ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.361.2011.3
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 3. 2012 o dovoláních, která podali obvinění Mgr. J. B., Ing. I. C., Ing. D. K., Ing. P. K., rozená R., H. K., Ing. O. O., a Ing. R. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 5 To 76/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 15/2001, takto:
I. Z podnětu dovolání obviněných Mgr. J. B. , Ing. D. K. , Ing. P. K. , H. K. a Ing. O. O. se podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu ohledně těchto obviněných a podle §265k odst. 1 tr. řádu s přiměřeným použitím ustanovení §261 tr. řádu ohledně obviněných Ing. I. C. a Ing. R. P. částečně zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 5 To 76/2009, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. 35 T 15/2001, a to v jejich odsuzující části.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněných Ing. I. C. a Ing. R. P. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. 35 T 15/2001, byl obviněný Mgr. J. B. uznán vinným spolupachatelstvím podle §9 odst. 2 tr. zák. na trestných činech podvodu podle §250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen ve zkratce „tr. zák.“), kterých se dopustil skutky podrobně popsanými pod body 1., 4., 6. písm. a), b) a 7. ve výroku o vině v citovaném rozsudku, a na trestných činech úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. a podle §250b odst. 2 tr. zák., kterých se dopustil skutkem popsaným pod bodem 3. uvedeného výroku. Dále byl tento obviněný uznán vinným organizátorstvím k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) a §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. a podle §250b odst. 2, 4 písm. b) tr. zák., jehož se dopustil skutkem popsaným pod bodem 2. ve výroku o vině v citovaném rozsudku a organizátorstvím k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) a §250b odst. 1, 5 tr. zák., kterého se dopustil skutkem popsaným pod bodem 5. ve výroku o vině v tomtéž rozsudku. Stejným rozsudkem soudu prvního stupně byli rovněž uznáni vinnými obvinění Ing. I. C. a Ing. D. K. , a to trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se dopustili jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák. skutkem popsaným pod bodem 4. výroku o vině v citovaném rozsudku. Týmž rozsudkem byla uznána vinnou obviněná Ing. P. K. trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák., jehož se dopustila jako spolupachatelka podle §9 odst. 2 tr. zák. skutkem popsaným pod bodem 5. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byla uznána vinnou i obviněná H. K. , a to trestnými činy úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. a podle §250b odst. 2 tr. zák., kterých se dopustila jako spolupachatelka podle §9 odst. 2 tr. zák. skutkem popsaným pod bodem 3. ve výroku o vině. Obviněný Ing. O. O. byl citovaným rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestnými činy úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. a podle §250b odst. 2, 4 písm. b) tr. zák., kterých se dopustil skutkem popsaným pod bodem 2. ve výroku o vině tohoto rozsudku. Stejným rozsudkem pak byl uznán vinným i obviněný Ing. R. P. , a to trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák., kterých se dopustil jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. skutky popsanými pod body 1., 5., 6. písm. a), b) a 7. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.
Za tyto trestné činy byli obviněným uloženy následující tresty. Obviněný Mgr. J. B. byl za uvedené trestné činy a za sbíhající se další trestnou činnost odsouzen podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39 odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů a dozorčích rad obchodních společností podnikajících v oborech bankovnictví, peněžnictví, poskytování leasingových služeb, stavebnictví a zprostředkovatelské a poradenské činnosti na dobu 8 let. Podle §53 odst. 1 a §54 odst. 1 tr. zák. byl tomuto obviněnému uložen též peněžitý trest ve výměře 2 000 000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že byl peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Současně soud prvního stupně zrušil výrok o trestu v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 35 T 15/2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 5 To 100/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obvinění Ing. I. C. a Ing. D. K. byli odsouzeni podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. k trestům odnětí svobody v trvání 2 roků, jejichž výkon jim byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Obviněná Ing. P. K. byla odsouzena podle §250b odst. 5 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Obviněná H. K. byla odsouzena podle §250b odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Obviněný Ing. O. O. byl odsouzen podle §250b odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Obviněný Ing. R. P. byl za výše uvedené trestné činy a za další sbíhající se trestnou činnost odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Tomuto obviněnému byl podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů a vedoucí funkce ekonomických úseků, odborů či jiných obdobných útvarů obchodních společností podnikajících v oborech stavebnictví, nákup a prodej zboží a zprostředkovatelská a poradenská činnost na dobu 8 let. Současně soud prvního stupně zrušil výrok o trestu v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 35 T 15/2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 5 To 100/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Výroky citovaného rozsudku soudu prvního stupně obsaženými pod body 8. až 12. pak byli obvinění, kteří jsou tam uvedeni, zproštěni obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci – pobočka v Ostravě ze dne 24. 8. 2001, sp. zn. 4 VZv 1/2000, pro skutky zde podrobně popsané.
Z podnětu odvolání státního zástupce, obviněných Mgr. J. B., Ing. I. C., Ing. D. K., Ing. P. K. a Ing. R. P. a poškozeného, podaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. 35 T 15/2001, Vrchní soud v Olomouci svým rozsudkem ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 5 To 76/2009, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud sám znovu rozhodl tak, že obviněného Mgr. J. B. uznal vinným zločinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutky popsanými pod body I./1., I./2. a), b) a I./3. výroku o vině, dále organizátorstvím zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) a §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku (skutek pod bodem II. výroku o vině), zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku (skutek pod bodem III. výroku o vině), zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož dopustil rovněž jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku (skutek pod bodem IV. výroku o vině) a organizátorstvím zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) a §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku (skutek pod bodem V. výroku o vině). Týmž rozsudkem odvolací soud uznal obviněné Ing. I. C. a Ing. D. K. vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustili jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku (skutek pod bodem IV. výroku o vině). Dále odvolací soud stejným rozsudkem uznal vinnými obviněnou H. K. zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustila jako spolupachatelka podle §23 tr. zákoníku (skutek pod bodem III. výroku o vině), obviněného Ing. O. O. zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku (skutek pod bodem II. výroku o vině) a obviněnou Ing. P. K. zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustila jako spolupachatelka podle §23 tr. zákoníku (skutek pod bodem V. výroku o vině). Týmž rozsudkem odvolacího soudu byl obviněný Ing. R. P. uznán vinným pomocí k zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku [skutky pod body I./1., I./2. a), b) a I./3. výroku o vině] a zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku (skutek pod bodem V. výroku o vině).
Odvolací soud pak uložil obviněným následující tresty. Obviněný Ing. J. B. byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů a dozorčích rad obchodních společností podnikajících v oborech bankovnictví, peněžnictví a poskytování leasingových služeb, dále v oboru stavebnictví, zprostředkovatelské a poradenské činnosti, a to na dobu 8 let. Současně odvolací soud ohledně tohoto obviněného zrušil výrok o trestu v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 35 T 15/2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 5 To 100/2007, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušený výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný Ing. I. C. byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný Ing. D. K. byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkonu byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněná Ing. P. K. byla odsouzena podle §211 odst. 6 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon jí byl podle §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu. Obvinění H. K. a Ing. O. O. byli odsouzeni podle §211 odst. 6 tr. zákoníku k trestům odnětí svobody každý v trvání 5 let, pro jejichž výkon byli podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Obviněný Ing. R. P. byl za výše popsané zločiny a za další sbíhající se trestnou činnost odsouzen podle §128 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů a vedoucí funkce ekonomických úseků, odborů či jiných obdobných útvarů obchodních společností podnikajících v oboru stavebnictví, nákup a prodej zboží a zprostředkovatelská a poradenská činnost, a to na dobu 8 let. Odvolací soud zároveň zrušil ohledně tohoto obviněného výrok o trestu v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 35 T 15/2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 5 To 100/2007, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušený výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále odvolací soud podle §256 tr. řádu zamítl odvolání obviněných Ing. O. O. a H. K., neboť je shledal nedůvodnými. Ve zbývající zrušené části napadeného rozsudku soudu prvního stupně pak odvolací soud rozhodl tak, že podle §259 odst. 1 tr. řádu vrátil věc ohledně zde označených obviněných soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Obvinění Mgr. J. B. , Ing. I. C. , Ing. D. K. , Ing. P. K. , H. K. , Ing. O. O. a Ing. R. P. podali proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 5 To 76/2009, prostřednictvím svých obhájců dovolání. Obviněný Mgr. J. B. tak učinil dne 26. 10. 2010 a uplatnil v něm dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný v obsáhlém odůvodnění svého dovolání zejména tvrdí, že právní závěry vyjádřené v napadeném rozsudku odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem I./1. výroku o vině napadeného rozhodnutí a posouzený jako zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku, podle názoru obviněného ho odvolací soud označil za podnikatele a společníka obchodní společnosti Ingstav Opava, a. s., ačkoli tímto společníkem nebyl on, ale obchodní společnost První hybernská, a. s., v níž obviněný působil jako člen statutárního orgánu. V této souvislosti obviněný popřel svou účast na podnikání obchodní společnosti BETAFIN, a. s., která mu pouze udělila plnou moc k jednání. Jak dále obviněný zdůraznil, obě dotčené obchodní společnosti měly sice shodný předmět činnosti spočívající v koupi zboží za účelem jeho dalšího prodeje a v prodeji, avšak ve zcela odlišných segmentech, přičemž podle provedených znaleckých posudků posuzovanými finančními operacemi nevznikla žádná majetková újma obchodní společnosti Ingstav Opava, a. s., ani tím nikdo nezískal prospěch velkého rozsahu. Ke skutku popsanému pod body I./2. a), b) výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu a posouzenému jako zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku obviněný namítl, že soudy nižších stupňů nevzaly v úvahu důkazy provedené ve věci (zejména závěry znaleckého posudku o objektivní nemožnosti určit ekonomickou situaci obchodní společnosti v roce 1999). V případě trestného činu popsaného pod bodem I./3. uvedeného výroku o vině a posouzeného jako stejný trestný čin je obviněný přesvědčen, že zejména odvolací soud nepřihlédl k provedeným důkazům a ani se pečlivě nezabýval finančními pohyby v dotčené obchodní společnosti. Jak přitom podle názoru obviněného vyplývá ze znaleckých posudků, obchodní společnosti Ingstav Opava, a. s., nevznikla žádná majetková újma, byť by to bylo jen výši odpovídající nesplacené záloze.
Ohledně skutku uvedeného pod bodem II. výroku o vině v napadeném rozsudku a posouzeného jako organizátorství zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) a §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku obviněný Mgr. J. B. nejdříve v obecné rovině charakterizuje majetkovou újmu způsobenou obchodní společnosti jako faktické snížení velikosti jejího kapitálu. V posuzované věci však obchodní společnost Moravia Banka, a. s., (dále jen „Moravia Banka, a. s.“) poskytla úvěr obchodní společnosti BETAFIN, a. s., která pak takto získané peníze převedla ve prospěch obchodní společnosti LEASING MORAVIA, a. s., jež je použila k úhradě svého dluhu vůči Moravia Bance, a. s. Podle obviněného tedy popsaným způsobem nemohla vzniknout škoda Moravia Bance, a. s., (která byla navíc 90% společníkem v obchodní společnosti LEASING MORAVIA, a. s.) zejména nikoli škoda velkého rozsahu, a nedošlo ani k nedodržení sjednaného účelu původního úvěru, kterým bylo financování leasingových operací. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem III. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, jímž byl obviněný uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, podle jeho názoru se zde jedná o podobnou situaci jako v případě skutku popsaného pod bodem II. výroku o vině. Obviněný i v tomto případě popřel, že by jednal v rozporu s účelem úvěru, a zpochybnil i způsobení majetkové újmy. Celková pohledávka Moravia Banky, a. s., vůči obchodní společnosti LEASING MORAVIA, a. s., se podle názoru obviněného nezměnila, neboť dříve poskytnuté úvěry byly nahrazeny novými. I v případě tohoto skutku obviněný namítl existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými a právními závěry. Ke skutku popsanému pod bodem IV. ve výroku o vině v napadeném rozsudku a posouzenému jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku obviněný zdůraznil, že jde o běžný obchodní případ smlouvy o dílo sjednané mezi Moravia Bankou, a. s., jako objednatelem a obchodní společností PLUS SYSTEMS, s. r. o., jako zhotovitelem, na základě které byla zhotoviteli vyplacena záloha ve výši 16 800 000,- Kč. Obviněný se přitom neztotožňuje se závěrem o způsobení škody v uvedené výši a odkazuje na závěry znaleckého posudku, podle kterého vznikla majetková újma toliko ve výši 10 204 393,04 Kč. Podle přesvědčení obviněného soudy obou stupňů v rozporu s důkazy dospěly k závěru o údajné trojdohodě mezi ním a obviněnými Ing. D. K. a Ing. I. C. o celé záležitosti, ačkoli takový závěr nemá oporu v provedených důkazech. V případě skutku popsaného pod bodem V. ve výroku o vině a posouzeného jako organizátorství zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) a §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku se obviněný domnívá, že nahrazením starších závazků novými mezi shodnými subjekty se celková výše pohledávek nemění. Proto zde nemohla vzniknout ani majetková újma.
