ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1034.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 1034/2012-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. září 2012 o dovolání, které podal obviněný J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 3 To 720/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě, pod sp. zn. 8 T 153/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 7. 2011, č. j. 8 T 153/2007-1136, byl obviněný J. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (ad 1), trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zákona (ad 2) a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zákona (ad 3), za které byl odsouzen podle §211 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán uhradit poškozenému NLB Factoring, a. s., Ostrava - Moravská Ostrava, Gorkého č. 3037/2, škodu ve výši 589.036,08 Kč s tím, že podle §229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 3 To 720/2011, tak, že z podnětu obou odvolání napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. ve věci nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku (ad 1), trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zákona (ad 2) a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zákona (ad 3) a odsoudil jej za tyto trestné činy a sbíhající se trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově ze dne 27. 8. 2010, sp. zn. 104 T 6/2009, podle §211 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově ze dne 27. 8. 2010, sp. zn. 104 T 6/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na uvedený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán uhradit poškozenému NLB Factoring, a. s., Ostrava - Moravská Ostrava, Gorkého č. 3037/2 škodu ve výši 589.036,08 Kč s tím, že podle §229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle zjištění krajského soudu se obviněný uvedených tří trestných činů dopustil tím, že:
1. jako jednatel obchodní společnosti JKV TRANSPORT, spol. s r. o., se sídlem Petřvald, Závodní 1837, který dne 22. 10. 2004 v O. na ulici P., v pobočce Českomoravské záruční a rozvojové banky, a. s., uzavřel smlouvu o úvěru č. …, jejímž předmětem bylo poskytnutí účelově vázaného úvěru ve výši 2.000.000,- Kč, jenž měl být nejméně z 60% použit na nákup soustruhu značky MT 54 CNC, poté, co byla na základě kupní smlouvy na dodávku soustruhu dne 8. 11. 2004 poukázána na účet prodávajícího J. Š. částka kupní ceny soustruhu ve výši 1.430.000,- Kč, odstoupil od kupní smlouvy, přičemž když mu J. Š. v listopadu 2004 vrátil částku 1.430.000,- Kč, v rozporu s článkem VII odstavec 1 obchodních podmínek coby statutární orgán příjemce úvěru o těchto skutečnostech neinformoval banku, částku 1.430.000,- Kč nevrátil ani ji nepoužil k zakoupení jiného soustruhu téhož typu, ale ponechal si ji, čímž takto vznikla Českomoravské záruční a rozvojové bance, a. s., se sídlem Praha 1, Jeruzalémská 964/4, škoda ve výši 1.430.000,- Kč;
2. jako jednatel společnosti JKV Transport, spol. s r. o. v O., při vědomí obsahu čl. II. odst. 3 Všeobecných podmínek ke smlouvě o provádění regresního factoringu pohledávek č. …, kterou jako jednatel shora uvedené společnosti uzavřel dne 7. 5. 2003 se společností NLB Factoring CZ a. s., spočívajících mimo jiné v tom, že předmětem faktoringu nesmějí být pohledávky způsobilé k započtení s pohledávkou odběratele, v úmyslu získat majetkový prospěch, zatajil před NLB Factoring CZ a. s. i záporný stav bilance své společnosti a dále ve dnech 23. 8. 2004 až 12. 10. 