ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.1535.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 1535/2011-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 1. 2012 o dovolání, které podala obviněná J. H., rozená D., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 8 To 261/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 149/2009, takto:
Z podnětu dovolání obviněné J. H. se podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušují rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 8 To 261/2011, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 17 T 149/2009.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Okresnímu soudu ve Znojmě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněná J. H. byla rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 17 T 149/2009, uznána vinnou trestným činem porušení povinnosti
v insolvenčním řízení podle §126 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), kterého se dopustila skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za to byl obviněné uložen podle §126 tr. zák. za použití §53 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. peněžitý trest ve výši 4 000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl jí podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře 6 měsíců.
Z podnětu odvolání obviněné J. H. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 8 To 261/2011, podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradním trestu odnětí svobody. Podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněné podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 týdnů. Citovaným rozsudkem Krajský soud v Brně z podnětu odvolání poškozeného Mgr. Z. V., správce konkursní podstaty úpadce J. D., zároveň doplnil napadený rozsudek podle §259 odst. 2 tr. řádu výrokem, jímž podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázal tohoto poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Obviněná J. H. podala dne 29. 9. 2011 proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu. Pokud jde o první z nich, podle názoru obviněné soudy nižších stupňů nesprávně posoudily skutek, pro který byla stíhána a odsouzena, z hlediska časové působnosti trestních zákonů, protože při jeho právní kvalifikaci měly vycházet ze zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“). K tomu obviněná upozornila, že skutková podstata přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku vyžaduje „hrubé ztěžování“ výkonu funkce insolvenčního správce, zatímco v ustanovení §126 tr. zák., podle kterého byl posouzen spáchaný skutek, postačilo pouze „ztěžování“ výkonu funkce insolvenčního správce. Podle přesvědčení obviněné však její jednání nedosáhlo intenzity „hrubého ztěžování“ výkonu funkce insolvenčního správce. Dále obviněná namítla neplatnost dohody o srážkách ze mzdy, na jejímž podkladě měla odvádět mzdu úpadce J. D. do konkursní podstaty. Obviněná považuje tuto dohodu o srážkách ze mzdy za absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem, neboť jako zaměstnavatel úpadce ji nemohla uzavřít se správcem konkursní podstaty. Obviněná shledává podstatnou skutečnost pro posouzení své trestní odpovědnosti rovněž v tom, že správce konkursní podstaty nebyl oprávněn nakládat se mzdou, neboť ji nepojal do soupisu konkursní podstaty úpadce ve smyslu §18 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu o vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání“). Obviněná poukázala i na nejednoznačnost právní úpravy v této otázce, když ani sám správce konkursní podstaty neměl jasný názor na způsob řešení celé věci. Podle názoru obviněné soudy nižších stupňů podcenily výklad konkrétních ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, přičemž nevzaly v úvahu ani otázku, jak se tato okolnost promítla do závažnosti jejího jednání, a neučinily žádný konkrétní závěr o tom, z jakého důvodu a jakou částku ze mzdy úpadce byla povinna poukázat na účet konkursní podstaty. Pokud jde o úmyslné zavinění, obviněná ho považuje za vyloučené z důvodu svého skutkového omylu o mimotrestních normách. Jak dále obviněná zdůraznila, na její čin měla být použita zásada subsidiarity trestní represe, a zároveň zpochybnila naplnění materiální stránky trestného činu, pro který byla stíhána a odsouzena.
S poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu obviněná považuje napadené rozhodnutí za neúplné, neboť neobsahuje výrok o zbývající části jejího odvolání, tj. chybí rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání podaném proti výroku o vině. Podle názoru obviněné měl odvolací soud vyslovit výrok, že ve zbývající části se její odvolání zamítá.
Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, aniž současně navrhla další způsob rozhodnutí v dané věci.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněné J. H. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o námitky obviněné, které se týkají konkurence právních úprav mezi dřívějším trestním zákonem a novým trestním zákoníkem, z jejich srovnání státní zástupkyně učinila ve vztahu k posuzovanému trestnému činu závěr, že dřívější právní úprava je pro obviněnou příznivější. Podle názoru státní zástupkyně se tato skutečnost promítla i do výroku o trestu, neboť obviněné byl uložen jen peněžitý trest, který není spojen s trestem odnětí svobody ani s trestem zákazu činnosti. Ve vztahu k námitkám obviněné, které souvisí s konkursním řízením, státní zástupkyně především ze zákona o konkursu a vyrovnání dovodila povinnost obviněné vydat na žádost správce konkursní podstaty část mzdy jejího zaměstnance J. D.. Navíc podle státní zástupkyně obviněná prokazatelně věděla o prohlášení konkursu na majetek jmenovaného úpadce. Jestliže tedy za popsaných skutkových okolností správce konkursní podstaty vyzval obviněnou k uzavření dohody o srážkách ze mzdy, byla si vědoma i svých povinností vůči němu. Jak dále státní zástupkyně zdůraznila, správce konkursní podstaty mohl se zaměstnavatelem úpadce uzavřít dohodu o srážkách z jeho mzdy, takže je nedůvodná i námitka obviněné, že bez souhlasu úpadce nemohla poskytnout správci konkursní podstaty jakékoliv údaje o úpadcově mzdě ani zasílat částku úpadcovy mzdy podléhající konkursu na účet konkursní podstaty. Po dobu trvání účinků prohlášení konkursu je totiž správce konkursní podstaty oprávněn vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných právních předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do konkursní podstaty. Podle názoru státní zástupkyně je správce konkursní podstaty jediným zákonným zástupcem úpadce, s nímž je třeba jednat také o úpadcově mzdě. Pokud jde o potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, státní zástupkyně ho považuje za dostatečný, a to bez ohledu na okolnost, zda jeden ze správců konkursní podstaty byl pro neplnění svých povinností odvolán konkursním soudem a do jeho funkce byl ustanoven nový správce. Obviněná totiž poté, co nový správce konkursní podstaty začal vyvíjet činnost v souladu se zákonem o konkursu a vyrovnání a se záměrem, aby se odpovídající část mzdy úpadce dostala do konkursní podstaty, mu neposkytla potřebnou součinnost, a v uvedeném rozsahu tak zmařila výkon funkce insolvenčního správce. Podle státní zástupkyně obviněná nejednala ani v negativním právním omylu, protože neznalost toho, jaký majetek podléhá konkursu a tvoří konkursní podstatu ve smyslu zákona o konkursu a vyrovnání, nemůže obviněnou zbavit trestní odpovědnosti za trestný čin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §126 tr. zák. Ani nová právní úprava, která obsahuje institut právního omylu v ustanovení §19 tr. zákoníku, není pro obviněnou příznivější, neboť obviněná se mohla vyvarovat takového omylu.
Státní zástupkyně pak nepovažuje námitku obviněné J. H. ohledně chybějícího výroku o zamítnutí jejího odvolání za odpovídající dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu. Odvolací soud totiž zčásti vyhověl odvolání obviněné a postupem podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradním trestu odnětí svobody a v tomto rozsahu také nově rozhodl. S odkazem na respektovanou judikaturu státní zástupkyně zdůraznila, že ve vztahu ke zbytku odvolacích námitek obviněné, kterým nebylo vyhověno, již nebylo třeba její odvolání zamítat, takže v tomto směru nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí odvolacího soudu.
Proto státní zástupkyně pokládá dovolání obviněné za zjevně neopodstatněné a navrhla, aby ho Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněná J. H. podala dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinila tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), její dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněná J. H. opírá jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Protože dovolací námitky obviněné J. H. částečně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v ustanoveních §265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, jakož i řízení, které mu předcházelo. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněné je zčásti důvodné.
K výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Tomuto dovolacímu důvodu sice odpovídají námitky obviněné J. H., v nichž vytkla nesprávné posouzení otázky platnosti dohody o provádění srážek ze mzdy úpadce J. D., Nejvyšší soud je ovšem nepovažuje za důvodné. Jak vyplývá z č. l. 33 trestního spisu vedeného u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 149/2009, obviněná uzavřela uvedenou dohodu jako zaměstnavatel jmenovaného úpadce se správcem konkursní podstaty Ing. J. Š. dne 8. 1. 2007. Přitom otázka, zda taková dohoda byla z hlediska občanskoprávních či pracovněprávních předpisů absolutně neplatná, není podle názoru Nejvyššího soudu pro posouzení viny obviněné vůbec podstatná. V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje na svou judikaturu vyjádřenou v rozsudku ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 726/2010, podle něhož prohlášením konkursu na majetek úpadce spadají úpadcova mzda, plat nebo jiné podobné příjmy (v rozsahu, v jakém podléhají výkonu rozhodnutí) do konkursní podstaty ze zákona. Ve vztahu k dotčené části mzdy, platu nebo jiného podobného příjmu to mimo jiné znamená, že prohlášením konkursu přechází na správce konkursní podstaty též oprávnění nakládat s těmito úpadcovými nároky a že právní úkony úpadce týkající se tohoto majetku jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné [viz §14 odst.1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání]. Jak dále vyplývá z citovaného rozsudku, plátce mzdy, platu nebo jiného podobného příjmu je povinen přestat vyplácet úpadci tu část mzdy, platu nebo jiného obdobného příjmu, která patří do konkursní podstaty, a musí ji vydat na žádost správci konkursní podstaty, prokáže-li mu, že byl ustaven správcem konkursní podstaty. Shora zmíněnou dohodu o srážkách ze mzdy tedy bylo možné považovat nikoli za právní úkon ve smyslu občanskoprávních či pracovněprávních předpisů, jímž by teprve byla založena povinnost obviněné poskytovat mzdu úpadce do konkursní podstaty, jak naznačuje obviněná ve svém dovolání, ale nanejvýš mohlo jít jen o projev vůle správce konkursní podstaty, kterým dal obviněné jako zaměstnavateli úpadce J. D. najevo, že požaduje poskytnutí příslušné části mzdy tohoto úpadce do konkursní podstaty. Proto také námitky obviněné ohledně nesprávného právního posouzení výše uvedené otázky nejsou důvodné.
Za neopodstatněné považuje Nejvyšší soud dovolání obviněné J. H. i v té části, kde soudům nižších stupňů vytkla, že se důkladně nezabývaly otázkou povinnosti správce konkursní podstaty doručit jí soupis mzdy úpadce, z které měla odvést příslušnou část do konkursní podstaty. Jak je zřejmé z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho s. 9), při posuzování viny obviněné soud vycházel mimo jiné z ustanovení §6 a §18 zákona o konkursu a vyrovnání, která se týkají majetku konkursní podstaty a způsobu nakládání s ní. Zatímco ustanovení §6 zákona o konkursu a vyrovnání vymezovalo rozsah konkursní podstaty, ustanovení §18 zákona o konkursu a vyrovnání bylo procesní normou, která upravovala postup správce konkursní podstaty při jejím soupisu. Z ustanovení §6 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání mimo jiné vyplývalo, že konkurs se týkal majetku, který patřil dlužníkovi v den prohlášení konkursu nebo jehož nabyl za konkursu. Podle posledně citovaného ustanovení se tímto majetkem rozuměla také mzda nebo jiné podobné příjmy. Předpokladem zpeněžení majetku úpadce byl soupis, do kterého se podle §18 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání zapisovaly i věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, které nenáležely úpadci, ale ve smyslu §6 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání patřily i jiným osobám. Podle §18 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání jakmile byla věc, právo nebo jiná majetková hodnota zapsána do soupisu konkursní podstaty, mohl s ní nakládat pouze správce konkursní podstaty nebo osoba, jíž k tomu dal správce souhlas.