Obviněný Mgr. J. B. namítá rovněž porušení svých procesních práv v tom smyslu, že v průběhu hlavního líčení u Krajského soudu v Ostravě dne 6. 4. 2009 odpovídal na otázky zmateně a nesouvisle v důsledku svého nepříznivého duševního stavu, který přetrvával i následující den konání hlavního líčení, kdy byl obviněný pod vlivem utišujících léků. Jak dále obviněný zdůraznil, soud prvního stupně pochybil, pokud ho shledal způsobilým k účasti na pokračování v hlavním líčení a nevypořádal se ani s námitkami o duševní poruše. Obviněný poukázal na restriktivní výklad Nejvyššího soudu ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil ve svém dovolání, jakož i na nepřiměřenost uloženého trestu. Závěry soudů nižších stupňů jsou podle názoru obviněného v rozporu s ústavním pořádkem, neboť soudy mimo jiné nevzaly v úvahu závěry znaleckého posudku obchodní společnosti A-Consult plus, s. r. o., a založily tím existenci tzv. opomenutého důkazu. Obviněný tedy závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný Ing. I. C. ve svém dovolání ze dne 21. 9. 2010, které podal prostřednictvím obhájce, neuvedl žádné konkrétní dovolací důvody. V odůvodnění tohoto podání obviněný podrobně shrnul dosavadní průběh řízení, přičemž zpochybnil naplnění objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Obviněný nesouhlasí s výroky o vině a trestu a popírá, že by se dopustil posuzovaného zločinu. Jak dále v této souvislosti obviněný zdůraznil, dříve vydaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby a poté bez nových důkazů za nezměněné situace byl uznán vinným a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Obviněný proto závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 a §265l odst. 1, 3 tr. řádu zrušil napadený rozsudek a aby přikázal věc Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný doplnil své dřívější dovolání podáním ze dne 31. 1. 2011, které však doručil jen Nejvyššímu státnímu zastupitelství a v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný zde vytkl nesoulad skutkových zjištění s právními závěry a vyjádřil nesouhlas s právním názorem Vrchního soudu v Olomouci. Podle přesvědčení obviněného svým jednáním nenaplnil objektivní ani subjektivní stránku zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Závěrem tohoto doplněného podání obviněný opětovně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci věc k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný Ing. D. K. podal dovolání prostřednictvím svého obhájce dne 30. 8. 2010 a doplnil ho podáním ze dne 14. 10. 2010, přičemž v něm uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a k) tr. řádu. S odkazem na první z nich obviněný zdůraznil, že dříve vydaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby, avšak k odvolání státního zástupce Vrchní soud v Olomouci tento výrok zrušil a v podstatě přikázal soudu prvního stupně, jak má hodnotit důkazy. Krajský soud v Ostravě následně podle pokynů odvolacího soudu uznal obviněného vinným a uložil mu podmíněný trest odnětí svobody, který pak Vrchní soud v Olomouci k odvolání státního zástupce změnil na nepodmíněný trest odnětí svobody. Popsaným postupem došlo podle obviněného k porušení „zásady omezeného kasačního principu a relativní nezměnitelnosti skutkových zjištění“. V další části odůvodnění svého dovolání obviněný poukazuje na délku tohoto trestního stíhání, které bylo zahájeno dne 23. 2. 2000 a trvalo 10 let. Obviněný s odkazem na ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dodává, že mu sice odvolací soud uložil za použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody o jeden rok nižší, než je dolní hranice zákonem stanovené výměry, nicméně obviněné Ing. P. K. byl za obdobných okolností uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu, takže odvolací soud měl takto postupovat i v jeho případě. Jak dále v doplnění svého dovolání obviněný zdůraznil, zjištěný skutek není trestným činem, a v této souvislosti zpochybnil zejména naplnění jeho subjektivní stránky. Obviněný namítl, že znal spoluobviněné Mgr. J. B. a Ing. I. C. jen zběžně, jejich zájmy mu byly lhostejné, resp. byly opačné. Obviněný Ing. D. K. však měl podle svého vyjádření zájem na udržení svého zaměstnání v Moravia Bance, a. s., nikoli na dosažení prospěchu cizí osoby. V jeho jednání tak chybí jakýkoliv trestný motiv či pohnutka, přičemž podle názoru tohoto obviněného nebyla naplněna ani objektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť náplní jeho práce bylo vyřešení problému „Y2K“, což činil, a navíc celou záležitost schvalovalo i vedení banky. Pokud následně vybraný dodavatel služby použil poskytnuté peněžní prostředky na jiný účel, nelze z toho dovozovat trestní odpovědnost obviněného, když svým jednáním ani nemohl uvádět v omyl představenstvo banky, neboť byl jeho členem. Obviněný podle svého vyjádření vůbec nevěděl o leasingové smlouvě uzavřené mezi obchodními společnostmi PLUS SYSTEMS, s. r. o., a BETAFIN, a. s.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, obviněný Ing. D. K. vytkl nesprávné použití ustanovení §39 a §58 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž v této souvislosti obviněný poukázal na délku trestního řízení a na své osobní poměry, které odvolací soud nezohlednil při ukládání trestu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu spatřuje obviněný Ing. D. K. v tom, že Vrchní soud v Olomouci opomněl rozhodnout o zamítnutí jeho odvolání. Obviněný proto závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Dále obviněný s odkazem na ustanovení §265o odst. 1 tr. řádu navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o přerušení výkonu napadeného rozhodnutí.
Obviněná Ing. P. K. podala dovolání prostřednictvím své obhájkyně dne 22. 10. 2010 a opřela ho o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Podle názoru obviněné Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně učinil své rozhodnutí na základě neúplně zjištěného skutkového stavu věci a nesprávně vyhodnocených důkazů. Oba soudy nižších stupňů pak podle obviněné chybně posoudily eskont směnek jako úvěrové smlouvy ve smyslu §497 až §507 obchodního zákoníku. Jak dále obviněná v této souvislosti zdůraznila, smlouva o eskontu je smlouvou o převodu směnky, která nemá žádný jiný účel a na jejímž podkladě se neposkytuje žádná půjčka. Proto při jejím sjednávání nelze uvést nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Obviněná závěrem svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě, aniž by navrhla další postup ve věci.
Obviněná H. K. podala dovolání prostřednictvím svého obhájce dne 18. 10. 2010 a opřela ho o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněná zejména nesouhlasí s posouzením časové působnosti trestních zákonů. Proto podle názoru obviněné se odvolací soud nezabýval možností použití ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., které již trestní zákoník neobsahuje, resp. ustanovení §58 tr. zákoníku ho nemůže plně nahradit. S ohledem na to obviněná shledává jako příznivější užití trestního zákona účinného do 31. 12. 2009. Jak dále obviněná zdůraznila, použití úvěru na jiný než sjednaný účel je bližší stadiu dokonání činu, tudíž její jednání mělo být posouzeno podle §211 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněná nesouhlasí ani s výrokem o trestu, protože uložený trest odnětí svobody v trvání 5 let podle ní neodpovídá celkové délce trestního stíhání v této trestní věci. Obviněná považuje v tomto směru za protiústavní i své zařazení k výkonu trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou. Závěrem svého dovolání proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního osudu v Olomouci i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě a aby dále postupoval podle §265l tr. řádu. Současně obviněná navrhla, aby předseda senátu Krajského soudu v Ostravě předložil spis dovolacímu soudu s návrhem na odklad výkonu rozhodnutí podle §265h odst. 3 tr. řádu, případně aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. řádu rozhodl o takovém odkladu.
Obviněný Ing. O. O. podal dovolání prostřednictvím svého obhájce dne 29. 10. 2010 a opřel ho o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g) a k) tr. řádu. Pokud jde o první z nich, podle názoru obviněného byl pravomocně odsouzen pro skutek, pro který mu nebylo sděleno obvinění, a naproti tomu soud nerozhodl o skutku, pro který byl obžalován. Jak dále v této souvislosti obviněný zdůraznil, ve smyslu tehdejší právní úpravy mu bylo sděleno obvinění pro skutek právně kvalifikovaný jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, 5 tr. zák., přičemž následně byl upozorněn na změnu právní kvalifikace na trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 2 a 5 tr. zák. Podle obviněného však v ustanoveních §250b odst. 1 tr. zák. a §250b odst. 2 tr. zák. jde o samostatné skutkové podstaty, což znamená, že mu bylo sděleno obvinění pro další skutek, který soudy nižších stupňů v rozporu se zákazem „refomationis in peius“ zahrnuly do skutkové věty výroku o vině.
Obviněný Ing. O. O. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu považuje napadený rozsudek odvolacího soudu za nepřezkoumatelný, neboť nelze dovodit způsob vzniku škody a její výši. Podle názoru obviněného z popisu rozhodných skutkových okolností není zejména zřejmé, zda škoda měla být způsobena uvedením nepravdivých údajů bance nebo užitím peněžních prostředků z úvěru k jinému než sjednanému účelu. Navíc soudy nižších stupňů podle obviněného postupovaly v rozporu se související soudní praxí, přičemž jejich právní závěry nejsou v souladu ani s výsledky vyplývajícími z dokazování, zejména ze znaleckých posudků. Jak dále uvádí obviněný, k poškození Moravia Banky, a. s., nemohlo dojít již jen z toho důvodu, že úvěry byly restrukturalizovány a následně se účetně zlepšila i její hospodářské situace.
V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu obviněný Ing. O. O. rovněž nesouhlasí s postupem při změně právní kvalifikace skutku, neboť policejní orgán po upozornění na tuto změnu mu nesdělil obvinění pro další skutek. V napadeném rozsudku pak podle obviněného chybí výrok o tom, jak bylo rozhodnuto o skutku, pro který byl původně obžalován. Obviněný proto závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě, a aby ho následně podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, 5 tr. zák. a podle §226 písm. e) tr. řádu pro skutek kvalifikovaný jako zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku. Současně obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265l odst. 1 tr. řádu. Dále obviněný s odkazem na ustanovení §265o odst. 1 tr. řádu navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o přerušení výkonu napadeného rozhodnutí.
Obviněný Ing. R. P. podal dovolání prostřednictvím svého obhájce dne 18. 10. 2010 a opřel ho o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného celková doba mezi jeho posuzovaným jednáním a vynesením konečného rozhodnutí má bezprostřední vliv na účel trestu, neboť s prodlužující se délkou řízení se vytrácí vztah mezi trestným činem a trestem, a oslabuje se tak prvek individuální a generální prevence. S ohledem na délku řízení v této trestní věci, jež činila 12 let, se obviněnému jeví uložený trest odnětí svobody v trvání 7 let a 6 měsíců jako represivní, aniž by zde odvolací soud zohlednil požadavek proporcionality. Obviněný proto ve svém dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu, aniž by současně navrhl další postup ve věci.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovoláním obviněných Mgr. J. B. , Ing. I. C. , Ing. D. K., Ing. P. K., H. K., Ing. O. O. a Ing. R. P. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o dovolání obviněného Mgr. J. B. , v němž uplatnil námitky zpochybňující správnost posouzení skutku popsaného pod bodem I./1. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, státní zástupce zdůraznil, že obviněný jako člen představenstva obchodní společnosti První hybernská, a. s., která byla majoritním akcionářem obchodní společnosti Ingstav Opava, a. s., vykonával za (ovládající) společnost její práva a zastupoval obchodní společnost BETAFIN, a. s., na základě plné moci. Takové postavení obviněného svědčí podle státního zástupce o naplnění znaku subjektu trestného činu podle §255 odst. 2 tr. zákoníku, neboť i osoba vykonávající práva majoritního akcionáře, resp. osoba jednající na podkladě plné moci, může případně sjednávat smlouvy. Státní zástupce považuje za naplněné i další znaky uvedeného trestného činu, protože zmíněné obchodní společnosti (tedy Ingstav Opava, a. s., První hybernská, a. s., a BETAFIN, a. s.) měly shodný předmět podnikání. Pokud jde o námitky, jimiž obviněný zpochybnil způsobení majetkové újmy a získání prospěchu, státní zástupce upozornil, že tyto pojmy nejsou zcela totožné. Podle jeho názoru z učiněných skutkových zjištění vyplývá, že obchodní společnost Ingstav Opava, a. s., získala na údajné financování rekonstrukce a opravy vodního díla Morávka úvěr ve výši 48 500 000,- Kč, tyto peníze však po jejich poskytnutí Moravia Bankou, a. s., i v důsledku aktivního jednání obviněného Mgr. J. B. převedla bez právního důvodu na obchodní společnost První hybernská, a. s. V důsledku popsaného jednání pak vznikl úkor obchodní společnosti Ingstav Opava, a. s., a v majetkové sféře obchodní společnosti První hybernská, a. s., pak prospěch velkého rozsahu, neboť převedenou peněžní částku nikdy v celém rozsahu nevrátila a obchodní společnost Ingstav Opava, a. s., splatila poskytnutý úvěr Moravia Bance, a. s., jako věřiteli až za použití dalšího úvěru, což však úkor na její straně nijak neodstranilo.
Pokud jde o námitky obviněného Mgr. J. B. uplatněné ve vztahu ke skutku popsanému pod body I./2. a), b) ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, podle názoru státního zástupce ke spáchání trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 tr. zákoníku se nevyžaduje existence úplného a podrobného přehledu o ekonomickém stavu dotčených subjektů, neboť podstatné je jen posouzení jejich vzájemného vztahu a případných následků ve formě úkoru či prospěchu. Podle rozhodných skutkových zjištění tedy obchodní společnost Ingstav Opava, a. s., získala pro svoji podnikatelskou činnost úvěr, resp. půjčku, přičemž takto získané peněžní prostředky vždy byly mimo jiné jednáním obviněného převedeny v podstatě bez právního důvodu do majetku dalšího subjektu a již nikdy nebyly vráceny. Podle názoru státního zástupce svědčí takové okolnosti o tom, že smlouva mezi obchodní společností Ingstav Opava, a. s., a dalším subjektem byla sjednána na úkor jmenované společnosti, takže zde není zapotřebí znát celkovou ekonomickou situaci poškozeného subjektu, jak namítá obviněný.
