrtí členy rodiny H. a krátce po 22. hod. dne 3. 2. 2011 odešel ze „soukromého baru“ R. K. na benzínovou čerpací stanici OMV v Č. T., okr. Ú. n. O., kde do PET lahve načepoval přesně 0,86 l benzínu Natural 95, který u pokladny zaplatil, smíchal benzín s doneseným acetonem, přešel k nemovitosti rodiny H., kde za plotem u zadní části pozemku chatky vyčkával, až se v chatce zhasne, přelezl oplocení pozemku, vnikl na pozemek, přešel k vchodovým dveřím chatky, kde v úmyslu usmrtit osoby nacházející se v objektu připravenou hořlavou látkou v době okolo 23.00 hod. dne 3. 2. 2011 polil a pomocí zapalovače zapálil dřevěnou verandu a dřevěné vstupní dveře do objektu, v důsledku čehož došlo k zahoření vchodových dveří, které byly jedinou únikovou cestou z objektu, oheň se dále rozšiřoval, jak na verandu objektu, tak do vnitřních prostor chaty, zplodiny hoření vnikaly dále do podkroví objektu, kdy tímto došlo k bezprostřednímu ohrožení na životě osob zde se nacházejících, a to M. H., J. H., O. H. a L. K., kteří byli na požár chatky upozorněni zabudovanými elektrickými hlásiči požáru, kdy v důsledku obavy o svůj život a život svého vnuka L. K., J. H. s L. K. společně vyskočili z okna ložnice v podkroví chatky z výšky 3,78 metrů, v důsledku čehož J. H. utrpěla otevřenou tříštivou frakturu dolního konce vřetenní kosti pravé horní končetiny, zhmoždění obličeje, poranění spodiny očnice, zhmoždění pravé poloviny hrudníku, což si vyžádalo lékařské ošetření a následný operativní zákrok v Orlicko-ústecké nemocnici v Ú. n. O., L. K. utrpěl drobné řezné ranky nad vnitřním kotníkem pravé nohy, na plosce levé nohy a na levé dlani pod 2. prstem, přičemž O. H. s M. H. vlastními silami hasili požár tím způsobem, že O. H. nejprve k uhašení požáru použil 2 práškové hasící přístroje, kterými se mu však nepodařilo požár uhasit, následně požár společně hasili vodou z kbelíku a z hadice natažené ze sklepa, čímž se jim podařilo požár do příjezdu jednotky Hasičského záchranného sboru P. kraje, územní odbor Ú. n. O., uhasit, kdy M. H. si při hašení požáru způsobil popálení levé horní končetiny od prstu po předloktí, popáleniny v týlní krajině hlavy, zhmoždění levé kyčle a levého kolena, což si vyžádalo lékařské ošetření, O. H. utrpěl popáleniny 2. stupně na dlaňové straně posledních článků 3. a 4. prstu levé ruky a na zevní straně základního článku malíku pravé ruky v rozsahu asi 3 x 1 cm a byl lékařsky ošetřen, kdy u všech osob nacházejících se v objektu chatky během požáru došlo k částečnému vdechnutí zplodin hoření, poškozená J. H. v důsledku požáru utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu přetrvávající do současné doby, kdy na samotné nemovitosti a jejím zařízení byla požárem, ke škodě manželů J. a M. H. způsobena škoda v celkové výši nejméně 123.622,- Kč, obviněný I. H. z místa jednání odešel do bydliště svých rodičů, kde se převlékl, boty, které měl v době činu na sobě, odhodil do nedaleké řeky T. v Č. T., vrátil se poblíž místa jednání, kde byl následně zadržen hlídkou Policie ČR.
Za to byl obviněný odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti roků. K jeho výkonu byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále pak bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného zaplatit poškozeným náhradu škody, případně bylo rozhodnuto o odkázání s jejich nároky na občanskoprávní řízení.
Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto podle §226 písm. c) tr. ř. o zproštění obžaloby obviněného R. K., jemuž bylo kladeno za vinu, že obviněného I. H. k jeho jednání navedl.
Proti uvedenému rozhodnutí krajského soudu podali odvolání oba obvinění, jakož i státní zástupce v neprospěch obviněného R. K. O těchto rozhodoval Vrchní soud v Praze, který ve veřejném zasedání dne 18. 1. 2012 usnesením sp. zn. 8 To 116/2011 všechna odvolání zamítl podle §256 tr. ř.
Následně obviněný I. H. podal proti cit. usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ve spojení s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konkrétně tedy, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenu g), což znamená, že rozhodnutí krajského soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel zdůraznil, že skutkové pochybnosti postihují jednání u obou účastníků. Je-li nejisté, zda K. obviněného H. k zapálení domu poškozených navedl, stává se nejistým i závěr, že se obviněný H. rozhodl k vystrašení rodiny H. tím, že zapálí dům a usmrtí členy jejich rodiny, aby se zavděčil R. K. Nalézací soud nemá jasno ohledně motivu jednání obviněného, když uvádí pouze jeho pravděpodobnou motivaci. Podle dovolatele je ale zjištění motivu jednání obviněného nezbytnou podmínkou pro spolehlivý závěr o jeho vině. Bez doplnění skutkových zjištění v daném směru mělo být rozhodnuto ve prospěch obviněného a jeho jednání mělo být posouzeno podle jiné skutkové podstaty. Pokud se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, opomněl skutečnosti uvedené ve znaleckých posudcích. Z těchto vyplývá, že obviněný nebyl veden úmyslem vraždit. Dovolatel zde poukazuje především na obsah znaleckého posudku Mgr. Čermákové. Taktéž nesouhlasí s tvrzením soudu, že obviněný měnil výpovědi. Naopak je názoru, že vypovídal principielně stejně. Poukazuje též na okolnost, že obviněný si místo pro zapálení benzinu – verandu - vybral kvůli kamerám i hlásičům požáru na objektu poškozených. Taktéž čekal až se zhasne, aby byl oheň lépe viditelný. Tedy ne proto, že by chtěl osoby upálit. Po založení ohně vše sledoval a pro případ neuhašení chtěl zasáhnout a pomoci. Z výslechů poškozených pak jednoznačně vyplývá, že za požárem stojí K., se kterým měli řadu neshod. Opětovně je poukazováno na obsah svědeckých výpovědí a znaleckých posudků, z nichž podle dovolatele vyplynulo, že obviněný není násilnický typ. Nesouhlasí též se závěrem soudu, že obviněný jednal s rozmyslem a po předchozím uvážení. Nic takového zde není. Obviněný jednal na základě návodu jiné osoby, zcela spontánně a nepromyšleně. V podnapilosti nebyl schopen takto věc vymyslet a připravit. Obviněný si byl rovněž jistý, že svým jednáním nemůže ohrozit zdraví a životy osob v domě kvůli nainstalovaným kamerám a požárním hlásičům. Nebyl mu tak prokázán úmysl přímý či nepřímý jiného usmrtit, tedy subjektivní stránka trestného činu. O tom svědčí i to, že místo dvou litrů benzinu koupil pouze litr, jelikož byl přesvědčen, že větší množství benzinu by mohlo způsobit větší škodu. Prostor u vchodových dveří si vybral právě proto, že tam byly kamery a požární hlásiče, čímž osoby v domě chtěl včas upozornit na požár. Po zapálení ohně se dal na útěk, ale otočil se, aby se přesvědčil o pohybu osob. Tedy jestli je rodina H. mimo nebezpečí. Pokud by tomu tak nebylo, šel by hasit. Obviněný si je vědom své viny, ale neměl by být trestán za něco, co nespáchal a to jenom proto, že je recidivistou. Nesouhlasí s právní kvalifikací činu, jakožto pokusu vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný plánoval svoje zničení, nikoho však nechtěl usmrtit. Jeho