Podle názoru Nejvyššího soudu je ze shora citovaných ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání možné dospět k závěru, že i mzda úpadce podléhá soupisu konkursní podstaty, neboť představuje určitou majetkovou hodnotu, o které musí správce rozhodnout v tom smyslu, zda ji zahrne (zapíše) do soupisu konkursní podstaty či nikoli. Bez zahrnutí mzdy úpadce do soupisu konkursní podstaty by totiž správce konkursní podstaty nemohl vůbec nakládat se mzdou úpadce, takže by ji ani nemohl použít ve prospěch konkursní podstaty. Jak je dále zřejmé ze spisových podkladů v projednávané věci (viz č. l. 121 trestního spisu), správce konkursní podstaty Mgr. Z. V. zahrnul (zapsal) mzdu úpadce J. D. do soupisu konkursní podstaty až dne 4. 2. 2009, takže teprve od tohoto data mohl nakládat s uvedenou majetkovou hodnotou způsobem, který předpokládají ustanovení §18 odst. 2 a 3 zákona o konkursu a vyrovnání. To ovšem neznamená, že by mzda jmenovaného úpadce nepatřila do konkursní podstaty ve smyslu §6 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání již v době před jejím zahrnutím do soupisu konkursní podstaty. Naopak, z posledně citovaného ustanovení vyplývalo, že konkurs se týkal jak majetku, který patřil dlužníkovi (úpadci) v den prohlášení konkursu, tak i majetku, kterého nabyl za trvání konkursu. Pokud tedy obviněná J. H. v době konkursního řízení týkajícího se majetku úpadce J. D. poskytovala tomuto úpadci mzdu, jednalo se o majetkové plnění, které ze zákona náleželo do konkursní podstaty (v rozsahu, v jakém podléhalo výkonu rozhodnutí), a to bez ohledu na okolnost, kdy správce konkursní podstaty nakonec zahrnul (zapsal) mzdu jmenovaného úpadce do soupisu konkursní podstaty (viz již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 726/2010).
Na druhé straně za opodstatněné a odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu považuje Nejvyšší soud námitky obviněné J. H., jimiž soudům nižších stupňů vytkla, že důsledně nerespektovaly časovou působnost trestních zákonů, neboť ustanovení §225 tr. zákoníku vyžaduje hrubé ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce na rozdíl od ustanovení §126 tr. zák. (ve znění účinném od 1. 1. 2008 po novele provedené zákonem č. 296/2007 Sb.), podle něhož postačilo i ztěžování, které nebylo hrubé. Z tohoto hlediska se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly tím, proč bylo třeba posoudit trestnost činu spáchaného obviněnou podle §126 tr. zák., tj. podle právní úpravy účinné v době spáchání skutku, a zda nebylo použití pozdějšího zákona – platného v době rozhodování soudů – pro obviněnou příznivější, zejména pokud ustanovení §225 tr. zákoníku požaduje „hrubé ztěžování“ výkonu funkce insolvenčního správce, což je nutno považovat za přísnější požadavek omezující trestnost činu na závažnější případy, než jaké zahrnuje pojem „ztěžování“, který umožňoval trestní postih i jiného než jen hrubého ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce.
Podle tzv. právní věty obsažené ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu ve Znojmě sice měla obviněná J. H. naplnit znak spočívající v „maření“ výkonu funkce insolvenčního správce ve smyslu §126 tr. zák. Z hlediska časové působnosti trestních zákonů pak soud prvního stupně v této souvislosti shledal, že podstata zmíněného znaku je shodná podle dřívější i nyní platné zákonné úpravy. To lze považovat za správné konstatování, soudy nižších stupňů ovšem vůbec neuvedly ani nijak blíže neodůvodnily, proč obviněná nenaplnila posuzovaným skutkem jen znak spočívající v „hrubém ztěžování“ nebo „ztěžování“ výkonu funkce insolvenčního správce, který lze v obecné rovině považovat za méně intenzivní zásah do jeho činnosti než maření.
Jak přitom vyplývá z rozhodných skutkových zjištění vyjádřených zejména v popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněná J. H. v době od 8. 1. 2007 do zahájení trestního stíhání dne 11. 5. 2009, tedy i po dni 31. 12. 2007, kdy podle §432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. mělo být užito pro průběh konkursního řízení dosavadních předpisů, tedy zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, jako jednatelka obchodní společnosti ASD Truck, s. r. o., se sídlem v Milíčovicích č. 81, okr. Znojmo, ačkoliv jí bylo známo, že na majetek zaměstnance této společnosti – úpadce J. D. byl rozhodnutím soudu prohlášen konkurs, poté, co dne 8. 1. 2007 podepsala s tehdejším správcem konkursní podstaty Ing. J. Š., jako jedinou osobou oprávněnou disponovat se mzdou úpadce, dohodu o provádění srážek z jeho mzdy, tak tyto srážky vědomě neprováděla a neposkytovala správci konkursní podstaty podklady o výši mzdy úpadce. Podle názoru Nejvyššího soudu může popsané jednání obviněné svědčit nanejvýš o ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce, nikoli o jeho maření. Správce konkursní podstaty, jímž byl Ing. J. Š. a později Mgr. Z. V. a který byl insolvenčním správcem ve smyslu §89 odst. 19 tr. zák., totiž mohl i bez součinnosti obviněné zahrnout mzdu úpadce J. D. do soupisu konkursní podstaty a občanskoprávními prostředky – postupem podle zákona o konkursu a vyrovnání – zajistit její výplatu do konkursní podstaty. To platí zejména za stavu, který v této věci zjistil a konstatoval i soud prvního stupně (viz s. 6 a 8 jeho rozsudku), tedy že úspěšné skončení konkursního řízení ve věci jmenovaného úpadce nezáviselo pouze na odvedení příslušné části jeho mzdy do konkursní podstaty. Navíc k ohrožení úplného a správného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty úpadce J. D. rozhodně nepřispělo jen posuzované jednání obviněné, ale zjevné nedostatky v činnosti vykazoval také dřívější správce konkursní podstaty Ing. J. Š., jehož konkursní soud opakovaně vyzýval k plnění povinností a sankcionoval za liknavý přístup v konkursním řízení a nakonec ho stejně musel nahradit jiným správcem konkursní podstaty Mgr. Z. V..
Jestliže tedy soudy nižších stupňů u obviněné J. H. bez dalšího dovodily, že mařila výkon funkce insolvenčního správce, aniž k tomu měly dostatečné podklady ve skutkových zjištěních a bez toho, aby se zabývaly tím, proč její jednání není jen ztěžováním výkonu funkce insolvenčního správce a zda jde o ztěžování, které je hrubé, byl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nesprávné právní posouzení skutku totiž může spočívat i v takové jeho vadné kvalifikaci, která je podstatná z hlediska časové působnosti trestních zákonů ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. a §2 tr. zákoníku. K tomu, aby bylo možné skutek považovat za trestný čin v případě, kdy byl spáchán za účinnosti dřívějšího trestního zákona a rozhoduje se o něm již za účinnosti nového trestního zákoníku, musí být takový skutek trestným činem podle obou v úvahu přicházejících trestněprávních úprav. To v případě obviněné znamená, že pokud by naplnila jen znak spočívající ve ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce, muselo by jít o hrubé ztěžování ve smyslu §225 tr. zákoníku, bez ohledu na to, že podle §126 tr. zák. (ve znění účinném od 1. 1. 2008) postačovalo jakékoli, tj. i nikoli hrubé, ztěžování. Kdyby se obviněná nedopustila hrubého ztěžování, bylo by pro ni z hlediska posouzení trestnosti jejího činu příznivější použití trestního zákoníku, podle něhož by skutek nebyl trestným činem.
Soudy nižších stupňů se pak vůbec nezabývaly ani tím znakem trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §126 tr. zák. (resp. §225 tr. zákoníku), který vyžaduje, aby jednání pachatele, jímž maří nebo ztěžuje výkon funkce insolvenčního správce, ohrozilo účel insolvenčního řízení. Z jejich rozhodnutí není patrné, co soudy považovaly za účel insolvenčního řízení, jakým způsobem a do jaké míry byl ohrožen jednáním obviněné J. H..
Navíc z rozhodnutí soudu prvního stupně ani odvolacího soudu není zřejmé, v jaké celkové výši byla obviněná povinna odvést a neodvedla mzdu úpadce J. D. do konkursní podstaty, ačkoli jde nepochybně o jedno z hledisek důležitých k tomu, aby bylo možné učinit závěr, zda tím skutečně hrubě ztížila výkon funkce insolvenčního správce, či nikoli hrubě, a jestli byl ohrožen i účel insolvenčního řízení. Kdyby tomu tak bylo, zároveň by výše této neodvedené mzdy byla důležitým kritériem pro posouzení, jestli byl naplněn i potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost jako materiální znak trestného činu, resp. zda ani zásada subsidiarity trestní represe nevylučuje trestní postih obviněné. Za nedostatečný je třeba v tomto směru považovat poněkud neurčitý odkaz soudu prvního stupně (viz s. 5 jeho rozsudku) na výpočet správce konkursní podstaty Mgr. Z. V. v souvislosti s uplatněním nároku na náhradu škody, z něhož není zřejmá žádná konkrétní částka mzdy jmenovaného úpadce neodvedené do konkursní podstaty.
Proto jsou částečně důvodné i námitky obviněné J. H., jimiž odkázala na zásadu subsidiarity trestní represe s tím, že trestní právo nesmí nahrazovat soukromoprávní prostředky určené k ochraně práv. Nejvyšší soud především připomíná svou judikaturu k této problematice, podle níž obecně platí, že ani zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ nevylučují spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákon chránil – jak vyplývá z ustanovení §1 tr. zák. – též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860. v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008, publikované pod č. T 1134. v sešitě 50 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 4 Tz 91/2008, publikované pod č. T 1151. v sešitě 51 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2009). Soudy nižších stupňů se ovšem v nyní projednávané věci nezabývaly otázkou, proč jednání obviněné vyžadovalo uplatnění trestní represe a z jakých důvodů nepostačovalo uplatnění jiných, mimotrestních prostředků, a to zejména opatření podle zákona o konkursu a vyrovnání. I když byla trestnost skutku spáchaného obviněnou posouzena podle dřívějšího trestního zákona, který výslovně neupravoval zásadu subsidiarity trestní represe (jako je tomu nyní podle §12 odst. 2 tr. zákoníku), bylo nutné tuto zásadu respektovat i za jeho účinnosti (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, a ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04).
Pokud jde o námitku obviněné J. H., v níž zpochybnila naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu, Nejvyšší soud připomíná, že ke spáchání trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §126 tr. zák. se vyžadovalo úmyslné zavinění ve smyslu §4 písm. a) nebo b) tr. zák. Jak přitom vyplývá ze skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů a která nelze v dovolacím řízení zpochybňovat, obviněná mimo jiné vědomě neprováděla srážky ze mzdy úpadce J. D. a neposkytovala správci konkursní podstaty podklady o výši mzdy tohoto úpadce. Z takového popisu rozhodných skutkových okolností ovšem nelze podle Nejvyššího soudu bez dalšího dospět k jednoznačnému závěru o tom, že obviněná jednala ve formě nepřímého úmyslu [§4 písm. b) tr. zák.], jak uzavřel soud prvního stupně (viz s. 10 jeho rozsudku). Z provedeného dokazování je totiž zřejmé, že obviněná vycházela ze stanoviska svého právního zástupce, který mimo jiné zpochybnil postup správce konkursní podstaty v otázce jeho případné povinnosti doručit jí doklad o zahrnutí mzdy jmenovaného úpadce do konkursní podstaty. Třebaže správce konkursní podstaty neměl takovou povinnost vůči obviněné, ta se mohla domnívat přinejmenším do 4. 2. 2009, kdy správce konkursní podstaty Mgr. Z. V. formálně pojal do soupisu konkursní podstaty i mzdu úpadce J. D. vyplácanou mu obchodní společností ASD Truck, s. r. o., že ve věci přichází v úvahu i jiný právní postup, než jaký zvolil správce konkursní podstaty. Za tohoto stavu je závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §126 tr. zák. nepřesvědčivý. Navíc, jak již Nejvyšší soud uvedl výše, správce konkursní podstaty Mgr. Z. V. mohl nakládat s příslušnou částí mzdy úpadce způsobem předpokládaným v ustanoveních §18 odst. 2, 3 zákona o konkursu a vyrovnání až od výše uvedeného data, od něhož lze případně odvíjet úmyslné zavinění obviněné. Soudy nižších stupňů se pak nezabývaly ani další okolností, která má podstatný význam z hlediska naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu, a to tvrzením obviněné, že částky sražené ze mzdy úpadce deponovala na účtu jmenované obchodní společnosti, přičemž podle svědecké výpovědi správce konkursní podstaty Mgr. Z. V. byla začátkem roku 2009 poukázána na účet konkursní podstaty částka ve výši 740 000 Kč (viz s. 3 rozsudku soudu prvního stupně).
