ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.79.2012.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. února 2012 dovolání, které podal obviněný V. H. , státní příslušník Ukrajiny, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. 7 To 498/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 93/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 5 T 93/2010, byli obvinění A. A., M. B., V. H., I. V. I., S. M., Y. R., T. B. a B. D. uznáni vinnými trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., ve znění platném do 11. 7. 2007, a to u všech obviněných na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno.
Za tento trestný čin byl obviněný V. H. odsouzen podle §171a odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu Nokia 6610i, jenž je uložen u Policie ČR. Rovněž bylo rozhodnuto i o trestech ostatních výše jmenovaných obviněných.
Proti konstatovanému rozsudku obviněný V. H. podal odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. 7 To 498/2010, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu (výroky ohledně své osoby) obviněný V. H. napadl prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Podle jeho názoru bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku městského soudu, přičemž v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání stanovený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Současně připomněl, jak soudy obou stupňů ve věci rozhodly.
Obviněný namítl, že skutek, jímž byl uznán vinným, nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., a ani jiného trestného činu. Vytkl, že pokud se podle obžaloby měl na trestné činnosti podílet dvěma útoky (v bodech 6, 7 rozsudku městského soudu) a v obou případech měl užít svého osobního vozidla, tak nebylo dokázáno, že by se jakkoliv podílel na organizaci nedovoleného překročení státní hranice; naopak bylo prokázáno, že neměl z dané činnosti žádný finanční prospěch, vyjma úhrady nákladů na pohonné hmoty, což nelze za finanční prospěch pokládat. Konstatoval, že tyto skutečnosti vyplývají zejména z výpovědí jeho osoby a spoluobviněného A. A., přičemž neexistuje důkaz o opaku. Připomněl, že v ustanovení §171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. jde o úmyslný trestný čin, ovšem v jeho domnělém trestním jednání úmysl zcela chybí. Obžalobou nebylo prokázáno, že by věděl, že v autě převáží běžence, že by tuto činnost organizoval anebo za ni obdržel nějaký finanční obnos, jímž by se obohatil. Podle obviněného jsou výpovědi spoluobviněných v rozporu s obžalobou i rozsudkem městského soudu a dokazují opak. Skutečnost, že nejednal úmyslně, rovněž dokládají telefonní odposlechy, které v případě spoluobviněných dokazovaly úmysl těchto osob. Taktéž vyslovil nesouhlas s argumentací prvostupňového soudu v rozsudku ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 5 T 93/2010, pokud jeho vinu dovodil ze skutečností, že „obžalovaní se ke spáchání trestné činnosti doznali s tím, že …“ (str. 10 odst. 2 rozsudku), „kromě svého vlastního doznání jsou obžalovaní usvědčováni ze spáchání trestné činnosti…“ (str. 11 odst. 2 rozsudku) a obviněný „spáchání trestné činnosti nepopírá, kdy však uvádí, že z toho neměl žádný finanční prospěch vyjma nákladů na pohonné hmoty“ (str. 12 rozsudku). I tato tvrzení soudu označil v dovolání za rozporná s provedenými důkazy.
Dále obviněný konstatoval, že se k trestné činnosti nikdy nedoznal. Pouze souhlasil s tím, že dvakrát na žádost svého známého (člena ukrajinské komunity) spoluobviněného A. A. odvezl několik osob, a to aniž by si byl čehokoliv vědom, navíc v případě, kdy mu bylo sděleno, že se žadateli pokazilo vozidlo a potřebuje pomoc v nouzi. Jmenovaný ho telefonicky požádal, aby pro něj a několik dalších lidí přijel a odvezl je z Brna do Prahy. Takováto činnost není při absenci úmyslu trestným činem, přičemž úkon, kterým souhlasil s tím, že odvezl dvakrát několik osob z Brna do Prahy, nelze v žádném případě považovat za doznání, což zpochybnil i odvolací soud v napadeném usnesení. Rovněž konstatování prvostupňového soudu, že „s ohledem na proběhlé odposlechy dospěl k závěru, že vina obžalovaného je plně prokázána, obžalovaný musel vědět, že převáží ve vozidle běžence“ (str. 12 rozsudku), je v rozporu s provedenými důkazy, kdy právě provedené telefonické odposlechy nikterak jeho podíl na předmětné trestné činnosti nedokazují. Z rozsudku je zřejmé, že se soud snažil posuzovat všechny obviněné „stejným metrem“ jako skupinu, aniž by přihlédl k tomu, že některé osoby, jako kupř. obviněný, členy takovéto skupiny nebyly, a ani to nebylo v průběhu řízení prokázáno.
Podle obviněného lze ve výše popsaných skutečnostech dovodit nesprávné hodnocení důkazů, které dokazují, že jednal neúmyslně, resp. že trestný čin nespáchal (např. výpověď spoluobviněného A. A.), případně takovou činnost neprokazují, v čemž ze strany soudů shledal porušení zásady in dubio pro reo. Prvostupňový soud tudíž pochybil, pokud jeho jednání právně posoudil jako trestný čin, přičemž krajský soud pochybil, jestliže jím podané odvolání zamítl.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. 7 To 498/2010, i rozhodnutí obsahově navazující – rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 5 T 93/2010, a podle §265m odst. 1 tr. ř. zprostil jeho osobu obžaloby. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. 7 To 498/2010, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem.
