ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.95.2012.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. března 2012 dovolání, které podal obviněný R. S. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 11 To 180/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 82/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 1 T 82/2010, byli obvinění M. K. a R. S. uznáni vinnými, že
1) obviněný M. K.
v době od 10. 12. 2008 do 23. 12. 2008 v Kladně a na dalších místech téměř denně telefonicky a při osobních schůzkách na různých místech vyhrožoval T. M., že když mu neuhradí dluh ve výši nejméně 170.000,- Kč, tak ho zlikviduje i jeho rodinu, že mu uřízne hlavu a potopí celou jeho rodinu,
2) obvinění M. K. a R. S. společně s L. B., odděleně trestně stíhaným
dne 28. 1. 2009 v odpoledních hodinách v obci Velká Dobrá, okres Kladno, na parkovišti motorestu, požadovali vrácení finanční hotovosti, kterou poškozenému T. M. zapůjčili pro účely jeho podnikatelské činnosti, kde M. donutili nasednout do vozidla M. K. a následně převezli M. do obce Srby, okres Kladno, kde na parkovišti před rehabilitačním centrem obžalovaní a B. přikázali poškozenému, aby se svlékl a zároveň mu S. vyhrožoval, že ho vezme do lesa a zpřeráží mu tam končetiny, načež se poškozený sám pod nátlakem svlékl do půl těla, L. B. mu vyhrožoval, že ho někam odvezou a „nechají opíchat cikánama“ a dále po poškozeném požadovali stavební materiál pro S., čímž by se smazal dluh vůči K. .
Takto zjištěné skutky soud prvního stupně právně kvalifikoval:
u obviněného M. K. jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. [pod bodem ad 1) výroku] a trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. [pod bodem ad 2) výroku],
u obviněného R. S. jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. [pod bodem ad 2) výroku].
Za tyto trestné činy byli odsouzeni:
obviněný M. K. podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků,
obviněný R. S. podle §235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků (poznámka: ve výroku o vině a trestu byl aplikován trestní zákon – zákon č. 140/1961 Sb.).
Vůči tomuto rozsudku obvinění R. S. a M. K. podali odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 11 To 180/2011, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Rozhodnutí odvolacího soudu, a to ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu, obviněný R. S. napadl prostřednictvím obhájce dovoláním, které směřoval do všech výroků týkajících se jeho osoby a opřel je o dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Namítl, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž tato skutečnost byla dána již v řízení předcházejícím rozhodnutí krajského soudu, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání. Tato rozhodnutí nebyla rovněž vydána v souladu se zákonem a jsou nesprávná, neboť skutek nespáchal a svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu jakéhokoliv trestného činu.
Obviněný uvedl, že dovolací soud je povolán k ochraně základních lidských práv a svobod. Proto dovolací důvody podle §265b tr. ř. nemohou být vykládány natolik restriktivně, že bez jejich výslovného naplnění bude dovolání odmítnuto bez ohledu na jím namítané porušení základních práv a svobod, konkrétně práva na spravedlivý proces. Konstatoval, že závěry o jeho vině a trestu vycházely převážně z výpovědi poškozeného T. M.. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že jeho vina byla zjišťována v návaznosti na skutek pod bodem 1) rozsudečného výroku rozhodnutí okresního soudu, který připomněl, a jímž byl samostatně odsouzen spoluobviněný M. K.. Podotkl, že považuje za nutné se vyjádřit i k posouzení jednání spoluobviněného jako trestného činu, i když se jej výrok bezprostředně netýká. V návaznosti na to uvedl, že jestliže je pro spáchání trestného činu vydírání třeba jednoznačně prokázat, že konkrétní osoba užila při svém jednání násilí, jeho pohrůžku či pohrůžku jiné těžké újmy, tak ze strany spoluobviněného násilí užito nebylo a jde-li o nutné pohrůžky, pak tyto byly v řízení prokazovány výhradně výpovědí poškozeného T. M. a osob jemu blízkých, které tyto informace obdržely od poškozeného zprostředkovaně. Jde o výpověď dcery poškozeného A. M., která neuvádí žádnou pohrůžku násilím či jinou těžkou újmou a nemohla mít ani podpůrnou váhu při prováděném dokazování a následném volném hodnocení důkazů. Taktéž výpisy o uskutečněných telekomunikačních provozech nemohou sloužit jako - byť jen nepřímý - důkaz o tom, že předmětný trestný čin byl spoluobviněným M. K. spáchán. Skutečnost, kterou spoluobviněný v řízení nijak nepopíral, že častokrát kontaktoval poškozeného ohledně vrácení půjčených peněz, má k naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu nulovou vypovídací hodnotu. Obviněný poznamenal, že poškozený T. M. je osobou nepříliš dobré pověsti, nespolehlivou, v minulosti trestně řešenou s několika záznamy v rejstříku trestů a mající bezpočet dluhů. Na druhou stranu je dovolatel svým okolím považován za spořádaného nekonfliktního občana, který neměl záznam v rejstříku trestů a nikdy nebyl řešen pro jednání, které by naplňovalo znaky trestného činu, stejně jako spoluobviněný M. K. a též L. B..
Za této situace obviněný vytkl, že soud přiřkl výpovědi poškozeného T. M. vyšší důkazní váhu než výpovědím jeho a uvedených osob, neboť přímé svědectví o událostech a posuzovaném jednání mohl podat pouze poškozený a obvinění. Ačkoliv šlo o čtyři osoby, z nichž tři vypovídaly o průběhu setkání s poškozeným shodně, kdy verze poškozeného se od nich v mnohém odlišovala, okresní soud hodnotil výpověď poškozeného jako věrohodnou. Další provedené důkazy byly nepřímé proti třem přímým důkazům spočívajícím ve výpovědích obviněných. Rovněž důkazy, které měly být v souladu s výpovědí poškozeného, jsou tvrzení jemu blízkých osob, přičemž všichni svědci (dcera A. M., sestra V. W. a matka J. M.) vypovídali o tom, co jim měl sám poškozený sdělit. Současně obviněný v podrobnostech zpochybnil věrohodnost těchto nepřímých důkazů. Pokud jde o svědectví dalších osob, a to konkrétně D. H., její výpověď ve vztahu k jednání obviněných označil za nepříliš logickou, shodnou s ostatními blízkými příbuznými poškozeného.
Dále obviněný namítl, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s možnou motivací poškozeného k podání trestního oznámení. Z poškozeným podepsané směnky vyplývá, že jim dlužil značnou sumu peněz, přičemž v zahájeném trestním řízení původní dlužník vystupuje jako osoba poškozená. Jeho postavení vůči obviněnému se tak mění, neboť i přes existenci směnky vystavené poškozeným na 800.000,- Kč se v průběhu trestního řízení výše dluhu poškozeného stane do jisté míry spornou, a tato situace nahrává poškozenému v případném občanskoprávním soudním řízení o zaplacení směnečné sumy.
Podle obviněného absentuje v odůvodnění napadených rozhodnutí jakákoli úvaha ohledně stupně společenské nebezpečnosti jeho jednání. Připomněl, že trestného činu vydírání se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul či trpěl. V návaznosti na to zdůraznil, že jestliže podle výpovědi poškozeného i z popisu skutku v rozsudku prvostupňového soudu měl společně s M. K. a L. B. po poškozeném požadovat vrácení finanční hotovosti, kterou mu půjčili pro podnikatelské účely, tak v žádné z výpovědí není zmínka, že by poškozeného donutili nasednout do vozidla M. K. a proti jeho vůli jej odvezli do obce Srby. Rovněž není uvedeno, že by užili proti poškozenému násilí, jeho pohrůžku či pohrůžku jiné těžké újmy. Měl-li obviněný poškozenému vyhrožovat, že jej vezme do lesa a zpřeráží mu tam končetiny, pak z výpovědi tohoto, samotné obžaloby i odůvodnění napadených rozhodnutí není zřejmé, k čemu měla tato výhrůžka z jeho strany směřovat, zda k vrácení půjčených peněz, poskytnutí stavebního materiálu či svléknutí se. Je tak zřejmé, že uvedená fráze objektivně nemohla v poškozeném vzbudit subjektivní pocit, že má něco konat, opominout či strpět. Ve prospěch dovolatele rovněž svědčí, že poškozený při údajném incidentu neutrpěl žádné, byť jen nepatrné zranění. Tato skutečnost je v souladu s výpověďmi obviněných a lze ji označit jako nesouladnou s obsahem svědectví poškozeného.
