ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1537.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1537/2011-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. ledna 2012 dovolání, které podal obviněný M. S. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 10 To 53/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 7/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 56 T 7/2010, byl obviněný M. S. uznán vinným, že
v přesně nezjištěných dnech v období od roku 2007 do května 2009 v bytě na adrese P. K., ul. P. S., v úmyslu donutit násilím dceru své manželky poškozenou nezl. X. X.,nar., k pohlavnímu styku, za ní ve více případech, vždy ve večerních hodinách, přišel do jejího pokoje, přilehl si k ní na postel, vysvlékl sebe i ji, osahával ji po celém těle, na prsou i na genitáliích, líbal ji po celém těle i na přirození, zasunoval jí prsty a jazyk do přirození, a v tomto jednání pokračoval i přes její odpor, přičemž využíval své fyzické převahy, přitahoval ji násilím k sobě, přestože opakovaně žádala, aby toho nechal, otáčela hlavu, aby ji nemohl líbat a snažila se ho odstrkávat pokaždé, když se slovy „pojď, dáme ho tam“ chtěl zasunout penis do její pochvy, bránila se, otáčela a odstrkávala ho tak, že se mu to nikdy nepodařilo, přičemž mu bylo známo, že ještě nedovršila věk patnácti let.
Takto zjištěný skutek soud prvního stupně právně kvalifikoval jako pokus trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1, §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., účinného do 31. 12. 2009. Za tento trestný čin a dále za přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 3. 2011, sp. zn. 3 T 20/2011, obviněného odsoudil podle §241 odst. 1, 3 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Zároveň zrušil výrok o trestu uložený obviněnému rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 3. 2011, sp. zn. 3 T 20/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku obviněný podal odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 10 To 53/2011, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Usnesení odvolacího soudu obviněný M. S. napadl prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Podle jeho názoru vrchní soud zamítl jeho odvolání, aniž by byly splněny stanovené podmínky a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
S odkazem na výkladovou praxi §256 tr. ř. (např. C. H. Beck, Trestní řád, komentář) obviněný konstatoval, že odvolání lze považovat za nedůvodné jen tehdy, jestliže napadený rozsudek plně odpovídá ustanovení hmotného i procesního práva, tj. že o podané obžalobě bylo rozhodováno po procesu, ve kterém byla respektována ustanovení trestního řádu, práva obhajoby, platných zákonů a mezinárodních smluv závazných pro Českou republiku. Namítl, že tyto požadavky nebyly splněny, a tudíž odvolací soud nemohl o odvolání rozhodnout ve smyslu §256 tr. ř. Uvedl, že podle odůvodnění usnesení vrchního soudu je jediným přímým svědkem, který ho usvědčuje, poškozená X. X. , jejíž výslech opakovaně navrhoval v průběhu hlavního líčení, v odvolání a při veřejném zasedání u soudu druhého stupně. Zdůraznil, že svoji vinu od samého počátku trestního řízení popírá, toto tvrzení je podpořeno i nepřímými důkazy, které tvoří ucelený celek, jenž svědčí o jeho nevině.
Dále obviněný zmínil čl. 10 Ústavy, podle něhož jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu a stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouvy. Připomněl, že Ústava je nadřazena ostatním zákonným normám, a to i trestnímu řádu. V návaznosti na to poukázal na své procesní právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě (tzn. svědky přímé) bez dalšího omezení, včetně omezení věkového, jak toto vyplývá z čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dodal, že totéž plyne z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci P. S. proti Německu ze dne 20. 12. 2001. V této souvislosti namítl, že čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nadřazen ustanovení §102 tr. ř., které proto nelze použít a zmíněné ustanovení mezinárodní smlouvy musí být aplikováno i soudy České republiky, které jsou povinny se čl. 10 Ústavy řídit. Proto neobstojí argumentace soudů obou stupňů o nevyhovění návrhům obhajoby, když v tomto rozsahu nebyla respektována práva obviněného na obhajobu a trestní řízení před odvolacím soudem nelze považovat v souladu s platným právním řádem.
Pokud jde o výhradu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, obviněný uvedl, že se soudy sice podrobně zabývaly prováděním důkazů, které měly bezprostřední význam pro zjištění okolností ohledně jeho jednání; nezabývaly se však dalšími důkazy, které mohly poskytnout širší pohled na celou událost. Zopakoval, že jediným důkazem byla výpověď poškozené, která opakovaně popisovala jeho údajné ataky proti své osobě. Soudům vytkl, že její výpověď hodnotily jako věrohodnou a odmítly její opakovaný výslech i výslechy dalších svědků, kteří měli vypovídat k osobnostním a charakterovým vlastnostem poškozené. Dovodil, že přestože (i ve světle názoru znalkyně PhDr. Idy Sikorové) by výslech poškozené pro ni mohl být značně zatěžující, přispěl by ke skutečnému zjištění průběhu skutkového děje a bylo by jej možno provést tak, aby ji co nejméně zatěžoval či traumatizoval. Soudy rovněž pochybily, pokud neprovedly výslech D. V., která mohla vypovídat i o vyjádření poškozené v tom smyslu, že pohlavní styk měla s někým jiným, než s obviněným.
V dovolání obviněný též konstatoval, že i kdyby se dopustil jednání, jak je popsáno ve výrokové části rozsudku, tak by popsané jednání nenaplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ale nejvýše trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., resp. pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 10 To 53/2011, i vadné řízení před Městským soudem v Praze mu předcházející a přikázal věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, při provedení důkazů navrhovaných jeho osobou.
K mimořádnému opravnému prostředku se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. V podání shrnul, jak soudy obou stupňů ve věci rozhodly a obviněným uplatněné dovolací námitky.
Státní zástupce připomněl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) ani jakákoli jiná procesní pochybení. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., ten je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Státní zástupce konstatoval, že obviněný dovolání opřel o tu část dovolacího důvodu, podle které bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání bez splnění zákonných podmínek pro takové rozhodnutí. O nesplnění procesních podmínek stanovených zákonem pro rozhodnutí o zamítnutí odvolání jde tehdy, jestliže odvolací soud odepřel některé ze stran trestního řízení přístup k druhé instanci, protože rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku z některého z tzv. formálních důvodů bez meritorního přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoli při správném postupu byl povinen takovýto přezkum provést (např. zamítl pro opožděnost odvolání, které bylo ve skutečnosti podáno včas). Nelze tedy s odkazem na nesplnění podmínek pro rozhodnutí o zamítnutí odvolání brojit proti kvalitě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně nebo proti kvalitě přezkumné činnosti odvolacího soudu ve vztahu k těmto zjištěním.
S poukazem na výše popsané skutečnosti státní zástupce dovodil, že námitky obviněného, kterými vytýká, že nebylo vyhověno jeho návrhům na provedení osobního výslechu poškozené X. X. , obsahově neodpovídají žádnému z formálně deklarovaných důvodů dovolání. Totéž platí i o výhradách směřujících vůči rozsahu provedeného dokazování, např. proti neprovedení výslechu svědkyně D. V.. Námitky směřující do oblasti skutkových zjištění nelze obsahově podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v §265b tr. ř.
Dále státní zástupce konstatoval, že deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově odpovídá blíže nekonkretizovaná námitka obviněného, podle které i v případě správnosti skutkových zjištění bylo namístě skutek kvalifikovat podle mírnějších ustanovení trestního zákona o trestných činech vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. nebo pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. Tyto námitky však označil za nedůvodné. Připomněl zákonné vymezení trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a uvedl, že ze skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě vyplývá, že obviněný se dopouštěl násilí, mj. násilného přitahování poškozené k sobě, a tímto jednáním se snažil dosáhnout toho, aby přes odpor poškozené zasunul svůj penis do její pochvy. Připustil, že šlo o násilí nižší intenzity, tato nižší intenzita násilí ze strany obviněného však vyplývala z jeho ve skutkových větách zmíněné fyzické převahy nad poškozenou. Současně je nepochybné, že násilné jednání obviněného směřovalo k tomu, aby došlo ke spojení pohlavních orgánů jeho a poškozené, tj. k vykonání soulože. Ze skutkových zjištění rovněž plyne, že poškozená byla osobou mladší patnácti let, přičemž obviněný o této skutečnosti věděl. Státní zástupce zdůraznil, že vymezené skutkové okolnosti odpovídají všem znakům trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Poznamenal, že použití právní kvalifikace trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. by přicházelo v úvahu pouze v případě, že by mezi obviněným a nezletilou došlo k pohlavnímu styku, který by byl dobrovolný, nebo alespoň nebyl vynucený násilím či pohrůžkou bezprostředního násilí. Použití právní kvalifikace trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. je vyloučeno, neboť toto ustanovení vůbec nepostihuje skutečnost, že násilné jednání pachatele směřovalo právě k vynucení soulože nebo jiného obdobného pohlavního styku. V tomto směru je trestný čin znásilnění podle §241 tr. zák. k trestnému činu vydírání podle §235 tr. zák. ve vztahu speciality.
Ve vyjádření státní zástupce uzavřel, že dovolací námitky obviněného zčásti neodpovídají formálně deklarovaným dovolacím důvodům, zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S konáním neveřejného zasedání vyslovil souhlas [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] i pro případ jiného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného M. S. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. platí že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání opravný prostředek zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitostí obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněného M. S. však o takový případ nejde, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) jmenovaného rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l ) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní výhrady obviněného M. S. , jimiž v podstatné části dovolání primárně zpochybňuje v soudním řízení učiněná skutková zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků dovozuje vadu ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak je tomu v případě, když brojí proti věrohodnosti svědecké výpovědi poškozené X. X. , poukazuje na svou obhajobu, že se jednání, které mu je kladeno za vinu, nedopustil a uvádí, že je podpořena i nepřímými důkazy. Soudům rovněž vytýká, že neprovedly jím požadovaný opakovaný svědecký výslech poškozené a svědecký výslech D. V.. Jak již bylo shora řečeno, ve vytýkaném směru není založena přezkumná povinnost dovolacího soudu.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení či jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V předmětné trestní věci se však o takovou situaci nejedná.
Z příslušné části odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného M. S.. Taktéž v rozhodnutí uvedl, z jakých důvodů nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů. S učiněnými skutkovými závěry prvostupňového soudu se v odvolacím řízení ztotožnil i Vrchní soud v Praze, jak je zřejmé z argumentace v dovoláním napadeném usnesení.
K námitce obviněného, který označuje za nezákonný postup soudů, přičemž tvrdí, že se neřídily čl. 10 Ústavy, jakož i čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále je „Úmluva“), považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést níže popsané skutečnosti.
Čl. 10 Ústavy zakotvuje, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva .
Čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy stanoví, že každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě .
Podle §102 odst. 1 věty první tr. ř. platí, že je-li jako svědek vyslýchána osoba mladší než patnáct let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj, je třeba výslech provádět zvlášť šetrně a po obsahové stránce tak, aby výslech v dalším řízení zpravidla už nebylo třeba opakovat; k výslechu se přibere pedagog nebo jiná osoba mající zkušenosti s výchovou mládeže, která by se zřetelem na předmět výslechu a stupeň duševního vývoje vyslýchané osoby přispěla k správnému vedení výslechu . Z ustanovení §102 odst. 2 věty první a druhé tr. ř. vyplývá, že v dalším řízení má být taková osoba vyslechnuta znovu jen v nutných případech. V řízení před soudem je možno na podkladě rozhodnutí soudu provést důkaz přečtením protokolu i bez podmínek uvedených v §211 odst. 1 a 2 tr. ř . (poznámka: vše trestní řád ve znění účinném do 31. 12. 2011).
Podle Nejvyššího soudu nelze souhlasit s názorem obviněného, že v předmětné trestní věci bylo postupováno v rozporu s výše citovanými ustanoveními čl. 10 Ústavy a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Obviněný pomíjí, že poškozená X. X. vypovídala jako svědkyně v přípravném řízení celkem dvakrát. Poprvé dne 4. 12. 2009 byl výslech veden orgánem Policie ČR za účasti orgánu sociálně právní ochrany dětí a soudce Obvodního soudu pro Prahu 8 (č. l. 164-167 spisu), přičemž úkon byl považován za neodkladný a neopakovatelný. Podruhé dne 22. 3. 2010 byl výslech veden orgánem Policie ČR za účasti orgánu sociálně právní ochrany dětí a obhájce obviněného JUDr. K. Š.. V tomto případě byl z výslechu pořízen obrazový a zvukový záznam, jehož písemný přepis se nachází na č. l. 170-197 spisu. Obě tyto svědecké výpovědi byly u hlavního líčení jako důkaz provedeny (č. l. 467 spisu). Byť ohledně viny obviněného M. S. soudy vycházely zejména ze svědecké výpovědi poškozené X. X. (ostatní důkazy měly charakter toliko nepřímých důkazů), tak nelze pominout, že jeho obhájce byl v přípravném řízení přítomen výslechu poškozené, bylo mu umožněno prostřednictvím orgánu Policie ČR, který vedl výslech, klást jí otázky, čehož i využil. Nelze tudíž dospět k závěru o porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, pokud nebylo vyhověno návrhu na výslech poškozené u hlavního líčení, a to i s poukazem na názor znalkyně PhDr. Idy Sikorové, která s ohledem na aktuální psychický stav této svědkyně její opětovný výslech nedoporučila. Proto bylo důvodně postupováno i podle výše citovaného ustanovení §102 odst. 2 věty první a druhé tr. ř. Nebylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a trestní řízení nepozbylo rysu kontradiktornosti, jak jsou tyto skutečnosti zdůrazňovány i v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 12. 2001 ve věci P. S. proti Německu, které je v dovolání zmiňováno. Na rozdíl od tohoto rozhodnutí měl totiž v předmětné trestní věci obviněný možnost dát vyslýchat poškozenou v průběhu vyšetřování v přípravném řízení.
Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Pokud by obviněný uplatnil toliko dosud probrané námitky, bylo by nutno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, a to jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V mimořádném opravném prostředku obviněný M. S. rovněž vytýká, že předmětný skutek nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ale nejvýše trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., resp. pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., což jím uplatněný dovolací důvod obsahově naplňuje. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadené rozhodnutí je zatíženo tvrzenou právní vadou.
Trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného a spáchá-li takový čin na osobě mladší než patnáct let .
Z ustanovení §8 odst. 1 tr. zák. plyne, že jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Podle §4 písm. a) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v tomto zákoně (tj. trestním zákoně) uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem .
Ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. zakotvuje, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost (poznámka: vše trestní zákon - zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009).
Podle názoru Nejvyššího soudu postupoval Městský soud v Praze (následně v dovoláním napadeném usnesení i Vrchní soud v Praze) v souladu s trestním zákonem, když jednání obviněného M. S. , jak je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku (viz její doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a blíže rozvedeno v jeho odůvodnění, kvalifikoval jako pokus trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1, §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., účinného do 31. 12. 2009. Toto konstatování je namístě, neboť obviněný se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby násilím donutil jiného k souloži a spáchal takový čin na osobě mladší než patnáct let, a jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo. Zde je potřebné připomenout, že v úmyslu donutit násilím dceru své manželky obviněný ve více případech, vždy ve večerních hodinách přišel do pokoje poškozené nezletilé X. X. a „…přilehl si k ní na postel, vysvlékl sebe i ji, osahával ji po celém těle, na prsou i na genitáliích, líbal ji po celém těle i na přirození, zasunoval jí prsty a jazyk do přirození…“. Dále je nutno zdůraznit, že v tomto jednání pokračoval i přes odpor poškozené, přičemž „…využíval své fyzické převahy, přitahoval ji násilím k sobě, přestože opakovaně žádala, aby toho nechal, otáčela hlavu, aby ji nemohl líbat a snažila se ho odstrkávat pokaždé, když se slovy „pojď, dáme ho tam“ chtěl zasunout penis do její pochvy, bránila se, otáčela a odstrkávala ho tak, že se mu to nikdy nepodařilo…“. Rovněž bylo obviněnému známo, že poškozená ještě nedovršila věku patnácti let (vše na str. 1 rozhodnutí soudu prvního stupně). Ze skutkových zjištění je evidentní, že jednání obviněného směřovalo k tomu, aby došlo, a to přes očividný nesouhlas a fyzický odpor poškozené, které ještě nebylo patnáct let, ke spojení pohlavních orgánů jeho a její osoby, tj. k vykonání soulože. Právní posouzení skutku jako trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. by přicházelo v úvahu pouze v případě, že by mezi obviněným a nezletilou došlo k pohlavnímu styku, který by byl dobrovolný, nebo nebyl vynucen násilím či pohrůžkou bezprostředního násilí. Ostatně v tomto směru prvostupňový soud na str. 8 rozsudku přiléhavě argumentoval: „…obžalovaný se svého jednání dopouštěl přes zjevný odpor poškozené právě využívaje své fyzické převahy, přičemž způsob, jakým se poškozená bránila, zcela zjevně odpovídal jejím možnostem a zejména věku, a vzhledem k četnosti neúspěšných pokusů o vykonání soulože si takového odporu obžalovaný samozřejmě musel být vědom“ . Použití právní kvalifikace trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. je vyloučeno, neboť toto ustanovení nepostihuje skutečnost, že násilné jednání pachatele směřovalo k vynucení soulože nebo jiného obdobného pohlavního styku. V tomto směru je trestný čin znásilnění podle §241 tr. zák. k trestnému činu vydírání podle §235 tr. zák. ve vztahu speciality, jak ostatně oprávněně upozorňuje i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání.
V jednání obviněného M. S. je naplněn i obligatorní znak subjektivní stránky pokusu předmětného trestného činu – úmyslné zavinění, a to ve formě úmyslu přímého ve smyslu znění §4 písm. a) tr. zák., neboť očividně chtěl porušit zájem chráněný trestním zákonem, kterým v daném případě je právo ženy na svobodné rozhodování o svém pohlavním životě.
Podle §3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně . Ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. zakotvuje, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu . Podle §3 odst. 4 tr. zák. platí, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou .
Nebezpečnost činu pro společnost je tzv. materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin ve smyslu trestního zákona – zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009. Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Skutečnosti, které by stupeň nebezpečnosti jednání obviněného M. S. pro společnost snižovaly, aby se nejednalo o pokus daného trestného činu, soudy nezjistily a z provedeného dokazování ani nevyplývají. Obviněným spáchané jednání je nebezpečné pro společnost, která spočívá nejen ve významu zájmu, který bezprostředně ohrozil, ale i v tom, že se pokusu trestného činu znásilnění dopustil vyšší formou úmyslného zavinění, protiprávně jednal ve více případech a nelze pominout i jeho trestní minulost (opakovaně odsouzen zejména pro úmyslnou majetkovou trestnou činnost). Je potřebné rovněž připomenout, že Městský soud v Praze v odůvodnění rozsudku na str. 8 mimo jiné zdůraznil: „V konkrétní rovině je nebezpečnost jednání obžalovaného podstatně zvyšována dlouhodobými, ne-li trvalými následky, které jeho jednání zjevně zanechá na osobě poškozené.“ Okolnost, že obviněný čin spáchal na osobě mladší než patnáct let, pro svou závažnost ve smyslu znění §88 odst. 1 tr. zák. podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Proto byl předmětný skutek oprávněně posouzen i podle kvalifikované skutkové podstaty ustanovení §241 odst. 3 písm. b) tr. zák.
Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění, jež byla v soudním řízení ve věci učiněna, objasňují všechny potřebné okolnosti pro právní posouzení skutku, které bylo v soudním řízení aplikováno. Správné právní kvalifikaci skutku, s níž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil i Vrchní soud v Praze, odpovídá ve výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Praze též aplikovaná tzv. právní věta. Napadené rozhodnutí netrpí právní vadou, jak ji obviněný M. S. v mimořádném opravném prostředku formálně relevantně uplatnil.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného M. S. , neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k