K mimořádnému opravnému prostředku se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Předně shrnul, jak ve věci soudy obou stupňů rozhodly a obviněným uplatněné dovolací námitky.
Státní zástupce připomněl, že dovolací důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení; v jeho rámci nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). Uvedl, že námitku, podle které skutek vymezený v rozhodnutí prvostupňového soudu nevykazuje znaky trestného činu zakotveného v §171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. ani jiného trestného činu, by v obecné rovině bylo možno pod deklarovaný dovolací důvod formálně podřadit. Zdůraznil, že při posuzování otázky, zda soudní rozhodnutí trpí vadou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno důsledně vycházet ze skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkových větách výroku o vině a v odůvodnění soudních rozhodnutí. S ohledem na značně formalizovaný charakter dovolání je přitom věcí obviněného, aby vytkl, v čem konkrétně spatřuje nesoulad těchto skutkových zjištění a zákonných znaků trestného činu, kterým byl uznán vinným; není povinností dovolacího soudu, aby prováděl jakýsi „generální přezkum“ a sám iniciativně zjišťoval možné hmotně právní vady napadeného soudního rozhodnutí.
Dále státní zástupce konstatoval, že obviněný neuplatnil na podporu své námitky, jež se týkala absence znaků skutkové podstaty souzeného trestného činu, žádnou další argumentaci, ve které by vytkl nesoulad skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků trestného činu podle §171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., popř. nesprávnost jiného hmotně právního posouzení. Na základě vlastního hodnocení důkazů toliko uvedl, že některé okolnosti nebyly prokázány a předložil vlastní tvrzení o tom, které skutečnosti prokázány byly. Takovýto charakter mají i námitky obviněného, jež se týkají absence subjektivní stránky trestného činu, když neuvedl žádné výhrady ohledně aplikace §4 písm. a), b) tr. zák. o úmyslném zavinění, ale namítl, že „obžalobou nebylo nijak prokázáno, že by věděl, že převáží v autě běžence“. Podle státního zástupce obviněný v rámci námitek mimo jiné vede obsáhlou a z hlediska právní kvalifikace skutku naprosto irelevantní polemiku o tom, zda jeho výpověď lze považovat za doznání, dovolává se nikoli hmotně právní, ale procesní zásady in dubio pro reo a v některých částech dovolání z nejasných důvodů polemizuje nikoli se soudními rozhodnutími, ale s obžalobou. Na základě této skutkové polemiky prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které toliko dvakrát odvezl několik osob z Brna do Prahy, aniž by znal podstatu celé věci. Odmítl tak skutková zjištění, podle kterých společně s dalšími osobami organizoval převod běženců ruské národnosti do Spolkové republiky Německo, a podle kterých tyto běžence v Praze předával převaděčům, kteří provedli jejich převod do zmíněného státu. Námitky obviněného, jimiž formálně vytkl nesprávnost vymezení skutku z hlediska existence znaků skutkové podstaty souzeného trestného činu, tudíž fakticky primárně směřují do oblasti skutkového zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Totéž platí i v případě důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., resp. jeho části, podle které bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř, ačkoli byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Závěrem vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud hodlal učinit jiné rozhodnutí, vyslovil souhlas [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného V. H. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání je z procesních důvodů zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitostí obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněného V. H. však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l ) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný V. H. uplatňuje v mimořádném opravném prostředku výhrady, které jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. V podrobnostech vytýká, že nebylo prokázáno, že se podílel na organizaci nedovoleného překročení státní hranice, že by měl z takovéto činnosti finanční prospěch a že by věděl, že převáží v autě běžence. Nutno zdůraznit, že všechny vznesené námitky, které jsou v dovolání blíže rozvedeny, primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (v podstatě nedodržení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.) obviněný dovozuje vadu ve smyslu znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. Lze připomenout, že závěr o tom, zda je u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. I v tomto případě však obviněný spojuje jím tvrzenou absenci úmyslného zavinění ohledně trestného činu, jímž byl uznán vinným, s jinými skutkovými zjištěními, než byla v soudním řízení pravomocně učiněna.
V posuzované trestní věci je pro Nejvyšší soud rozhodující zjištění, jak je popsáno v tzv. skutkových větách výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozvedeno v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. V dovolání obviněný V. H. nenamítá, že skutky, jimiž byl uznán vinným, byly nesprávně právně posouzeny, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně vůči konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Městský soud v Brně (následně též Krajský soud v Brně) učinil právní závěr, že svým jednáním popsaným v bodech 6 a 7 výroku rozsudku naplnil všechny zákonné znaky trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., ve znění platném do 11. 7. 2007.
Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného V. H., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. února 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k