ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.748.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 748/2012-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. července 2012 o dovolání, které podal obviněný M. S. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 55 To 23/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 15 T 63/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 29. 9. 2010, č. j. 15 T 63/2010-57, byl obviněný M. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen podle §184 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný uvedeného přečinu dopustil tím, že
na základě jeho písemné stížnosti ze dne 6. 4. 2010, zaslané řediteli Městské policie v Jablonci nad Nisou, ve které obvinil poškozenou P. S., jako strážníka městské policie, z korupčního jednání, kterého se měla opustit vůči jeho osobě dne 31. 3. 2010 při řešení dopravního přestupku, kdy mu nabízela udělení pokuty bez bloku v nižší výměře, než stanoví příslušný zákon, když v důsledku této skutečnosti někteří strážníci nechtěli s poškozenou sloužit, aby se nedostali do nějakých problémů, a vážným způsobem ohrozil její pracovní poměr, přičemž však interním šetřením tato skutečnost nebyla prokázána.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 21. 6. 2010, sp. zn. 5 To 23/2011, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Ivety Čaňkové dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že soud ne zcela správně posoudil otázku charakterizující trestný čin, nesprávně vyhodnotil provedené důkazy a učinil i nesprávné právní závěry. Poukazem na jednotlivé důkazy a následně údaje v odůvodnění napadeného usnesení obviněný namítá, že odvolací soud závěr o věrohodnosti svědkyně S. odůvodnil jen logikou. Přitom její tvrzení zůstalo osamoceno. Obviněný i svědkyně S. (jeho manželka) jsou bezúhonnými občany a není proto logické, aby ve své stížnosti popisoval jednání svědkyně S. jinak, než proběhlo. Soud posuzoval věc jednostranně a činil závěry v jeho neprospěch. Dále je dle obviněného otázkou, zda jeho jednání mohlo mít takovou intenzitu, aby nabylo takové společenské nebezpečnosti, že se věc posoudila jako přečin a nikoli např. jen jako přestupek, když od doručení stížnosti obviněného Městské policii v Jablonci nad Nisou do jejího definitivního vyřízení uplynulo cca 14 dnů. Stížnost byla obviněným sepsána dne 31. 3. 2010 a již 15. 4. 2010 ředitel městské police sdělil obviněnému, že stížnost byla neoprávněná. Při hlavním líčení pak ředitel městské policie - svědek J. R. uvedl, že z jeho pozice byla definitivně vyřízena.
Protože dle obviněného odvolací soud důkazy nehodnotil správně a učinil nesprávné závěry, navrhl v závěru svého dovolání, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §256k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a v souladu s ustanovením §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci věc v potřebném rozsahu projednat a znovu rozhodnout, anebo aby zrušil napadené rozhodnutí a sám ve věci rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného sdělila, že dovolací argumentaci obviněného lze rozdělit do dvou směrů.
V prvním směru obviněný zásadně nesouhlasí s provedeným hodnocením důkazů ze strany soudu a poukazuje na porušení zásady in dubio pro reo. Provádí-li polemiku s hodnocením důkazů, nejedná se o námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, ani jiný důvod uvedený v §265b tr. ř. Argumentace v daném směru tím postrádá způsobilost k tomu, aby byla v dovolacím řízení řešena.
Zásah do skutkových zjištění, který by v dovolacím řízení mohl výjimečně přicházet v úvahu v případech extrémních rozporností, není za dané situace opodstatněný. Skutková zjištění soudu mají v provedeném dokazování dostatečnou oporu. Výpověď svědkyně P. S. není osamocena, průběh skutkových okolností, popsaný ve výroku o vině, je podporován výpovědí J. B., dopad informací uvedených ve stížnosti obviněného v zaměstnání P. S. dokladují výpovědi svědků J. R. a V. K. Údaj o podplácení a nabídce nezákonného vyřízení spáchaného přestupku, který soudy vyhodnotily jako nepravdivý, měl jednoznačně potenciál ohrozit značnou měrou vážnost svědkyně u spoluobčanů a především ji poškodit v zaměstnání, což se v určité míře stalo. Údaje obviněného vyvolaly u některých kolegů nedůvěru vůči poškozené a někteří z nich, včetně svědkyně V. K., požádali, aby s ní nebyli stavěni do stejné služby.
Argumentaci obviněného v druhém směru, kdy naznačuje možnost posouzení svého jednání jako přestupku s ohledem na míru ohrožení či poškození svědkyně S., je nutno přisvědčit v její relevanci ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu, nicméně po obsahové stránce se nejedná o argumentaci opodstatněnou. Na rozdíl od materiálně formálního pojetí zakotveného v právní úpravě do 31. 12. 2009 je trestný čin vymezen jako protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Určitý materiální korektiv je představován zásadou subsidiarity trestní represe, neboť prostředky trestního práva je třeba vnímat jako prostředky nejzazší, mající své místo pouze tam, kde nepostačuje s ohledem na společenskou škodlivost uplatnění odpovědnosti za využití prostředků jiných právních odvětví. Váže-li obviněný své výhrady vůči právnímu posouzení na diskutabilní míru společenské nebezpečnosti činu, nereflektuje odpovídajícím způsobem koncepci formální pojetí trestného činu obsažené v trestním zákoníku. Obviněný cíleně písemnou formou šířil vůči zaměstnavateli poškozené příslušnice městské policie nepravdivé informace o podplácení z její strany, poškodil ji tímto jednáním v zaměstnání, přičemž v daných souvislostech není rozhodné, jaká doba uplynula od doručení těchto informací do interního vyřízení stížnosti. Nepravdivě ji označil za pachatelku trestného činu, neboť nepravdivě tvrdil, že se dopustila jednání, které naplňuje skutkovou podstatu přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 2, 3 písm. b) tr. zákoníku. Posouzení odpovědnosti obviněného podle jiných právních předpisů než právě trestních se nejeví vzhledem k okolnostem a následkům činu jako postačující.
Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně uvedla, že dovolání obviněného neobsahuje výhrady, které by odůvodnily zásah do napadeného usnesení soudu druhého stupně, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Dále udělila souhlas k tomu, aby navrhované rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Udělila i výslovný souhlas k tomu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.], aby v neveřejném zasedání bylo o dovolání rozhodnuto i za situace, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 55 To 23/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují v něm uplatněné dovolací důvody.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci však toliko část obviněným uplatněných výhrad je možno pokládat za takové, které formálně jím deklarovaný důvod naplňují.
Pokud jde o ty jeho námitky, jimiž se snaží zpochybnit skutková zjištění, která soudy nižších stupňů učinily, pak tyto jím uplatněný dovolací důvod nenaplňují. Obviněným tvrzené porušení zásad trestního řízení („ .. skutek musí být bez pochybností obžalovanému prokázán a zásada v pochybnostech ve prospěch obžalovaného.“ ) nemůže být interpretováno ve smyslu zákonného vymezení dovolacího důvodu upraveného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které počítá s vadným právním posouzením skutku popsaného v dovoláním napadeném rozhodnutím a nikoli s vadně zjištěným skutkem. Přitom nesprávné skutkové zjištění soudu je v této části argumentace mimořádného opravného prostředku obviněného (prostřednictvím tvrzeného porušení procesních zásad, resp. obecně porušením práva procesního) napadenému usnesení vytýkáno.
K této části dovolání obviněného tak nezbývá než zopakovat, že Nejvyšší soud je při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a že k zásahu do těchto skutkových zjištění není oprávněn, neboť ve věci posuzované nenastala výjimečná situace zmiňovaná státní zástupkyní, která by případně prolomení této vázanosti mohla odůvodnit, tj. stav extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním, resp. skutkovým zjištěním a právním posouzením skutku.
Námitky obviněného, které směřují proti právnímu závěru soudů o tom, že jeho jednání je činem soudně trestným (přečinem pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku) a nikoli jen přestupkem, jak tvrdí s poukazem na nižší intenzitu ohrožení či poškození zájmů poškozené P. S., jsou hodnoceny dovolacím soudem jako námitky deklarovaný dovolací důvod formálně naplňující, avšak současně jako nezpůsobilé požadovaný zásah dovolacího soudu odůvodnit.
Předně lze ve shodě se státní zástupkyní poukázat na to, že nepřípadnou je argumentace obviněného nedostatkem společenské nebezpečnosti činu („ je otázkou, zda ohrožení či poškození svědkyně mohlo mít takovou intenzitu, aby nabylo takové společenské nebezpečnosti, že se věc posoudila jako přečin ..“ ), neboť s touto složkou, jako podmínkou trestnosti činu již trestní zákoník (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů) nepočítá. Vyplývá to z vymezení trestného činu, jak je obsahuje ustanovení §13 odst. 1 tr. zákoníku, dle něhož trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně . Obviněným akcentovaná skutečnost, že „ od doručení stížnosti do jejího definitivního vyřízení uplynulo cca 14 dnů “ nemůže ani s přihlédnutím k trestním zákoníkem upravené zásadě subsidiarity trestní represe vést k závěru, že by ve věci posuzované bylo uplatnění norem trestního práva nepatřičné a že posouzení jednání obviněného jako přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku bylo z tohoto aspektu nesprávné. Ve shodě s hodnocením věci státní zástupkyní ani dovolací soud neshledává skutečnosti, pro které by skutek, jímž byl obviněný shledán vinným, měl být vyňat z okruhu případů, ve kterých je nezbytné uplatňovat trestní odpovědnost pachatele a trestní důsledky s ní spojené, tj. obecně řečeno aplikovat trestně právní předpisy. Jednání obviněného, který dle skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně poškozenou P. S. nepravdivě obvinil z korupčního jednání pří výkonu funkce strážníka městské policie, a takto o ní tvrdil skutečnosti, které by zavdávaly úvah o spáchání trestné činnosti touto poškozenou v podobě právních kvalifikací, které zmínila ve svém vyjádření státní zástupkyně, je jednáním do té míry závažným, že spadá do kategorie případů společensky škodlivých, ve který nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Z hlediska své konkrétní škodlivosti jde o čin, který převýšil typovou úroveň škodlivosti činů nikoli soudně trestných (tj. např. přestupků). Dosáhl již hranice, která odůvodňuje vyvození trestně právní odpovědnosti vůči jeho pachateli. Ani z tohoto aspektu proto není důvodný návrh obviněného, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a dále postupoval jím navrženým způsobem.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku neuvedl žádné takové právně relevantní námitky, které by odůvodnily zrušení napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Dovolací důvod upravený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil zjevně neopodstatněně.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. července 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý
Vypracoval:
JUDr. Ivo Kouřil