ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1389.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 1389/2012-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. prosince 2012 o dovolání obviněného J. T., podaném proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 4 To 915/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 5 T 206/2010 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. T.
o d m í t á .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 10. 2011, sp. zn. 5 T 206/2010 byl obviněný J. T. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 cit. zák. (zákon číslo 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“) se spoluobviněným J. H..
Za tento přečin a sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. 7 T 35/2011, ze dne 16. 5. 2011, mu byl uložen podle §353 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu ze shora uvedeného trestního příkazu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání jednak obviněný T., jednak státní zástupce, a to v neprospěch obou obviněných do výroku o vině i trestu. Z podnětu odvolání státního zástupce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 4 To 915/2011, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu zrušil rozsudek okresního soudu v celém rozsahu. Nově poté rozhodl o vině i trestu obou obviněných. V případě obviněného T. pak v souladu s ust. §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že ho uznal vinným organizátorstvím zvlášť závažného zločinu loupeže podle §24 odst. 1 písm. a), §173 odst. 1 tr. zákoníku.
Odlišná právní kvalifikace jednání obviněného T. vycházela z částečně odlišného popisu skutku ve výroku rozsudku krajského soudu. Podle něj „poté, co obžalovaný J. T. instruoval obžalovaného J. H. o způsobu provedení loupeže na O. V., dne 20. 9. 2010 v době kolem 10.05 hodin jednajíce se záměrem získat pro obžalovaného J. T. finanční prospěch ve formě neuhrazení dlužného výživného na jeho nezletilé dítě D. T., k rukám jeho matky O. V. v Č. B., v M. ulici v parku za zastávkou městské hromadné dopravy „U Soudu“ ve směru do centra města Č. B. poté, co obžalovaný J. T. vylákal formou zaslání SMS na osobní schůzku jeho bývalou přítelkyni O. V., předstíraje provedení úhrady dlužného výživného na jejich syna D. T. k jejím rukám za období měsíce srpen a září roku 2010 v celkové výši 3.000,- Kč, v době, kdy se O. V. dostavila na schůzku a obžalovaný J. T. hovořil na lavičce s O. V. za současného odložení igelitové tašky obžalovaným J. T. na zem s údajným obsahem dlužného výživného, dal obžalovaný J. T. znamení poblíž sedícímu obžalovanému J. H., který následně přistoupil k O. V. za současného držení nože o délce čepele cca 10 cm a po jeho přiložení k zádům O. V. požadoval po ní pod pohrůžkou „buď zticha, mám nůž, dej mi peněženku a mobil nebo tě zapíchnu“ vydání peněženky a mobilního telefonu, když poté, co O. V. z lavičky vstala, aniž by požadované věci obžalovanému J. H. vydala, obžalovaný J. H. vzal na zemi odloženou igelitovou tašku s údajným obsahem dlužného výživného a z místa činu uprchl a následně v centru města Č. B. předal odcizenou igelitovou tašku zpět obžalovanému J. T.“.
Za to byl obviněnému zmíněným rozsudkem uložen za uvedený zločin a dále za sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 16. 5. 2011, č. j. 7 T 35/2011-49, podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně byl v souladu s ust. §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu uloženého mu shora uvedeným trestním příkazem, stejně jako všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně krajský soud podle §256 tr. řádu zamítl odvolání obviněného T. jako nedůvodné.
II.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. T. prostřednictvím svého obhájce dovolání opřené o ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu , neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávvném hmotněprávním posouzení.
V odůvodnění tohoto dovolání obviněný namítá, že se ničeho nedopustil a celá kauza je uměle vytvořena poškozenou V., jejíž postoje v průběhu trestního řízení kolísaly v závislosti na vývoji konfliktů s obviněným. Obviněný dále soudům vytýká, že závěr o jeho vině založily na výpovědi spoluobviněného J. H., jehož výpovědi byly vnitřně rozporné a nevěrohodné, když se v nich snaží svalit svou vinu na dovolatele. Pochybení soudů spatřuje obviněný T. také v tom, že dokazování zůstalo neúplné, když tyto nepřistoupily k doplnění dokazování znaleckými posudky k vyšetření duševního stavu poškozené V. a spoluobviněného H., zaměřenými na posouzení jejich osobností a věrohodnost jejich výpovědí. V této souvislosti dovolatel poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/04 zabývající se problematikou tzv. opomenutých důkazů.
