ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.525.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 525/2012-79
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 19. září 2012 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněnou Mgr. A. B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2011, sp. zn. 6 To 379/2011, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 29 T 23/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Mgr. A. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 29 T 23/2010, byla obviněná uznána vinnou trestnými činy podplácení podle §161 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zákona“/ (bod I.), podplácení podle §161 odst. 1, 2 písm. b/ tr. zákona (bod II.), zpronevěry podle §248 odst. 1 a §248 odst. 1, 2 tr. zákona (body III. a IV.) a trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zákona (bod V.). Zato byla odsouzena podle §255 odst. 3 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let, a dále jí byl podle §53 odst. 1, 2 písm. a/ tr. zákona uložen peněžitý trest ve výměře 300.000,- Kč (bez stanovení náhradního trestu podle §54 odst. 3 tr. zákona). Podle §55 odst. 1 písm. a/ tr. zákona soud vyslovil trest propadnutí věci a to částky 150.000,- Kč uložené v úschově Obvodního soudu pro Prahu 10. Současně byla obviněná zproštěna obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 podle §226 písm. a) tr. ř. pro skutky, v nichž byly spatřovány dílčí útoky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákona.
Podkladem odsuzujícího výroku rozsudku se ve stručnosti vyjádřeno stalo zjištění, že obviněná Mgr. A. B. dne 15. 1. 2008 záměrně zanechala v kanceláři pro Mgr. H. M., ředitelku a prokuristku Správy nemovitostí Královéhradeckého kraje, a. s., dříve vedoucí majetkoprávního odboru Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, mimo jiné obálku obsahující 50.000,- Kč, aby Mgr. H. M. z titulu svého postavení jednala ve prospěch Metropolitní univerzity Praha, o. p. s. (bod I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10), v přesně nezjištěné době od 14. 1. 2009 do 22. 1. 2009 předala P. H., radnímu a zastupiteli Městské části Praha ..., obálku s částkou 100.000,- Kč, aby ho utvrdila v podpoře záměru Metropolitní univerzity Praha, o. p. s. (bod II.), v době od začátku roku 2006 do konce roku 2008 si nechala v pěti případech provést různé řemeslné práce ve svém domě v D. a svém bytě v P., jejichž úhradu nechala neoprávněně provést z prostředků Metropolitní univerzity Praha, o. p. s., čímž této společnosti způsobila v prvém případě škodu 5.336,- Kč (bod III.) a v dalších případech škodu v celkové výši 54.915,- Kč (bod IV.), dále od prosince 2006 do prosince 2008 vyplácela v rozporu se zákonem celkem šesti členům správní a dozorčí rady z prostředků Metropolitní univerzity Praha, o. p. s., finanční částky označené jako „cestovné“, ačkoli věděla, že se nejednalo o důvodné náhrady jejich výdajů, a způsobila škodu celkem 1.620.000,- Kč (bod V. 1.), a v době od roku 2001 do června 2009 umožnila vysokoškolské studium osobám, které nehradily na základě jejího rozhodnutí stanovené školné, čímž zkrátila příjem Metropolitní univerzity Praha, o. p. s., o částku v celkové výši 5.926.000,- Kč (bod V. číslo 2 rozhodnutí soudu prvního stupně).
Městský soud v Praze projednal odvolání, která podali jednak obviněná, dále její syn JUDr. M. B. a v její neprospěch státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10. Rozhodl rozsudkem ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 6 To 379/2011, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v odsuzující části výroku o vině pod bodem V. 1. a 2., a ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zákona, v podstatě z velké části převzal skutková zjištění popsaná v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem V. 2 výroku o vině, doplnil popis skutkových okolností, které jsou stručně citovány shora s tím, že obviněná umožněním bezplatného studia způsobila společnosti Metropolitní univerzita Praha, o. p. s., celkovou škodu ve výši 6.166.000,- Kč. Za tento trestný čin a za trestné činy, ohledně nichž zůstal rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 nedotčen, uložil Městský soud v Praze obviněné podle §255 odst. 3 a §35 odst. 1 tr. zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podmíněně odložil podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona na zkušební dobu 4 let. Dále jí uložil podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech, funkce ředitelky, kvestorky či prokuristky právnických osob na dobu 5 let, a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zákona trest propadnutí věci, a to částky 150.000,- Kč, uložené v úschově Obvodního soudu pro Prahu 10. Odvolací soud též rozhodl podle §226 písm. b) tr. ř. a zprostil obviněnou obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 pro skutek popsaný pod bodem V. 1. odsuzujícího výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, v němž byl spatřován jeden z útoků pokračujícího trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zákona. Prezident republiky svým rozhodnutím ze dne 14. 2. 2012, evidovaným pod sp. zn. KPR: 2457/2009, obviněné prominul trest odnětí svobody a zákazu činnosti, a to s účinkem zahlazení (viz č. l. 5993-4 trestního spisu).
Proti usnesení Městského soudu v Praze podala obviněná Mgr. A. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání v rozsahu odsuzující části výroku o vině a výroku o trestu s odůvodněním, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatelka je přesvědčena, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, když rozhodnutí soudů nižších stupňů je zatíženo extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a jejich skutkovým zjištěním, neboť jimi provedené důkazy nesvědčí o tom, že by skutky spáchala. Podle dovolatelky obvodní soud provedl prakticky jednostranně důkazy navržené obžalobou a přitom její obhajobu a jí navržené důkazy nepřipustil, anebo důkazy svědčící v její prospěch deformoval svým výkladem. Řízení trpí neúplností skutkových zjištění kvůli nedostatečnému rozsahu a kvalitě provedeného dokazování, souhrn nepřímých důkazů pak netvoří požadovanou linii a nenarušovanou soustavu, jež by ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti žalovaného jednání. Rozhodnutí je tak založeno na spekulativních úvahách, důkazně zcela nepodložených, jako např. při konstatování ke skutku pod bodem I., že obviněná poznala, že by jí mohla být Mgr. M. při získání pronájmu vhodného objektu užitečná. Přitom však obviněná neměla vůbec žádný zájem o pronájem těchto zcela nevhodných prostor, převod navíc musí odsouhlasit Ministerstvo financí a vláda a o konečné výši nájemného rozhoduje Rada Královéhradeckého kraje, takže zde nebyl důvod k uplácení Mgr. M. Obviněná tašku s obálkou nikdy nedržela, a pro zranění ruky toho ani nebyla schopna. Soudu se nepodařilo prokázat, kdo do tašky předmětnou obálku s penězi vložil, přesto bez jakéhokoli relevantního důvodu za tuto osobu označil obviněnou. Podobně si soud prvního stupně počínal i ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem II. rozsudku, když peníze určené pro jinou osobu, které se neplánovaně dostaly mezi prospekty školy, označil za úplatek pro P. H., radního a zastupitele Městské části Prahy ... Přitom nalézací soud vybudoval svůj závěr na nekonkrétních odposleších telefonních hovorů, kterým přiřkl smysl odpovídající obsahu obžaloby. Též v tomto případě nebyl k uplácení žádný důvod, když P. H. již zájem obviněné dávno podpořil a vzhledem k počtu radních více udělat nemohl. K bodu III. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně dovolatelka uvádí, že uvedené útoky se vůbec nestaly, zakázku na 5 ks rolet platila ze svého a v účetnictví Metropolitní univerzity Praha, o. p. s., žádná faktura na tyto práce není, navíc částka na soudem uváděné faktuře je absurdně vysoká. Zakázku pod bodem IV. 2. téhož výroku o vině dokládá faktura č. .......... K zakázce pod bodem IV. 3. odsuzujícího výroku o vině dovolatelka uvádí, že jí není známé, proč byla spojena s fakturou pro školu. V případech prací a nábytku instalovaných v jejím bydlišti soud pominul a nesprávně vyložil dodatek k pracovní smlouvě obviněné ze dne 14. 4. 2006, podle něhož místo jejího bydliště je i místem výkonu zaměstnání, a na základě rozhodnutí Rady mohla čerpat finanční prostředky zaměstnavatele i na renovaci zařízení své domácnosti. Soud nenašel v dokumentech obstaraných policejním orgánem konkrétní zápis o tomto oprávnění dovolatelky, a pouze z této skutečnosti dovodil, že výpovědi svědků, členů správní rady, jsou nepodložené, vedené snahou jí pomoci. Nejvíce jsou chyby při provádění a vyhodnocování důkazů viditelné v části rozhodnutí odvolacího soudu, týkající se „údajného“ umožnění vysokoškolského studia osobám, které nehradily školné na základě „údajného“ rozhodnutí dovolatelky, čímž mělo dojít ke zkrácení příjmů univerzity. V důsledku takovéhoto jednání však k žádné ztrátě nedošlo, nýbrž se jednalo o ekonomický přínos v řádu desítek milionů korun, jak nakonec potvrdili i představitelé Metropolitní univerzity Praha, o. p. s., jejíž zástupci se proto ani nepřipojili v této věci jako poškození. Navíc o bezplatném studiu rozhodoval statutární orgán a nikoli obviněná. Soudy zcela pominuly, že od počátku fungování školy byly vypracovány „Zásady