Státní zástupce nesouhlasí ani s námitkami obviněného Mgr. J. B. týkajícími se skutku uvedeného pod bodem I./3. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, neboť ze skutkových zjištění je patrné, jaká byla podstata platby údajné zálohy z majetku obchodní společnosti Ingstav Opava, a. s., ve prospěch obchodní společnosti Hornobenešovská skládková společnost, a. s., za předmětné dílo, které však nemělo být ve skutečnosti provedeno. Pokud došlo k zaplacení takové zálohy, která nebyla nikdy vrácena či jinak nahrazena obchodní společnosti Ingstav Opava, a. s., vznikl zde podle státního zástupce úkor v majetkové sféře této společnosti. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani námitka obviněného o údajném zápočtu ze strany obchodní společnosti Hornobenešovská skládková společnost, a. s., neboť předmětný obchodní vztah byl fiktivní a byl předstírán pouze za účelem získání prospěchu na úkor obchodní společnosti Ingstav Opava, a. s.
K další části dovolání obviněného Mgr. J. B., v níž zpochybnil správnost právního posouzení skutku popsaného pod bodem II. ve výroku o vině v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, státní zástupce poukazuje na odlišné pojetí trestněprávní a obchodněprávní úpravy. Poskytnutý úvěr totiž může být vykazován v rámci obchodního jmění či vlastního kapitálu podnikatele i v případě, když byl vylákán, aniž by přitom snižoval aktiva podnikatele. Naproti tomu v trestněprávní rovině je po dokonání trestného činu (např. úvěrového podvodu) vyplacený úvěr škodou (§137 tr. zákoníku). Jestliže tedy obviněný organizoval finanční transakci, v jejímž rámci byla Moravia Bance, a. s., předložena žádost o úvěr, obsahující nepravdivé skutečnosti (zejména ohledně účelu úvěru), přičemž tento úvěr ve výši 101 700 000,- Kč byl vyplacen a zůstal neuhrazen, není zde podstatné, že peněžní prostředky získané tímto úvěrem dlužník (tj. obchodní společnost BEATFIN, a. s.) předal dále obchodní společnosti LEASING MORAVIA, a. s., která je použila na úhradu svého předchozího dluhu vůči Moravia Bance, a. s. Účetně sice zůstala aktiva Moravia Banky, a. s., shodná (byl splacen starší úvěr a vyplacen nový úvěr), v trestně právním smyslu však byly při sjednávání úvěru uvedeny nepravdivé údaje, a byl tak vylákán úvěr, který nebyl splacen, což svědčí o spáchání trestného činu, jímž vznikla škoda ve výši odpovídající peněžním prostředkům poskytnutým jako úvěr. Státní zástupce proto nepovažuje dovolání obviněného v této části za opodstatněné. Obdobně se státní zástupce vyjádřil i k námitkám obviněného ohledně skutku popsaného pod bodem III. ve výroku o vině.
V případě skutku popsaného pod bodem IV. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu je státní zástupce přesvědčen, že smluvní vztah byl připraven jako podvodný, takže všechny vyplacené (vylákané) finanční prostředky byly cílem útoku obviněných a představují zde i škodu ve smyslu §137 tr. zákoníku.
Pokud jde o námitky obviněného Mgr. J. B., jimiž zpochybnil postup soudu prvního stupně při rozhodování o jeho přítomnosti u hlavního líčení, podle státního zástupce se jimi Vrchní soud v Olomouci náležitě zabýval (viz str. 68 a násl. jeho rozsudku) a dospěl k jednoznačnému závěru, že obviněný byl schopen účasti u hlavního líčení. Závěrem svého vyjádření tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání tohoto obviněného jako zjevně neopodstatněné.
V dovolání obviněného Ing. I. C. podle státního zástupce nejsou označeny žádné dovolací důvody, proto byl namístě postup ve smyslu §265h odst. 1 tr. řádu a soud prvního stupně měl vyzvat obviněného k odstranění této vady dovolání. Jinak ovšem státní zástupce shledal námitky obviněného neodpovídajícími žádnému ze zákonem stanovených dovolacích důvodů. Státní zástupce tedy ve svém vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání tohoto obviněného. Poté státní zástupce doplnil své vyjádření k dalšímu podání téhož obviněného zaslanému toliko Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Jak je podle státního zástupce zřejmé z popisu skutkových okolností, obviněný Ing. I. C. společně s dalšími spoluobviněnými vyvolali omyl Moravia Banky, a. s., a to zejména uvedením nepravdivých skutečností a vyhotovením falešných smluvních podkladů. Tito spoluobvinění společným jednáním podle názoru státního zástupce uvedli v omyl jmenovanou banku a na její úkor obohatili jiného, tedy postupovali zcela ve smyslu objektivní stránky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Současně tak činili cíleně a po vzájemné dohodě, takže jednali v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Proto státní zástupce s ohledem na dosavadní judikaturu zastoupenou rozhodnutím uveřejněným pod č. 21/2009 Sb. rozh. tr. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání tohoto obviněného jako zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o dovolání obviněného Ing. D. K. , podle názoru státního zástupce obviněný v něm zčásti uplatnil námitky, které neodpovídají dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Státní zástupce pak nepovažuje za důvodné ty námitky obviněného, jimiž zpochybnil naplnění objektivní a subjektivní stránky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť jeho skutková podstata výslovně obsahuje alternativu spočívající ve spáchání podvodného jednání za současného obohacení jiného. Jak dále státní zástupce připomněl, pracovní zařazení tohoto obviněného jako náměstka pro oblast řízení a informačních systémů v Moravia Bance, a. s., nemůže zpochybnit závěry, k nimž dospěl odvolací soud v napadeném rozsudku, protože uvedené postavení obviněného bylo okolností významnou pro spáchání trestného činu podvodu, jehož pachatelem může být i zaměstnanec obchodní společnosti, pokud uvádí v omyl další osobu či osoby jednající v dané souvislosti za tutéž společnost, a to jak osoby nadřízené, tak i spolupracovníky, bez jejichž součinnosti nemůže jednat sám (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1860). Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání tohoto obviněného jako zjevně neopodstatněné.
K dovolání obviněné Ing. P. K. státní zástupce zejména uvádí, že jak vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, cílem jednání obviněné a spoluobviněných Mgr. J. B. a Ing. R. P. bylo podvodné získání úvěrů od Moravia Banky, a. s. Eskont směnek, který provedla obviněná, přitom podle názoru státního zástupce významně přispěl k simulaci primárního závazku a následnému nakládání se získanými finančními prostředky. Proto zde není pochyb, že tato obviněná společně s dalšími spoluobviněnými naplnila všechny znaky skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné.
Státní zástupce se vyjádřil i k dovolání obviněné H. K., která v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu především namítla, že její jednání mělo být posouzeno jako zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 2, 6 písm. a) tr. zákoníku, a nikoli podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, neboť užití získaných prostředků na jiný než sjednaný účel je bližší dokonání činu. Podle státního zástupce uvedení nepravdivých údajů ve smyslu §211 odst. 1 tr. zákoníku a použití úvěrových prostředků na jiný účel ve smyslu §211 odst. 2 tr. zákoníku se jako samostatné skutkové podstaty týkají též stadia dokonání trestného činu. Proto při zvažování právní kvalifikace bylo třeba zohlednit, že obviněná podle rozhodných skutkových zjištění jednala od počátku s cílem užít získané finanční prostředky jinak než sjednaným způsobem. Následné nakládání s těmito finančními prostředky po spáchání trestného činu není podle názoru státního zástupce rozhodné, takže použitá právní kvalifikace je zde správná a v souladu se zákonem.
Státní zástupce nesouhlasí ani s námitkami obviněné H. K. ohledně nesprávného posouzení časové působnosti trestních zákonů. Podle jeho názoru odvolací soud správně vycházel ze srovnání trestních sazeb podle obou v úvahu přicházejících právních úprav a v souladu s ustanovením §2 odst. 1 tr. zákoníku, resp. též s ustanovením §16 odst. 1 tr. zák., dospěl k právní kvalifikaci skutku jako zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku. K použití ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. pak státní zástupce doplnil, že při posuzování příznivosti konkurujících si právních úprav je nutné zohlednit konkrétní okolnosti každého případu. Pokud tedy Vrchní soud v Olomouci neshledal důvody pro postup podle §88 odst. 1 tr. zák., učinil tak s ohledem na celkové srovnání zmíněných právních úprav, přičemž dřívější právní úprava byla pro obviněnou v tomto celkovém srovnání méně příznivá. Pokud jde o námitky obviněné proti výši trestu, odvolací soud zohlednil okolnost spočívající v nepřiměřené délce trestního řízení při ukládání trestu a obviněné uložil mírnější trest, než jaký by bylo možné uložit v případě řízení vedeného po kratší (přiměřenou) dobu. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o dovolání obviněného Ing. O. O., státní zástupce se nejdříve vyjádřil k jeho námitkám uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Podle názoru státního zástupce byla zachovaná totožnost skutku ve smyslu §220 odst. 1 tr. řádu, a to jak v části jednání obviněného, tak v části následku způsobeného tímto jednáním, což je zcela zřejmé z popsaných skutkových okolností. Jestliže se v průběhu trestního řízení změnila i právní kvalifikace skutku, není to podle státního zástupce v rozporu se zákonem.
Pokud jde o námitky jmenovaného obviněného k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je státní zástupce přesvědčen, že jak vyplývá ze skutkové věty, tento obviněný společně se spoluobviněným Mgr. J. B. jednali s cílem získat úvěr a užít ho jiným než požadovaným způsobem. V příčinné souvislosti s tímto jednáním byl poskytnut předmětný úvěr, který obvinění použili jinak a dokonce ho ani neuhradili. Jednání obviněného tedy podle státního zástupce naplňuje všechny zákonné znaky posuzovaného trestného činu.
K argumentaci obviněného Ing. O. O., kterou uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, státní zástupce uvádí, že bylo rozhodnuto o skutku, pro nějž bylo zahájeno trestní stíhání obviněného, resp. pro který byl obžalován. V napadeném rozsudku tak podle státního zástupce nechybí žádný výrok. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání i tohoto obviněného jako zjevně neopodstatněné.
Státní zástupce se vyjádřil i k dovolání obviněného Ing. R. P. a k jeho námitce, v níž poukázal na nepřiměřenou délku řízení, státní zástupce uvedl, že doba trestního řízení v posuzované věci nebyla sice přiměřená, ale odvolací soud tuto okolnost kompenzoval při ukládání trestu a obviněnému uložil mírnější trest (v dolní polovině zákonem stanovené trestní sazby), než jaký by mu byl uložen v případě řízení vedeného po kratší (přiměřenou) dobu. S argumentací tohoto obviněného, kterou lze jinak uplatnit s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, se státní zástupce neztotožnil a navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání tohoto obviněného jako zjevně neopodstatněné.
K vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zaslal obviněný Ing. O. O. Nejvyššímu soudu podání datované dnem 10. 3. 2011. Tento obviněný především setrval na svém názoru, který uplatnil i v podaném dovolání a podle něhož není možné spáchat trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. a podle §250b odst. 2 tr. zák. v jednočinném souběhu. Pokud jde o totožnost skutku, v kterém soudy nižších stupňů spatřovaly znaky trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 2, 4 písm. b) tr. zák., resp. podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, podle obviněného popis skutku spíše svědčí o naplnění znaků zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 2, 6 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný je přesvědčen, že celé trestní řízení bylo zaměřeno na zkoumání otázky použití úvěrových prostředků a nebyly zde posuzovány okolnosti získání úvěru. Proto obviněný opětovně zdůraznil, že mu nebylo sděleno obvinění pro trestný čin, pro který byl odsouzen.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění Mgr. J. B. , Ing. I. C. , Ing. D. K., Ing. P. K., H. K., Ing. O. O. a Ing. R. P. podali dovolání jako oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinili tak prostřednictvím svých obhájců (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
V případě obviněného Ing. I. C. však Nejvyšší soud musel nejdříve zkoumat, zda v posuzované věci nepřichází v úvahu odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. d) tr. řádu, protože tento obviněný ve svém dovolání ze dne 21. 9. 2010 výslovně neuvedl dovolací důvody, o které opírá podané dovolání. Takové podání by tedy za jiných okolností nesplňovalo náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. řádu. Přitom soud prvního stupně ani nevyzval obviněného k odstranění těchto vad dovolání ve lhůtě dvou týdnů. Za uvedeného stavu tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného je i přes zmíněný nedostatek způsobilé k projednání a nemůže být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. d) tr. řádu. Jestliže totiž soud prvního stupně nedodržel postup vyžadovaný ustanovením §265h odst. 1 tr. řádu, nelze toto jeho pochybení přičítat obviněnému k tíži (k tomu viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 798/2002, publikované pod č. T 510. ve svazku 22 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003). Naopak za dovolání již nelze považovat podání obviněného ze dne 31. 1. 2011, jímž doplnil své dřívější dovolání ze dne 21. 9. 2010 a které si Nejvyšší soud vyžádal od Nejvyššího státního zastupitelství postupem podle 265o odst. 1 tr. řádu. Jak totiž Nejvyšší soud ověřil u soudů nižších stupňů, obviněný doručil toto další podání jen Nejvyššímu státnímu zastupitelství, takže zde nedodržel postup podle §265e odst. 1 tr. řádu týkající se příslušnosti soudu, u kterého je možné podat dovolání. Na posuzovanou věc proto nedopadá závěr vyjádřený v rozhodnutí uveřejněném pod č. 21/2009 Sb. rozh. tr., podle kterého za situace, pokud bylo včas podáno dovolání, v němž nejsou uvedeny žádné zákonem vyžadované náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu) a jde o tzv. „bianco dovolání“, je povinností soudu prvního stupně vyzvat dovolatele k odstranění nedostatků náležitostí jeho obsahu postupem uvedeným v ustanovení §265h odst. 1 tr. řádu. Jak dále vyplývá z citovaného rozhodnutí, nepostupoval-li soud prvního stupně v souladu s posledně uvedeným ustanovením a dovolatel, byť i po lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. řádu, učinil další podání obsahující zákonem vyžadované náležitosti dovolání, pak je nutné pokládat za řádně a včas uplatněné dovolání obě takto učiněná podání (k tomu viz přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 473/05, uveřejněný ve svazku 40 pod č. 49 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Ze shora vyložených důvodů se proto Nejvyšší soud nezabýval doplněným podáním obviněného. Navíc obviněný Ing. I. C. v doplněném podání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v podstatě jen zopakoval námitky vyjádřené již v jeho původním dovolání ze dne 21. 9. 2010, které však stejně nebyly způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu.