V souvislosti s tím se Nejvyšší soud zabýval i tvrzením obviněné J. H., v němž namítla svůj skutkový omyl ohledně povinnosti insolvenčního správce oznámit jí jako zaměstnavateli úpadce J. D. zapsání (zahrnutí) jeho mzdy do soupisu konkursní podstaty. Nejvyšší soud zde připomíná, že skutková podstata trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §126 tr. zák. neměla tzv. blanketní dispozici, neboť neodkazovala na mimotrestní právní normy a nepodmiňovala trestnost činu jejich porušením, ale trestní zákon v ní stanovil vlastní znaky charakterizující porušení zájmu na řádném výkonu funkce insolvenčního správce při výkonu práv a povinností spojených s insolvenčním řízením (resp. řízením o konkursu). Z tohoto důvodu nelze uvažovat ani o omluvitelném skutkovém omylu ohledně ostatních mimotrestních norem vymezujících zmíněné zákonné znaky, které je jinak třeba zvažovat při právní kvalifikaci skutku, jenž obsahuje tyto znaky. Případný omyl o takových ostatních mimotrestních normách se sice posoudí podle zásad o skutkovém omylu (nyní §18 tr. zákoníku) – viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 5 Tdo 411/2006 (publikované pod č. T 904. v sešitě 27 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006). V každém případě však platí, že pachatel trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §126 tr. zák. nemusí nijak detailně znát právní úpravu insolvenčního řízení (resp. řízení o konkursu a vyrovnání), ale podstatné je, že věděl o všech rozhodných skutkových okolnostech, od nichž se odvíjela jeho povinnost součinnosti s insolvenčním správcem, a postupoval cílevědomě tak, aby se této povinnosti zcela nebo zčásti vyhnul. Proto ani při posuzování trestní odpovědnosti obviněné nepřichází v úvahu její skutkový omyl, neboť věděla o prohlášení konkursu na majetek úpadce J. D. a o dalších rozhodných skutkových okolnostech a správci konkursní podstaty ji vyzývali k plnění povinností.
Protože s ohledem na zmíněné pochybnosti o tom, zda obviněná J. H. naplnila všechny formální znaky trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §126 tr. zák., je předčasné vyjadřovat se k otázce, jestli zároveň naplnila i materiální znak tohoto trestného činu (§3 odst. 2, 4 tr. zák.), který byl podmínkou jeho trestnosti, jak obviněná rovněž namítla ve svém dovolání, byť své výhrady formulovala jen v obecné rovině. Podle názoru Nejvyššího soudu však zatím nejsou skutkové okolnosti, k nimž v posuzované věci dospěly soudy nižších stupňů, dostatečným podkladem i pro závěr o potřebném stupni společenské nebezpečnosti činu spáchaného obviněnou, který musí být vyšší než nepatrný. Z tohoto hlediska se soudy nižších stupňů nevypořádaly přesvědčivě s otázkou, proč nejde o čin, který by nedosáhl stupně nebezpečnosti pro společnost odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tedy že by neodpovídal ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §126 tr. zák. Zde lze poukázat především na již shora vyjádřené pochybnosti o výši mzdy úpadce J. D. neodvedené do konkursní podstaty a o tom, jestli mělo jednání obviněné povahu ztěžování či hrubého ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce, a zda a jak počínání obviněné vůbec ovlivnilo skončení konkursního řízení vedeného ohledně majetku jmenovaného úpadce či ohrozilo účel tohoto řízení.
Dále obviněná uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, který spočívá ve dvou alternativách. Podle první z nich je naplněn, pokud v rozhodnutí určitý výrok chybí, tj. nebyl vůbec učiněn, ač se tak mělo stát. Podle druhé alternativy jde o případ, když konkrétní výrok sice byl učiněn, ale není úplný, protože neobsahuje některou z podstatných zákonných náležitostí (viz např. §120 odst. 3 tr. řádu). Námitky obviněné J. H. však neodpovídají žádné z alternativ citovaného dovolacího důvodu. Výroková část rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 17 T 149/2009, jímž bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněné, ani výroková část napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 8 To 261/2011, kterým byl zrušen jeden z výroků v rozsudku soudu prvního stupně, nahrazen novým výrokem a doplněn výrok o náhradě škody, totiž nejsou zatíženy vadou spočívající v tom, že by v nich chyběl některý výrok nebo byl neúplný. Přitom výroky o vině a trestu v rozsudku soudu prvního stupně vyhovují všem ustanovením trestního řádu, jimiž je stanoven obsah takových výroků, zejména pak ustanovením §120 a §122 odst. 1 tr. řádu. Stejně tak výroky rozsudku odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání obviněné, odpovídají náležitostem obsahu rozsudku podle §120 odst. 1, 2 a §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu.
Z dovolání obviněné J. H. navíc není zřejmé, jakým výrokem se měl odvolací soud vypořádat s jejím odvoláním, jestliže mu vyhověl jen částečně a z jeho podnětu zrušil v rozsudku soudu prvního stupně pouze výrok učiněný podle §54 odst. 3 tr. zák., nahradil ho jiným výrokem a doplnil další výrok. Domnívá-li se obviněná, že ve zbylém rozsahu měl odvolací soud zamítnout její odvolání, jde o nesprávnou úvahu. Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikované pod č. T 417. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002, a usnesení ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikované pod č. T 531. ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003), odvolání určité oprávněné osoby je z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, a přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o jediné odvolání, které se vztahuje k jednomu konkrétnímu obviněnému. Proto jestliže odvolací soud vyhověl podanému odvolání jen částečně, nelze již ve zbylé, neúspěšné části toto odvolání podle §256 tr. řádu zamítnout. Ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (§254 tr. řádu) a které jsou obsahem ustanovení §256 a §258 odst. 1, 2 tr. řádu, totiž vyplývá, že považuje-li odvolací soud za vadný jen výrok o uložení náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest podle §54 odst. 3 tr. zák., rozhodne o zrušení jen tohoto oddělitelného výroku, aniž by jakýmkoli dalším svým výrokem zároveň rozhodoval o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně zůstávají nedotčeny a že se v tomto rozsahu odvolání zamítá. V takovém případě rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vadou spočívající v chybějícím nebo neúplném výroku ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu.
Protože Okresní soud ve Znojmě učinil v napadeném rozsudku ve výše uvedených směrech nesprávné právní posouzení skutku, jehož spácháním byla obviněná J. H. uznána vinnou, a odvolací soud neodstranil tyto nedostatky, byl naplněn jí uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Po zjištění, že dovolání obviněné je ve zmíněném rozsahu částečně opodstatněné, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 8 To 261/2011, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 17 T 149/2009. Podle §265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu potom Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu ve Znojmě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Okresní soud ve Znojmě jako soud prvního stupně tak v potřebném rozsahu opětovně projedná věc obviněné J. H. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Soud prvního stupně se nejprve vypořádá s časovou působností trestních zákonů ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku, resp. §16 odst. 1 tr. zákona ve vztahu k právní kvalifikaci skutku, a to zejména z hlediska znaků objektivní stránky trestného činu, který zde přichází v úvahu. V případě, že v posuzované věci opětovně dospěje k právní kvalifikaci činu obviněné jako trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §126 tr. zák., náležitě vyjádří, zda obviněná jednala úmyslně a naplnila i materiální znak skutkové podstaty tohoto trestného činu. Své závěry soud prvního stupně podrobněji odůvodní i s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a princip „ultima ratio“.
Podle §265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a podle §265s odst. 2 tr. řádu je povinen respektovat zákaz reformationis in peius.
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněné J. H. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný žádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 18. 1. 2012
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y