ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.669.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 669/2012-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. července 2012 o dovolání obviněného P. F. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 7 To 136/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 102/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 21. 1. 2011, č. j. 3 T 102/2010-116, byl obviněný P. F. uznán vinným trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zákona, kterého se dopustil tím, že
dne 29. 8. 2009 v přesně nezjištěné době kolem 01:00 hodin v obci L., okres Hodonín, poblíž areálu P. H. na břehu řeky V. zezadu uchopil poškozenou D. B., povalil ji na zem na záda, lehl si na ni a aniž by cokoli říkal, vyhrnul jí tričko pod bradu, roztrhl jí v přední části podprsenku a snažil se jí obnažit poprsí, rovněž se jí snažil rozepnout kalhoty, což se mu ale nepodařilo, přičemž tomuto jednání se poškozená aktivně bránila, kdy až po přibližně 10 minutách, kdy ji obviněný držel proti její vůli na zemi a bránil jí v pohybu, se jí podařilo vysmeknout a z místa utéct, kdy tímto svým jednáním způsobil poškozené zranění spočívající v malých oděrkách a pohmožděninách na levém rameni, levém uchu, levém stehnu a levé hýždi, přičemž tato zranění si nevyžádala lékařské zranění (správně ošetření) ani omezení v obvyklém způsobu života poškozené.
Za tento trestný čin byl odsouzen podle §231 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona byl obviněnému výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně svým usnesení ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 7 To 136/2011, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný P. F. (dále jen „obviněný“) napadl prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ing. Petra Konečného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 7 To 136/2011, dovoláním, přičemž uplatnil dovolací důvody upravené ustanoveními §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř.
Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom, že soud nevěnoval dostatečnou pozornost naplněnosti zákonných znaků trestného činu podle §231 odst. 1 tr. zákona, zejména znaku charakterizující subjekt trestného činu, který dle něj není dán. Je-li podle §9 tr. zákona pachatelem trestného činu ten, kdo trestný čin spáchal sám, pak byla zcela nedostatečným a zjednodušujícím způsobem věnována pozornost tomuto znaku z pohledu, zda obviněný přichází v úvahu jako jediný a nepochybný pachatel uvedeného trestného činu. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se konstatuje, že jako pachatel je obviněný usvědčován jediným přímým důkazem, a to výpovědí D. B. Soud tak v konečném důsledku proti sobě staví pouze výpověď poškozené a obhajobu obviněného, který setrvává na tom, že se skutku nedopustil. Chybou bylo to, že na místo činu nebyla přivolána policie a že bezprostředně po události věc neřešily orgány činné v trestním řízení. Tím, že poškozená věc oznámila až po několika dnech a vyprala kromě podprsenky i veškeré oblečení, došlo z její strany ke zmaření jakýchkoli dalších důkazů ve věci. Při rekognici poškozená obviněného sice dvakrát označila jako pachatele, avšak její výsledky byly zmařeny již tím, že na místo nebyla ihned přivolána policie. Navíc původně byl za pachatele činu pokládán bratr obviněného, kterého za poškozenou přivedli její známí. Na výzvu M. V. se obviněný šel bratra zastat a je tudíž nepochybné, že si jeho osobu musela poškozená zapamatovat. Poškozená při rekognici proto neoznačovala pachatele, ale toho, kdo jí byl jako možný pachatel přiveden. Obviněný ani jeho bratr neměl na sobě v daný večer nic zeleného, ač poškozená opakovaně uváděla, že pachatel měl mít zelené tričko. Postup soudu, který uvěřil tvrzením poškozené, ač její výpověď je v rozporu s některými svědeckými výpověďmi, je přinejmenším nestandardní. Je možné, že poškozená nemá žádný důvod označovat obviněného jako pachatele, případně vypovídat nepravdivě, její výpověď je však zcela nepřezkoumatelná.
Při vědomí toho, že dovolacím důvodem není hodnocení důkazů soudu obou stupňů, trvá obviněný na tom, že posouzení jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu podle §231 odst. 1 tr. zákona, a to subjektu tohoto trestného činu, bylo podstatným a zcela zřejmým způsobem zjednodušeno až podceněno. V důsledku toho je rozhodnutí velmi nespravedlivé.
Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 7 To 136/2011, zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i rozhodnutí, jež na zrušená rozhodnutí obsahově navazují, zejména rozhodnutí o povinnosti obviněného nahradit státu náklady řízení, pokud bylo o nich již rozhodnuto.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k dovolání obviněného nebude vyjadřovat. Udělila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Dovolací důvod podle §256b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Ve své podstatě je tak citovaným ustanovením vyjádřeno to, že o opravném prostředku oprávněné osoby bylo příslušným orgánem rozhodnuto buď bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí (tj. v případě odvolání podaného proti rozsudku soudu prvního stupně postupy podle §253 odst. 1 nebo podle §253 odst. 3 tr. ř.), aniž byly splněny zákonné předpoklady pro vyřízení věci tímto způsobem, nebo sice po věcném přezkoumání věci, avšak při přijetí vadných závěrů (tj. např. v případě zamítnutí odvolání podle §256 tr. ř., ač napadený rozsudek soudu prvního stupně vykazuje vady, které jsou důvodem dovolání podle §256b odst. 1 písm. a/ až k/).
Nejvyšší soud musí konstatovat, že obviněný sice uplatnil deklarovaný dovolací důvod podle §256 odst. 1 písm. g) tr. ř. v souvislosti se svou námitkou, že soudy nesprávně jednání popsané v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně posoudily jako trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zákona, avšak přes své tvrzení o porušení ustanovení trestního práva hmotného v podobě nesprávného závěru o naplněnosti všech zákonných znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu, tj. včetně znaku subjektu, jehož neexistenci jako mimořádný opravný prostředek namítá, svou argumentaci plně buduje na námitkách procesních a skutkových. Podstatou této části dovolání totiž není zpochybnění či přímo vyvrácení závěrů o naplněnosti obligatorních znaků subjektu trestného činu (věk a příčetnost), které se k osobě obviněného váží, nýbrž otázky zcela odlišné, byť se závěrem o vině obviněného bezprostředně související, a to skutkového závěru o jeho pachatelství na činu. Argumentace obviněného zpochybňující správnost právních závěrů soudu tudíž nevychází ze skutkových zjištění, které soudy nižších stupňů učinily, a ve vztahu k nim nenamítá vadnost právního posouzení (nenaplněnost obligatorních znaků subjektu), nýbrž tyto primárně zpochybňuje a toliko tímto prostřednictvím namítá nesprávnost právní kvalifikace skutku, jímž byl uznán vinným. Takto uplatněné výhrady obviněného vůči právnímu posouzení skutku však nutně vedou dovolací soud k poznatku, že po obsahové stránce nedochází ze strany obviněného k naplnění zákonných podmínek jím deklarovaného dovolacího důvodu. Pokud by totiž měl dovolací soud vyhovět procesnímu návrhu obviněného, který ve svém dovolání učinil, musel by odhlédnout od skutkových zjištění, která učinily soudy nižších stupňů, k čemuž však, jak výše uvedeno, není oprávněn.
Tato konstatování vedou dovolací soud k závěru, že námitky, které vůči právnímu posouzení věci obviněný vznesl, nelze pod dovolací důvod upravený ustanovením §256b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit.
Obdobně lze uvést, že zcela nedůvodné je ze strany obviněného uplatnění dovolacího důvodu upraveného zněním §256b odst. 1 písm. l) tr. ř. V posuzované věci nebylo ze strany odvolacího soudu upřeno obviněnému právo na věcné přezkoumání jím napadeného rozsudku soudu prvního stupně. K zamítnutí jeho odvolání došlo postupem podle §256 tr. ř., tj. poté, co odvolací soud dospěl k poznatku o nedůvodnosti jeho odvolacích námitek. Ke zrušení usnesení odvolacího soudu v řízení dovolacím by za daného stavu mohlo dojít pouze tehdy, pokud by Nejvyšší soud zjistil, že k zamítnutí odvolání podle §256 tr. ř. ze strany odvolacího soudu došlo přesto, že napadený rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející vykazuje vady, které jsou důvodem dovolání podle §256b odst. 1 písm. a/ až k/. Tak tomu však ve věci posuzované není.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. července 2012
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Ivo Kouřil