2004 vystavil pro odběratele SANTA TRANS s. r. o. faktury č. …, …, …, …, …, …, …, …, …, …, …, …, …, …, …, … za provedenou dopravu v celkové hodnotě 626.696.90,- Kč a současně tytéž faktury opatřené cestovními doložkami předložil na základě smlouvy o provádění regresního faktoringu pohledávek NLB Factoring CZ a. s. k uhrazení faktoringu a přesto, že tyto pohledávky byly v době od 7. 9. 2004 do 13. 10. 2004 NLB Factoring CZ a. s. společnosti JKV Transport s. r. o. uhrazeny ve výši 498.585,- Kč, provedl dne 15. 12. 2004 bez vědomí NLB Factoring CZ a. s. jejich zápočet oproti pohledávkám SANTA TRANS s. r. o. a následně na základě smlouvy o zpětné cessi ze dne 17. 12. 2004 uzavřené mezi JKV Transport s. r. o. a NLB Factoring CZ a. s. byly převedeny tytéž pohledávky SANTA TRANS s. r. o. z NLB Factoring CZ a. s. na JKV Transport s. r. o. s tím, že tyto budou NLB Factoring CZ a. s. společností JKV Transport s. r. o. uhrazeny z vinkulace z pojistné události Českou pojišťovnou, k čemuž nedošlo, neboť příkaz k úhradě u České pojišťovny obžalovaný jednostranně zrušil, s tím, že pohledávku vůči NLB Factoring má vyrovnánu, takže peníze byly vyplaceny JKV Transport s. r. o., čímž způsobil poškozené společnosti NLB Factoring CZ a. s. škodu ve výši 498.558,- Kč;
3. jako jednatel společnosti JKV Transport, spol. s r. o., v O., při vědomí obsahu čl. II odst. 3 Všeobecných podmínek ke smlouvě o provádění regresního factoringu pohledávek č. …, kterou jako jednatel shora uvedené společnosti uzavřel dne 7. 5. 2003 se společností NLB Factoring CZ a. s., spočívajících mimo jiné v tom, že předmětem faktoringu nesmějí být pohledávky způsobilé k započtení s pohledávkou odběratele, v úmyslu získat majetkový prospěch zatajil před NLB Factoring CZ a. s. i záporný stav bilance své společnosti a dále ve dnech 16. 12. 2004 do 3. 1. 2005 vystavil pro odběratele SANTA TRANS s. r. o. faktury č. …, …, … a … na celkovou částku 113.097,90 Kč a tytéž faktury opatřené již cessními doložkami předložil na základě smlouvy o provádění regresního faktoringu pohledávek NLB Factoring CZ a. s., k uhrazení faktoringu a přesto, že tyto pohledávky byly ze strany NLB Factoring a. s., v době od 17. 12. 2004 do 5. 1. 2005 společnosti JKV Transport s. r. o. uhrazeny ve výši 90.478,08 Kč, provedl dne 22. 2. 2005 bez vědomí NLB Factoring CZ a. s., jejich zápočet oproti pohledávkám SANTA TRANS s. r. o. čímž způsobil NLB Factoring CZ a. s. škodu ve výši 90.478,08 Kč.
Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. René Gemmela dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 2, 5 tr. zákoníku by se mohl dopustit pouze tehdy, pokud by od příslušné banky přijal z titulu úvěru finanční prostředky, které by nepoužil na koupi soustruhu, pro kterou byl úvěr určen. S prodávajícím uzavřel řádnou kupní smlouvu, kterou včetně znaleckého posudku k ocenění kupovaného soustruhu předložil bance. Banka úvěr poskytla tak, že peníze převedla na účet prodávajícího. Podávající J. Š. mu však soustruh nedodal, proto on od smlouvy odstoupil. Peníze, které mu po odstoupení od smlouvy Š. vyplatil (obviněný však nadále tvrdí, že je neobdržel, neboť si je ponechala A. D.), jsou jinými penězi než těmi, které byly převedeny na účet J. Š.. Peníze jsou věci genericky určené a vlastnictví k nim přechází současně s jejich držbou. O trestný čin úvěrového podvodu by se mohlo jednat jen tehdy, pokud by se na celé proceduře předem domluvil s J. Š., což se však nestalo, a ani mu to není kladeno za vinu. Proto skutek popsaný v rozsudku odvolacího soudu nemůže být trestným činem.
Jednání popsané v bodě 2. rozsudku by mohlo být posouzeno jako podvodné pouze za podmínky, že by věřitel SANTA TRANS, s. r. o., měl vůči společnosti JKV TRANSPORT, spol. s r. o. existující a splatné pohledávky, které by byly k započtení způsobilé oproti pohledávkám vyplývajícím z předmětných faktur a současně za podmínky, že by zpětné postoupení pohledávek od faktoringové společnosti provedl s cílem zaplacenou úplatu nevrátit a vinkulaci pojistného zrušit. Úmysl zaplacenou částku faktoringové společnosti nevrátit a zrušit vinkulaci by musel mít před uzavřením smlouvy o zpětném postoupení pohledávek. Žádný takový úmysl neměl a ani mu není kladen za vinu. Zápočet provedený dne 15. 12. 2004 mezi společností JKV TRANSPORT spol. s r. o. a SANTA TRANS, s. r. o., není platný, protože druhá společnost neměla vůči první žádné existující splatné pohledávky. Bylo věcí faktoringové společnosti, že se rozhodla ke zpětnému postoupení pohledávek a nikoli k vymáhání pohledávek za společností SANTA TRANS, s. r. o., a že si nesjednala dostatečné právní záruky k tomu, aby jí byla uhrazená částky vyplacena z pojistného plnění. Pokud byl obviněný po zpětném postoupení pohledávek v důsledku ekonomické situace společnosti JKV TRANSPORT, spol. s r. o., nucen zrušit vinkulaci a pojistné plnění použít k úhradě jiných závazků, aniž by měl takový úmysl předem, nemůže být jeho jednání posouzeno jako podvodné.
Ani v bodě 3. rozsudku nemůže jít o trestný čin podvodu, jelikož společnost SANTA TRANS, s. r. o., neměla vůči společnosti JVK TRANSPORT, spol. s r. o., splatné a k započtení způsobilé pohledávky, a tudíž je zápočet ze dne 22. 2. 2005 neplatný.
Společnosti NLB Factoring CZ, a. s., žádná škoda nevznikla. Je přesvědčen, že tato společnost předmětné pohledávky v probíhajícím soudním řízení od společnosti SANTA TRANS, s. r. o., v celém rozsahu vymůže.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření sdělil, že obviněnému nelze v jeho námitkách přisvědčit.
Námitka „odlišných“ peněz vrácených svědkem Š. od původně poskytnutého úvěru je logicky chybná. Obviněný uzavřel smlouvu o nákupu stroje s osobou, která ho fakticky ani právně nevlastnila. To před bankou poskytující úvěr zatajil a takto úvěr podvodně vylákal, neboť v opačném případě by mu žádný úvěr neposkytla. Na základě takto uzavřené - potažmo neplatné - kupní smlouvy byl obviněnému poskytnut bankovní účelově limitovaný úvěr na úhradu v té době neexistujícího zboží. Svědek Š. prostředky poskytnuté bankou jako kupní cenu stroje poukázal zpět obviněnému, jehož povinností bylo peníze bance vrátit, protože nebylo možné realizovat účel, na který byl úvěr poskytnut. To obviněný neučinil a peníze použil na jiné účely. Tím se na úkor úvěrující banky obohatil o částku 1.340.000,- Kč.
K bodům 2. a 3. rozsudku obviněný na rozdíl od zjištění soudu tvrdí, že ze strany společnosti SANT TRANS, s. r. o., neexistovaly splatné pohledávky vůči firmě JKV TRANSPORT, spol. s r. o., za niž jednal. Pokud by tomu tak bylo, vůbec by nemohlo dojít mezi těmito dvěma ekonomickými subjekty k zápočtu vzájemných závazků a pohledávek, zatímco ve skutečnosti k obviněným navrženému zápočtu došlo. Tím obviněný získal pro firmu JKV TRANSPORT, spol. s r. o., majetkový prospěch v tom smyslu, že snížil výši závazků této společnosti vůči věřitelům. Pokud však současně tytéž faktury předal faktoringové společnosti, od níž potom obdržel sjednanou úhradu, bezdůvodně se obohatil (resp. svou firmu) právě o částky uhrazené společností NLB Factoring CZ, a. s., na základě faktoringové smlouvy, neboť faktoringová společnost nemohla inkasovat u firmy SANTA TRANS, s. r. o., faktury, které již byly započteny oproti závazkům firmy JKV TRANSPORT, spol. s r. o. Takovou machinaci nemohl obviněný realizovat bez rozmyšlení. Muselo se jednat o promyšlený postup ve formě řady na sebe navazujících úkonů, jež v konečném důsledku vedly k obohacení firmy JKV TRANSPORT, spol. s r. o.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Udělil souhlas k tomu, aby navrhované rozhodnutí učinil Nejvyšší soud za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a aby v neveřejném zasedání dovolací soud rozhodl i v případě jeho odlišného stanoviska [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 3 To 720/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují v něm uplatněné dovolací důvody.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S přihlédnutím k výše uvedeným východiskům lze učinit poznatek, že v dovolání obviněného za deklarovanému dovolacímu důvodu [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] formálně odpovídající lze pokládat jen námitky, které uplatnil vůči právnímu posouzení skutku popsanému pod bodem 1. rozsudku odvolacího soudu, neboť jeho argumentace, která má zpochybnit správnost právního posouzení skutků uvedených v bodech 2. a 3. téhož rozsudku, je primárně založena na odlišných skutkových základech (tvrzení o neexistenci splatných a započtení způsobilých pohledávek), skrze ně (následně) obviněný tvrdí neudržitelnost právních závěrů odvolacího soudu.
Ve shodě s posouzením věci státním zástupcem nemůže ani dovolací soud důvodnosti právních námitek obviněného, které vznesl vůči právnímu posouzení skutku v bodě 1. rozsudku odvolacího soudu, přisvědčit.
Odvolací soud učinil právní závěr, že obviněný jednáním popsaným ve výroku jeho rozsudku (a rozvedeným v jeho odůvodnění) naplnil zákonné znaky zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku tím, že „bez souhlasu věřitele použil prostředky získané účelovým úvěrem na jiný než určený účel a způsobil tak značnou škodu“ (tzv. právní věta výrokové části rozsudku). Skutkový podklad pro tento právní závěr shledal odvolací soud jednak ve výše uvedeném popisu skutku (výroková část rozsudku) a dále skutkových zjištěních, která uvádí na str. 10-11 svého rozsudku v souvislosti s rekapitulací těchto zjištění při odůvodňování právního posouzení skutku. Zde mimo jiné odvolací soud zdůraznil, že k převedení peněz na účet prodávajícího bankou dne 8. 11. 2004 došlo na podkladě kupní smlouvy ze dne 22. 10. 2004, dle níž měl být prodávající svědek Š. „ vlastníkem uvedeného stroje (č. l. 29), byť z jeho výpovědi vyplynulo, že nikdy uvedený stroj nevlastnil, o čemž dokonce podle něj věděl i obžalovaný“. Po odstoupení JKV TRANSPORT, s. r. o., od smlouvy „od 9. 11. 2004 došlo k postupnému vracení finančních prostředků JKV TRANSPORT, s. r. o.“. Podle skutkového zjištění odvolacího soudu „peníze byly předány prostřednictvím obžalovaného i svědkyně D. po částech zpět společnosti JKV TRANSPORT, s. r. o.“ , Obviněný se jako jednatel - statutární orgán, měl (str. 10 rozsudku) „v souladu s obsahem uzavřené smlouvy o účelovém úvěru a obchodních podmínek“ zajímat o to, zda tyto prostředky „byly vráceny a také měl o situaci informovat banku “. Podle zjištění soudu však „naopak v době, kdy neplnil podmínky uzavřené úvěrové smlouvy a nesplácel, při osobním jednání uváděl nepravdivé informace“. S poukazem na výpovědi svědků T., Š. a D. činí odvolací soud závěr, že „obžalovaný jednal a podepsal účelový úvěr toliko proto, aby získal finanční prostředky, neboť ekonomická situace jeho společnosti nebyla dobrá“. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním obsaženým ve výrokové části rozsudku, kde je mimo jiné konkrétně odkazováno na rozpor jednání obviněného s článkem VII odst. 1 obchodních podmínek, tvořících součást uzavřené úvěrové smlouvy, a ve vztahu k těmto zjištěním uvedeným způsobem rozvedených v odůvodnění rozsudku, vyjadřuje odvolací soud naplněnost zákonných znaků zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku na str. 11 svého rozsudku. Konkrétně činí závěr, že „bylo prokázáno, že obžalovaný použil prostředky získané účelovým úvěrem k jinému, než určenému účelu a způsobil tak značnou škodu, neboť ani z uzavřené smlouvy nevyplynulo, že by mohl finanční prostředky použít k jinému účelu, než pro ten, který byl přímo ve smlouvě stanoven“. Současně reaguje i na obviněným v dovolacím řízení opětovně uplatněnou námitku, když uzavírá, že „nelze souhlasit s názorem obžalovaného v tom, že pokud účelově vázané prostředky byly zaslány za účelem realizace kupní smlouvy na účet svědka Š., který měl dle kupní smlouvy dodat předmětný stroj, přičemž následně došlo k odstoupení od smlouvy a finanční prostředky byly tímto vráceny JKV TRANSPORT, s. r. o., že se již nejednalo o finanční prostředky z tohoto úvěru, a že s nimi mohl obžalovaný naložit způsobem, o kterém rozhodl, zejména, když o nastalé situaci ani banku, tj. věřitele, neinformoval“, a když odkazuje na obsah ujednání v obchodních podmínkách, které svědčí o opaku. S odkazem na uvedené pasáže napadeného rozsudku Nejvyšší soud uzavírá, že odvolací soud se zcela dostatečným způsobem s odvolacími námitkami obviněného, které se obsahově kryjí s dovolacími námitkami uplatněnými vůči bodu 1. výroku napadeného rozsudku, vypořádal a přesvědčivým způsobem důvodnost právního posouzení skutku obviněného v podobě zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku vyložil. V dovolání obviněného k tomuto bodu uplatněné námitky je proto třeba pokládat za zjevně neodůvodněné.
Pokud jde o právní kvalifikaci skutků pod body 2. a 3. napadeného rozsudku, již výše dovolací soud uvedl, že obviněný namítá, že mezi společnostmi SANTA TRANS, s. r. o., a JVK TRANSPORT, spol. s r. o., neexistovaly splatné a k započtení způsobilé pohledávky. Tímto tvrzením se však dostává do rozporu se skutkovým zjištěním odvolacího soudu, neboť ten ve svém rozsudku zjišťuje skutkový stav právě opačný, jak ostatně explicitně plyne ze str. 13 napadeného rozsudku ( „.. zejména z listinných důkazů, bylo možno dovodit, že mezi společnostmi JKV s. r. o. a SANTA TRANS, s. r. o. vzájemné pohledávky existovaly. Na takovém závěru nemůže změnit ničeho ani to, že civilní soudy akceptovaly tuto skutečnost toliko jako nespornou.“ ). Odvolací soud pak zaujímá stanovisko i k důsledkům, které na posuzovanou věc dle něj má zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1504/2008 nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2011, sp. zn. IV ÚS 670/2009. Na tomto místě proto přísluší připomenout (viz shora), že dovolací soud je vázán skutkovým stavem, jak ho zjistily soudy v napadených rozhodnutích a toliko vztahu k těmto zjištěním je oprávněn posuzovat správnost právní kvalifikace skutku v případě, že dovolatel uplatní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak se stalo ve věci posuzované. Proto toliko ve vztahu ke skutkům, jak jsou popsány ve výroku napadeného rozsudku a posléze rozvedeny i v jeho odůvodnění na str. 12-14, může Nejvyšší soud v dovolacím řízení vyslovovat své právní závěry týkající se právního posouzení skutku soudy nižších stupňů. Podstatné dle odvolacího soudu pro právní posouzení věci je i zjištění, že „v daných případech byly vystavovány duplicitní faktury specifikované ve výrocích rozsudku pod body 2, 3, tj. jedny s cessní a jedny bez cessní doložky, a to s úmyslem získat tyto finanční prostředky jednak ze strany NLB Factoring CZ, a. s., před dobou jejich splatnosti a také tímto způsobem docílit i možnosti započítat vzájemné pohledávky se společností SANTA TRANS, s. r. o., k čemuž došlo. Podstatné je tedy to, že obžalovaný, jako statutární orgán, tedy jednatel společnosti JKV, s. r. o. o těchto skutečnostech věděl, neboť faktury podepisoval a v rozporu se smlouvou a Všeobecnými podmínkami, společnosti NLB Factoring, a. s., skutečnost o vzájemných pohledávkách neoznámil a nechal si v prvním i druhém případě faktoring uhradit, a to v prvním případě i přes smlouvu o zpětné cessi“. Skutková zjištění, která odvolací soud učinil, umožňují dovodit, že „obžalovaný takto společnost NLB Factoring, a. s., uvedl v omyl a postupoval tak v úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky, zejména když ji ani neinformoval o finančním stavu své společnosti. Mezi jednáním obžalovaného a vzniklým následkem, tj. škodou, která společnosti NLB Factoring, a. s., vznikla, bylo možno dovodit příčinnou souvislost, kterou bylo možno pokrýt zaviněním formou úmyslu přímého“. Z těchto důvodů „bylo jednání obžalovaného kvalifikováno jako trestný čin podvodu, byť nesprávně jako dva tyto trestné činy podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., byť mělo být správně kvalifikováno pod body 2, 3, jako jeden pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.“.
Obviněný nezpochybňuje uvedené právní závěry ve vztahu ke skutkovým zjištěním, která odvolací soud učinil, nýbrž přichází s odlišnou verzí skutkového stavu, kterou požaduje kvalifikovat jako jednání nenaplňující znaky trestného činu. Tím ovšem z možností, které mu dovolání jako mimořádný opravný prostředek určený k nápravě taxativně vymezených vad pravomocných rozhodnutí vymezených v ustanovení §265a odst. 1, 2 tr. ř., či vyjmenovaných vad řízení jim předcházejících, poskytuje, evidentně vybočuje.
Pokud se týká právní argumentace, která je obsažena v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, pak za nepřípadný je možno pokládat toliko odkaz uvedeného soudu na ustanovení §114 odst. 2 tr. zákoníku, v případě skutků pod body 2. a 3. rozsudku již proto, že zde popsané skutky obviněného byly posouzeny podle trestního zákona (nelze proto argumentovat ustanovením zákona pozdějšího, tj. trestního zákoníku, který nebyl u těchto skutků aplikován z hlediska viny; ve vztahu k uvedeným bodům rozsudku byl aplikován pouze v důsledku nutnosti ukládání souhrnného trestu za nejpřísněji trestný čin vymezený v bodě 1. rozsudku). V případě skutku pod bodem 1. je poukaz na ustanovení §114 odst. 2 tr. zákoníku nedůvodný proto, že zločin úvěrového podvodu (stejné však platí i v případě bodů 2. a 3. rozsudku o trestném činu podvodu podle §250 tr. zák.) není trestným činem s tzv. omezeným okruhem pachatelů, ohledně něhož, je-li konkrétním nebo speciálním subjektem podle určitého ustanovení zvláštní části trestního zákoníku právnická osoba, přináší řešení spočívající v tom, že „postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná“ , odvolacím soudem zmiňované ustanovení §114 odst. 2 tr. zákona. Tento dílčí nedostatek však nevyvolává nesprávnost právního závěru o trestní odpovědnosti obviněného trestným činem úvěrového podvodu podle §211 odst. 2, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, neboť ostatní vývody odvolacího soudu, opřené o ustanovení občanského zákoníku či obchodního zákoníku, která na str. 8 svého rozsudku uvádí, jsou vývody správnými.
Veškeré uvedené skutečnosti vedou k poznatku, že ve vztahu k bodu 1. napadeného rozsudku uplatil obviněný ve svém dovolání uvedené námitky zjevně neopodstatněně, ve vztahu k bodům 2. a 3. rozsudku pak způsobem, který nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. září 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý
Vypracoval:
JUDr. Ivo Kouřil