ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1052.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 1052/2012-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. září 2012 o dovolání, které podal obviněný J. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 4 To 12/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 39/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 12. 1. 2011, č. j. 61 T 39/2011-328, byl obviněný J. B. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že
dne 13. 6. 2011 v době kolem 15.30 hod. v obci K., okres K., Zlínský kraj, v kuchyni rodinného domu na ulici N., kde přebýval u majitelky domu poškozené M. V., po předchozí společné konzumaci alkoholu, v podnapilém stavu z důvodu hlasitého slovního projevu poškozené, který mu vadil, a na který nejdříve reagoval slovy „ať je ticho, že ji praští po tom rypáku“, na což poškozená stojící obličejem k lednici nereagovala a stále hlasitě nadávala, což vedlo obžalovaného k tomu, že přistoupil k sekretáři, u kterého otevřel jednu ze zásuvek, ze které vyjmul dřevěnou paličku na maso, se kterou se přiblížil zezadu k poškozené a opakovanými údery vysoké intenzity směřující do týlní, levé spánkové - temenní krajiny, případně i do obličejové části lebky v levé lícní krajině (kdy poranění a zlomeniny obličejové části lebky vlevo mohly vzniknout i intenzivními opakovanými údery pěstí obžalovaného, případně tím, že ji obžalovaný opakovaně narazil levou polovinou obličeje do desky stolu či jiné pevné podložky) udeřil poškozenou, kterou rovněž bodl kuchyňským nožem do zad, kdy jí tímto útokem způsobil mnohočetné tříštivé zlomeniny klenby lební v oblasti levé spánkové temenní krajině s linií lomu pokračujícím do krajiny týlní, tříštivé zlomeniny spodiny lební v oblasti levé a střední lební jámy lební s linií lomu pokračujícího podél levého malého křídla kosti klínové směrem k tzv. Tureckému sedlu, rozsáhlé zlomeniny obličejové části lebky vlevo s odlomením okraje levé očnice s rozsáhlým zhmožděním měkkých pokrývek lebních a dále bodně řezné poranění vzniklé nejméně dvakrát opakovaným užitím bodně řezného nástroje pronikajícím do dutiny hrudní v délce 17 – 19 cm pod trnem 7. krčního obratle vlevo od středové roviny těla v šířce 3 cm a hloubkou bodného kanálu 10,5 cm probíhajícím v blízkosti poplicnice a vniknutí bodně řezného nástroje do dutiny hrudní v oblasti 7. mezižebří s protětím levého dolního plicního laloku a hrudní srdečnice v celé šíři její sestupné části spojené s intenzivním krvácením do dutiny hrudní, kdy bezprostřední příčinou smrti poškozené bylo rozhmoždění mozku při mnohačetných tříštivých zlomeninách klenby a spodiny lební s konkurujícím druhým smrtelným poraněním, a to s prakticky úplným přetnutím hrudní srdečnice, když po několika hodinách po činu v úmyslu zahladit stopy poškozenou odtáhl ke vchodovým dveřím domu a zasunul hlavou dolů do vodovodní šachty, kterou zajistil železným poklopem, který zatřel vazelínou a pokryl novinami a kobercem, aby tak zabránil jak nálezu, tak i pachu z mrtvého rozkládajícího se těla poškozené, když posléze opakovaně interiér domu uklidil a vymyl, aby zahladil stopy násilí a odstranil krev, kterou bylo místo činu velmi silně potřísněno, přičemž vražedné nástroje (nůž a paličku na maso) a další věci potřísněné krví vyhodil do popelnice před domem, popř. spálil v kamnech a na dvoře domu.
Za tento zločin byl odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné protialkoholní léčení v ústavní formě. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Krajské pobočce pro Zlínský kraj, na náhradě škody částku 1.229,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci. Rozsudkem ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 4 To 12/2012, podle §258 odst. 1 písm. e) odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině a náhradě škody odsoudil podle §140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou a podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku obviněnému uložil ochranné protialkoholní léčení v ústavní formě.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný jak prostřednictvím ustanovené obhájkyně JUDr. Evy Duškové, tak prostřednictvím zvoleného obhájce Mgr. Emanuela Fuchse dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění dovolání zpracovaného JUDr. Evou Duškovou namítl, že skutek, jímž byl uznán vinným, a jenž je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v jeho odůvodnění, nevykazuje všechny zákonné znaky zločinu vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, jak byl právně posouzen soudy obou stupňů. Obviněný uvádí, že nejednal v úmyslu usmrtit poškozenou a tento úmysl poškozenou usmrtit mu ani nebyl prokázán. Oba soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces tím, že neprovedly jím navrhované důkazy. Nevybavuje si, že by poškozené ublížil a popsaného skutku se dopustil. Když poškozenou následně druhý den nalezl v kuchyni na zemi, byl v šoku a jeho následné jednání bylo zkratovité. Udělal chybu a tohoto jednání upřímně litoval. Jeho rozumové schopnosti nevykazují známky narušenosti a sklony k trestnému jednání, i dle znaleckých posudků má příznivou osobnostní strukturu a schopnost vést uspokojivý život při dodržení abstinence. Soudům vytýká, že dokazování nebylo doplněno o výslech navržených svědků, neproběhla rekonstrukce události na místě samém, nebyl vyhotoven znalecký posudek na jeho zdravotní stav, ač právě pro nepříznivý zdravotní stav nemohl skutek, který je mu kladen za vinu, spáchat. Odsuzující rozhodnutí neobsahuje skutkové okolnosti, z nichž by bylo zřejmé, jakým konkrétním způsobem jednal úmyslně usmrtit poškozenou s rozmyslem, jak takový úmysl s rozmyslem dal najevo a v čem toto úmyslné usmrcení s rozmyslem spočívalo, resp. zda dosahovalo potřebné intenzity. Z hlediska naplnění znaků subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákona je podstatné, aby pachatel jiného úmyslně usmrtil. Úmysl pachatele, ať přímý či nepřímý, musí směřovat ke způsobení smrti, vůle ve formě chtění či srozumění musí směřovat ke způsobenému následku (smrti), nestačí zjištění, že pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo jiné osobě smrt. V jeho případě nebylo zjištěno, že se na čin (vraždu) jakkoli připravoval, neměl úmysl ani vůli poškozenou usmrtit.
Rozhodnutí odvolacího soudu dle obviněného „spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku, na skutkový stav, který soud zjistil, tj. že jsem se jednání nedopustil, aplikoval hmotné právo, tj. TrZ.“ Skutkový stav zjištěný soudem nenaplňuje zákonné znaky zločinu vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným. Vrchní soud, který projednával odvolání obviněného, v němž na nesprávnost právního posouzení skutku upozorňoval, uvedenou vadu rozsudku soudu prvního stupně neodstranil, ačkoliv tak měl a mohl učinit.
Závěrem tohoto dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud z jeho podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, č. j. 4 To 12/2012-383, ze dne 13. 3. 2012 a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení (správně rozsudek). Z písemného podání obhájkyně (č. l. 452) vyplynulo, že obviněný požaduje projednání dovolání ve veřejném zasedání.
V odůvodnění dovolání zpracovaného Mgr. Emanuelem Fuchsem obviněný uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v obecné rovině naplněn tím, že soudy obou stupňů, při nikoli zcela dostatečném zjištění některých skutečností, majících zásadní význam pro právní kvalifikaci jednání obviněného, nedbaly dostatečně zásad trestního řízení týkajících se hodnocení důkazů, a odvolací soud pak neodstranil některé vady řízení předcházejícího. V daném směru obviněný vytýká, že již v přípravném řízení nebyly provedeny pro zjištění skutkového stavu nezbytné důkazy, že některé důkazy provedené v hlavním líčení trpěly vadami, pro které nebyly schopny podat objektivní a úplný obraz o osobnosti obviněného, některé důkazy nebyly provedeny vůbec, případně byl jejich význam bagatelizován a některá tvrzení obhajoby nebyla prověřena. Ve svých důsledcích toto vedlo k nesprávnému a neúplnému zjištění skutkového stavu soudem prvního stupně a následně pak k nesprávnému rozhodnutí ve věci. Odvolacím soudem pak nebyla věnována dostatečná pozornost tvrzením obhajoby ani vadám v postupu orgánů činných v trestním řízení jak v předprocesním, tak procesním stadiu věci, čímž došlo k (nesprávnému) potvrzení rozsudku ohledně právní kvalifikace jednání obviněného.
V další části odůvodnění dovolání (V.) namítá obviněný, že neprovedením dalších důkazů bylo v podstatném rozsahu zkráceno jeho právo na obhajobu a poukazuje i na písemné vyjádření matky obviněného k jeho osobě, které přikládá k dovolání.
Závěrem tohoto dovolání obviněný navrhl („s výhradou podrobnějšího doplnění argumentace k jednotlivým názorům odvolatele“), aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. 4 To 12/2012, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. 61 T 39/2011 a za současného přikázání věci jinému senátu podle §265 l odst. 3 tr. ř. vrátil věc Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že v podání zpracovaném Mgr. Emanuelem Fuchsem více méně pouze polemizuje se způsobem, jak soudy hodnotily provedené důkazy, resp. návrhy obviněného na provedení důkazů dalších. Vůbec se nezabývá hmotně právním posouzením věci a jeho námitky tudíž neobsahují žádné tvrzení, jež by mohlo naplnit deklarovaný dovolací důvod. Výhrady obviněného směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění, které se pokouší zpochybnit a teprve z takto budovaných odlišných skutkových východisek hodlá vyvozovat závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Mimoto uplatňuje námitky, které byly součástí jeho dřívější obhajoby a jimiž se na základě jeho řádného opravného prostředku zabýval již soud druhého stupně.
V podání zpracovaném JUDr. Evou Duškovou namítá obviněný, že skutkový stav zakotvený v rozhodnutí soudu prvního stupně nekoresponduje se znaky zákonné podstaty zločinu podle §140 odst. 2, 3 písm. i) tr. zákoníku, což dle státního zástupce formálně vyhovuje zvolenému důvodu dovolání, avšak uplatněná námitka není opodstatněná. Jak již vysvětlil soud druhého stupně, krajský soud velmi pečlivě vyhodnotil skutková zjištění z hlediska rozhodných znaků skutkové podstaty citovaného deliktu - zejména rozmyslu charakterizujícího úmyslné usmrcení poškozené - a důvodně dospěl ke zjištění, že znaky tohoto zločinu skutečně obviněný svým jednáním naplnil. Tento závěr soud velmi podrobně a přesvědčivě odůvodnil. Tato námitka nemůže být posouzena jako důvodná. Ostatní argumenty (např. poukazování na zdravotní stav obviněného se vymykají zvolenému důvodu dovolání a jsou tedy z hlediska dovolání irelevantní.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci obsahuje dle státního zástupce nadbytečný výrok o uložení ochranného léčení obviněnému, neboť tento výrok z rozsudku nalézacího soudu nebyl odvolacím soudem zrušen. Nejedná se však o vadu, kterou by obviněný napadl dovoláním. Jde o pochybení zcela formální povahy, které na faktické postavení obviněného nemá prakticky žádný vliv.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, protože je zjevně neopodstatněné, přičemž z větší části je opřeno o argumentaci, která nevyhovuje žádnému z důvodů dovolání (§265b tr. ř.). Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí v neveřejném zasedání za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu udělil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 4 To 12/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Včasnost podání dovolání obviněného je dána podáním učiněným ustanovenou obhájkyní JUDr. Evou Duškovou, které bylo prostřednictvím datové schránky doručeno Krajskému soudu v Brně dne 13. 6. 2012, tj. s ohledem na doručení opisu rozhodnutí soudu druhého stupně této obhájkyni dne 13. 4. 2012 poslední den zákonné lhůty (§265e odst. 1, §60 odst. 2 tr. ř.). Oproti tomu nebylo shledáno důvodným tvrzení obsažené v dovolání zpracovaném Mgr. Emanuelem Fuchsem, že lhůta k podání dovolání byla zachována formou jeho podání prostřednictvím telefaxu k odvolacímu soudu (podle §265e odst. 3 tr. ř. „lhůta k podání dovolání je zachována též tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě .. u soudu, který rozhodl ve věci v druhém stupni“ ), neboť dle vyjádření Vrchního soudu v Olomouci, takové faxové podání nebylo v rozhodné době tomuto soudu doručeno. Uvedená skutečnost se však nikterak neprojevila v neprospěch obviněného, neboť i argumentace, která je obsažena v podání zvoleného obhájce, byla vzata v úvahu při rozhodování dovolacího soudu. Toto podání bylo vyhodnoceno jako obsahové doplnění dovolání podaného JUDr. Evou Duškovou, neboť je v něm uplatněn stejný dovolací důvod, čímž na ně nedopadají právní důsledky znění §265f odst. 2 tr. ř., které se týká rozsahu, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvodů dovolání. Zbývá dodat, že vyjma podání datovaného dne 13. 6. 2012 nebylo součástí spisu ke dni rozhodování Nejvyššího soudu další podání od Mgr. Emanuela Fuchse, jímž by realizoval podrobnější doplnění argumentace dovolání obviněného.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci lze uzavřít, že skutečnosti obviněným uplatňované v jeho podáních se z větší části s jím deklarovaným dovolacím důvodem míjí, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně naplňuje pouze ta část argumentace obsažená v dovolání zpracovaném JUDr. Evou Duškovou, v níž namítl, že skutek popsaný v rozsudku soudu prvního stupně nevykazuje znaky zločinu vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Ostatní námitky obsažené v tomto dovolání, stejně jako argumenty obsažené v podání zpracovaném Mgr. Emanuelem Fuchsem, se zaobírají otázkou skutkových zjištění, procesních postupů soudů a rozsahem provedeného dokazování, tj. skutečnostmi, které jsou zcela mimo uplatněný dovolací důvod a stejně tak i jiné, ustanovením §265b tr. ř. upravené, důvody. Protože námitky skutkové a procesní [vyjma těch, které naplňují dovolací důvody upravené v §265b odst. 1 písm. a) až f) tr. ř.] nejsou způsobilé vyvolat přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem, není ani důvodu k tomu, aby na ně dovolací soud podrobněji reagoval. Nejvyšší soud se proto soustředil pouze na to, zda lze přiznat důvodnost tvrzení obviněného, že skutek popsaný v rozsudku soudu prvního stupně nevykazuje znaky zločinu vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku.
K právní kvalifikaci skutku, jehož popis v rozsudku soudu prvního stupně je uveden výše, krajský soud na str. 13-14 svého rozsudku mimo jiné uvedl: „Rozmysl je .. méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad svým jednáním, které směřuje k úmyslnému usmrcení jiného, než předchozí uvážení .. nevyžaduje nějaké detailní či podrobné zvážení činu, ani prvky jeho naplánování. Rozmyslem se rozumí i krátká úvaha pachatele, což v daném případě nepochybně prokázáno bylo, když obžalovanému byl nepříjemný hlasitý projev poškozené, což jí vytýkal, snažil se to řešit tím, že vyšel na dvůr domu, kde se mu však zamotala hlava, proto se vrátil, ale nikoliv do obývacího pokoje, jak zamýšlel, ale za poškozenou, která se nacházela v kuchyni. Zde ji opět slovně vyzval „ať je ticho, jinak že ji praští do toho rypáku“, z čehož lze dovozovat úmysl obžalovaného zabránit poškozené v hlasitém projevu i násilným způsobem. Pokud poškozená na jeho výzvu nereagovala, obžalovaný nikoli v náhlém hnutí mysli či v afektu, ale po byť krátkém uvážení, přešel kuchyň k sekretáři, kdy musel učinit další úkon vyžadující racionální jednání – otevřít zásuvku a vytáhnout z něj zraňující nástroj – paličku na maso. Ani v daném okamžiku se jednání obžalovaného nezastavilo od realizace již pojatého úmyslu, kdy přistoupil zezadu k poškozené a bez jakéhokoliv upozornění ji opakovaně udeřil tímto zraňujícím předmětem do hlavy … Soud v tomto jednání obžalovaného spatřuje rozmysl..“
Odvolací soud v reakci na odvoláním obviněného namítanou nesprávnost závěru, že čin spáchal s rozmyslem, v odůvodnění svého rozsudku vyložil, proč právní závěr soudu prvního stupně pokládá za správný. Uvedl, že i dle jeho posouzení „obžalovaný poškozenou M. V. úmyslně usmrtil s rozmyslem, jenž je kvalifikovanou formou úmyslu základní skutkové podstaty uvedeného zločinu podle odst. 2 ustanovení §140 tr. zákoníku. Jak vyplynulo ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, u obžalovaného docházelo k frustraci z chování poškozené po nadměrném požití alkoholu. V kritické době, jak uvedl ve své výpovědi obžalovaný, tento reagoval na chování poškozené tak, že šel na vzduch na dvůr, pak se vrátil, dostal se do kuchyně, kde poškozenou okřikl, a protože tato stále „řvala“, otevřel šuplík v kuchyni a vytáhl paličku na maso. To znamená, že mezi počátkem hlasitých projevů poškozené, které se prakticky při společném požívání alkoholu opakovaly, což obžalovaný vždy řešil odchodem z místa, a jeho útokem na tělesnou integritu poškozené, došlo k takové časové prodlevě, která obžalovanému umožňovala zvážit své jednání, tedy u obžalovaného muselo dojít ke krátké úvaze, že poškozenou usmrtí a jakým způsobem. Jednalo se tedy o racionální jednání obžalovaného směřující k zamýšlenému cíli, který měl svůj rozeznatelný účel a smysl. Rozmysl obžalovaného tak zahrnoval podstatné prvky úmyslného usmrcení poškozené, jenž nevyžaduje detailní či podrobné uvážení činu, ani prvky plánování. Ze strany obžalovaného nešlo tedy jen o pouhou agresivní reakci na určitý podnět v náhlém hnutí mysli či afektu a podobných stavů, jak je v tomto směru namítáno v odvolacích námitkách obžalovaného.“
Odvolací soud ve svém rozhodnutí poukázal na to, že „znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, byla dovozena u obžalovaného také příčetnost v době činu, byť v důsledku střední až těžké prosté opilosti byly u obžalovaného rozpoznávací a ovládací schopnosti podstatně snížené, které si však obžalovaný přivodil vlastním přičiněním“ , což vede dovolací soud k poznatku, že se věcí zaobíral i z pohledu namítaného rozporu učiněného právního závěru soudu s odbornými poznatky obsaženými ve znaleckém posudku na obviněného zpracovaného a že i z tohoto pohledu lze závěry obsažené v napadených rozhodnutích akceptovat. Z odborných závěrů znalců totiž nelze dovodit, že by aktuální psychický stav obviněného, v němž se v době činu nacházel, vylučoval jeho úmyslné zavinění ve vztahu k následku přivozenému jeho jednáním a že by jeho jednání nebylo vedeno rozmyslem ve smyslu výkladu tohoto zákonného znaku, jak byl jeho význam i v obecné rovině vyložen na str. 13-14 rozsudku soudu prvního stupně.
Oba soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí zaobíraly i naplněním zákonného znaku čin spáchal zvlášť surovým způsobem. Soud prvního stupně v daných souvislostech uvedl, že „jako zvlášť surový je možný označit útok vyznačující se extrémně vysokou intenzitou, výraznou brutalitou, který je provázený užitím většího počtu nástrojů nebo mechanismů.“ Důvod užití i této právní kvalifikace činu proto dle nalézacího soudu spočívá v tom, že „obžalovaný se nespokojil s tím, že poškozenou napadl do různých částí hlavy intenzivními opakovanými údery paličkou na maso, ale poté, kdy už byla zcela bezbranná, ležící v bezvědomí, ji napadl kuchyňským nožem, který jí bodl do zad a byť byl zjištěn jeden bodný kanál, znalci zjistili, že pachatel nožem zaútočil dvakrát, když jej nevytáhl z rány úplně a zatlačil jej do těla poškozené opětovně, což nepochybně svědčí o brutalitě jednání obžalovaného“ . Odvolací soud k dané kvalifikaci uvedl, že „pochybnosti také nejsou o tom, že obžalovaný naplnil i znak kvalifikované skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, jímž je, že čin byl spáchán surovým způsobem. Tento znak má oporu v prokázaném ubíjení poškozené, nápadné devastaci její hlavy a užití dvou nástrojů při jejím usmrcení. Ve vztahu k tomuto kvalifikačnímu momentu, jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, pak postačuje ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost.“
Z citací podstatných části odůvodnění rozhodnutí obou soudů je zřejmé, že se právním posouzením skutku, který je vyjádřen v rozsudku soudu prvního stupně v jeho výrokové části a následně i jeho odůvodnění, kde jsou skutkové závěry zjištěné z provedeného dokazování dále konkretizovány, se soudy, které napadená rozhodnutí vydaly, důsledně zabývaly a že je vyřešily způsobem, který odpovídá správné interpretaci zákonných znaků vyjádřených v tzv. právní větě ( jiného úmyslně usmrtil s rozmyslem a čin spáchal zvlášť surovým způsobem). Nejvyšší soud neshledal důvod k tomu, aby nižšími soudy vyslovené právní závěry, učiněné ve vztahu ke skutkovým zjištěním obsaženým v rozsudku soudu prvního stupně, jimiž je vázán, jakkoli modifikoval.
Z uvedeného je zřejmé, že obviněný ve svém dovolání rovněž, tj. mimo námitek z pohledu dovolacího řízení právě irelevantních, uplatnil i námitky, které lze formálně relevantně podřadit pod jím deklarovaný dovolací důvod (viz vytýkané nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným), učinil tak však zjevně neopodstatněně.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. září 2012
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Ivo Kouřil