ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.557.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 557/2012-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. června 2012 o dovolání, které podal obviněný L. T. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 7 To 488/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu, pod sp. zn. 5 T 96/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 5 T 96/2011, byl obviněný L. T. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (ad 1) a zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ad 2), za které byl odsouzen podle §173 odst. 1, §59 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a osmi měsíců. Podle §56 odst. 2 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán uhradit poškozenému J. R. škodu ve výši 600,- Kč. Dle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný uvedených zločinů dopustil tím, že
1)
dne 24. 9. 2011 kolem 23:10 hod. v Ch. , v ulici L. , naproti budově Okresního soudu v Chebu, zastavil osobním motorovým vozidlem zn. BMW 318, černé barvy, u poškozeného J. R. , vystoupil a řekl poškozenému „ahoj“ a poté se pěstí zahnal proti jeho obličeji, na což poškozený uhnul, zavrávoral a upadl na záda na zem, obviněný se k němu sehnul a z boční kapsy mikiny mu vzal finanční hotovost 600,- Kč a z místa ujel,
2)
dne 29. 4. 2011 kolem 23:50 hod. v katastrálním území P. u Ch. , u bývalého objektu „P. , úmyslně najel osobním motorovým vozidlem zn. BMW 318C, černé barvy, na zasahujícího policistu poručíka Tomáše Dusbabu, který zde plnil služební úkoly a prováděl proti obviněnému služební zákrok spočívající ve výzvě „jménem zákona, vypněte motor a vystupte z vozidla“, příslušnost k Policii ČR prokazoval poručík Dusbaba služebním odznakem, který držel v ruce před sebou, jakož i bílou páskou s nápisem Policie na rameni, takže poručík Dusbaba v důsledku tohoto manévru musel uskočit, aby nebyl vozidlem sražen, poté obviněný ujížděl, sledován policisty, a to až do ulice E. v Ch. , kde se pokoušela ujíždějícího obviněného zastavit posádka PČR služební pomalovaným vozidlem, kterému se obviněný prudce vyhnul, a ujížděl dál na ulici P. , a ani poté, co byl pronásledován a vyzýván k zastavení služebním vozidlem PČR za pomoci světelné a akustické signalizace a červeným nápisem Stop Policie, obviněný výzev neuposlechl, stále ujížděl, nakonec se za železničním viaduktem podařilo policejnímu vozidlu obviněného předjet a zastavit, obviněný se ve vozidle uzamkl, odmítal se podrobit výzvě zakročujících policistů, aby z auta vystoupil, proto vůči němu musely být použity donucovací prostředky.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni. Rozsudkem ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 7 To 488/2011, podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem 1), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného opět uznal vinným (při opravení data spáchání činu) zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť
1)
dne 29. 4. 2011 kolem 23:10 hod. v Ch. , v ulici L. , naproti budově Okresního soudu v Chebu, zastavil osobním motorovým vozidlem zn. BMW 318, černé barvy, u poškozeného J. R. , vystoupil a řekl poškozenému „ahoj“ a poté se pěstí zahnal proti jeho obličeji, na což poškozený uhnul, zavrávoral a upadl na záda na zem, obviněný se k němu sehnul a z boční kapsy mikiny mu vzal finanční hotovost 600,- Kč a z místa ujel,
a za tento skutek, a skutek pod bodem 2), který zůstal jeho rozhodnutím nedotčen, obviněného odsoudil podle §173 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a pro jeho výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázal obviněného nahradit škodu poškozenému J. R. ve výši 600,- Kč.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Martina Čonky dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že (část III.) nesprávné právní posouzení skutku a nesprávná aplikace příslušné hmotně právní normy je důsledkem soudy zjištěného skutkového děje, který je v rozporu se soudem provedenými důkazy. V části IV. obviněný poukazuje na svoji obhajobu, popírá, že by se uvedených skutků dopustil, a namítá, že orgány činné v trestním řízení neprovedly veškeré dostupné důkazy (nezajistily záznam kamerového systému), jímž by byla jeho nevina prokázána. Soudy se nedostatečně vypořádaly s rozpory v důkazech, vycházely z výpovědí svědků, jejichž nevěrohodnost namítal, a ač o jeho vině jsou vážné pochybnosti, neužily zásady in dubio pro reo a obžaloby jej nezprostily. Nesprávně zjistily skutkový děj a na základě toho též nesprávně posoudily skutky jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a zločin násilí proti úřední osobě podle §324 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
V části V. obviněný namítl, že se odvolací soud nevypořádal v plném rozsahu s jeho odvoláním. Přestože napadl výrok o vině v rozsahu obou skutků, odvolací soud v rámci svého rozhodnutí přezkoumal a rozhodl o skutku pod bodem 1), avšak pokud jde o skutek pod bodem 2), pouze v rámci nového výroku o trestu konstatoval, že zůstal rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen, avšak již v tomto rozsahu odvolání obviněného nezamítl postupem podle §256 tr. ř. a rozhodnutí soudu prvního stupně v tomto rozsahu nepotvrdil. V rozsahu skutku (ad 2) zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumán a lze tak uzavřít, že v rozhodnutí odvolacího soudu některý výrok chybí nebo je neúplný.
Obviněný proto v závěru svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 7 To 488/2011, kterým byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 14. 11. 2011, č. j. 5 T 96/2011-331, a přikázal Okresnímu soudu v Chebu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného sdělil, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jim provedeného dokazování. Dovolací soud je takovými skutkovými zjištěními vázán, zásah do nich lze v řízení o dovolání připustit pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Taková situace v posuzované věci zjevně nenastala, vyslovené skutkové i právní závěry mají logickou návaznost na obsah provedených důkazů.
Pokud obvinění svoji námitku nesprávného posouzení skutku opírá výlučně o tvrzení údajně neúplně provedeného dokazování, o tvrzení nevěrohodnosti svědků, nesprávností v hodnocení důkazů a nesprávností v učiněných skutkových zjištěních, není možné k tomu přihlížet, neboť takové námitky žádný ze zákonem stanovených důvodů naplnit nemohou.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupce sdělil, že odvolání je z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné. Přestože obviněnému nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, které se vztahuje k jednomu konkrétnímu obviněnému. Jestliže odvolací soud podanému odvolání částečně vyhověl, nelze již ve zbylé, neúspěšné části toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítnout. Odvolací soud proto postupoval správně, pokud ve vztahu k neakceptované části odvolání obviněného toto podání výslovně podle §256 tr. ř. nezamítl, ale svůj závěr v daném rozsahu vyložil toliko v odůvodnění svého rozhodnutí.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce uvedl, že dovolání obviněného shledává v části podaným z jiného důvodu, než jaký je uveden v ustanovení §265b tr. ř., a v části zjevně neopodstatněným, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž udělil výslovný souhlas k tomu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.], aby v neveřejném zasedání bylo o dovolání rozhodnuto i za situace, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než jím navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (podle §265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 7 To 488/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují v něm uplatněné dovolací důvody.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (podle §259 odst. 3 a §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci však obviněným v částech III. a IV. jeho dovolání uplatněné námitky, které mají odůvodnit naplněnost dovolacího důvodu upraveného ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., polemizují toliko s otázkou úplnosti provedeného dokazování a následného hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů, potažmo a v konečném důsledku s jejich skutkovými zjištěními, která obviněný pokládá za vadná. Výlučně skrze tvrzenou nesprávnost skutkových zjištění tak obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutků soudy. Naopak žádný věcný argument neuplatňuje z hledisek nesprávné subsumpce soudy zjištěných skutků pod příslušná hmotně právní ustanovení, která jimi byla aplikována.
Ve vztahu k této části dovolání obviněného je nutno zopakovat, že Nejvyšší soud je při posuzování toho, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Obviněný oproti požadavkům, které z jím deklarovaného dovolacího důvodu vyplývají, ve svém mimořádném opravném prostředku žádným relevantním způsobem, tj. přiměřenou hmotně právní argumentací, nezpochybňuje naplněnost zákonných znaků skutkových podstat trestných činů, jimiž ho soudy shledaly vinnými, čistě v rovině hmotně právní nevznáší žádné námitky, které by právní závěru soudů ohledně právního posouzení skutků popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně vyvracely. Vytýká-li obviněný soudům, že při svém rozhodování neaplikovaly princip in dubio pro reo , pak nenamítá nesprávnost v rovině hmotně právní (nesprávnost právního posouzení skutku), nýbrž neužití principu procesního, který se uplatňuje ve stadiu ustálení skutkových zjištění soudem, tedy před vlastní aplikací hmotně právních předpisů na zjištěný skutkový stav.
Veškeré tyto poznatky vedou dovolací soud ke zjištění, že argumentace obviněného se s jím deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí a tento, ani žádný z dalších důvodů upravených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., nenaplňuje.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., pak stran něho nemůže Nejvyšší soud obviněnému přisvědčit v otázce jeho důvodného uplatnění. Dovolací soud nesdílí hodnocení obviněného, pokud tento tvrdí, že odvolací soud nesplnil svou povinnost stran rozsahu přezkoumání jeho odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně, a zejména pokud tvrdí, že výrok rozsudku odvolacího soudu je neúplný, resp. že v jeho výrokové části určitý výrok chybí.
Z rozsahu napadení rozsudku soudu prvního stupně odvoláním obviněného vyvstala pro odvolací soud povinnost přezkoumat správnost a odůvodněnost veškerých jeho výroků, a to za podmínek upravených ustanovením §254 tr. ř. Na splnění této povinnosti lze usuzovat již z výrokové části rozsudku odvolacího soudu – formulace výroku, jímž odvolací soud o řádném opravném prostředku obviněného rozhodl, v konkrétnosti pak lze odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 4 a násl.). Z výroku rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že jako důvodné bylo shledáno odvolání obviněného týkající se výroku o vině pod bodem 1 [ve vztahu k němu rozsudek zrušen podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. pro nesprávnost časového vymezení spáchání skutku], výroku o trestu [ve vztahu k němu rozsudek zrušen podle §258 odst. 1 písm. e) tr. ř.] a výroku o náhradě škody [tento výrok zrušen pro obsahovou souvislost s výrokem o vině při aplikaci §258 odst. 2 věta za středníkem tr. ř.]. V souladu se zněním §258 odst. 2 tr. ř. ( Jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; ) se odvolací soud omezil jen na zrušení výroků vadných a výroku o náhradě škody, tj. výroku, který má ve výroku o vině svůj podklad, neboť ke zrušení oddělitelného výroku o vině pod bodem 2) napadeného rozsudku z důvodů rozvedených v odůvodnění svého rozhodnutí neshledal důvodů. Uvedená skutečnost však neznamená, že by tento výrok nebyl přezkoumán, jak ve svém dovolání tvrdí obviněný, ani to, že by ve výroku rozsudku odvolacího soudu nějaký výrok absentoval, případně že by výrok odvolacím soudem učiněný byl neúplný.
Obviněný jako osoba oprávněná podat proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká [§246 odst. 1 písm. b) tr. ř.] disponuje jedním takto označeným řádným opravným prostředkem, který se z hlediska jeho uplatnění považuje za nedělitelný. To se projevuje ve způsobu rozhodování o něm odvolacím soudem. Tak jako nemůže odvolací soud, resp. předseda senátu odvolacího soudu, postupem podle §250 odst. 4 tr. ř. vzít na vědomí zpětvzetí odvolání obviněného, pokud by jeho projev vůle vzít podaný opravný prostředek zpět byl jen částečný, tzn. vztahoval-li by se jen k některému z odvoláním napadených výroků (tato dispozice s opravným prostředkem by se projevila v omezení rozsahu revizní povinnosti odvolacího soudu na výroky výslovně napadené, případně výroky související, aniž by ohledně ní samotné uvedený soud vydával jakékoli rozhodnutí), tak nemůže odvolací soud dvěma rozdílnými výroky rozhodnout stran důvodnosti podaného odvolání po jeho věcném projednání. Jinými slovy řečeno, shledá-li odvolací soud alespoň z části podané odvolání důvodné, pak mu vyhoví, na jeho podkladě zruší vadnou část napadeného rozsudku a o této nějakým způsobem (podle §259 odst. 1 tr. ř., a podle §259 odst. 3 tr. ř. apod.) rozhodne, aniž by současně správnou část napadeného rozsudku potvrzoval samostatným výrokem, jímž by tuto část odvolání oprávněné osoby jako nedůvodnou podle §256 tr. ř. zamítl.
Rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 7 To 488/2011, považuje Nejvyšší soud za standardní, odpovídající rozhodovací praxi odvolacích soudů, souladné s právním názorem dovolacím soudem již dříve vysloveným (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17/2002, č. 417) a konečně i za rozhodnutí věcně správné nepostrádající žádný ze zákonem předvídaných výroků.
Z uvedeného plyne, že obviněný dovolací důvod upravený ustanovením §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uplatnil zjevně neopodstatněně.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Podle tohoto ustanovení rozhodl dovolací soud i v případě posuzovaném, v neboť obviněný jednak, a to ve vztahu k dovolacímu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., své námitky uplatnil z jiného důvodu, než jaký je uveden v ustanovení §265b tr. ř., a jednak, a to v části týkající se dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., tak učinil způsobem, který vede dovolací soud k závěru, že jeho dovolání je zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. června 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý
Vypracoval:
JUDr. Ivo Kouřil