Protože dovolací námitky obviněných Mgr. J. B. , Ing. D. K., Ing. P. K., H. K. a Ing. O. O. zčásti odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který dílem opřeli svá dovolání, Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v ustanoveních §265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, jakož i řízení mu předcházející. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání uvedených obviněných jsou částečně důvodná.
Pokud jde o dovolací důvod, obvinění Mgr. J. B. , Ing. D. K., Ing. P. K., H. K., Ing. O. O. a Ing. R. P. opírají jeho naplnění o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
K výkladu citovaného dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn tehdy, jestliže skutek, pro který byli obvinění stíháni a odsouzeni, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obvinění Mgr. J. B. , Ing. D. K., Ing. P. K., H. K. a Ing. O. O. však v podstatné části svých dovolání nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která učinily ve věci soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy. Tím obvinění především zpochybňují výsledky dokazování a shledávají existenci hmotněprávního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaných činů tedy obvinění dovozují v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výrocích o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, ale jen z jiných (pro obviněné příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K těmto námitkám obviněných Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby v řízení o dovolání sám prováděl či opakoval tyto důkazy podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolateli ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnili obvinění Mgr. J. B. , Ing. D. K., Ing. P. K., H. K. a Ing. O. O. , přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obvinění Mgr. J. B., Ing. D. K., Ing. P. K., H. K. a Ing. O. O. namítali nesprávnost právního posouzení skutků, ale tento svůj názor dovozovali v uvedených směrech z námitek zaměřených proti hodnocení provedených důkazů a z odlišné verze skutkového stavu, pak nevytýkali soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatelů o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněných Mgr. J. B. , Ing. D. K., Ing. P. K., H. K. a Ing. O. O. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se tito obvinění dopustili skutků tak, jak jsou popsány ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Kdyby měl Nejvyšší soud sám bez dalšího učinit odlišné právní posouzení popsaných skutků, jak se toho obvinění zčásti domáhají ve svých dovoláních, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Obvinění Mgr. J. B. , Ing. D. K., Ing. P. K., H. K. a Ing. O. O. tedy v části svých dovolání ve skutečnosti nevytýkají nesprávné právní posouzení skutků ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jejich skutkové námitky zaměřené proti výsledkům dokazování a hodnocení důkazů neodpovídají uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obvinění totiž ve zmíněném rozsahu nezpochybnili právní závěry učiněné v napadených rozhodnutích, ale své výhrady v dovoláních zaměřili zejména proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutků.
Nejvyšší soud však neakceptoval ani námitky obviněných Mgr. J. B., H. K. a Ing. R. P. , jimiž v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zpochybnili nepřiměřenost uložených trestů. Takové výhrady neodpovídají nejen citovanému dovolacímu důvodu, ale ani žádnému jinému důvodu dovolání podle §265b tr. řádu. Případná pochybení soudu spočívající ve vadném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v ustanoveních §31 až §34 tr. zák., resp. v §39 až 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, totiž nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. řádu (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Námitky proti druhu a výměře uloženého trestu lze totiž uplatnit toliko v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, o nějž ovšem tito obvinění neopřeli svá dovolání a který zde stejně nepřichází v úvahu, protože obviněným nebyly uloženy nepřípustné druhy trestů ani tresty ve výměře mimo zákonem stanovené rozpětí trestní sazby.
Nejvyšší soud pak nepovažoval za důvodnou ani námitku obviněné H. K. , v níž v podstatě poukázala na nutnost použití zásady subsidiarity trestní represe (nyní ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku). Jak totiž vyplývá z dosavadní a stále použitelné judikatury Nejvyššího soudu, ani zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ nevylučují spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností stanovených jinými právními normami, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákon i trestní zákoník chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860. v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008, publikované pod č. T 1134. v sešitě 50 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 4 Tz 91/2008, publikované pod č. T 1151. v sešitě 51 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2009). Jak přitom v nyní posuzované věci vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, obviněná H. K. společně s obviněným Mgr. J. B. uvedli při sjednávání úvěrové smlouvy nepravdivé údaje a v rozporu s účelem uvedeným v úvěrové smlouvě použili finanční prostředky ve výši 122 300 000,- Kč poskytnuté Moravia Bankou, a. s., na splacení dřívějších úvěrů několika obchodních společností, které je získaly od zmíněné banky. Současně takovým jednáním obvinění způsobili Moravia Bance, a. s., škodu ve výši 122 300 000,- Kč. Podle názoru Nejvyššího soudu by popsané jednání mohlo svědčit o spáchání protiprávního činu, na který by již bylo třeba použít prostředky trestního práva, pokud by zde však neexistovaly ještě další okolnosti, které zatím zpochybňují vinu těchto obviněných, jak Nejvyšší soud uvádí níže.
Obdobně se Nejvyšší soud nemohl zabývat námitkami obviněného Ing. D. K., v nichž vytkl „porušení omezeného kasačního principu“ v odvolacím řízení. Takové procesní námitky totiž nejsou způsobilé naplnit hmotně právní dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani žádný jiný důvod dovolání podle §265b tr. řádu.
Dále tedy Nejvyšší soud přihlížel jen k těm námitkám obviněných Mgr. J. B. , Ing. D. K., Ing. P. K., H. K. a Ing. O. O. , které již odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uplatněnému jmenovanými obviněnými. Jedná se přitom o takové námitky, jimiž obvinění zpochybňují naplnění některých obligatorních znaků skutkových podstat trestných činů, kterými byli uznáni vinnými. Nejvyšší soud je zároveň považuje za částečně opodstatněné, třebaže obvinění založili tyto své námitky dílem rovněž na polemice s rozhodnými skutkovými zjištěními. K tomu Nejvyšší soud předesílá, že popisy jednotlivých skutků v napadeném rozsudku odvolacího soudu jsou poměrně složitě a nepřehledně formulované, takže se zde poněkud vytrácí podstata trestných činů, a v některých z nich navíc ani nejsou vyjádřeny všechny znaky příslušné skutkové podstaty trestného činu.
Pokud jde o dovolání obviněného Mgr. J. B. ohledně pokračujícího zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 a 4 tr. zákoníku [viz skutky pod body I/1., I./2. a), b) a I./3. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu], zpochybnil v něm zejména naplnění znaků subjektu a objektivní stránky, včetně získání prospěchu velkého rozsahu.
K subjektu tohoto trestného činu Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že podle §255 odst. 2 tr. zákoníku jím může být podnikatel, společník, člen orgánu, zaměstnanec nebo účastník na podnikání dvou nebo více podnikatelů se stejným nebo podobným předmětem činnosti. Pachatelem je zde tedy určitá fyzická osoba, i když podnikatelem, společníkem nebo účastníkem na podnikání dvou nebo více podnikatelů se stejným nebo podobným předmětem činnosti je právnická osoba, jejímž jménem (popřípadě za ni) pachatel jedná.
Jak vyplývá z popisu rozhodných skutkových okolností pod bodem I./1. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, obviněný Mgr. J. B. byl podnikatelem, společníkem obchodní společnosti Ingstav Opava, a. s., a členem představenstva obchodní společnosti První hybernská, a. s. Takové zjištění považuje Nejvyšší soud za dostatečné k vyjádření znaku subjektu zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 a 4 tr. zákoníku, třebaže z něj dostatečně nevyplývá skutkový závěr, že obviněný byl účasten na podnikání obchodní společnosti Ingstav Opava, a. s., jako člen představenstva majoritního akcionáře této společnosti, kterým byla právě obchodní společnost První hybernská, a. s. Zmíněné konstatování ovšem odvolací soud promítl do tzv. právní věty odsuzujícího rozsudku, podle které se tento obviněný dopustil trestného činu mimo jiné jako člen orgánu a účastník na podnikání označeného podnikatele. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že účastníkem na podnikání ve smyslu citovaného ustanovení může být kterákoli fyzická osoba, pokud se jakýmkoli způsobem podílí na podnikání konkrétního subjektu. Není přitom podstatné, v jakém postavení či funkci v rámci této účasti vystupuje, neboť rozhodující je vždy její skutečný obsah (přiměřeně k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 31/2003-II. Sb. rozh. tr.). V tomto směru tedy z hlediska trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin podle §255 odst. 2 a 4 tr. zákoníku nemá význam, pokud společníkem obchodní společnosti Ingstav Opava, a. s., byla obchodní společnost První hybernská, a. s., jako její majoritní akcionář. Naopak za rozhodující je v této věci nutné považovat skutečnost, že právní úkony uvedeného majoritního akcionáře činil také obviněný Mgr. J. B. jako člen jejího představenstva. Jinými slovy řečeno, obviněný se prostřednictvím obchodní společnosti První hybernská, a. s., jako fyzická osoba účastnil na podnikání obchodní společnosti Ingstav Opava, a. s., a z titulu své funkce člena statutárního orgánu jmenovaného majoritního akcionáře měl zneužít práv, která mu k jejímu výkonu svěřoval zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „obch. zák.“). Námitku obviněného, v níž zpochybnil naplnění znaku subjektu zmíněného trestného činu, proto považuje Nejvyšší soud za neopodstatněnou.
Nejvyšší soud však neakceptoval ani další námitku obviněného Mgr. J. B., kterou ohledně skutku popsaného pod bodem I./1. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu zpochybnil stejný nebo podobný předmět činnosti dotčených obchodních společností, na jejichž podnikání se zúčastnil. K tomuto znaku objektivní stránky trestného činu podle §255 odst. 2 tr. zákoníku Nejvyšší soud připomíná, že pro jeho naplnění je mimo jiné podstatné, aby pachatel uzavřel určitou smlouvu nebo dal popud k jejímu uzavření v rámci své účasti na podnikání dvou nebo více podnikatelských subjektů, které mají stejný nebo podobný předmět činnosti. Jak přitom vyplývá z dosavadní judikatury, stejným nebo podobným předmětem činnosti dvou nebo více podnikatelských subjektů může být z hlediska trestní odpovědnosti podle §255 odst. 2 tr. zákoníku zásadně každý předmět činnosti, v němž jsou tyto subjekty oprávněny podnikat, a to bez ohledu na skutečnost, zda v době spáchání tohoto trestného činu skutečně podnikají právě ve shodném nebo podobném předmětu činnosti a zda jsou v reálném konkurenčním vztahu na trhu (viz k tomu rozhodnutí pod č. 39/2006 Sb. rozh. tr., které je zde i nadále použitelné). Shodným předmětem činnosti obchodních společností Ingstav Opava, a. s., a První hybernská, a. s., v kterém byly tyto společnosti oprávněny podnikat, byla v posuzované věci „koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej“. V rámci tohoto předmětu činnosti mohly oba zmíněné podnikatelské subjekty vyvíjet své aktivity, ať už se jednalo o nákup a prodej stavebního materiálu (Ingstav Opava, a. s.), nebo o nákup a prodej pohledávek (První hybernská, a. s.), anebo nákup a prodej jakéhokoli jiného druhu zboží. Proto zde není ani nutné blíže zkoumat vlastní obsah tohoto oprávnění a zjišťovat, zda v době spáchání skutku skutečně podnikaly ve shodném předmětu činnosti a zda byly v nějakém reálném konkurenčním vztahu na trhu. Námitka, v které obviněný tvrdil opak, je proto nedůvodná.
Dále se Nejvyšší soud zabýval výhradami obviněného Mgr. J. B., v nichž u skutku popsaného pod bodem I./1. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu nesouhlasí s naplněním dalšího znaku objektivní stránky trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 a 4 tr. zákoníku, který spočívá v uzavření smlouvy „na úkor“ jednoho nebo více podnikatelů nebo jejich podniků. Uvedené námitky obviněného považuje Nejvyšší soud za důvodné a uvádí k tomu následující. Nevýhodnost smlouvy vyjádřenou zákonným znakem „na úkor“ může zakládat jakékoli znevýhodnění jednoho subjektu vůči jinému subjektu, přičemž se nemusí nutně jednat jen o ekonomické, resp. peněžní vyjádření úkoru. V praxi tak může jít např. o situaci, když výhoda nebo prospěch z jednání pachatele na úkor jednoho nebo více podnikatelů nebo jejich podniků, v nichž zároveň působí, spočívá jen v tom, že při prodeji určité věci byla kupujícímu poskytnuta možnost splátek kupní ceny, ač jiní zájemci by zaplatili celou kupní cenu najednou (viz rozhodnutí pod č. 21/2002-III. Sb. rozh. tr.). Jde však i o případ, když smlouva, kterou pachatel uzavřel nebo k jejímuž uzavření dal popud ve smyslu §255 odst. 2 tr. zákoníku, vyvolá ukončení určitého smluvního vztahu znevýhodněného subjektu, přestože se ho smlouva přímo (výslovně) netýká (viz rozhodnutí pod č. 36/2000 Sb. rozh. tr.). Jak přitom vyplývá z popisu skutku obsaženého pod bodem I./1. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, obviněný Mgr. J. B. – zkráceně vyjádřeno – společně s dalšími osobami v postavení společníka obchodní společnosti Ingstav Opava, a. s., a člena představenstva obchodní společnosti První hybernská, a. s., se shodným předmětem činnosti spočívajícím v „koupi zboží za účelem jeho dalšího prodeje a v prodeji“ získal pro posledně jmenovanou obchodní společnost prostřednictvím obchodní společnosti Ingstav Opava, a. s., peněžní prostředky ve výši 48 400 000,- Kč, které této společnosti předtím poskytla Moravia Banka, a. s., na základě smlouvy o úvěru za účelem financování projektu „Rekonstrukce a oprava vodního díla Morávka“. Peněžní prostředky získané uvedeným způsobem pak obviněný použil k úhradě závazků obchodní společnosti První hybernská, a. s., vůči Moravia Bance, a. s., a takovým jednáním získal na úkor obchodní společnosti Ingstav Opava, a. s., pro obchodní společnost První hybernská, a. s., prospěch ve výši 48 400 000,- Kč. Nevýhodnost smlouvy zde odvolací soud spatřoval právě v tom, že obviněný bez právního důvodu převedl do majetku obchodní společnosti První hybernská, a. s., peněžní prostředky obchodní společnosti Ingstav Opava, a. s., v uvedené výši, aniž by jí současně poskytl dostatečné právní zajištění a bez toho, aby jí později zcela vrátil tyto peněžní prostředky. Podle názoru Nejvyššího soudu však odvolací soud dostatečně neuvedl, v čem spočívá úkornost předmětné smlouvy, a to zejména za situace, kdy jmenované obchodní společnosti (tedy Ingstav Opava, a. s., jako věřitel a První hybernská, a. s., jako dlužník) mezi sebou uzavřely smlouvu o úvěru. Skutečnost, že posledně uvedená obchodní společnost nevrátila převážnou část získaných peněz svému věřiteli, nelze bez dalšího považovat za obchodování ve prospěch jednoho ze dvou podnikatelských subjektů, v nichž obviněný zároveň působil, jak předpokládá ustanovení §255 odst. 2 tr. zákoníku. K tomu by musely být zjištěny ještě další okolnosti, zejména pak úmysl obviněného vyvést z majetku obchodní společnosti Ingstav Opava, a. s., finanční prostředky v uvedené výši. Takový úmysl však v dosavadním průběhu řízení zatím nebyl zjištěn, přičemž ho nelze dovozovat ani z toho, pokud obchodní společnost První hybernská, a. s., neposkytla svému věřiteli – obchodní společnosti Ingstav Opava, a. s., dostatečnou kompenzaci vzniklé újmy, uhradila mu jen část dluhu a věřitel musel podstatnou část svého dluhu vůči Moravia Bance, a. s., uhradit novým úvěrem. I když lze připustit, že zde v konečném důsledku zůstaly neuhrazeny další závazky obchodní společnosti Ingstav Opava, a. s., vůči jmenované bance, nelze tento důsledek přičítat jen obviněnému. Vztah zmíněné banky a obchodní společnosti Ingstav Opava, a. s., je třeba považovat za samostatný právní vztah, který není závislý na existenci právního vztahu mezi posledně označenou obchodní společností a obchodní společností První hybernská, a. s. Zjištění, podle něhož obviněný Mgr. J. B. společně s dalším obviněným Ing. R. P. způsobili, že obchodní společnost První hybernská, a. s., z titulu smlouvy o úvěru uhradila své závazky vůči jednotlivým věřitelům z cizích zdrojů (z peněžních prostředků obchodní společnosti Ingstav Opava, a. s.), aniž by měla v úmyslu zcela vrátit získané peněžní prostředky, může za splnění i dalších zákonných podmínek svědčit o naplnění znaků některého jiného trestného činu (např. poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku nebo zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku, resp. odpovídajících skutkových podstat podle §256 a §256a tr. zák.). Jestliže totiž smlouva o úvěru byla jen prostředkem k uspokojování pohledávek jiných věřitelů obchodní společnosti První hybernská, a. s., mohlo jít o zmaření uspokojení pohledávky jmenovaného věřitele nebo o zvýhodnění zmíněných jiných věřitelů. Námitka, kterou obviněný zpochybnil naplnění uvedeného znaku trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku, je proto opodstatněná.
K zákonnému znaku spočívajícímu v opatření prospěchu velkého rozsahu (§255 odst. 4 tr. zákoníku), který měl obviněný Mgr. J. B. naplnit skutkem pod bodem I./1. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud připomíná následující. Uvedený zákonný znak lze dovodit při dosažení stejných částek, jaké jsou stanoveny pro škodu velkého rozsahu, resp. prospěch velkého rozsahu podle §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Proto prospěch velkého rozsahu činí nejméně 5 000 000,- Kč. Jak již Nejvyšší soud uvedl, popis tohoto skutku zatím nesvědčí o tom, že by obviněný Mgr. J. B. – společně s některými dalšími osobami – vyvedl peněžní prostředky z majetku obchodní společnosti Ingstav Opava, a. s., ve výši 48 400 000,- Kč a že takovým jednáním získal na úkor této obchodní společnosti prospěch v uvedené výši pro obchodní společnost První hybernská, a. s. Naproti tomu je z doposud učiněných skutkových zjištění zřejmé, že obchodní společnost První hybernská, a. s., nevrátila svému věřiteli finanční prostředky v uvedené výši. Proto lze v majetkové sféře tohoto věřitele uvažovat o existenci následku (účinku) v podobě škody na cizím majetku. Závěr o tom, zda tento následek (účinek) způsobil obviněný svým zaviněným jednáním, je však podmíněn nejprve vyřešením otázky právního posouzení tohoto jednání (skutku) ve smyslu výše uvedených závěrů Nejvyššího soudu.
Z těchto důvodů proto Nejvyšší soud považuje právní hodnocení skutku popsaného pod bodem I./1. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu za nesprávné, neboť odvolací soud neposoudil všechny zjištěné skutkové okolnosti v souladu se zákonem. Uvedené námitky obviněného jsou tedy opodstatněné.
Zmíněné obecné úvahy, které Nejvyšší soud uvedl k námitkám obviněného Mgr. J. B. ohledně znaku subjektu a objektivní stránky zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 a 4 tr. zákoníku, lze přitom zcela uplatnit i ve vztahu ke skutkům popsaným pod body I./2. a) a b) a I./3. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Proto Nejvyšší soud nepokládá za opodstatněnou námitku jmenovaného obviněného, podle které údajně není možné považovat jeho zastupování na podkladě plné moci za účast na podnikání dvou nebo více podnikatelů. Účastníkem na podnikání ve smyslu §255 odst. 2 tr. zákoníku totiž může být každá fyzická osoba, která se v nějaké funkci jakýmkoli způsobem podílí na podnikání určitého podnikatelského subjektu (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck 2012, s. 2613). Z této formulace vyplývá závěr, že není podstatná forma úkonu, který pachateli umožňuje účastnit se na podnikání jiné osoby (např. zda tímto způsobem jedná na základě pracovní, manažerské nebo jiné smlouvy, anebo nějakého jednostranného právního úkonu), ale rozhoduje zde pouze skutečnost, zda byl pachatel právě na základě takového úkonu skutečně oprávněn k této účasti (viz přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 31/2003-II. Sb. rozh. tr.). Proto i plná moc může založit účast na podnikání určitého podnikatelského subjektu, takže osoba, která disponovala plnou mocí udělenou k tomu, aby jednala za obchodní společnost, může být subjektem trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 tr. zákoníku. V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje na svou aktuální judikaturu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 5 Tdo 866/2011), podle které účastníkem na podnikání ve smyslu §128 odst. 2 tr. zák., resp. §255 odst. 2 tr. zákoníku je každá fyzická osoba, která se v jakékoli funkci nebo jakýmkoli způsobem podílí na podnikání určitého podnikatelského subjektu, a proto jím může být i prokurista nebo jiný zákonný či smluvní zástupce podnikatele. Jestliže tedy obviněný Mgr. J. B. jednal za obchodní společnost BETAFIN, a. s., na základě plné moci, a pokud v tomto postavení vyvedl společně s obviněným Ing. R. P. z obchodní společnosti Ingstav Opava, a. s., peněžní prostředky ve výši 85 410 000,- Kč, nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že obviněný mohl být způsobilým subjektem trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 tr. zákoníku.
V případě zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku (viz skutky pod body II. a III. a V. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu) obviněný Mgr. J. B. zpochybnil vznik škody velkého rozsahu. K tomu lze připomenout, že škodou se obecně v právní teorii a v soudní praxi rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a kterou tedy lze nahradit poskytnutím majetkového plnění, především v podobě peněz, nedojde-li k naturální restituci. Přitom se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk (viz §442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a §379 obch. zák.). Za skutečnou škodu se považuje újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu. Ušlým ziskem je pak nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat, kdyby zde nebylo škodné události, a to s ohledem na pravidelný běh věcí (viz stanovisko pod č. 55/1971, s. 151 až 153, Sb. rozh. obč. a zhodnocení praxe soudů pod č. III/1967, s. 51, Sb. rozh. tr.). Škoda se tedy i v trestním právu chápe obdobně jako v těch odvětvích práva, která upravují majetkové a závazkové vztahy včetně odpovědnosti za škodu, tj. v právu občanském nebo obchodním, protože trestní zákoník ani trestní řád nijak specificky nedefinují pojem „škoda“ pro účely trestní odpovědnosti a trestního stíhání (viz rozhodnutí pod č. 34/2010-II. Sb. rozh. tr.). Zmíněný závěr platí i pro škodu způsobenou zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, kterého se měl obviněný Mgr. J. B. dopustit jednak jako organizátor podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (pod body II. a V. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu), jednak jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku (pod bodem III. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu). Jak je zřejmé z popisu skutků uvedených pod označenými body v napadeném rozsudku odvolacího soudu, v důsledku protiprávního činu zde mělo dojít ke zmenšení majetku obchodní společnosti (Moravia Banky, a. s.) ve výši, která v jednotlivých případech přesáhla hranici škody velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 1 a §211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku.
Jednáním obviněného (a dalších obviněných v této věci) došlo k uhrazení předchozích úvěrů, které Moravia Banka, a. s., jako věřitel poskytla zde uvedeným obchodním společnostem. Šlo tedy o splácení úvěrů dalšími úvěry, ovšem v konečné fázi již věřitel neobdržel žádné plnění. Způsob provedení jednotlivých skutků posouzených jako trestné činy úvěrového podvodu se v podstatě nelišil, neboť v žádostech o poskytnutí úvěrů obvinění vždy uváděli nepravdivé údaje o účelu, na nějž vynaložili poskytnuté peněžní prostředky a který se rozhodně neshodoval s tím účelem, ke kterému tyto peněžní prostředky nakonec použili (tj. k zaplacení dlužných částek Moravia Bance, a. s., které jí dlužila na základě sjednání předchozích úvěrů obchodní společnost LEASING MORAVIA, a. s.). Obvinění totiž uváděli jako účel poskytnutých úvěrů financování koupě či pronájem techniky a technologií pro konkrétní subjekty a souhrnně ho zde označili jako „leasingové operace“. Z popisu rozhodných skutkových okolností ovšem vyplývá, že šlo o zcela nepravdivý údaj a že obvinění nakonec nepořídili předmětnou techniku a technologie. S ohledem na konkrétní okolnosti posuzované věci tak Nejvyšší soud nesouhlasí s tvrzením obviněného Mgr. J. B., podle něhož pod uvedený pojem „leasingové operace“ je možné podřadit i splácení dříve poskytnutých úvěrů. Moravia Banka, a. s., totiž poskytla ze svého majetku peněžní prostředky v podstatě jenom za tím účelem, že zde spatřovala určitý prostor k posílení hospodářského stavu dlužníka (např. financováním nákupu technologií a dopravních systémů pro dva největší likvidní klienty banky), nikoli proto, aby sanovala předchozí úvěry jiných svých dlužníků dalšími úvěry. S takovým účelem poskytnutí úvěru nebyly oprávněné osoby jednající jménem banky (popřípadě za ni) seznámeni.
Z hlediska existence škody na cizím majetku (tj. na majetku banky) je za tohoto stavu bez významu, zda obviněný Mgr. J. B. (resp. konkrétní dlužníci) použili poskytnuté peněžní prostředky na splácení předchozích úvěrů, protože sjednáním nové úvěrové smlouvy zde vznikl další jejich závazek, který však nebyl splněn. Stejně tak není rozhodné, zda obchodní společnost LEASING MORAVIA, a. s., která v případě skutků popsaných pod body II. a III. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu použila úvěry ke splácení svých dřívějších závazků vůči Moravia Bance, a. s., byla její dceřinou společností. Z právního i ekonomického hlediska šlo totiž o samostatné subjekty, které vedly oddělené účetnictví, měly majetkovou samostatnost a takto vystupovaly i v právních vztazích k dalším osobám. Proto úvahy obviněného o tom, že si poškozená banka „půjčila“ své vlastní prostředky, které obviněný vyjádřil ve svém dovolání, považuje Nejvyšší soud za nesprávné.
K námitkám týkajícím se posouzení výše škody, které obviněný Mgr. J. B. vznesl i ohledně zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit skutkem popsaným pod bodem IV. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud zde nejprve odkazuje na teoretické závěry, které uvedl k tomuto znaku u trestného činu úvěrového podvodu podle §209 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným v případě skutků pod body II. a III. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Jak vyplývá z popisu skutku pod bodem IV. ve výroku o vině téhož rozsudku, tento obviněný (a spoluobvinění Ing. I. C. a Ing. D. K.) v rozporu se skutečností předstírali, že zajistí dodávku výpočetní techniky obchodní společnosti PLUS SYSTEMS, s. r. o., a Moravia Bance, a. s., ačkoli jejich skutečným úmyslem bylo uhradit dřívější závazky obchodní společnosti BETAFIN, a. s., za kterou v té době jednal obviněný Mgr. J. B.. Popsaným jednáním pak měli obvinění způsobit škodu ve výši 16 800 000,- Kč. Nejvyšší soud zde sice nezpochybňuje existenci zmíněného zákonného znaku, ale vznikají pochybnosti o naplnění subjektivní stránky zločinu podvodu, jak Nejvyšší soud dále uvádí u dovolání obviněného Ing. D. K.. Stejné závěry lze přitom vztáhnout i na obviněné Mgr. J. B., Ing. P. K., H. K. a Ing. O. O. , třebaže tito obvinění nevznesli k uvedenému znaku žádné konkrétní námitky.
Pokud jde tedy o dovolání obviněného Ing. D. K., obviněný s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nesouhlasí s posouzením subjektivní stránky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (viz skutek pod bodem IV. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu). K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pro naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty citovaného zločinu se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele. Pachatel si proto musí být vědom, že uvádí někoho v omyl nebo využívá jeho omylu a tímto jednáním sebe nebo jiné obohacuje, a současně je alespoň srozuměn i se způsobením škody nikoli nepatrné (tj. podle §138 odst. 1 tr. zákoníku škody ve výši alespoň 5 000,- Kč) na cizím majetku [§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku], přičemž způsobení škody ve výši, která dosahuje škody velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 1 a §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (tj. škody ve výši nejméně 5 000 000,- Kč), musí být pokryto zaviněním alespoň z nedbalosti (§16 tr. zákoníku).
Podle názoru Nejvyššího soudu neposkytují rozhodná skutková zjištění učiněná ohledně obviněného Ing. D. K., která není Nejvyšší soud oprávněn v tomto řízení zpochybňovat, dostatečný podklad pro závěr o tom, že obviněný byl přinejmenším srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] s možností způsobení alespoň škody nikoli nepatrné (§138 odst. 1 a §209 odst. 1 tr. zákoníku) na majetku Moravia Banky, a. s., jejímž jménem jednal jako člen představenstva a náměstek generálního ředitele. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že o zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se jedná i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná, přesto jednal způsobem, který vedl k následku významnému pro trestní právo (srov. rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině je tedy možné usuzovat na srozumění se vznikem škodlivého následku z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné. Jak již Nejvyšší soud zdůraznil výše, ve vztahu k tzv. těžšímu následku, tj. ke způsobení škody velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 1 a §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, postačilo podle §17 písm. a) tr. zákoníku zavinění z nedbalosti, přičemž mohlo jít i o nevědomou nedbalost [§16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Samotná okolnost, že obviněný Ing. D. K. vystupoval jako člen představenstva a náměstek generálního ředitele Moravia Banky, a. s., rozhodně nesvědčí o jeho úmyslu uvést tuto banku v omyl. V popisu skutku, který měl spáchat jmenovaný obviněný, zcela chybí vyjádření intelektové a volní složky jeho úmyslu, tedy především toho, zda obviněný věděl o nezákonnosti důsledků popsaného jednání a zda chtěl způsobit škodu velkého rozsahu, nebo zda s tím byl alespoň srozuměn [§138 odst. 1 a §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku].
Pro posouzení subjektivní stránky spáchaného trestného činu má dále význam i postavení obviněného Ing. D. K., od kterého se odvíjí též jeho případná trestní odpovědnost za zmíněný zločin. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle §191 odst. 1 obch. zák. za situace, má-li akciová společnost více členů představenstva, je oprávněn jednat jménem této společnosti zásadně každý z nich samostatně. Stanovy však mohou vymezit jednatelské oprávnění jinak.
Jak je patrné z rozhodných skutkových zjištění, která Nejvyšší soud v dovolacím řízení není oprávněn zpochybňovat, obviněný Ing. D. K. působil ve funkci člena představenstva Moravia Banky, a. s., a náměstka jejího generálního ředitele. Přitom v těchto funkcích nebyl oprávněn samostatně jednat jménem banky, neboť jak vyplývá z úplného výpisu z obchodního rejstříku, oprávnění jednat za jmenovanou banku a činit právní úkony jejím jménem měli vždy dva členové představenstva současně, mimo zahraničních osob. Popsané skutečnosti se promítly i do zápisu v obchodním rejstříku v oddílu B, vložce 446.
V obecné rovině lze dále konstatovat, že právnické osoby mohou jednat mimo jiné prostřednictvím statutárního orgánu (viz §20 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, resp. §13 odst. 1 ve spojení s §191 odst. 1 obch. zák.), a uvedené jednání právnické osoby je pak výsledkem individuální nebo kolektivní vůle osob, které představují takový orgán. Od jednání určitých fyzických osob jménem obchodní společnosti, pro něž je typické, že se projevuje navenek, je nutné odlišovat rozhodování uskutečňované uvnitř obchodní společnosti. Tímto rozhodováním je tzv. obchodní vedení společnosti, kterým se zejména chápe rozhodování o podnikatelské činnosti obchodní společnosti. Za obchodněprávní jednání uskutečněná jménem obchodní společnosti pak nesou obecnou obchodněprávní odpovědnost zejména osoby představující statutární orgán právnické osoby, tj. členové představenstva v případě akciové společnosti. Tato soukromoprávní odpovědnost členů představenstva (statutárního orgánu) za porušení právních povinností při výkonu funkce je odpovědností objektivní, pro jejíž vznik se nevyžaduje zavinění a nelze ji omezit ani vyloučit. Proto tedy bylo možné u všech členů představenstva Moravia Banky, a. s., dovozovat obchodněprávní odpovědnost s tím, že tito členové představenstva plně odpovídali za právní úkony jimi učiněné jménem zmíněné banky.
Pokud se však jedná o trestní odpovědnost obviněného Ing. D. K. vystupujícího v postavení statutárního orgánu Moravia Banky, a. s., je nezbytné ji posuzovat s ohledem na zásadu individuální trestní odpovědnosti fyzické osoby uplatňovanou v trestním právu. Tato zásada vylučuje kolektivní odpovědnost a odpovědnost za vinu jiné osoby, což ostatně judikoval Nejvyšší soud v rozhodnutí uveřejněném pod č. 23/1999-II. Sb. rozh. tr., které je i nadále použitelné a podle něhož za situace, pokud rozhodlo představenstvo akciové společnosti jako kolektivní statutární orgán o určité otázce, která má význam pro naplnění znaků trestného činu, nevylučuje to obecně individuální trestní odpovědnost jednotlivých fyzických osob jako členů takového kolektivního orgánu, kteří se podíleli na zmíněném rozhodnutí, jestliže naplnili svým jednáním všechny znaky určitého trestného činu (§111 tr. zákoníku). Konkrétní podíl jednotlivých fyzických osob na takovém rozhodnutí kolektivního orgánu však musí být prokázán. To vyplývá z konstrukce trestní odpovědnosti, jež je založena na individuální trestní odpovědnosti fyzických osob, která vzniká naplněním znaků konkrétního trestného činu, bez ohledu na to, zda k němu popřípadě došlo v rámci činnosti právnické osoby. Z postupu odvolacího soudu v nyní posuzované trestní věci je podle názoru Nejvyššího soudu zřejmé, že trestní odpovědnost obviněného Ing. D. K. jako člena představenstva a náměstka generálního ředitele uvedené banky nebyla posouzena v souladu se zmíněnou trestněprávní zásadou individuální odpovědnosti, a tedy ani v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu připomínanou citovaným rozhodnutím. Na podkladě provedeného dokazování totiž nelze dospět k jednoznačnému závěru o tom, zda jmenovaný obviněný věděl o záměru spoluobviněných Mgr. J. B. a Ing. I. C. převést peněžní prostředky ve výši 16 800 000,- Kč na účet obchodní společnosti BETAFIN, a. s., kterou v době spáchání činu zastupoval obviněný Mgr. J. B., a o tom, že je zmíněná společnost použije na splacení svých předchozích závazků. Závěr soudů nižších stupňů, podle něhož jednání obviněného Ing. D. K. svědčí o jeho úmyslu obohatit jinou osobu (tj. obchodní společnost BETAFIN, a. s.) záměrným uváděním Moravia banky, a. s., v omyl, a že tento úmysl obviněného zahrnuje i způsobení následku (účinku) v podobě škody velkého rozsahu na majetku banky, je tedy přinejmenším předčasný. V této souvislosti se v novém řízení musí soud prvního stupně pečlivěji vypořádat s otázkou, zda obviněný Ing. D. K. měl nejpozději v okamžiku převodu uvedené peněžní částky dostatek informací, na jejichž základě mohl postupovat jiným způsobem, než jak nakonec učinil. Jeho úmyslné zavinění přitom nelze dovozovat jen z okolnosti, že si neověřil příslušné podklady a předložil je ke schválení dalším členům představenstva banky.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud považuje námitku obviněného Ing. D. K., jejímž prostřednictvím zpochybnil naplnění subjektivní stránky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, pro který byl odsouzen, za důvodnou.
Nejvyšší soud akceptoval i další námitky téhož obviněného, jimiž zpochybnil naplnění znaku objektivní stránky tohoto zločinu vyjádřeného slovy „uvede někoho v omyl“. Jak totiž v této souvislosti obviněný správně zdůraznil, byl členem statutárního orgánu (představenstva Moravia Banky, a. s.), takže naplnění zmíněného znaku by bylo vyloučeno, pokud by měl být obviněný jako člen statutárního orgánu sám uváděn v omyl. K tomu Nejvyšší soud připomíná dosud použitelnou judikaturu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.), z níž vyplývá, že na trestném činu podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená, přičemž nyní může jít také o právnické osoby. Má-li být ovšem trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení. Takovou fyzickou osobou je u akciové společnosti zejména člen jejího představenstva jako statutárního orgánu oprávněného k obchodnímu vedení i k tomu, aby činil všechny úkony akciové společnosti navenek. Není-li zde omylu žádné osoby, která provedla majetkovou dispozici, protože osoba, která disponovala s cizím majetkem, jednala se znalostí všech rozhodných okolností, a byla-li přesto úmyslným jednáním způsobena škoda na cizím majetku, může jít jen o jiný trestný čin, než je trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. nebo podle §209 tr. zákoníku. V úvahu přichází např. trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku (§248 tr. zák.) nebo trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku (§255 tr. zák.). Jak je přitom zřejmé z popisu skutku obsaženého pod bodem IV. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, obviněný Ing. D. K. předložil ke schválení dalším členům představenstva Moravia Banky, a. s., takové dokumenty, v kterých měly být nepravdivě předstírány některé skutečnosti a na jejichž základě pak tito členové představenstva rozhodli, že banka poskytne částku ve výši 16 800 000,- Kč obchodní společnosti PLUS SYSTÉM, s. r. o. S ohledem na výše konstatované závěry však takové jednání samo o sobě nenaplňuje zákonný znak trestného činu podvodu spočívající v uvedení jiného v omyl nebo ve využití omylu jiného, který obviněný zpochybnil ve svém dovolání. Jeho námitka je proto opodstatněná.
Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi námitkami obviněného Ing. D. K., které s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu vznesl proti výroku o trestu. Těmito námitkami zejména zpochybnil správnost použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, protože podle jeho názoru soudy nižších stupňů nedostatečně zohlednily jeho osobní poměry. Jak již Nejvyšší soud uvedl výše, případná pochybení soudu spočívající ve vadném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák., resp. v §39 až 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. řádu (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Pokud obviněný v souvislosti s délkou řízení zpochybňoval též správnost použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, podle Nejvyššího soudu taková námitka neodpovídá dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu podle §265b tr. řádu. Proto k ní Nejvyšší soud nemohl nijak přihlížet a totéž platí i ve vztahu k ustanovení §39 tr. zákoníku, jehož nesprávné použití obviněný rovněž vytkl.
Podle názoru Nejvyššího soudu je ovšem v posuzované trestní věci zřejmé, že odvolací soud v napadeném rozsudku nedostatečným způsobem promítl délku trestního řízení a dobu, která uplynula od spáchání skutků, do výroků o trestech u všech obviněných (viz §39 odst. 3 tr. zákoníku), byť tím nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody. Aniž by Nejvyšší soud jakkoli předjímal výsledek řízení v této trestní věci po jejím přikázání soudu prvního stupně, tresty uložené napadeným rozsudkem odvolacího soudu jsou nepřiměřeně přísné, neboť doba, která uplynula od spáchání činů, a délka trestního řízení jsou i přes značnou složitost celé věci nepřiměřené dlouhé. V případě, že soud prvního stupně dospěje k závěru o vině obviněných, vypořádá se i s touto otázkou a opětovně důkladně zhodnotí zásady pro ukládání trestů uvedené zejména v ustanoveních §31 až §34 tr. zák., resp. v ustanoveních §39 až §42 tr. zákoníku.
Obviněný Ing. D. K. uvedl ve svém dovolání i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, který spočívá ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod naplněn, pokud v rozhodnutí určitý výrok chybí, tj. nebyl-li vůbec učiněn, ač se tak mělo stát, podle druhé alternativy jde o případ, když konkrétní výrok sice byl učiněn, ale není úplný, protože neobsahuje některou z podstatných zákonných náležitostí (viz např. §120 odst. 3 tr. řádu).
Nejvyšší soud však neshledal pochybení soudů nižších stupňů v tom smyslu, že by v jejich rozhodnutích některý výrok chyběl nebo byl neúplný. Ostatně obviněný Ing. D. K. v podaném dovolání ani neuvádí, který konkrétní výrok by zde měl chybět, resp. nekonkretizuje, jaký další výrok měl být podle jeho názoru učiněn (o čem jím mělo být rozhodnuto) nebo čím by měl být doplněn určitý (neúplný) výrok a o který výrok jde. Přitom výroky o vině i trestu v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. 35 T 15/2001, vyhovovaly všem ustanovením trestního řádu, jimiž je stanoven obsah takových výroků, zejména pak ustanovením §120 a §122 odst. 1 a 2 tr. řádu. Výroky rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 5 To 76/2009, proti němuž směřuje dovolání obviněného, pak rovněž odpovídají náležitostem obsahu rozsudku podle citovaných zákonných ustanovení.
Z dovolání obviněného D. K. navíc není zřejmé, jakým výrokem se měl odvolací soud vypořádat s jeho odvoláním, jestliže mu vyhověl jen částečně a z jeho podnětu a z podnětu státního zástupce zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikované pod č. T 417. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002, a usnesení ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikované pod č. T 531. ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003), odvolání je z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, a přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o jediné odvolání, které se vztahuje k jednomu konkrétnímu obviněnému. Proto jestliže odvolací soud vyhověl podanému odvolání jen částečně, nelze již ve zbylé, neúspěšné části toto odvolání podle §256 tr. řádu zamítnout.
Nejvyšší soud proto považuje námitky obviněného Ing. D. K. opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu za nedůvodné.
Dále se Nejvyšší soud zabýval dovoláním obviněné Ing. P. K. , v kterém v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítla nedostatky v hmotněprávním posouzení smluv o eskontu směnek a v důsledku toho i nesprávné právní posouzení znaku vyjádřeného formulací „uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje“ objektivní stránky zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku (viz skutek pod bodem V. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu), pro který byla stíhána a odsouzena. Jak mimo jiné vyplývá z popisu tohoto skutku, obviněná věděla o nepravdivosti podkladů, které k žádosti o eskontní úvěry předložil obviněný Mgr. J. B., jenž také připravil schéma získání těchto úvěrů pro obchodní společnost Ingstav Opava, a. s., k úhradě jejích předchozích závazků vůči Moravia Bance, a. s. Z těchto rozhodných skutkových zjištění je rovněž zřejmé, že obviněná k předstírání závazku obchodní společnosti Ingstav Opava, a. s., vůči obchodní společnosti FINPRUM INVEST, a. s., jejímž jménem v době spáchání činu jednala jako členka představenstva, podepsala dvě faktury, které měly nepravdivě deklarovat povinnost obchodní společnosti Ingstav Opava, a. s., uhradit obchodní společnosti FINPRUM INVEST, a. s., peněžní částku ve výši 30 000 000,- Kč. Přitom uvedené faktury byly následně předloženy k žádosti o eskontní úvěr. K uskutečnění podvodného jednání pak obviněná Ing. P. K. podepsala jménem obchodní společnosti FINPRUM INVEST, a. s., i žádost o eskont dvou směnek, jež byly dalším spoluobviněným předloženy bance. Prostřednictvím eskontu směnek pak došlo k vyvedení peněžních prostředků z majetku Moravia Banky, a. s., která uzavřela s obchodní společností FINPRUM INVEST, a. s., smlouvu o eskontu směnek, jež byly podkladem pro poskytnutí eskontního úvěru. Lze sice připustit, že tomu předcházelo uskutečnění několika dílčích úkonů, které na sebe navzájem navazovaly a mohly být i z hlediska soukromého práva formálně přípustné, ale ve skutečnosti šlo o úkony, které by odůvodnily i trestní odpovědnost obviněné. Na druhé straně zde přetrvávají pochybnosti o tom, zda obviněná věděla o záměru obviněného Mgr. J. B. vylákat od Moravia Banky, a. s., úvěrové prostředky v uvedené výši. V této otázce lze přiměřeně odkázat na závěry, ke kterým Nejvyšší soud dospěl ohledně zavinění u obviněného Ing. D. K.. I v případě obviněné P. K. totiž vznikají pochybnosti o naplnění intelektové složky subjektivní stránky zmíněného zločinu, neboť není zcela zřejmé, z jakých okolností mohla obviněná usuzovat na podvodný úmysl obviněného Mgr. J. B..
Naopak za nedůvodné považuje Nejvyšší soud tvrzení obviněné Ing. P. K., podle něhož smlouva o eskontu směnky není úvěrovou smlouvu ve smyslu §211 tr. zákoníku. Podstatou eskontního úvěru je prodej směnky bance před lhůtou její splatnosti. Předmětem tohoto prodeje je směnka za zboží, služby či jiné statky, která představuje platební nástroj mezi odběratelem a dodavatelem. Eskontní úvěr je tak standardním druhem peněžního úvěru, takže smlouva, na jejímž podkladě byl poskytnut, je úvěrovou smlouvou ve smyslu §211 tr. zákoníku. Přitom obviněná nebyla uznána vinnou tím, že by snad uváděla nepravdivé údaje přímo ve smlouvě o eskontu směnek. Odvolací soud ji uznal vinnou za to, že na základě nepravdivých údajů v žádosti o odkupu směnek, které byly předloženy Moravia Bance, a. s., a sloužily jako podklad pro poskytnutí eskontního úvěru, tato banka prostřednictvím obchodní společnosti FINPRUM INVEST, a. s., poskytla obchodní společnosti Ingstav Opava, a. s., eskontní úvěry ve výši 27 870 334,- Kč. Z těchto úvěrů pak posledně označená společnost uhradila vůči bance své dřívější závazky, přičemž částka ve výši 27 870 334,- Kč zůstala nesplacena a představuje zde škodu v majetkové sféře Moravia Banky, a. s. Popsané jednání obviněné tak odpovídá znakům objektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu §211 odst. 1 tr. zákoníku vyjádřeným formulací „při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé údaje“, jak správně uzavřel odvolací soud. Zmíněné námitky obviněné jsou proto neopodstatněné.
Obviněná Ing. P. K. uplatnila ve svém dovolání i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn ve dvou alternativách. Podle první z nich je dovolací důvod podle citovaného ustanovení dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněné však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných předpokladů odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) a f) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl o věci. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněné v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy je dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněná Ing. P. K. pak shledávala v předcházejícím řízení existenci dovolacího důvodu obsaženého v již zmíněném ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto důvodu se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše a shledal opodstatněným tvrzení obviněné o jeho naplnění, protože právní kvalifikace skutku, jímž byla obviněná uznána vinnou, vykazuje vady zakládající nesprávné právní posouzení namítané zčásti i v jejím dovolání.
Nejvyšší soud rovněž posuzoval dovolání H. K., resp. ty její dovolací námitky, které jednak formálně odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněná opřela své dovolání, a které jednak Nejvyšší soud považuje z níže rozvedených důvodů za opodstatněné. Jde zde především o tvrzení obviněné, podle něhož odvolací soud nesprávně posoudil otázku časové působnosti trestních zákonů. V této souvislosti obviněná uvedla, že trestní zákon účinný do 31. 12. 2009, podle něhož byl původně posuzován skutek, který spáchala, byl pro ni s ohledem na ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. příznivější než trestní zákoník, podle kterého kvalifikoval skutek odvolací soud v napadeném rozsudku.
K tomu Nejvyšší soud v obecné rovině nejdříve připomíná, že podle nového trestního zákoníku, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010 a podle něhož byl posouzen čin obviněné H. K., je obecně trestným činem jen protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Společenská škodlivost ovšem není zákonným (formálním) znakem trestného činu, protože má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Proto také trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, takže ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen výjimečně v případech, v nichž z určitých důvodů není vhodné a nutné uplatňovat trestní represi a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, publikované pod č. T 1378. v sešitě 75 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2011).
Navíc, jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, ani zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ nevylučují spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažnějšího porušení určitých povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákony chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860. v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008, publikované pod č. T 1134. v sešitě 50 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 4 Tz 91/2008, publikované pod č. T 1151. v sešitě 51 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2009). Jak je přitom patrné z popisu skutku obsaženého ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, obviněná H. K. měla neoprávněně zasáhnout do chráněných majetkových práv, pokud popsaným způsobem uvedla při sjednávání úvěrové smlouvy nepravdivé údaje.
Odvolací soud odůvodnil (viz s. 77 jeho rozsudku), proč kvalifikoval skutek spáchaný touto obviněnou jako zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, tj. z jakého důvodu posoudil jeho trestnost podle nového trestního zákoníku, který nabyl účinnosti od 1. 1. 2010, ačkoli obviněná se dopustila skutku již v září roku 1998, tj. ještě za účinnosti dřívějšího trestního zákona. Odvolací soud sice uvedl, v čem má být nová trestněprávní úprava pro obviněnou příznivější ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku a §16 odst. 1 tr. zák. než úprava platná v době spáchání posuzovaného činu. Odvolací soud však založil své úvahy jen na srovnání trestních sazeb trestu odnětí svobody u trestného činu podvodu z hlediska obou v úvahu přicházejících právních úprav. V rámci tohoto srovnání odvolací soud také naznačil, že zejména výše způsobené škody a způsob provedení trestného činu svědčí pro použití nejpřísněji trestné skutkové podstaty podle §250b odst. 1, 5 tr. zák., jejíž použití je však vyloučeno s ohledem na mírnější trestní sazbu trestu odnětí svobody obsaženou v ustanovení §211 odst. 6 tr. zákoníku. Skutek, za nějž byla obviněná H. K. odsouzena, by mohl podle trestního zákona platného v době jeho spáchání vykazovat znaky trestného činu úvěrového podvodu podle již zmíněného ustanovení §250b odst. 1, 5 tr. zák., za který byl stanoven trest odnětí svobody na 5 až 12 let, zatímco v ustanovení §211 odst. 6 tr. zákoníku je trestní sazba trestu odnětí svobody na 5 až 10 let. Další rozdíl ovšem spočívá v tom, že použití skutkové podstaty podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. bylo podmíněno naplněním nejen jejích formálních znaků, ale též materiálního znaku v podobě potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §3 odst. 2, 4 a §88 odst. 1 tr. zák., jak správně ve svém dovolání zdůraznila obviněná. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že při řešení otázky časové působnosti trestních zákonů nelze vycházet jen ze srovnání trestních sazeb stanovených za projednávaný trestný čin, které přicházejí v úvahu, ale použití dřívějšího nebo nového zákona je třeba posuzovat jako celek tak, aby konečný výsledek nebyl pro pachatele méně příznivý, resp. aby pozdější právní úprava byla použita jen tehdy, je-li to skutečně pro pachatele příznivější. Vždy se tedy musí hodnotit dřívější a pozdější zákon nejen z hlediska příslušných ustanovení zvláštní části trestního zákona, resp. trestního zákoníku, ale též se zřetelem k ustanovením jejich obecné části.
Pokud jde o ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., Nejvyšší soud zdůrazňuje, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže v konkrétním případě pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti spáchaného trestného činu pro společnost. V posuzovaném případě je takovou okolností zejména velký rozsah škody a způsob provedení činu. O formálním naplnění této okolnosti zde není pochyb, protože jak vyplývá z výroku o vině pod bodem III. v napadeném rozsudku odvolacího soudu, zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, jehož spácháním byla obviněná H. K. uznána vinnou společně s obviněným Mgr. J. B., měli oba způsobit poškozené bance škodu velkého rozsahu v uvedené výši. Při úvahách o tom, zda je v konkrétní trestní věci splněna materiální podmínka pro použití vyšší trestní sazby uvedená v §88 odst. 1 tr. zák., je nezbytné, aby soud vycházel z komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, tedy z hledisek demonstrativně vypočtených v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Hodnocením materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby podle §88 odst. 1 tr. zák. se však odvolací soud nezabýval.
Stupeň nebezpečnosti konkrétního činu pro společnost totiž nebyl určován materiálním významem jen jedné, byť i závažné okolnosti, ale komplexem všech okolností případu včetně těch, které skutková podstata trestného činu nezahrnovala. Uplatnění této zásady mohlo mít za následek, že výsledný stupeň nebezpečnosti konkrétního činu byl – i při formálním naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby – značně snižován s ohledem na jiné okolnosti, takže přísnější postih pachatele by nebyl ve shodě s materiálním pojetím trestného činu. Vrchní soud v Olomouci pak v napadeném rozsudku nevycházel důsledně z uvedených směrnic a vůbec nezhodnotil všechny skutečnosti charakterizující čin spáchaný obviněnou H. K., resp. nezvážil možnost ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. nepřihlížet k okolnosti podmiňující použití nejvyšší trestní sazby u trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. Z hlediska stupně společenské nebezpečnosti činu obviněné totiž odvolací soud zdůraznil jen některé okolnosti (tj. způsob provedení činu a velký rozsah škody), ale nerespektoval již další hlediska.
Přitom odvolací soud se při zvažování použití ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. měl důkladně zabývat zejména tím, proč zjištěné okolnosti podstatně zvyšují stupeň společenské nebezpečnosti spáchaného činu až na úroveň předpokládanou ustanovením §250b odst. 1, 5 tr. zák. V posuzované věci pak v této souvislosti nemůže být bez významu, že v době spáchání trestné činnosti obviněná H. K. nebyla statutárním orgánem poškozené obchodní společnosti, takže ani neměla zásadní vliv na její hospodaření. Proto nelze z hlediska ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. přeceňovat úlohu obviněné jako spolupachatelky trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák.
Odvolací soud tedy nepřihlédl ke skutečnosti, že dřívější právní úprava, za jejíž platnosti spáchala obviněná H. K. posuzovaný skutek, obsahovala jak ustanovení §3 odst. 2, 4 tr. zák., tak i ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., v kterých byl formulován tzv. materiální znak trestného činu, tedy podmínka, aby čin dosahoval potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost určovaného podle demonstrativně vyjmenovaných kritérií, resp. materiální podmínka pro použití vyšší trestní sazby. Jak již bylo shora uvedeno, pozdější právní úprava už neobsahuje takový materiální znak trestného činu ani materiální podmínku pro použití vyšší trestní sazby, protože vychází z tzv. formální definice trestného činu (§13 odst. 1 tr. zákoníku). V tomto směru by pozdější právní úprava byla pro obviněnou méně příznivá, protože nedovoluje zohlednit některé okolnosti, které mohou odůvodnit závěr, že i při formálním naplnění znaků trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák., není naplněna materiální podmínka pro použití vyšší trestní sazby podle §88 odst. 1 tr. zák. (viz k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 5 Tz 50/2010, publikovaný pod č. T 1338. v sešitě 71 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2011). Proto odvolací soud pochybil, pokud se nezabýval možností, aby s poukazem na posledně zmíněné ustanovení zmírnil právní kvalifikaci činu, jak správně namítla obviněná ve svém dovolání. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nelze dovodit, že dostatečně zvážil otázku časové působnosti trestních zákonů, protože jen s ohledem na již zmíněný velký rozsah škody a způsob provedení činu v podstatě bez dalšího vyloučil možnost posoudit čin spáchaný jmenovanou obviněnou podle mírnějšího ustanovení zákona.
Na základě výše uvedené argumentace proto Nejvyšší soud považuje námitky obviněné H. K. za opodstatněné, a to i v otázce naplnění subjektivní stránky zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, kde Nejvyšší soud pouze pro stručnost odkazuje na závěry, k nimž v této souvislosti dospěl u obviněného Ing. D. K..
Pokud jde o dovolání obviněného Ing. O. O. , Nejvyšší soud se nejprve zabýval těmi jeho námitkami, které sice formálně odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ovšem Nejvyšší soud je nepovažuje za důvodné. Jde především o tvrzení obviněného, v němž zpochybnil způsobení škody velkého rozsahu u zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku (viz skutek pod bodem II. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu), jímž byl uznán vinným. Ohledně této námitky obviněného Nejvyšší soud především odkazuje na své závěry, ke kterým dospěl u obviněného Mgr. J. B.. Nad rámec této argumentace Nejvyšší soud uvádí, že jak mimo jiné vyplývá z popisu skutku, obviněný Ing. O. O. v postavení předsedy představenstva obchodní společnosti BETAFIN, a. s., předložil Moravia Bance, a. s., žádosti o poskytnutí úvěrů, které obsahovaly nepravdivé údaje. Následně tento obviněný podepsal jménem zmíněné obchodní společnosti smlouvu o úvěru, na základě které jí byly poskytnuty úvěrové prostředky ve výši 101 700 000,- Kč. Uvedená částka pak byla v rozporu s účelem poskytnutí úvěru a bez souhlasu příslušných zaměstnanců Moravia Banky, a. s., převedena na účet obchodní společnosti LEASING MORAVIA, a. s., která použila tyto peněžní prostředky na úhradu svých předchozích závazků vůči jmenované bance. Z takového popisu je podle Nejvyššího soudu zřejmé, že obviněný při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje a tímto jednáním způsobil škodu velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 1 a §211 odst. 6 tr. zákoníku. Škodu zde představuje peněžní částka ve výši 101 700 000,- Kč, o kterou se zmenšil majetek poškozené banky a která jí už nebyla vrácena, neboť úvěr nebyl ani později splacen. Námitka obviněného, v níž popřel existenci škody velkého rozsahu, tedy není důvodná.
Obviněný Ing. O. O. uplatnil ve svém dovolání i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, který je dán tehdy, pokud proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání v rozporu s ustanoveními §11 odst. 1 písm. a) až j), odst. 4 a §11a tr. řádu, která obsahují uzavřený výčet důvodů, jejichž naplnění v konkrétní věci má vždy za následek, s výjimkami uvedenými v ustanoveních §11 odst. 3 a §257 odst. 3 tr. řádu, nepřípustnost trestního stíhání a v konečném důsledku tedy buď nezahájení takového trestního stíhání (§159a odst. 2 tr. řádu), nebo jeho zastavení [§172 odst. 1 písm. d), §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2, §314c odst. 1 písm. a) tr. řádu].
Obviněný Ing. O. O. však nezaložil svou dovolací argumentaci na žádných konkrétních skutečnostech, které by odůvodňovaly některý z důvodů nepřípustnosti jeho trestního stíhání uvedených v §11 odst. 1 písm. a) až j), odst. 4 a §11a tr. řádu. Ani ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů či z jejich procesního postupu nevyplývá naplnění žádné z podmínek pro zastavení trestního stíhání podle citovaných ustanovení. Obviněný totiž dovozuje nepřípustnost svého trestního stíhání z údajného nedodržení zásady totožnosti skutku, neboť podle jeho názoru byl pravomocně odsouzen pro skutek, pro který mu nebylo sděleno obvinění (zahájeno jeho trestní stíhání). Takto koncipovaná námitka tedy nenaplňuje dovolací důvod podle citovaného ustanovení ani žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b tr. řádu.
Nad rámec dovolacích důvodů k tomu Nejvyšší soud uvádí v obecné rovině následující. Totožnost skutku má význam především z hlediska obžalovací zásady (§220 odst. 1 tr. řádu), tj. soud může rozhodovat v hlavním líčení jen o skutku, pro který byla podána obžaloba. V tomto smyslu je totožnost skutku zachována, existuje-li při porovnání skutku popsaného v obžalobě a v rozsudku shoda buď alespoň v jednání obviněného při rozdílném následku, anebo shoda v následku při rozdílném jednání obviněného. Uvedená shoda jednání či následku pak nemusí být úplná a bezvýjimečná, ale stačí i shoda částečná v podstatných skutkových okolnostech (viz rozhodnutí pod č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Jeden skutek jako předmět trestního stíhání pak tvoří nedělitelný celek, který nelze v rámci takového řízení rozdělit do samostatných částí a není možné rozhodnout o každé z nich jiným výrokem; výjimku představuje jen pokračování v trestném činu (§89 odst. 3 tr. zák.), které je z hlediska trestního práva hmotného jediným skutkem, ale jeho jednotlivé dílčí útoky se podle trestního práva procesního považují za samostatné skutky a lze je projednat zvlášť (§11 odst. 2, §12 odst. 12 tr. řádu) a poté případně uložit společný trest za pokračování v trestném činu (§37a tr. zák., §45 tr. zákoníku). Na zachování totožnosti skutku nemají přitom vliv změny v okolnostech, které jen individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2008, s. 1744).
U obviněného Ing. O. O. pak byla totožnost skutku ve vztahu k posuzovanému trestnému činu zachována, a to při úplné shodě jednání obviněného (jehož podstatou bylo vyvedení peněžních prostředků z majetku Moravia Banky, a. s.) a při částečné shodě jím způsobeného následku (vznik škody na majetku této banky). Obviněný tedy jednal způsobem popsaným v usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. v obžalobě, když tímto jednáním vyvolal následek konkretizovaný v obžalobě. Shodným způsobem pak žalované jednání obviněného, resp. jím vyvolaný následek hodnotily soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud proto nemá pochybnosti o tom, že byla zachována totožnost skutku obsaženého v obžalobě podané na obviněného a v odsuzujícím rozsudku odvolacího soudu.
Obviněný Ing. O. O. ve svém dovolání namítl i existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu. Podle názoru obviněného nebylo totiž rozhodnuto o skutku, pro který byl původně obžalován. Stejnou námitku přitom obviněný uplatnil již ve svém odvolání, přičemž Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací na ni odpovídajícím způsobem reagoval (viz s. 69 a 78 jeho rozsudku). Jak sice vyplývá ze sdělení obvinění zařazeného na č. l. 1042 trestního spisu, tomuto obviněnému bylo sděleno obvinění toliko pro trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, 5 tr. zák. a po seznámení s výsledky přípravného řízení ho policejní orgán upozornil na změnu právní kvalifikace skutku též jako trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. Vzhledem k tomu, že odvolací soud nepovažoval souběh citovaných skutkových podstat za možný, postupoval mimo jiné podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu a zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu. Současně i ve vztahu k tomuto obviněnému rozhodl o skutku, pro který na něj byla podána obžaloba státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci – pobočka v Ostravě ze dne 24. 8. 2001, sp. zn. 4 VZv 1/2000, a uznal obviněného vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku (viz skutek pod bodem II. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu). Jak je tedy patrné z uvedeného shrnutí, odvolací soud rozhodl o skutku, pro který byla na obviněného Ing. O. O. podána obžaloba, a změnil původní právní posouzení tohoto skutku jako trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 2 a 5 tr. zák. Navíc podle §220 odst. 3 tr. řádu není soud vázán právním posouzením skutku v obžalobě. Současně je ovšem povinen postupovat v souladu s ustanovením §190 odst. 2 tr. řádu a upozornit na možnost odchylného právního posouzení skutku ty osoby, kterým se doručuje opis obžaloby (§196 odst. 1 tr. řádu). Z trestního spisu v projednávané věci pak Nejvyšší soud zjistil, že tento obviněný byl upozorněn na změnu právního posouzení skutku, takže ani z tohoto hlediska nelze napadenému rozsudku nic vytknout, zejména pak v něm žádný výrok nechybí ani není neúplný. Námitku obviněného, v které tvrdil opak, tedy Nejvyšší soud shledal jako neopodstatněnou.
Naproti tomu také u obviněného O. O. vznikají určité pochybnosti o naplnění subjektivní stránky zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, pro který byl stíhán a odsouzen. V této souvislosti lze přiměřeně odkázat na závěry, které učinil Nejvyšší soud u obviněného Ing. D. K..
Protože se soudy nižších stupňů nezabývaly ze všech zmíněných hledisek právním posouzením skutků, jejichž spácháním byli obvinění Mgr. J. B. , Ing. D. K., Ing. P. K., H. K. a Ing. O. O. uznáni vinnými napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnili tito obvinění ve svých dovoláních. Po zjištění, že dovolání obviněných jsou v uvedených směrech opodstatněná, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. řádu částečně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 5 To 76/2009, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. 35 T 15/2001, a to v jejich odsuzujících částech. Podle §265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části citovaných rozsudků, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Ostravě tak v uvedeném rozsahu opětovně projedná věc obviněných Mgr. J. B. , Ing. D. K., Ing. P. K., H. K. a Ing. O. O. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom především náležitě posoudí existenci zavinění u trestných činů, pro který byli tito obvinění stíháni a odsouzeni. U obviněné H. K., která to výslovně namítla, ale i u ostatních obviněných pak opětovně posoudí časovou působnost trestních zákonů zejména z hlediska materiální podmínky použití vyšší trestní sazby ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. Skutková zjištění odpovídající použité právní kvalifikaci je nutno následně vyjádřit do správné, výstižné a srozumitelné formulace tzv. skutkové věty a právní věty a všechny úvahy, které vedly k novému rozhodnutí, vyložit v jeho odůvodnění. Pokud jde o tresty uložené všem obviněným, soud prvního stupně a případně odvolací soud musí respektovat a promítnout do jejich výměry zejména dosavadní délku trestního řízení a dobu, která uplynula od spáchání posuzovaných skutků (viz nyní výslovnou dikci ustanovení §39 odst. 3 tr. zákoníku). Budou-li tedy obviněným znovu ukládány tresty, nelze v žádném případě akceptovat rozhodnutí, které v tomto směru učinil odvolací soud v napadeném rozsudku především ve vztahu k výši uložených trestů odnětí svobody.
Ohledně obviněných Ing. I. C. a Ing. R. P. Nejvyšší soud na podkladě popsaných skutečností dospěl k závěru, že tito obvinění i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podali dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl tato dovolání, aniž byl z jejich podnětu oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
Ve vztahu k posledně jmenovaným dvěma obviněným ovšem platí všechny výše uvedené výhrady Nejvyššího soudu, pokud jde o posouzení jejich zavinění. Vzhledem k tomu důvody, pro něž byla zrušena rozhodnutí napadená dovoláními obviněných Mgr. J. B., Ing. D. K., Ing. P. K., H. K. a Ing. O. O., prospívaly i obviněným Ing. I. C. a Ing. R. P.. Proto Nejvyšší soud uplatnil pravidlo „beneficium cohaesionis“ a podle §265k odst. 1 tr. řádu s přiměřeným použitím ustanovení §261 tr. řádu částečně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 5 To 76/2009, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. 35 T 15/2001, a to v jejich odsuzujících částech, i ohledně těchto obviněných, o jejichž vině soud prvního stupně znovu rozhodne, a to rovněž ve smyslu výše zmíněných závěrů Nejvyššího soudu, a to včetně požadavku na promítnutí doby, která uplynula od spáchání jejich činů, a délky trestního řízení do výměry trestů, budou-li jim ukládány.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovoláních všech obviněných v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Pokud jde o podněty obviněných Ing. D. K., H. K. a Ing. O. O., aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o přerušení, resp. o odkladu výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že předseda senátu Nejvyššího soudu usnesením ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 5 Tdo 361/2011-II., rozhodl ohledně těchto obviněných a obviněných Ing. I. C. a Ing. R. P. o přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který byl těmto obviněným uložen napadeným rozsudkem odvolacího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. 3. 2012
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y