pro udělování stipendií“, včetně možnosti bezplatného studia. Bezplatné studium bylo na správních radách projednáváno od roku 2001, což členové správní rady potvrdili, když u soudu vypověděli, že o bezplatném studiu rozhodli, a to ústní formou, písemná podoba tohoto rozhodnutí se nedochovala. Dovolatelka vždy postupovala podle rozhodnutí správní rady, vnitřní předpisy byly aktualizovány pozadu. Návrh vzešel z akademické sféry školy a informace o možnosti bezplatného studia byly zveřejňovány v předstihu na úřední desce školy. Oprávnění navrhnout studenta k bezplatnému studiu měla vedle dovolatelky řada dalších osob, smlouvu o bezplatném studiu schvaloval a podepisoval rektor školy. O bezplatném studiu tedy nerozhodovala obviněná, ale správní rada a rektor školy. Bezplatné studium pro určité kategorie studentů je běžné i na jiných soukromých vysokých školách a nikdy nebylo označováno za činnost společensky škodlivou. Dovolatelka poté uvádí jednotlivě ke každému studentu s prominutým školným označeným ve výroku rozsudku důvody pro jejich bezplatné studium, jako např. propagace školy, smlouva s Úřadem průmyslového vlastnictví, příbuzenský vztah k zaměstnanci školy či osobě v jejím orgánu, a u některých uvádí, že tito ke studiu nenastoupili. Dovolatelka uzavírá, že nebylo spolehlivě prokázáno naplnění objektivní ani subjektivní stránky trestných činů, pro které byla odsouzena, a navrhuje proto, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil, a sám ve věci rozhodl, anebo věc přikázal soudu prvního (popř. druhého) stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné Mgr. A. B. vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta argumentovala, že dílčí námitky obviněné, které v rámci dovolání podřadila pod námitku extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními obou soudů a právními závěry, tvořily součást její obhajoby a byly i námitkami odvolacími, jimiž se již nižší soudy podrobně zabývaly. Skutková zjištění soudů mají obsahové zakotvení v provedených důkazech a jejich hodnocení odpovídá hlediskům vyžadovaným v §2 odst. 6 tr. ř. Soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů a na podkladě toho pokládaly obhajobu obviněné za vyvrácenou. Soud učinil na základě svědeckých výpovědí a odposlechů telefonních hovorů správný závěr u jednání pod body I., II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Ohledně bodů III. a IV. téhož výroku o vině státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství nesouhlasila s výkladem obviněné o jejím nároku na investici do vlastního majetku z prostředků univerzity na základě dodatku k pracovní smlouvě. I v případě dalšího místa výkonu práce v bydlišti nebylo stanoveno, že by obviněné kromě mzdy náležela nějaká další náhrada, natož v posuzované formě. Obviněná si musela být vědoma, že takový postup je k tíži hospodaření školy, je v rozporu i s jejími povinnostmi a je prováděn způsobem, že takové příjmy nejsou evidovány jako její příjmy podléhající případnému zdanění. V části týkající se bezplatného studia soud vycházel především z interních předpisů školy. V inkriminované době bylo školné podmínkou pro zápis uchazeče o studium bez ohledu na to, zda se studiem následně započal. Ze žádného ustanovení vnitřních předpisů školy pro žádného studenta, který je uveden ve výroku odsuzujícího rozsudku nevyplývala výjimka z povinnosti hradit školné. Ze záznamů odposlechů telefonních hovorů je zřejmé, že obviněná si byla vědoma, že neplatící studenti jsou mimo oprávnění správní a dozorčí rady, neboť sama v rámci telefonních hovorů upozorňovala, že jde o tzv. VIP studenty a nebylo by vhodné tyto informace šířit. Není pochyb o tom, že zkrácením školného u vyjmenovaných studentů došlo ke způsobení škody, a to bez ohledu na závěry finančních a akreditačních kontrol. Státní zástupkyně nejvyššího státního zastupitelství proto navrhla odmítnout dovolání jako neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněná Mgr. A. B. podala dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinila tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), její dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřuje k nápravě právních vad spočívajících v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Vztahuje se tedy na případy, kdy skutek, jímž je obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona na skutkový stav, který zjistil soud. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, jak byl zjištěn soudem, a nikoli jak průběh skutkového stavu vnímá dovolatel. Napadenému rozhodnutí lze tedy vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem. Dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, tj. takové, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout hodnocení důkazů odlišného od toho, co učinily soudy. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu se tak nelze domáhat změny ve skutkových zjištěních a prosazovat vlastní verzi průběhu skutkového stavu. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou také námitky proti rozsahu dokazování, případně proti zamítnutí návrhu na jeho doplnění. Je třeba připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně s tím, že je učiněn na podkladě výsledků provedených důkazů, jež byly opatřeny v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě, a staly se podkladem rozhodnutí soudu.
S ohledem na uvedený výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který zásadně akceptuje i Ústavní soud (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03), je ze stručné interpretace obsahu poměrně rozsáhlého dovolání obviněné zřejmé, že většina namítaných vad se míjí s obsahem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná se totiž v zásadě domáhá skutkového přezkumu napadených rozsudků, v podstatě setrvává na své obhajobě o oprávněnosti jednání, jež je jí vytýkáno, popř. popírá, že by se dopustila čehokoli protiprávního. Své výhrady zahrnula pod existenci zmiňovaného extrémního rozporu mezi skutkovým zjištěním soudů a obsahem provedených důkazů a přitom odkázala na některá rozhodnutí Ústavního soudu týkající se této problematiky. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že otázkou extrémního nesouladu či rozporu mezi učiněným skutkovým zjištěním a provedenými důkazy se zabývá Ústavní soud při posuzování důvodnosti námitek stěžovatelů v řízení o ústavní stížnosti, a to v případech, pokud shledá porušení základních práv a svobod dotýkajících se principu požadavku spravedlivého procesu a v důsledku takového zjištění musí zasáhnout výjimečně do rozhodnutí obecných soudů. Případy, kdy Ústavní soud takovým způsobem zasáhl do pravomocného rozhodnutí obecných soudů, se týkaly např. věcí, v nichž skutkové zjištění nemělo vůbec žádnou vazbu na provedené důkazy, jestliže z žádného logicky přijatelného způsobu hodnocení důkazů nevyplývalo, tj. kdy se rozhodnutí opíralo o důkazy, které soud hodnotil evidentně v rozporu s jejich obsahem, apod. (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V posuzovaném případě se o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy v žádném případě nejedná, neboť skutková zjištění soudů mají logické zakotvení v určitém okruhu důkazů, s jejichž obsahem tato zjištění korespondují. Soudy sice zaznamenaly rozpory mezi některými důkazy, jež na straně jedné usvědčovaly obviněnou a na straně druhé potvrzovaly její obhajobu, avšak především soud prvního stupně existující nesoulad překlenul úvahami, které nevybočily z rámce požadavku na hodnocení důkazů podle zásad stanovených v §2 odst. 6 tr. ř. Soud prvního stupně velice pečlivě provedl poměrně rozsáhlé důkazní řízení a věnoval se všem zjištěným nesrovnalostem, které z něho vyplynuly. Jeho způsob hodnocení důkazů odpovídá všem zásadám obecné logiky, zcela vyčerpávající a především přesvědčivá argumentace, jíž podpořil své skutkové závěry, svědčí o správnosti všech úvah, které soud v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil. Stejně tak se odvolací soud věnoval uplatněným odvolacím námitkám, a byť stručně, na druhé straně při kvalitě rozsudku soudu prvního stupně, zcela dostatečně se s nimi vypořádal.
S ohledem na ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. je nutno zdůraznit, že pokud dovolání je podáno z jiných než zákonných důvodů a uplatněné dovolací námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, tak dovolací soud není ani oprávněn takové dovolaní přezkoumávat, ale naopak musí je postupem podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout. Nejvyšší soud nemohl přihlížet k těm námitkám obviněné, jež obsahově nenaplňují jak uplatněný dovolací důvod, tak ostatně ani jiný, zákonem předvídaný, důvod dovolání uvedený v §265b tr. ř. V tomto směru lze odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005 atd.), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). V části týkající se jednání pod body I. a II. rozsudku nalézacího soudu jsou skutková zjištění podložena zejména výpověďmi svědků, jimž obviněná poskytovala finanční částky (Mgr. H. M. a P. H.), dalších svědků (D. N., Mgr. P. S., Prof. M. K., PhDr. O. S.) a jejich výpovědi byly v souladu s obsahem záznamů o odposleších telefonních hovorů. Z obsahu těchto důkazů podrobně popsaných na straně 9 až 16 rozsudku soudu prvního stupně učinil soud správný právní závěr o tom, že se obviněná v prvém případě dopustila trestného činu podplácení podle §161 odst. 1 tr. zákona a v druhém případě téhož trestného činu podle §161 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona.
V tomto rozsahu bylo dovolání obviněné podáno z jiného než zákonného důvodu, což by jinak opodstatňovalo postup podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Určitou relevanci lze přiznat těm námitkám dovolání, jejichž podstata směřuje k tomu, že jednání, jak je popsáno pod body III. – V. odsuzujícího výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, resp. ve vztahu k bodu V. citovaného výroku podle odsuzující části výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, nemůže být trestné, neboť k němu byla obviněná oprávněna. V této části však shledal Nejvyšší soud dovolání neopodstatněným.
Soud prvního stupně opět podrobně a přehledně interpretoval podstatnou část provedených důkazů (viz str. 16-20 rozsudku), které usvědčovaly obviněnou z neoprávněného přisvojení si finančních částek představujících hodnotu prací a zboží určených pro její vlastní potřebu ke škodě Metropolitní univerzity Praha, o. p. s., tak, jak jsou popsány v bodech III. a IV. odsuzujícího výroku o vině soudu prvního stupně. Přestože podle obviněnou citovaného dodatku k pracovní smlouvě mohla své zaměstnání vykonávat i ve svém bydlišti, nebyla uvedená výhoda spojena s jakoukoli finanční odměnou odlišnou od mzdy, event. s možností čerpat jiné, např. věcné plnění. Žádná z kompetentních osob nepotvrdila obviněnou tvrzené oprávnění, navíc bylo zjištěno, že jednotlivé faktury schvalovala právě obviněná. Nalézací soud se dostatečně vypořádal s tvrzením některých svědků vypovídajících ve prospěch obviněné s tím, že z listinných důkazů (zápisy ze zasedání správní rady univerzity) vyplynul opak. Logicky soud vyhodnotil důkazy a zejména s přihlédnutím ke způsobu, jakým byly předmětné služby účtovány, označil uvedenou obhajobu za vyvrácenou. Nejvyšší soud se v této části ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, který reagoval na stejnou námitku obviněné, odmítl ji a odkázal na příslušnou část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Jeho způsob hodnocení jednotlivých důkazů je naprosto přesvědčivý a pro závěr o vině obviněné dostačující. Lze dodat, že mj. i způsob fakturace jednotlivých skutků nebyl zcela transparentní tak, aby bylo zjevné, že obviněná subjektivně jednala s vědomím nároku na popsané služby či zařízení.