V další části dovolání obviněný uplatnil námitky směřující proti právnímu posouzení jeho jednání s tím, že mělo být posouzeno jako pokus trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Nešlo totiž podle něj o přímý útok na majetek poškozené V., jejichž věcí se spoluobviněný H. nezmocnil, jediným objektem jednání H. byla ve výsledku igelitová taška s věcmi dovolatele. H. totiž neměl v úmyslu užít násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, nýbrž pouze uvést poškozenou v omyl předstíráním přepadení. Ostatně sama poškozená uvedla v hlavním líčení, že jí vše připadalo zinscenované dovolatelem, který vůči H. nijak nezasáhl, takže celou věc ani nepociťovala jako loupežné přepadení. S tím se podle přesvědčení obviněného soudy v předchozím řízení nevypořádaly, čímž došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a zrušil jak napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, tak rozsudek okresního soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání vyjádřil písemně v souladu s ust. §265h odst. 2 tr. ř. Podle jeho názoru značná část námitek směřuje do oblasti skutkových zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu tak obsahově neodpovídá. K nim lze přiřadit i námitku obviněného, že nebylo doplněno dokazování v souladu s jeho návrhy. Za námitku spadající pod deklarovaný dovolací důvod považuje nejvyšší státní zástupce s jistou dávkou tolerance tvrzení, že čin obviněného měl být posouzen jako trestný čin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, avšak nepovažuje ji za důvodnou. Popis skutku ve výroku rozsudku krajského soudu podle nejvyššího státního zástupce není zcela výstižný, když se v něm konstatuje, že záměrem obviněných bylo získat pro obviněného T. finanční prospěch ve formě neuhrazeného dlužného výživného. Toto jednání přitom skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku nenaplňovalo. Z další části skutkové věty rozsudku krajského soudu ovšem vyplývá, že úmysl obviněných vedle předstírání odcizení peněz na dlužné výživné směřoval i ke zmocnění se věcí poškozené. Trestný čin loupeže je přitom dokonán již samotným užitím pohrůžky bezprostředního násilí, není nutné, aby se pachatel věcí zmocnil, ani aby realizoval pohrůžku násilí, když mu poškozený nevyhoví. Podle nejvyššího státního zástupce by se o trestný čin loupeže jednalo, i kdyby motiv nebyl majetkový, ale např. by se jednalo o pomstu poškozené. Právní posouzení jednání obviněného krajským soudem proto shledává v souladu se zákonem. Z těchto důvodů poté navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné (§265a tr. řádu) , bylo podáno oprávněnou osobou (§265d tr. řádu) , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě (§265e tr. řádu) .
Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné obviněným J. T. v jeho dovolání lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř . lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.
Jak to již konstatoval ve svém vyjádření nejvyšší státní zástupce, jedinou námitkou směřující proti právnímu posouzení skutku byla ta, která zpochybňovala správnost posouzení jednání obviněného jako trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že se mělo jednat o trestný čin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Tuto námitku však Nejvyšší soud shledal jako lichou.
Organizátorství zločinu loupeže podle §24 odst. 1 písm. a), §173 odst. 1 tr. zákoníku se obviněný podle závěrů krajského soudu dopustil tím, že zosnoval a řídil spáchání zvlášť závažného zločinu, při němž jeho pachatel proti jinému užil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Podle skutkových zjištění soudů, která Nejvyšší soud považuje za správná a sdílí je (podrobně viz níže), obviněný T. instruoval spoluobviněného H. tak, že jeho úkolem bude provést loupežné přepadení a v jeho rámci použít vůči poškozené V. pohrůžku násilí za použití nože. I když podle jejich dohody mělo zůstat toliko u pohrůžky použití násilí a k samotnému násilí se uchýlit neměl, účelem použití pohrůžky v souladu s jejich dohodou bylo zmocnit se nejen igelitové tašky obviněného T., ale současně také peněženky a mobilního telefonu poškozené. Záměr obviněných tak v sobě zahrnoval dvě složky. Jednak šlo o to předstírat, že obviněnému T. byly pachatelem odcizeny spolu s igelitovou taškou i finanční prostředky, které byly určeny k uhrazení dlužného výživného. Vzhledem k tomu, že poškozená V. tašku v době útoku realizovaného spoluobviněným H. ještě nepřevzala, mohlo by se nejvýše jednat o pokus trestného činu podvodu podle §21 odst. 1, §209 odst. 1 tr. zákoníku, pokud by úmyslem obviněného T. bylo dosáhnout toho, aby mu O. V. vzhledem k předstíranému odcizení peněz dluh na výživném odpustila. To však nijak neeliminovalo druhou složku záměru obviněného T., v souladu s nímž také instruoval spoluobviněného H., aby se zmocnil s použitím pohrůžky bezprostředního násilí také peněženky a mobilního telefonu poškozené. Za zmocnění se ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku považuje převedení faktické moci nad věcí z oprávněné osoby na pachatele. Pro naplnění tohoto znaku přitom není relevantní, zda měl pachatel v úmyslu si věc přivlastnit, předat ji jinému nebo ji zničit (srov. č. 1/1980, resp. č. 51/1976-III Sb. rozh. trest.). Je tedy nerozhodné, zda úmyslem obviněného T. bylo zmocněním se také věcí poškozené jen dodat přepadení větší věrohodnosti, nebo zda jeho úmyslem bylo získat tímto způsobem nějaké informace z mobilního telefonu poškozené, anebo zda motiv byl ryze majetkový. Na správnosti právního posouzení jednání obou obviněných rovněž nemění nic ani to, že ke zmocnění se věcí poškozené nakonec díky jejímu postoji nedošlo. Rozhodné je, že takový úmysl byl vtělen do instrukcí daných obviněným T. spoluobviněnému H., a že ten takový úmysl sdílel v momentě, kdy užil pohrůžky bezprostředního násilí vůči poškozené. Pro právní posouzení jednání obviněných nebylo relevantní ani to, zda a jakou jejich jednání v poškozené vzbudilo obavu. Zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku byl dokonán užitím pohrůžky bezprostředního násilí, k níž jednoznačně došlo. Průvodní okolnosti činu, že šlo o jednorázovou pohrůžku, že součástí plánu nebylo použití skutečného násilí, resp. že poškozená neutrpěla žádnou materiální škodu, tedy nemohly zpochybnit správnost právní kvalifikace jednání obviněných, jen částečně snižovaly závažnost jejich jednání, což dostalo adekvátní výraz v uložení trestu obviněnému T. při samé spodní hranici trestní sazby, když se navíc jednalo o souhrnný trest i za další delikt.
Ostatní námitky obviněného již deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani jiný dovolací důvod nenaplňovaly (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, resp. sp. zn. III. ÚS 78/05). Nejvyšší soud v předmětné věci neshledal ani e xtrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 578/04). V takovém případě totiž může Nejvyšší soud výjimečně přistoupit k přezkumu napadeného rozhodnutí, přestože formální podmínky pro uvedený postup splněny nejsou. Právní závěry krajského soudu logicky vyplývají z učiněných skutkových zjištění. Skutková zjištění, která obviněný zpochybňuje, pak Nejvyšší soud považuje za provedenými důkazy spolehlivě prokázaná a jednoznačně svědčící pro závěr o jeho vině. V podrobnostech lze odkázat na pasáž na str. 9 odůvodnění rozsudku okresního soudu, a především pak na str. 8-10 rozsudku soudu krajského, jehož závěry jsou zcela výstižné a vyčerpávající. Z nich plyne, že krajský soud se s obhajobou obviněného T. naprosto přesvědčivým způsobem vypořádal.
Nejvyšší soud přitom nezjistil, že by nižšími soudy došlo k opomenutí některého z důkazů, který by byl relevantní pro posouzení věci (k tomu viz III. ÚS 2110/07), jak to tvrdil dovolatel. Výpovědi poškozené V. i spoluobviněného H. netrpěly zásadními rozpory, byly ve vzájemném souladu, přičemž ani u jednoho ze jmenovaných nevznikly pochybnosti o jeho duševním zdraví, které by měly vliv na hodnověrnost jejich výpovědi a vyžadovaly si tak vyšetření jejich duševního stavu prostřednictvím znaleckého zkoumání. Hodnocení tzv. specifické věrohodnosti jejich výpovědí pak přísluší soudu, nikoli znalci, neboť jde o klíčovou součást jeho činnosti, a sice hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. řádu. Odmítnutí tohoto návrhu na doplnění dokazování přitom krajský soud řádně odůvodnil (viz str. 9 jeho rozsudku). K tomu Nejvyšší soud dodává, že podle respektované judikatury Ústavního soudu (srov. např. I. ÚS 32/95) soudy nemusí nutně vyhovět všem návrhům stran na provedení dalších důkazů za situace, kdy důkazy již provedené poskytují dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci a je zřejmé, že další důkazy nemohou závěry soudu zvrátit.
IV.
Lze proto shrnout, že Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů posoudil dovolání obviněného J. T. jako zjevně neopodstatněné, a jako takové je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. prosince 2012
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr