ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.511.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 511/2012-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. května 2012 o dovolání, které podal obviněný Mgr. P. N. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 7 To 384/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 33/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 5 T 33/2011, byl obviněný Mgr. P. N. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen podle §325 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době uhradil v plné výši škodu, kterou přečinem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán nahradit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra škodu ve výši 1.659,- Kč. Dle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný uvedených přečinů dopustil tím, že
dne 13. 8. 2019 v době kolem 16.50 hod. v B. , na dálnici D1 při sjezdu z ulice V. ve směru na O. , v rámci šetření dopravní nehody L. N. , a T. K. , nejprve fyzicky napadl T. K. tím způsobem, že jej bez varování udeřil pěstí levé ruky do krajiny břišní a poté ho udeřil pravou rukou do temene hlavy,
a poté, co se prap. J. P. , snažil zabránit dalšímu napadání T. K. tím, že ho vyzval slovy: „Jménem zákona, zanechte svého jednání.“, napadl fyzicky i prap. J. P. tak, že jej pěstí pravé ruky udeřil do oblasti krku, kdy tento úder se prap. J. P. podařilo vykrýt, a následně se oba začali přetahovat, v důsledku čehož přepadli přes svodidla, a prap. J. P. byl nucen užít donucovacího prostředku ve formě obušku,
a způsobil tak poškozenému prap. J. P. zranění spočívající v drobných tržných rankách na 3. a 4. prstu pravé ruky v celkové délce 10 mm a poškozenému T. K. zranění spočívající v podvrtnutí krční páteře, které si vyžádalo nošení měkkého molitanového límce po dobu dvou až tří týdnů, snížení citlivosti obou horních končetin a zhmoždění břišní krajiny.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 7 To 384/2011, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Richarda Nováka dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že v průběhu celého trestního řízení nebylo prokázáno, že se dopustil přečinů, jimiž byl uznán vinným. Neprovedení obhajobou navržených důkazů považuje za krácení svých práv na obhajobu, soudu vytýká, že se nevypořádal s jím předloženými důkazy a že nevzal v potaz jeho výpověď a výpověď jeho bratra L. N. Znalecký posudek je založen na nepravdivé výpovědi poškozeného, inspekce, na niž se obrátil, neřešila použití zbraně a bez podrobného šetření věc odmítla.
Nesprávnost právního posouzení činu podle §325 odst. 1 tr. zákoníku je dána tím, že policistu nenapadl (nedopustil se vůči němu násilí), a rovněž tím, že použití donucovacího prostředku policistou bylo nepřiměřené a nedůvodné. Zákonné znaky tohoto přečinu nebyly naplněny. Jeho jednání nebylo takové intenzity, aby odůvodnilo použití zcela nepřiměřených donucovacích prostředků, tedy pistole a obušku. Nepřiměřenost a neprofesionálnost zákroku policisty P. měly za následek nevhodné jednání obou stran, které však neodůvodňuje naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví, neboť toto jednání vykazuje nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti. K případnému jednání sice došlo na místě veřejnosti přístupném, ale vzhledem k místu spáchání (dálniční přivaděč), kde pouze projíždějí vozidla, nemohlo toto nijak pohoršit jednání aktérů při šetření dopravní nehody. Má za to, že se mohl dopustit pouze přestupku proti veřejnému pořádku podle §47 odst. 1 písm. a) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Jednání kladenému mu za vinu se nedopustil, důkazy provedené soudem jsou naprosto nedostačující, soud měl vycházet ze zásady „in dubio pro reo“. S ohledem na uvedené má obviněný za to, že nebyly splněny zákonné podmínky pro zamítnutí jeho odvolání podle §256 tr. ř., neboť odvolání nebylo nedůvodné.
Obviněný proto v závěru svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 7 To 384/2011, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 5 T 33/2011, a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného sdělil, že argumentace dovolání obviněného vyhovuje deklarovanému dovolacímu důvodu pouze z části. Část námitek obviněného nelze podřadit pod vůbec žádný důvod dovolání, a to zejména pokud se týkají rozsahu provedeného dokazování (v dané věci nelze hovořit o opomenutých či nezákonných důkazech ve smyslu extrémního nesouladu výsledků dokazování s právními závěry soudu), nebo polemizují se způsobem, jímž soud hodnotil provedené důkazy. Výhrady tohoto druhu nesměřují vůči aplikaci norem hmotného práva, což je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, nýbrž proti skutkovým zjištěním, která není možno zastřešit žádným z důvodů uvedených v §265b tr. ř.
Citací skutkových zjištění dospívá státní zástupce k závěru, že jednání obviněného naplňovalo i specifickou pohnutku vyjádřenou ve znacích skutkové podstaty přečinu podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť na místě dopravní nehody, kterou zavinil jeho bratr, nepřípustně zasahoval do objasňování příčin, průběhu a následků této dopravní nehody s cílem mařit objasnění podílu, který na vzniku nehody nesl jeho bratr, pokoušel se mařit činnost policejního orgánu a bránil výkonu jeho pravomoci.
Jednáním obviněného byl naplněn i druhý delikt, jímž byl uznán vinným. Z popisu skutku je zjevné, že napadl jiného – nejprve poškozeného K. , poté zasahujícího policistu P. – jednak veřejně, neboť na místě byly trvale přítomny další čtyři osoby, nemluvě o motoristech projíždějících po dálnici kolem místa nehody, současně se tak stalo na místě veřejnosti přístupném, jímž dálnice nepochybně je. Poukaz na nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti je zcela irelevantní, neboť právní kategorie společenské nebezpečnosti v současné úpravě trestného práva hmotného vůbec nefiguruje.
Protože dle státního zástupce napadené rozhodnutí soudu druhého stupně ani řízení jemu předcházející netrpí žádnou vadou, navrhl závěrem svého vyjádření, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž udělil výslovný souhlas k tomu, aby v neveřejném zasedání bylo o dovolání rozhodnuto i za situace, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než jím navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 7 To 384/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují v něm uplatněné dovolací důvody.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují v podstatné míře právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká zvláště nedostatečnost provedeného dokazováním, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění. Pokud namítá nesprávné právní posouzení skutku, činí tak převážně zprostředkovaně prvotním zpochybněním skutkových závěrů nalézacího soudu, neboť nenaplněnost zákonných znaků přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku vztahuje zejména ke skutkovému tvrzení, že se vůči zakročujícímu policistovi prap. J. P. žádného násilí nedopustil, neboť jej nenapadl. Především z uvedených skutkových výhrad a v rozporu se skutkovým vyjádřením obsaženým ve výroku rozsudku soudu prvního stupně ( „ .. napadl fyzicky i prap. J. P. tak, že se pěstí pravé ruky udeřil do oblasti krku ..“) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Ve vztahu k této části dovolání obviněného je nutno zdůraznit, že Nejvyšší soud je při posuzování toho, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/207).
Dále dovolací soud zdůrazňuje, že se ohledem na skutková zjištění učiněná uvedenými soudy nemůže přisvědčit námitce obviněného, že v daném případě nešlo o čin soudně trestný.
Podle znění cit. ustanovení se násilí proti úřední osobě dopustí ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby. Naplněnost zákonných znaků uvedeného přečinu je dána skutečnostmi, které vyjadřuje popis skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně a které doplňuje jeho odůvodnění. Z nich je zřejmé, že napadený policista prap. J. P. byl na místě činu přítomen jako inspektor dopravní policie, šetřil příčiny jejího vzniku a obviněným byl fyzickým způsobem napaden poté, co po výzvě „jménem zákona, zanechte svého jednání“ se snažil obviněnému zabránit v jeho napadání účastníka dopravní nehody T. K. Z uvedených skutečností plyne, že poškozený prap. J. P. , jako příslušník Policie České republiky a tedy příslušník bezpečnostního sboru, plnící úkoly státu a používající při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů vystupoval na místě činu jako úřední osoba ve smyslu §127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. Pokud byl poškozený obviněným, který se pokoušel mařit činnost policejného orgánu a bránit výkonu jeho pravomoci, napaden v situaci a způsobem v rozsudku soudu prvního stupně popsaným, pak fyzické násilí, jehož užití je prokázáno ( „ .. napadl fyzicky .. a způsobil poškozenému prap. J. P. zranění spočívající v drobných tržných rankách na 3. a 4. prstu pravé ruky v celkové délce 10 mm“ ), je třeba pokládat za násilí , jehož obviněný užil v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby. Při skutkových zjištěních, z nichž dovoláním napadená rozhodnutí vycházejí, proto nelze shledávat zákonu neodpovídající právní posouzení činu obviněného jako přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť zákonné znaky tohoto přečinu obviněný naplnil jak po stránce objektivní, tak i stránce subjektivní.
Ve vztahu k posouzení činu jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku argumentuje obviněný nedostatkem tzv. společenské nebezpečnosti trestného činu, když namítá, že jeho jednání vykazuje nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti, ač z tohoto pohledu jeho trestní odpovědnost v pojetí trestního zákoníku vůbec nelze posuzovat a tímto kriteriem poměřovat. Na rozdíl od vymezení trestného činu v trestním zákoně (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů) , který v ustanovení §3 odst. 2 stanovil, že „ Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. “, totiž trestní zákoník vychází z koncepce, kterou vyjadřuje jeho ustanovení §13 odst. 1, dle něhož: „ Trestným činem je protiprávní čin, který zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně .“, tzn. žádným stupněm typové společenské nebezpečnosti (tj. dosažením alespoň její minimální úrovně) trestnost činu a tím i trestní odpovědnost jeho pachatele nepodmiňuje. Koncepce trestního zákoníku, který opustil kategorii nebezpečnosti činu pro společnost a nahradil ji pojmem společenské škodlivosti (§12 odst. 2), která je určována kategoriemi povaha a závažnost trestného činu (§39 odst. 2), se projevuje v tom, že právním vyjádřením materiální stránky právního deliktu je skutková podstata právního deliktu. Pomocí jejích znaků je vyjádřena typová materiální stránka právního deliktu (srov. Vladimír Kratochvíl a kolektiv, Kurs trestního práva, Trestní právo hmotné, Obecná část, 1. vydání, C.H.BECK 2009, str. 147). Jinými slovy řečeno, naplněnost znaků příslušné skutkové podstaty trestného činu – s výjimkami, které by odůvodnily aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku – s sebou nese závěr, že pachatel daného činu spáchal trestný čin (přečin/zločin) ve smyslu jeho vymezení ust. §13 odst. 1 tr. zákoníku. Skutkové okolnosti případu nesvědčí závěru, že by společenská škodlivost protiprávního činu obviněného nedosáhla spodní hranice trestního bezpráví a že by se z tohoto důvodu nejednalo o čin soudně trestný.
Z tohoto pohledu je zřejmé, že námitka obviněného odkazující na nepatrný stupeň nebezpečnosti jeho činu je právně irelevantní, a to i z pohledu jejího hodnocení skrze trestním zákoníkem upravenou společenskou škodlivost. Je proto nezpůsobilá k přivození závěru, že právní kvalifikace činu obviněného je vadná a že tudíž dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr.ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr.ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý
Vypracoval:
JUDr. Ivo Kouřil