Přisvědčit nelze ani těm námitkám dovolatelky, které zčásti odpovídajícím způsobem uplatnila proti skutku popsanému v odsuzující části výroku o vině rozsudku odvolacího soudu (původně bod V.2.), neboť i v tomto případě zaujal soud správný právní závěr o tom, že se obviněná dopustila trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zákona. (Přestože odvolací soud nejprve zrušil uvedenou část výroku rozsudku soudu prvního stupně a následně sám rozhodl, v podstatě podpořil a ztotožnil se s veškerými argumenty, které na podporu odsuzujícího výroku použil již nalézací soud, a podrobně zdůvodnil na straně 22-26 rozsudku.) Soudy vycházely především z interních předpisů školy, z nichž vyplynulo, že v inkriminované době bylo zaplacení školného podmínkou pro zápis uchazeče o studium bez ohledu na to, zda se studiem následně skutečně započal. Ze žádného ustanovení vnitřních předpisů školy pro žádného studenta, který je uveden ve výroku odsuzujícího rozsudku nevyplývala výjimka, na jejímž základě by tito studenti nemuseli hradit školné. Soudy svá skutková zjištění dále podpořily výpověďmi četných svědků. JUDr. Z. Č., JUDr. P. H. a JUDr. P. N. vyloučili, že by správní rada o neplatících studentech rozhodovala. Totéž potvrdili i svědkyně PhDr. O. S. a svědek PhDr. P. Š., jen svědkyně Š. H. vyslovila domněnku, že o neplatících studentech rozhodovala správní rada. Svědkyně A. Č. potvrdila, že pokyny k tomu, který student bude studovat zadarmo, jí dávala výlučně obviněná. Svědkyně M. K. vyloučila, že by studijní oddělení samo dojednalo s nějakým studentem smlouvu o bezplatném studiu. Rektor Prof. K. v této souvislosti rezolutně odmítl, že by ve vztahu ke kterémukoli studentu vyjmenovanému v odsuzujícím výroku o vině napadeného rozsudku rozhodl o tom, že může studovat na univerzitě bezplatně, nezastíral však, že tuto možnost v nějakých případech s obviněnou neformálně probíral, jak tomu bylo v případě T. K. Svědek K. Č. potvrdil, že možnost bezplatného studia nebyla součástí dohody uzavřené mezi Úřadem průmyslového vlastnictví a Metropolitní univerzitou Praha, o. p. s., přitom o dřívějším studiu zaměstnanců tohoto úřadu se zmiňují také ing. J. D. a JUDr. V. Z. Soud vycházel i ze záznamů odposlechů telefonních hovorů, ze kterých je zřejmé, že obviněná si byla vědoma, že neplatící studenti jsou mimo oprávnění správní a dozorčí rady, které nemohly platně ignorovat schválené a závazné základní předpisy školy týkající se mj. i povinnosti zaplatit školné. Sama obviněná v rámci odposlechnutých telefonních hovorů upozorňovala, že jde o tzv. VIP studenty a nebylo by vhodné to šířit.
Za tohoto stavu je namístě závěr, že skutková zjištění soudů mají i v tomto případě odpovídající logické zakotvení v těch důkazech, které byly provedeny a které svým obsahem pokrývají celý okruh okolností rozhodných pro posouzení viny obviněné. Při hodnocení provedených důkazů soudy nijak nevybočily z mezí zásady volného hodnocení důkazů. Pokud obvodní soud zamítl návrh obviněné na doplnění dokazování zejména o výslechy svědků R. B., Prof. M. B., Prof. JUDr. J. D, Bc. V. K., ing. J. R., ing. L. T., JUDr. M. Z., odůvodnil své rozhodnutí tím, že dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu a skutkový stav věci potřebný pro rozhodnutí byl již spolehlivě zjištěn. K tomu Nejvyšší soud dodává, že je zcela na úvaze soudů, zda vyhoví důkazním návrhům stran a jakou „váhu“ tomu kterému důkazu přisoudí, resp. jak budou rozpory mezi jednotlivými důkazy hodnotit. Soudy nemají povinnost provést veškeré stranami navržené důkazy, jestliže zamítnutí návrhů na doplnění dokazování odůvodní a z provedených důkazů je možné učinit závěr o vině obviněné/ho (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 364/05). Případné námitky založené na dodatečném provedení těchto důkazů proto nelze považovat za dovolací důvod, jak bylo již vyloženo.
Obviněná ve svém dovolání v podstatě zopakovala námitky, které předtím uplatnila již v řízení před nižšími soudy a to v rámci své obhajoby případně v odvolání. Soudy obou stupňů se jimi v odůvodnění svých rozsudků v dostatečné míře zabývaly a správně se s nimi vypořádaly. V souladu s dosavadní judikaturou proto Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné Mgr. A. B. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tř. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck Praha). Mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. září 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová