ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.730.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 730/2012-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. července 2012 o dovolání obviněného R. H., proti usnesení Krajského soudu Brně, pobočky v Zlíně ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 6 To 165/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 235/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 2. 2012, č. j. 34 T 235/2011- 410, byl obviněný R. H. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona a trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. c) tr. zákona (ad 1), přečinem (správně zločinem) týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinem ohrožování mravní výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku (ad 2) a přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), písm. c) tr. zákoníku (ad 3), kterých se dle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že
1. v době od 1. 2. 2006 do 26. 4. 2008 v bytě na ul. J. V. … v O., okres Z., kde žil se svou družkou P. S., a dcerou K. S., opakovaně, v mnoha případech psychicky deptal svou družku, které vulgárně nadával a ponižoval ji (soudem ve výroku uvedenými vulgárními) výrazy. V opilosti P. S. také několikrát i fyzicky napadl, kdy ji udeřil zavřenou pěstí do obličeje, kopal ji do celého těla, tahal ji za vlasy, cloumal poškozené hlavou o skříň, trhal jí vlasy, vyhrožoval jí i zabitím, kdy jí vzal její šaty ze skříně, nožem tyto probodal a řekl, že takto jednou skončí,
tímto jednáním také ohrožoval rozumový a mravní vývoj nezletilé dcery K. S., neboť v uvedeném období vystupoval vůči její matce agresivně, kdy nedbal ohled na nezletilou dceru, která byla opakovaně přítomna jeho nevhodnému chování vůči matce a zažívala kvůli otci stresující situace, kdy si začala vytrhávat vlasy a třít prsní bradavky,
2. v době od 1. 8. 2009 do 31. 1. 2010 v bytě na ul. J. V. … v O., okres Z., kde žil se svou družkou P. S., a dcerou K. S., znovu opakovaně, v mnoha případech psychicky deptal P. S., které vulgárně nadával a ponižoval ji (soudem ve výroku uvedenými vulgárními) výrazy. V opilosti ji také několikrát fyzicky napadl, kdy ji udeřil zavřenou pěstí do obličeje, kopal ji do celého těla, tahal ji za vlasy, plival na ni,
čímž také ohrožoval rozumový a mravní vývoj nezletilé dcery K. S., neboť v uvedeném období vystupoval vůči její matce agresivně, kdy nedbal ohled na nezletilou dceru, která byla opakovaně přítomna jeho nevhodnému chování vůči matce a zažívala kvůli otci stresující situace, kdy si začala vytrhávat vlasy a třít prsní bradavky,
3. od 1. 2. 2010 do 16. 8. 2011 v O. a jinde neustále kontaktoval svou družku P. S., když za ní chodil do práce, před její dům, dále ji kontaktoval na její mobilní telefon čísla … prostřednictvím svého mobilního telefonu číslo …. Posílal jí (soudem citované vulgární) SMS zprávy, ve většině případů sexisticky urážlivé, kdy se neustále dožadoval styku s nezletilou dcerou K. S., poškozené za výše uvedené zasílal 2 až 10 SMS zpráv denně, dne 9. 8. 2011 v 7.30 hodin v bytě na ul. J. V. … při předávání nezletilé K., ke styku s otcem, obžalovaný začal poškozené P. S., vulgárně nadávat, v důsledku čehož nezletilá K. plakal a prosila matku, nechť ji vezme s sebou, obžalovaný poté shodil P. S. v bytě na zem a začal ji kopat do celého těla a to i za přítomnosti nezletilé K., přičemž toto jednání bylo způsobilí vyvolat důvodnou obavu o zdraví a život svůj i dcery.
Obviněnému byl za jednání pod body 1) a 2) výroku rozsudku, jakož i za sbíhající se přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen pravomocným trestním příkazem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 4. 2011, č. j. 34 T 69/2011-42, uložen úhrnný a souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 4. 2011, č. j. 34 T 69/2011-42, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za jednání pod bodem 3) výroku rozsudku byl obviněný odsouzen podle §354 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Rovněž pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání, které proti citovanému rozsudku Okresního soudu ve Zlíně podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 6 To 165/2012, tak, že podle §257 odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného pro skutek popsaný v obžalobě Okresního státního zastupitelství ve Zlíně ze dne 11. 11. 2011, v němž podaná obžaloba spatřovala přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku (ve výroku usnesení uveden popis skutku, který byl v napadeném rozsudku vyjádřen pod bodem 3), přičemž ve zbývající části zůstal napadený rozsudek rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Martiny Pešákové dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §256b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítl jednak nesprávnost právního posouzení skutku, jednak i jiné nesprávné hmotně právní posouzení.
Nesprávnost právního posouzení skutku spatřuje obviněný
a) ve vztahu ke kvalifikacím jeho jednání podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona a podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku v aplikaci kvalifikované skutkové podstaty, tj. v právním závěru soudů, že se měl činů pod body 1 a 2 dopouštět po delší dobu. Odkazuje na konstantní judïkaturu (R 58/2008) a namítá, že dle samotné poškozené a ani dle zjištění soudu na str. 7 rozsudku v případě skutku pod bodem 2 nedocházelo k fyzickému týrání, poškozená neutrpěla žádnou újmu na zdraví a dle popisu skutku šlo pouze o několik měsíců. Poškozená sama obviněnému vulgárně nadávala a volala mu i po skončení společného soužití, což nesvědčí ani o psychické újmě či příkoří, jak vše hodnotí okresní soud. S ohledem na délku společného soužití by dle obviněného u druhého skutku musely být (při soudem užité právní kvalifikaci) intenzita jednání i jeho následky výrazně horší,
b) ve vztahu ke kvalifikacím jeho jednání podle §217 odst. 1 písm. c) tr. zákona a podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku v nenaplněnosti zákonných znaků uvedených trestných činů v jeho jednání. V daném směru namítá, že svým obsahem je jednání ohrožující rozumový, citový a mravní vývoj dítěte shodné s jednáním, kdy byl nezletilý vystaven nebezpečí zpustnutí. Tento archaický výraz byl dle mínění obviněného v podstatě pouze nahrazen novějším popisem jednání, ovšem v obou případech jde o jednání, jimiž si dítě osvojuje v důsledku jednání pachatele škodlivé návyky, povahové rysy, sklony a zájmy, které zpravidla vedou k jeho morálnímu úpadku a k neschopnosti usměrňovat způsob svého života v souladu s obecnými morálními zásadami občanské společnosti – dítě propadne alkoholu nebo drogám, bude se chovat promiskuitně, živit prostitucí, povede parazitní způsob života, bude páchat trestné činy, osvojí si jiné škodlivé návyky jako zneužívání léků, záškoláctví apod. Uvádí, že okresní soud nespatřuje naplnění znaků tohoto trestného činu v tom, že by poškozená K. mohla v budoucnu vést nemorální život odporující morálním zásadám občanské společnosti, nýbrž v tom, že by jí mohla vzniknout psychická újma (mohla by si osvojit modely chování mezi partery, jaké fungovaly mezi jejími rodiči, a nechá se v budoucnu od svého partnera ponižovat a týrat, aniž by měla sílu a vůli se tomuto vzepřít). Toto ohrožení nijak nekoresponduje se skutečným obsahem trestného činu, tedy s ohrožením, že by mohla vést nemorální život.
Jiné nesprávné hmotně právní posouzení dle obviněného spočívá v nesprávnosti dílčích skutkových závěrů, jež mají příčinu v tvrzeném jednostranném hodnocení důkazů, které neodráží celé provedené dokazování. Vůči tvrzení poškozené, že ji obviněný napadal vždy v opilosti a k těmto útokům mělo docházet až 3x do týdne, argumentuje obviněný zprávou zaměstnavatele, z níž plyne, že u něj nebyl alkohol nikdy zjištěn ani řešen. Vůči údaji, že obviněný bil poškozenou pěstí do obličeje, namítá, že by takové útoky musely zanechat v obličeji viditelná zranění, a v daném kontextu se dovolává výpovědí svědkyň L. Š. a Z. H.. Soudu vytýká, že zamítl jeho důkazní návrh na zpracování znaleckého posudku ohledně zranění, která mohla být způsobena popsanými útoky. Ze skutečnosti, že poškozená nikdy nevyhledala lékařskou pomoc a závěru soudu, že obviněný poškozenou týral zejména psychicky, dovozuje obviněný, že ani okresní soud není zcela přesvědčen, že by docházelo k jednání (bití, kopání apod.), jak je popsáno ve skutkových větách. Fyzické napadání je u skutku 2 popsáno shodně jako pod bodem 1. Skutečnost, že by poškozená byla týranou ženou, neodpovídá jejímu popisu společného soužití, kdy uváděla, že sama vyvolávala hádky, stačilo málo, tak do něj jela, nadávala mu. To dle obviněného nesvědčí pro závěr soudu, že by se poškozená obviněného bála.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil uvedené rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Ke dni svého rozhodování neobdržel Nejvyšší soud vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 6 To 165/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují v něm uplatněné dovolací důvody.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S přihlédnutím k takto vymezenému a interpretovanému dovolacímu důvodu, který obviněný uplatnil ve svém mimořádném opravnému prostředku, musí Nejvyšší soud konstatovat, že pokud jde o výhrady, které mají odůvodnit obviněným tvrzené jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak tyto obviněným deklarovaný dovolací důvod upravený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují. Je tomu tak proto, že veškerá argumentace obviněného v této části jeho dovolání se soustřeďuje na polemiku se skutkovými závěry obou soudů, resp. s jejich hodnocením provedených důkazů. Obviněný v této části vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry, k nimž oba soudy nižších stupňů dospěly, a zaujímá své vlastní hodnotící závěry, z nichž vyvozuje své (od soudy učiněných odlišné) skutkové závěry. V této části svého dovolání neuplatňuje žádné hmotně právní výhrady, které by bylo možno hodnotit jako právně relevantní námitky vůči právnímu posouzení věci.
Pokud jde o označenou část dovolání obviněného, v níž se tento soustředil na zpochybnění závěrů skutkových, případně zpochybnění procesních postupů soudů, jimiž se k nim dobraly (námitky procesního charakteru), pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že zde uvedená argumentace obviněného jím deklarovaný dovolací důvod nenaplňuje.
Odlišné stanovisko je však nezbytné zaujmout vůči výhradám, které obviněný vyjádřil v části označené v jeho dovolání: „1) Nesprávné právní posouzení skutku“, neboť v ní vznáší konkrétní námitky směřující vůči správné aplikaci hmotně právních předpisů – soudem aplikovaných ustanovení trestního zákona a trestního zákoníku – při právním posouzení skutků, jimiž byl napadenými rozhodnutími uznán vinným.
V případě jednání, kterého se dle skutkových závěrů soudů dopustil vůči poškozené P. S., nevytýká obviněný celkovou vadnost právního posouzení ve smyslu nedůvodnosti aplikace skutkových podstat upravených v ustanoveních §215a tr. zákona a §199 tr. zákoníku, nýbrž toliko aplikaci kvalifikovaných podstat, neboť z jeho mimořádného opravného prostředku zřetelně plyne, že své výhrady koncentruje vůči právním závěrům vyjádřeným v prvním případě zákonnými znaky „ a pokračoval v páchání takového činu po delší dobu “ a v druhém případě zákonnými znaky „ a páchal takový čin po delší dobu “ .
Podle napadených rozhodnutí se obviněný trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona dopustil tím, že
v době od 1. 2. 2006 do 26. 4. 2008 v bytě na ul. J. V. … v O., okres Z., kde žil se svou družkou P. S., a dcerou K. S., opakovaně, v mnoha případech psychicky deptal svou družku, které vulgárně nadával a ponižoval ji (soudem ve výroku uvedenými vulgárními) výrazy. V opilosti P. S. také několikrát i fyzicky napadl, kdy ji udeřil zavřenou pěstí do obličeje, kopal ji do celého těla, tahal ji za vlasy, cloumal poškozené hlavou o skříň, trhal jí vlasy, vyhrožoval jí i zabitím, kdy jí vzal její šaty ze skříně, nožem tyto probodal a řekl, že takto jednou skončí.
Toto skutkové vymezení v dostatečném rozsahu vyjadřuje soudy užitou právní kvalifikaci, a to jak z hlediska znaků základní skutkové podstaty „ týral osobu blízkou žijící s ním ve společném obydlí “ (správně „týral osobu blízkou žijící s ním ve společně obývaném bytě“ , neboť pojem „ve společném obydlí“ není zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu podle §215a tr. zákona, nýbrž trestného činu podle §199 tr. zákoníku), tak i z hlediska aplikace již zmíněného znaku skutkové podstaty kvalifikované, tj. „a pokračoval v páchání takového činu po delší dobu“ , a to i z pohledu tzv. materiální podmínky upravené ustanovením §88 odst. 1 tr. zákona. Dopouštěl-li se obviněný vymezeného jednání v období „ od 1. 2. 2006 do 26. 4. 2008 “, tedy po dobu delší než dva roky, pak ani dle dovolacího soudu nevznikají pochybnosti o nezbytnosti aplikace soudy užité kvalifikované skutkové podstaty, neboť její znaky byly jednáním obviněného naplněny jak po stránce formální, tak stránce materiální. Za daného stavu by posouzení činu obviněného toliko podle základní skutkové podstaty nevyjádřilo konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jeho činu, který jednoznačně převyšuje typový stupeň této nebezpečnosti základní skutkové podstaty. Zbývá dodat, že ačkoli obviněný v daném směru nesprávnost právní kvalifikace napadl i u nyní hodnoceného skutku (tj. i v bodě 1 výroku rozsudku), konkrétní výhradu vznesl fakticky až k intenzitě a délce doby páchání činu uvedeného v bodě 2.
Přečinu (správně zločinu) týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se obviněný dle skutkových zjištění soudů dopustil tím, že
v době od 1. 8. 2009 do 31. 1. 2010 v bytě na ul. J. V. … v O., okres Z., kde žil se svou družkou P. S., a dcerou K. S., znovu opakovaně, v mnoha případech psychicky deptal P. S., které vulgárně nadával a ponižoval ji (soudem ve výroku uvedenými vulgárními) výrazy. V opilosti ji také několikrát fyzicky napadl, kdy ji udeřil zavřenou pěstí do obličeje, kopal ji do celého těla, tahal ji za vlasy, plival na ni.
Obviněný poukazem na to, že při posuzování znaku „ po delší dobu “ je určující nejen celková doba týrání, ale je třeba přihlédnouti ke konkrétnímu stupni provedení, intenzitě, četnosti apod., namítá, že jak délka doby, tak intenzita jeho jednání a její následky u poškozené aplikaci kvalifikované skutkové podstaty neodůvodnily. Připomíná se, že v části svého dovolání označené: „2) Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ obviněný podpůrně argumentoval též zpochybňováním skutkových závěrů soudů.
Ani v případě tohoto právního posouzení skutku soudy nižších stupňů však Nejvyšší soud nemůže správnosti vývodů dovolatele přisvědčit. Skutková zjištění, která soudy učinily, mají podklad v jimi provedených důkazech, a není proto jakýchkoli důvodů k jejich zpochybňování. Dopustil-li se obviněný vůči poškozené jednání, které mělo jednak podobu jejího fyzického napadání, jednak ponižování vulgárními výrazy a psychického deptání, včetně takových forem, které svědčí o pohrdání osobností poškozené (plivání na ni i v přítomnosti nezletilé), pak nelze tvrdit, že by intenzita jednání obviněného společně s délkou doby páchání trestného činu byla nedostatečná pro vyvození právního závěru, který soudy učinily. Je nezbytné zdůraznit, že podmínkou aplikace soudy užité kvalifikované skutkové podstaty není zdravotní újma poškozené (ať povahy somatické či psychické) a že její užití není odvislé ani od prokázání hrubého fyzického napadání ze strany pachatele (obviněným zpochybňovaného). Znak týrání může být naplněn i formami psychického působení na oběť. O intenzitě projevů obviněného, která rovněž odůvodňuje (společně s délkou páchání činu v trvání šesti měsíců a faktem opětovnosti jednání obviněného) užití kvalifikované skutkové podstaty svědčí vyjádření poškozené na č.l. 289, z něhož vyplývá, že brachiální násilí ze strany obviněného jí bylo vnímáno jako snesitelnější vůči jeho týrání psychickému („.. je lepší dostat kopanec, než mít týden psychické deptání“). Z těchto důvodů je proto užití zákonných znaků „ týral osobu blízkou žijící s ním ve společném obydlí a páchal takový čin po delší dobu “ soudy na jednání obviněného popsané pod bodem 2) výroku rozsudku plně odůvodněno, když páchání činu obviněným v období „ od 1. 8. 2009 do 31. 1. 2010 “ za zjištěných okolností je subsumovatelné pod zákonný znak „ páchal takový čin po delší dobu “.
Uvedená konstatování Nejvyššího soudu ústí do závěru, že okresní a krajský soud, které vydaly dovoláním obviněného napadená rozhodnutí, nepochybily při právním posouzení skutků v části, kdy předmětem útoků obviněného byla poškozená P. S..
Obviněnému nelze upřít důvodnost v jeho námitkách stran posouzení té části jednání, kterého se dle napadených rozhodnutí měl dopustit vůči nezletilé K. S.. Připomíná se, že v jednání, kterého se dle skutkových zjištění dopustil tím, že
ad 1) tímto jednáním (v době od 1. 12. 2006 do 26. 4. 2008), resp .
ad 2) čímž (v době od 1. 8. 2009 do 31. 1. 2010)
také ohrožoval rozumový a mravní vývoj nezletilé dcery K. S., neboť v uvedeném období vystupoval vůči její matce agresivně, kdy nedbal ohled na nezletilou dceru, která byla opakovaně přítomna jeho nevhodnému chování vůči matce a zažívala kvůli otci stresující situace, kdy si začala vytrhávat vlasy a třít prsní bradavky,
soudy spatřovaly:
ad 1) trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. c) tr. zákona, který byl obviněným spáchán naplněním zákonných znaků „ úmyslně vydal osobu mladší než osmnáct let nebezpečí zpustnutí tím, že závažným způsobem porušil svou povinnost o ni pečovat“,
ad 2) přečin ohrožování mravní výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, který byl obviněným spáchán naplněním zákonných znaků „ úmyslně ohrozil rozumový, citový a mravní vývoj dítěte tím, že závažným způsobem porušil svou povinnost o ně pečovat “.
Důvody, pro které shledává Nejvyšší soud oprávněnými námitky obviněného, mají svoji příčinu v nepřesvědčivosti právního zdůvodnění užité právní kvalifikace soudem prvního stupně, resp. (s ohledem na vyjádření obsažené na str. 4 usnesení odvolacího soudu: „ .. soud I. stupně velmi pečlivě odůvodnil právní kvalifikaci ohledně bodu 1. a 2. výroku napadeného rozsudku, a to jak co se týče trestné činnosti vůči poškozené P. S., tak vůči nezletilé K. S. a s tímto použitím a zhodnocením právní kvalifikace se odvolací soud zcela ztotožnil.“) i soudem odvolacím. Prvotní příčinou dovolacím soudem pociťovaného nedostatku rozsudku soudu prvního stupně je to, že výše citovaný skutkový popis jednání obviněného vůči poškozené K. S. nevyjadřuje dostatečně soudem užité kvalifikační znaky (z pohledu hrozícího negativního následku při vývoji osobnosti poškozené ve smyslu námitek dovolání obviněného), přičemž rozvinutí těchto závěrů při odůvodnění právní kvalifikace okresním soudem na str. 8 jeho rozsudku není souladné s výkladem zákonných znaků trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. c) tr. zákona, jak se postupem doby vyvinul a ustálil, potažmo pak ani s interpretací zákonných znaků vtělených do ustanovení §201 tr. zákoníku o přečinu ohrožování mravní výchovy dítěte.
Jak již uvedeno, skutek, vyjádřený ve výrokové části rozsudku okresního soudu, negativní následky, jimiž mohla být poškozená K. S. ohrožena, nevyjadřuje a pokud se jimi okresní soud zaobírá při zdůvodnění právní kvalifikace činu (již zmiňovaná str. 8 rozsudku), činí tak způsobem, který nemůže být Nejvyšším soudem akceptován. Pokud totiž okresní soud shledává naplněnost znaku vydání nebezpečí „ zpustnutí “ v tom, že obviněný „ .. dopustil, aby si (nezletilá) osvojovala návyky a povahové rysy, které by mohly vést k tomu, že nebude schopna sama v dospělosti usměrnit svůj život v souladu s obecnými zásadami morálky. Jinými slovy, vytvořil nebezpečí, že K. bude v dospělosti stejná jako její matka přehnaně submisivní, že se i ona v budoucnu nechá od svého partnera ponižovat a týrat, aniž by měla sílu a vůli se tomu vzepřít.“, pak je nezbytné přiznat, že výklad citovaného zákonného znaku činí okresní soud nekonzistentně s jeho výkladem uznávanou judikaturou. Správně v daném směru poukazuje obviněný na to, že nebezpečím zpustnutí je třeba rozumět taková ohrožení osoby mladší než osmnáct let, která by se projevila v jeho morálním úpadku formami, která příkladem (ve shodě s jím citovanou publikací) uvedl ve svém dovolání. Obecně lze tudíž poukázat na to, že předmětem ochrany osoby mladší osmnácti let poskytované ustanovením §217 tr. zákona je zdárný vývoj takového jedince a úsilí o zabránění vzniku takových hrozících negativ v jeho osobnosti, které by se u něj projevily buď v deficitu v oblasti morálky (parazitní způsob života, prostituce apod.) či v deficitu v oblasti citové (citová oploštělost, absence vyšších citů, egoismus, hostilita apod.), tj. v takovém směru, že by následné projevy takového jednice v budoucnosti, jako důsledek změn jeho osobnosti vyvolaných jednáním pachatele, tzn. celkový způsob jeho života a konkrétní projevy jeho chování byly způsobilé přivodit jejich společenský (morální) odsudek. V tomto směru však okresním soudem zvažovaný hrozící vývoj osobnosti poškozené do podoby osoby přehnaně submisivní, nezpůsobilé dostatečně razantně vystoupit vůči ji ponižujícímu jednání ze strany jiné osoby, nelze považovat za následek, který by bylo možno označit za zpustnutí poškozené.
Ve své obecnosti lze takto přistupovat i k výkladu zákonných znaků, které jsou obsaženy v ustanovení §201 tr. zákoníku, byť formulace zákonných znaků „ ohrozil rozumový, citový a mravní vývoj dítěte “ umožňuje poněkud širší nahlížení na možné negativní důsledky jednání pachatele, které se u poškozené mohou projevit.
Neudržitelnost učiněných závěrů v napadených rozhodnutích má své příčiny i v dalších skutečnostech, které byly buď nesprávně hodnoceny, či nemají dostatečný skutkový podklad v provedeném dokazování. Nelze se ubránit dojmu, že prokázání skutečností nezbytných pro náležité objasnění a následné právní posouzení žalobních tvrzení obsažených v bodech 4. a 5. obžaloby nebyla věnována (na rozdíl od dostatečnosti takových postupů v případě poškozené P. S.) pozornost nezbytná pro učinění přesvědčivých skutkových a právních závěrů. Lze dokladovat, že soud (při úpravě skutkového vyjádření zdůvodněného závěrem o jednotě skutků vyjádřených v žalobním návrhu pod body 1. a 4., resp. 2. a 5.) převzal ve své podstatě tvrzení v obžalobě obsažená, aniž je přizpůsobil výsledkům dokazování při hlavním líčení, resp. aniž by při právním posouzení věci uvážil v nezbytném rozsahu všechny právně relevantní skutečnosti.
V případě skutku pod bodem 1) výroku napadeného rozsudku postrádá dovolací soud vyložení toho, zda bylo namístě, aby ve vztahu k nezletilé K. byl skutek z hlediska časového vymezen shodně, jako ve vztahu k poškozené P. S., a to s přihlédnutím k věku dítěte na počátku vymezeného údobí. Jinými slovy řečeno, okresní soud ve svém rozhodnutí nevyložil, zda bylo rozumovým (a s nimi spojeným rozpoznávacím) schopnostem nezletilé již v období od 1. 2. 2006, tedy k datu, kdy nezletilá ještě nedosáhla ani věku jednoho roku, přiměřené, považovat ji za předmět útoku trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným. Obecně je totiž zastáván názor, že takový jedinec (tj. osoba mladší osmnácti let, stejně jako „dítě“ v případě ustanovení §201 tr. zákoníku), musí být na takovém stupni duševního vývoje, aby jej pachatelovo závadové chování mohlo nepříznivě ovlivnit a tím mohlo vzniknout nebezpečí pro jeho další vývoj předpokládané uvažovanými ustanoveními (§217 tr. zákona, §201 tr. zákoníku).
Byť okresní soud v souvislosti s odůvodněním kvalifikace jednání obviněného dle zmíněných dvou ustanovení správně uvádí, že „ k naplnění znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu nebo přečinu není nutné, aby tento škodlivý následek opravdu nastal, postačí, když toto jednání je způsobilé tento následek vyvolat“, v rozporu s tímto prohlášením, které obsahově vymezuje tzv. ohrožovací následek, uvádí, že se v posuzovaném případě jedná „o tzv. poruchový delikt“.
Další skutečnost, která vzbuzuje pochybnosti o oprávněnosti právní argumentace okresního soudu ohledně naplnění zákonných znaků skutkové podstaty, jež okresní soud užil při vyslovení viny obviněného, a to znaků „ závažným způsobem porušil svou povinnost o ni pečovat “, má svůj základ v pochybném skutkovém zjištění nalézacího soudu, resp. způsobu jeho vyjádření v popise skutku. Z odůvodnění právní kvalifikace na str. 8 rozsudku okresního soudu je nutno usuzovat, že porušení povinnosti pečovat o nezletilou shledává nalézací soud v tom, že obviněný „porušoval mj. i svou povinnost otce vytvořit pro dceru klidné a láskyplné rodinné soužití pro její zdárný život“. Ačkoli okresní soud v daných souvislostech necituje žádné ustanovení, jehož porušení obviněným (a to závažným způsobem) dle něj odůvodňuje jeho trestní odpovědnost, lze dospět k poznatku, že tím míní porušení povinnosti rodiče nezletilé, neboť takový závěr je nutno učinit jak vzhledem k výše citované části odůvodnění jeho rozsudku („porušoval mj. i svou povinnost otce“), tak i vzhledem k popisu skutku ve výroku rozsudku („ .. kde žil .. a dcerou K. S.,.. kdy nebral ohled na nezletilou dceru, která … zažívala kvůli otci stresující situace..“ ).
Jakkoli je Nejvyšší soud při svém rozhodování o dovolání vázán skutkovým stavem věci, jak jej zjistily soudy v dovoláním napadeném rozhodnutí, je jako soudní orgán ochrany práv jednotlivce ve smyslu čl. 90 Ústavy povinen k zásahům v případech, které v pojímání Ústavního soudu vykazují znaky extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými a právními závěry na straně jedné, či učiněnými skutkovými závěry a obsahem provedených důkazů na straně druhé (tj. též v případech, kdy skutkové závěry obsažené v rozhodnutí nemají žádný relevantní podklad v důkazech příslušným orgánem provedených).
Nedostatkem, který zatěžuje hodnotící činnost okresního soudu při právním posouzení skutku, je to, že z faktu biologického otcovství obviněného k nezletilé K. S., resp. ze závěru o jeho otcovství k nezletilé (nevztaženého však v rozhodnutí ke konkrétnímu důkazu, z něhož je tento poznatek činěn) - přes poznatek, který plyne ze soudem k důkazu přečtené zprávy obsažené na č. l. 210 spisu (obsahově shodný s vyjádřením P. S. v trestním oznámení na č. l. 6), že v době skutku pod bodem 1. rozsudku nebylo otcovství k nezletilé K. určeno - činí závěr o porušení jeho povinnosti o nezletilou pečovat z tvrzeného faktu o jeho otcovství k ní, tj. s vazbou na porušení povinnosti rodiče k nezletilému dítěti. Takový právní závěr je ovšem neudržitelný, neboť pozdější souhlasné prohlášení rodičů o určení otcovství k nezletilé, t. j. právní úkon ve smyslu ustanovení §52 odst. 1 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „cit. zákona“), nemůže zpětně právní odpovědnost obviněného ve smyslu hodnoceném okresním soudem založit. Došlo-li uvedeným způsobem (viz vyžádaný opis rodného listu K. S.) k určení otcovství obviněného až ke dni 11. 11. 2008, nelze klást obviněnému za vinu neplnění povinnosti rodiče (otce) nezletilé v období od. 1. 2. 2006 do 26. 4. 2008 a zejména vyvozovat z jejich neplnění pro něj trestně právní důsledky způsobem, jak se stalo v bodě 1. výroku rozsudku soudu prvního stupně. Samotný fakt biologického otcovství obviněného v době činu (navíc dle cit. zprávy obviněným zpochybňovaný) nemůže právně relevantně odůvodnit odkaz na povinnost upravenou §31 odst. 1 písm. a) cit. zákona. Skutečnost, že obviněný žil s matkou nezletilé ve společné domácnosti jako druh, nemůže vést ani k závěru, že by se měl na výchově nezletilé podílet ve smyslu ustanovení §33 cit. zákona, neboť toto ustanovení se vztahuje na manžela rodiče takového dítěte ( „Na výchově dítěte se podílí i manžel, který není rodičem dítěte, za předpokladu, že s ním žije ve společné domácnosti.“ ).
Tato konstatování vedou k poznatku, že okresním soudem uvedený právní závěr (str. 8 rozsudku), že obviněný „závažným způsobem porušil svou jinou povinnost vyplývající z jeho rodičovské odpovědnosti“ - v tzv. právní větě okresní soud užil zákonného znaku „ porušil svou povinnost o ni pečovat (pečovat o osobu mladší než osmnáct let)“ - není náležitě zdůvodněn a pro rozpornost právní argumentace (povinnost rodiče nezletilé) s faktickým stavem v době posuzovaného činu není dovolacím soudem akceptovatelný.
Bylo již zmíněno, že v odůvodnění rozsudku okresního soud nelze v některých směrech nalézt odpověď na to, z jakých důkazů činí nalézací soud to které konkrétní skutkové zjištění. Uvedené konstatování se vztahuje i ke skutkovému závěru vyjádřenému ve výroku rozsudku, že nezletilá K. - pod vlivem jednání obviněného - „ si začala vytrhávat vlasy a třít prsní bradavky“. Tento skutkový závěr obsažený u obou skutků, jimiž byl obviněný uznán vinným, není dostatečně (zejména pak ve vztahu ke skutku pod bodem 2) důkazně podložen, neboť ze strany nalézacího soudu nebylo dostatečně uváženo (pasáž, která by na dále uvedené reagovala v rozhodnutí absentuje), že výpověď nezletilé ze dne 18. 8. 2011, která takový údaj ve formě odpovědi na položenou otázku obsahuje (č. l. 109v. in fine), neposkytuje žádnou dostatečnou časovou identifikaci, a výpověď P. S. tento údaj modifikující (č. l. 288: „Když slyšela křik, tak se třepala a držela si vlasy. Netrhala si je, ale mačkala si je.“), tyto projevy nezletilé situuje do období před dovršením tří let jejího věku (č. l. 289: „Když jsem uváděla, že si dcera jednu dobu třela prsíčka a držela vlasy, tak jsem tím myslela období do jejích třech let. Potom už to nedělala.“).
Závěry o vině obviněného trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. c) tr. zákona (ad 1) a přečinem ohrožování mravní výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, kterého se způsobem popsaným v napadených rozhodnutích měl dopustit vůči nezletilé K. S., jsou v důsledku uvedeného zpochybněny jak z hlediska právního posouzení, tak z hlediska skutkových zjištění.
Uvedené poznatky by mohly nasvědčovat tomu, že dovolání obviněného je důvodné, a to včetně jeho návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k novému rozhodnutí. Nejvyšší soud je však při svém rozhodování v dovolacím řízení povinen zvažovat, zda zjištěná vada napadeného rozhodnutí je tak podstatná, aby odůvodnila průlom do právní moci napadeného rozhodnutí. Odůvodněné je zrušení rozhodnutí v případech, lze-li důvodně očekávat, že v navazujícím řízení dojde k takové změně v posouzení věci, která se podstatným způsobem projeví v postavení obviněného.
Nejvyšší soud v daných souvislostech zvažoval, zda bylo lze reálně očekávat, že by řízení po zrušení rozhodnutí odvolacího soudu vedlo k takové změně, která by měla za následek zejména výrazně příznivější výsledek v oblasti právního následku trestní odpovědnosti obviněného, tj. při ukládání adekvátního trestu. Při řešení této otázky nebylo možno nehodnotit to, že souhrnný trest, který byl obviněnému napadenými rozhodnutími uložen, byl právním následkem odpovědnosti obviněného za pět trestných činů, a to konkrétně za dva s trestní sazbou dva až osm let [§215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona, §199 odst. 1 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku], jeden s trestní sazbou šest měsíců až tři léta [§178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku] a dva s trestní sazbou až na dvě léta [§217 odst. 1 písm. c) tr. zákona, §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku]. Při porovnání těchto trestních sazeb je nezbytné dojít k poznatku, že význam trestných činů, důvodnost jejichž užití při posouzení činu obviněného byla zpochybněna [§217 odst. 1 písm. c) tr. zákona, §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku], pro ukládání konkrétní výměry trestu byla spíše marginální. Byl-li při uložení souhrnného trestu postih obviněného zpřísněn o dvacet měsíců (trest za trestný čin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen v trvání osmi měsíců), pak ani při nutnosti odhlédnutí od postihu za výše uvedené dva trestné činy, kterých se měl obviněný dopustit vůči nezletilé K., není možno jeho postih trestem odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců hodnotit jako postih nepřiměřený. S ohledem na trestní sazbu stanovenou na dva trestné činy nejpřísněji trestné (dva až osm let), by nemohlo v řízení dojít k uložení trestu podstatně mírnějšího, neboť by výměra souhrnného trestu musela dosahovat nejméně hodnoty dvaceti čtyř měsíců (zákonné podmínky pro uložení trestu pod spodní hranicí nejsou dány) a s ohledem na konkrétně zjištěné skutečnosti by spíše neměla být na samé spodní hranici trestní sazby (potřeba vyjádření konkurence trestných činů). Vypuštění označených dvou právních kvalifikací by neovlivnilo ani úvahy stran otázky nepodmíněnosti ukládaného trestu.
Z hlediska právního významu řešené problematiky je třeba uvést, že vzhledem k časovými faktory limitované možnosti aplikace §217 tr. zákona soudy v budoucnu (omezení dané časovou působností trestních zákonů) není odůvodněn detailní rozbor podmínek naplněnosti zákonných znaků tohoto trestného činu s vazbou na konkrétní skutková zjištění v posuzované věci, zejména pak za situace, že tato nebyla dostatečně ustálena. Ve vztahu k přečinu podle §201 tr. zákoníku lze uvést to, že nesprávnost právního posouzení skutku pod bodem 2) v napadeném rozsudku má prvotně svoji příčinu v nesprávnosti skutkových zjištění, a proto ani zde detailnější hmotně právní rozbor věci z hlediska judikaturního významu není odůvodněn.
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
S poukazem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud shledal jako zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného. Stejně jako dospěl k závěru, že otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, neboť v praxi soudů (ve vztahu ke kvalifikaci jednání podle §217 tr. zákona) byla vyřešena a ani z jiného důvodu její řešení (a to i ve vztahu ke kvalifikaci podle §201 tr. zákoníku) nečiní potíže. Proto podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. července 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann
Vypracoval:
JUDr. Ivo Kouřil