jednání mělo být posouzeno jako nedbalostní. V důsledku toho se nanejvýš mohlo jednat o obecné ohrožení nebo ublížení na zdraví. Podle dovolatele okolnosti případu svědčí ve prospěch obviněného, takže dochází ke snížení nebezpečnosti souzeného jednání, což by mělo vést k uložení mírnějšího trestu. Poukazuje též na doznání obviněného a jeho spolupráci s orgány činnými v trestním řízení, jakož i na další polehčující okolnosti. V závěru proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení vrchního soudu a rozsudek krajského soudu zrušil a ve věci sám rozhodl, případně přikázal soudu nižšího stupně její nové projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státní zastupitelství využila svého práva a k věci se vyjádřila následovně. Pokud dovolatel podal dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není v jeho rámci možné zpochybňovat samotná skutková zjištění, stejně jako způsob provedených důkazů ze strany soudů. Takové námitky stojí mimo rámec tohoto dovolacího důvodu. Za řádně uplatněný důvod dovolání lze ale podřadit námitku týkající se subjektivní stránky a též zpochybnění, že obviněný jednal s rozmyslem ve smyslu §140 odst. 2 tr. zákoníku a chtěl poškozeným způsobit smrt, resp. s tím byl srozuměn.
V případě rozmyslu, nejedná se o zvláštní druh úmyslu, ale o pojem, který vymezuje zvláštní kvalifikační okolnosti v případě úmyslného usmrcení. Spáchání činu s rozmyslem podle §140 odst. 2 tr. zákoníku se odlišuje na jedné straně od spáchání činu v náhlém hnutí mysli, afektu a podobném stavu (§140 odst. 1 tr. zákoníku), na druhé straně od spáchání činu po předchozím uvážení. Jedná-li pachatel s rozmyslem, zvážil zásadní okolnosti svého zamýšleného jednání jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, volil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky, přičemž může jít i o velmi krátkou úvahu a na rozdíl od předchozího uvážení zde chybí vyšší forma rozvahy, zejména ve formě plánování a konkrétnějšího promýšlení činu, včetně možných způsobů jeho provedení, tedy plánování činu, které je typické pro premeditaci v užším slova smyslu. Rozmysl tak představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad svým jednáním, směřujícím k úmyslnému usmrcení jiného než předchozí uvážení a je tak vlastním rozlišovacím momentem mezi vraždou prostou podle §140 odst. 1 tr. zákoníku a premeditativní vraždou podle §140 odst. 2 tr. zákoníku. U rozmyslu jde o racionální jednání pachatele směřující k zamýšlenému cíli, které má svůj rozeznatelný účel a smysl a rozmysl tak zahrnuje podstatné prvky úmyslného usmrcení jiného, ale nevyžaduje detailní nebo podrobné uvážení činu, ani prvky jeho plánování.
Podle státní zástupkyně je z naznačeného výkladu zřejmé, že závěr soudů obou stupňů o tom, že obviněný jednal s rozmyslem, je třeba považovat za správný. Rozmysl není vyloučen ani případným návodem účastníka, neboť i v takovém případě přímý pachatel vědomě přijímá za své myšlenky návodce a zcela vědomě je realizuje. Obviněný se tedy mýlí, pokud se domnívá, že by byl odlišně formulován podíl jeho viny v posuzované trestní věci, pokud by bylo prokázáno, že jednal v intencích návodu spoluobviněného R. K. Sám nalézací soud ve svém rozsudku výslovně konstatoval, že zprošťující výrok ohledně spoluobviněného R. K. neznamená, že by obviněný K. neměl svůj podíl viny na trestném jednání obviněného I. H. ve smyslu návodu, neboť v posuzované trestní věci se tuto skutečnost pouze nepodařilo prokázat, což v souladu s aplikací zásady in dubio pro reo, znamená, že obviněný R. K. musel být podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby zproštěn.
Pokud jde o samotný rozmysl, je třeba přisvědčit soudům obou stupňů v tom, že obviněný I. H. jednal s rozmyslem, neboť jeho jednání bylo vsazeno do širšího časového rámce, kdy obviněný poté, co se rozhodl pro realizaci svého záměru, nakoupil benzín, smíchal jej s acetonem, který si vzal doma, takže si svoji akci rozmýšlel a zajišťoval si pro ni prostředky. Poté, co přišel k nemovitosti poškozených, vyčkával až se v nemovitosti zhasne, přičemž předpokládal, že v nemovitosti se nachází více osob a vyloučeno nebylo, aby se v této nacházelo také dítě, neboť obviněný věděl, že v nemovitosti bydlí více lidí, a to nejen manželé H., ale také jejich syn, přičemž v uvedené době zde přebýval i jejich vnuk, nezletilý L. K. Z okolností případu jde jasně dospět k závěru o tom, že obviněný jednal vzhledem k potenciálnímu možnému následku v eventuelním úmyslu, tedy že byl srozuměn s tím, že způsobí porušení nebo ohrožení chráněného zájmu a ostatní rozhodující skutečnosti. Obviněný totiž byl jednoznačně srozuměn s tím, že poškození žijí v dřevostavbě, která je vybavena jediným vchodem. Založil-li požár právě v místech tohoto vchodu, pak musel být srozuměn s tím, byť chtěl poškozeným způsobit pouze újmu na zdraví, vystrašit je nebo jim způsobit pouze škodu na majetku, že realizace tohoto případného cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, a to i tehdy, pokud takový následek svým jednáním způsobit vyloženě nechtěl. I v této situaci byl totiž srozuměn s tím, že takový následek může nastat. Zavinění ve formě nepřímého úmyslu je možné dovodit i v případě, že cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, z hlediska trestního práva nevýznamného a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně byla pachateli nepříjemná. Popsané jednání obviněného koresponduje i s charakteristikou jeho osobnosti tak, jak byla v průběhu řízení popsána znalci z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie i psychologie. Ani to, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém, nevylučuje, že jednal s rozmyslem, neboť rozmysl jako zvláštní okolnost může přistupovat nejen k úmyslu přímému, ale i k úmyslu eventuálnímu, neboť samotná vůle pachatele spáchat trestný čin vraždy nemusí být nutně v podobě chtění, či zamířená na výsledek nebo být provázena jistotou, že pachatel svým jednáním takový následek způsobí. Tato vůle může mít i toliko formu srozumění se smrtí oběti. Pokud jde o míru následku, se kterým byl obviněný srozuměn, je třeba se přiklonit k závěru soudů obou stupňů, že obviněný byl srozuměn s tím, že může způsobit smrt poškozených. V uvedeném směru nelze přisvědčit ani obhajobě obviněného, že byl srozuměn pouze s mírnějším následkem, neboť na domě poškozených byla nainstalována signalizace požáru. Jestliže obviněný založil požár v nočních hodinách a vyčkával, až poškození půjdou spát, a sami tak bezprostředně požár nezaregistrují, nemohl vyloučit poruchu tohoto zařízení, ani to, že mohlo být dočasně mimo provoz. To, že nemovitost poškozených byla vybavena signalizací požáru, o níž obviněný věděl, žádným způsobem míru jeho zavinění vzhledem k následku nesnižuje.
Právní kvalifikace trestného jednání obviněného je v posuzované trestní věci odpovídající a s ohledem na okolnosti případu nebylo možné zvažovat, že by obviněný svým jednáním naplnil zákonné znaky skutkových podstat jiných trestných činů. Protože v posuzované trestní věci byl srozuměn s následkem smrti, nemohlo dojít k posouzení jeho jednání jako pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 tr. zákoníku, přičemž rovněž nebylo možné uvažovat, a ani za konkurenční právní kvalifikaci pokládat, kvalifikaci trestným činem obecného ohrožení podle §272 tr. zákoníku.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby toto rozhodnutí bylo učiněno v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2012 sp. zn. 8 To 116/2011 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., a ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. pak nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí též vždy posoudit, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Pokud jde o dovolací důvod uplatněný obviněným podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , tak na jeho základě lze obecně dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k). Dovolatel naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje v tom, že v předešlém řízení byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale odvolací soud přesto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud se proto nejprve zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uváděného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl obviněný odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch jiný dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že obviněný měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. ( tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem ).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Nejvyšší soud po přezkoumání vlastního odůvodnění podaného dovolání shledal, že obviněný sice poukázal na existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v předchozím řízení, ale ve skutečnosti v něm v převážné části nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, nýbrž nesprávnost soudy učiněných skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů z jejich strany. Obviněný v dovolání taktéž uplatnil svou verzi průběhu skutkového děje a domáhá se, aby z ní bylo soudy vycházeno a to i ve vztahu k právní kvalifikaci jím spáchaného jednání. Takovýto druh námitek ale nesměřuje proti hmotně právnímu posouzení skutku, ale má povahu vad skutkových, případně procesních, kterými se dovolatel snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Tudíž takové námitky svým obsahem dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti nenaplňují a dovolací soud se jimi není oprávněn zabývat.
Za relevantní právní námitku, jíž je možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je pak tvrzení, že obviněnému nebyl prokázán vražedný úmysl včetně motivu a taktéž naplnění zákonného znaku, že jednal s rozmyslem a s předchozím uvážením. Dále pak, že jeho jednání naplnilo znaky jiných trestných činů, např. obecného ohrožení či ublížení na zdraví. Zde je třeba poznamenat, že takovéto výhrady byly převážně obsaženy již v podaném odvolání obviněného a odvolací soud na ně ve svém rozhodnutí byť stručně, ale přesto reagoval. Ani dovolací soud nemá důvod se odchýlit od právních názorů a závěrů učiněných soudy nižších stupňů v uvedených směrech.
Motiv jednání obviněného byl v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně vyjádřen jasně a srozumitelně. Byla to snaha obviněného se zavděčit R. K., který měl dlouhodobé sousedské spory s rodinou H., na což si kritického dne K. v přítomnosti obviněného stěžoval. Obviněný se proto rozhodl, že H. vystraší tím, že jim zapálí chatu, přičemž byl srozuměn i s jejich usmrcením. Z popisu celkového jednání obviněného vyplývajícího z výroku rozsudku je zcela zřejmé, že obviněný v žádném případě nejednal náhle, spontánně, nepromyšleně či překotně, jak se to snaží tvrdit v dovolání. Naopak, jeho jednání bylo provázeno předchozí úvahou, promyšleností a určitou přípravou, kdy si nejprve zakoupil u benzinového čerpadla benzin, který následně smíchal s acetonem za účelem dosažení většího stupně hořlavosti. Poté se přiblížil k chatě H. a vyčkal až bude jisté, že se obyvatelé chaty odebrali ke spánku. Teprve pak připravenou hořlavou směs rozlil na verandě chaty a na vstupní dveře a tuto zapálil. Tvrzení obsažené v dovolání, že tak obviněný učinil, jelikož věděl o kamerách a požárních čidlech namontovaných v těchto místech chaty, čili spoléhal na to, že poškození vznik požáru vzápětí zjistí a sami učiní opatření, aby se jim nic nestalo, je zcela účelové a nevěrohodné. Samotná představa, že obviněný za popsaných podmínek a uvedeným způsobem poškozeným zapálil převážně dřevěnou chatu a současně předpokládal, že její obyvatelé nebudou ohroženi na svých životech, je naprosto absurdní. Naopak, lze zcela jednoznačně přisvědčit závěru soudů nižších stupňů, že obviněný si byl velmi dobře vědom co činí včetně nebezpečí, které v důsledku jím rozpoutaného požáru chaty jejím obyvatelům hrozí. Celý způsob přípravy i vlastního provedení činu nasvědčuje, že obviněný učinil vše pro to, aby jím iniciovaný požár chaty byl schopen ohrozit na životě její obyvatele. Současně neučinil nic, co by reálně tomuto ohrožení zabránilo. Pokud k fatálnímu následku nakonec nedošlo, nebyla to rozhodně zásluha obviněného, nýbrž pohotovost a neohroženost poškozených, z nichž někteří se za pomoci hasebních prostředků snažili vzniklý požár uhasit a ostatní z požárem zasaženého objektu unikli skokem z okna, byť v důsledku toho utrpěli zranění.
Dovolací soud proto o úmyslné formě subjektivní stránky trestných činů obviněného, jimiž byl uznán vinným [v případě pokusu vraždy o úmyslu nepřímém - §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], nemá jakékoli pochybnosti. Taktéž pokud soud prvního stupně, přičemž odvolací soud se s tím ztotožnil, posoudil jednání obviněného podle odst. 2 ustanovení §140 tr. zákoníku, tedy že jednal s rozmyslem, nelze s tím s ohledem na výše uvedené nesouhlasit. Obviněný si totiž nepochybně nejprve zvážil své budoucí jednání a přesto přistoupil k jeho realizaci. Tedy uvážil zásadní okolnosti svého předpokládaného jednání a to i z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného. Zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu, když zde ale zároveň chyběla vyšší forma rozvahy, zejména ve formě plánování a konkrétnějšího promyšlení činu včetně možných způsobů jeho provedení. Rozmysl zahrnuje podstatné prvky úmyslného usmrcení jiného, ale nevyžaduje detailní či podrobné uvážení činu ani prvky jeho naplánování. K zákonnému znaku – po předchozím uvážení - se vyjadřovat není nutné, jelikož ten v rozsudku soudu prvního stupně vykvalifikován nebyl a dovolatel tudíž proti němu brojí nadbytečně. Je ale možné prohlásit, že krajský soud důvodně obviněného uznal vinným pokusem vraždy podle výše zmíněné kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu. Obviněnému bylo taktéž známo, že předmětnou chatu obývají minimálně dvě, případně více osob, zde konkrétně čtyři, přičemž všechny se ocitly v bezprostředním ohrožení života, takže i výhrady dovolatele vůči právní kvalifikaci podle odst. 3 písm. a) ustanovení §140 tr. zákoníku je třeba označit za bezpředmětné.
V daném případě se pak evidentně jednalo o ukončený pokus zvlášť závažného zločinu vraždy, kdy obviněný dobrovolně a aktivně nikterak nezasáhl k odvrácení nebezpečí hrozícímu zájmu chráněnému trestním zákoníkem, tedy zájmu na ochraně života jiných osob. Neučinil nic pro varování obyvatel chaty před vzniklým požárem, případně pro jeho aktivní uhašení, dokonce nepřivolal ani potřebnou pomoc, např. telefonátem na linku místně příslušného hasičského sboru. Jeho tvrzení, že by tak učinil, kdyby k tomu byl důvod, je v rozporu s provedenými důkazy. Tedy i pokud jde o posouzení jednání obviněného, jako pokusu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 2, 3 písm. a, c) tr. zákoníku, nelze k tomu nic namítat.
V důsledku výše uvedeného je pak třeba označit za zcela nepatřičný návrh či požadavek dovolatele, aby zavinění obviněného bylo označeno jako nedbalostní a jeho jednání právně posouzeno jako trestný čin obecného ohrožení, či ublížení na zdraví. Obviněný úmyslně založil – zapříčinil požár, kterým sice vědomě a se srozuměním vydal lidi v nebezpečí smrti, ale nejednalo se o nějakou anonymní skupinu lidí, nýbrž o osoby jemu známé, individuálně určené. Je třeba připomenout, že kromě dalšího, aby mohlo být uvažováno o trestném činu obecného ohrožení, muselo by být podle uznávané judikatury vydáno v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nejméně sedm lidí. Co je ale v daném případě určující, úmysl obviněného zde nesměřoval ke způsobení obecného nebezpečí, ale právě rozpoutání požáru chaty bylo prostředkem, jímž mělo být dosaženo případně i usmrcení v ní bydlících poškozených. Čili o trestný čin obecného ohrožení se jednat nemohlo a o právním posouzení, jako pouhého trestného činu ublížení na zdraví, již nebylo vůbec reálné uvažovat.
Vůči zbývající právní kvalifikaci jednání obviněného (přečiny podle §228 odst. 1 a podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku) výhrady v dovolání vzneseny nebyly, proto se dovolací soud těmito podrobněji nezabýval. Lze pouze konstatovat, že i v tomto ohledu bylo soudy rozhodnuto správně a v souladu se zákonem.
Nad rámec dovolacího řízení pak Nejvyšší soud podotýká, že pokud obviněný nesouhlasí s celkovým hodnocením důkazů obou soudů včetně zprošťujícího výroku ohledně obviněného R. K., který jej měl podle tvrzení obviněného I. H. k činu zlákat (navést), nelze než konstatovat, že takovéto prohlášení má skutkovou povahu a dovolací soud se jím na základě dovolání obviněného H. zabývat nemohl. Navíc je třeba prohlásit, že jak krajský soud, tak soud odvolací se důsledně vypořádaly s obhajobou obviněného včetně toho proč nebylo vyhověno návrhům na další dokazování. V žádném případě se proto nemůže jednat o opomenuté důkazy, které by mohly zdůvodňovat průlom do zásady, že dovolací soud nemůže přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejedná se ani o případ, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 ).
Jestliže dovolatel v dovolání pouze povšechným způsobem vyjádřil též pochyby o správnosti uloženého trestu, přičemž v této souvislosti zejména poukázal na okolnosti, které podle jeho názoru obviněnému výrazně polehčují, nelze než konstatovat, že se nejedná o námitky či výhrady, jimiž by byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze vznášet námitky vůči trestu pouze v hmotně právním smyslu, tedy např., že obviněnému měl, nebo naopak neměl být uložen trest společný, souhrnný či úhrnný. Námitky uplatněné v dané souvislosti vůči trestu uloženému obviněnému tak nebylo možné označit za akceptabilní. Přesto lze obecně konstatovat, že soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku pečlivě zabýval všemi okolnostmi rozhodnými pro určení druhu a výměry trestu, přičemž vycházel z ustanovení §§38 a 39 tr. zákoníku. Přihlížel tedy k povaze a závažnosti trestných činů, k osobním poměrům obviněného, k vysokému stupni společenské škodlivosti spáchaného jednání, ale i k dalším kritériím, jak o nich hovoří na str. 21 a 22 tohoto rozsudku. Nejvyšší soud nepokládá za potřebné se o nich všech podrobně zmiňovat a tyto opakovat a plně na ně odkazuje.
Ze všech výše uvedených důvodů se Nejvyšší soud s právním posouzením zjištěného skutku ztotožnil a dospěl k závěru, že výhrady dovolatele nemají opodstatnění, neboť rozsudek soudu prvního stupně ani usnesení odvolacího soudu vytýkanými vadami netrpí. Oba soudy v souladu se zákonem vyložily a řádně odůvodnily všechny rozhodné závěry z hlediska jimi použité právní kvalifikace a v jednání obviněného zcela správně shledaly naplnění skutkových podstat pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 2, 3 písm. a, c) tr. zákoníku a přečinů poškození cizí věci podle §228 odst. 1 a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
Vzhledem k tomu, že námitka dovolatele uplatněná s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla shledána zjevně neopodstatněnou, bylo nutno stejným způsobem hodnotit i tu část dovolání, ve které se dovolatel opíral o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Z těchto důvodů pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil z a podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. července 2012
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c