Pokud by měl soud za prokázané, že události proběhly způsobem, jak poškozený vypověděl, tak obviněný upozornil, že nezjištění žádné zjevné újmy na straně poškozeného by připouštělo mírnější právní kvalifikaci jednání obviněných. Aby bylo konkrétní jednání možné posoudit jako určitý trestný čin, musí naplňovat znaky uvedené v trestním zákoně (zákoníku), ale současně musí být naplněna i jeho materiální stránka - stupeň společenské nebezpečnosti jednání vyšší než nepatrný. Materiální stránka konkrétního jednání by měla být ve světle konkrétních okolností posuzována i z hlediska principu proporcionality. Je tedy otázkou, zda-li újma způsobená poškozenému předmětným jednáním již dosahuje takové intenzity, která je chráněna trestními předpisy právního pořádku České republiky, a zda uložená sankce za toto jednání není ve zcela zjevném nepoměru k této újmě, či již uložená sankce přesahuje rámec svých zákonných funkcí. Podle obviněného se soudy měly řídit principem subsidiarity trestní represe a jestliže vyloučily možnost užití jiných sankčních prostředků než trestních vážících se na odnětí svobody jednotlivce, měly tento závěr řádně zdůvodnit. Dodal, že poškozený T. M., který na jedné straně tvrdil, že se obviněných bál, proto se skrýval a měl psychické problémy, však při své první návštěvě policie neučinil jakékoli oznámení ohledně svých obav a zajímal se toliko, zda není v celostátním pátrání. Soudy se nevypořádaly s tvrzením obviněného, že do Srb vezl dokumenty své švagrové, kterou měl soud prvního stupně, resp. odvolací soud vyslechnout, což se však nestalo a tato nebyla dotazována ani v přípravném řízení. V trestním řízení tedy byly zjevně prováděny pouze důkazy v neprospěch jeho osoby a pomíjeny důkazy jeho obhajobu podporující.
Za nelogické obviněný označil i jednání popsané ve skutku 2), neboť v době, kdy mělo být činěno vydírání vůči poškozenému T. M., existovala i podle jeho tvrzení platná směnka na částku 800.000,- Kč se splatností 1. 1. 2010. Absentuje tedy motiv obviněných pro vydírání k úhradě dlužných peněz, neboť jestliže existoval dokonalý cenný papír, dlužnou částku po povinném bylo možno vymoci v rámci občanskoprávního a následného exekučního řízení. Měl-li poškozený investory a obchodní partnery, jak i v trestním řízení vypověděl, nucený výkon rozhodnutí by byl na jeho majetku úspěšný.
Závěrem podání obviněný konstatoval, že soudy obou stupňů nemohly na základě provedených důkazů dospět k závěru, že jeho jednání naplňuje formální i materiální znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Současně zmínil zásadu „in dubio pro reo“. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2011, č. j. 11 To 180/2011-352, i rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 13. 1. 2011, č. j. 1 T 82/2010-276, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Rekapituloval, jak ve věci soudy obou stupňů rozhodly a obviněným uplatněné dovolací námitky. Připomněl, jak jsou dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. vymezeny v zákoně.
Státní zástupce uvedl, že námitky obviněného z podstatné části směřují do oblasti skutkových zjištění, když zpochybňují řádné zjištění skutkového stavu věci z pohledu §2 odst. 5 tr. ř., poukazují na neúplnost a nejasnost skutkových zjištění, nedostatečný rozsah dokazování a zejména na chybný způsob hodnocení opatřených důkazů. Upozornil, že tuto argumentaci nelze subsumovat pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konstatoval že obě soudní rozhodnutí obsahují zákonem požadované náležitosti (§125 odst. 1, §134 odst. 2 tr. ř.), přičemž z těchto lze mimo jiné dovodit, na jakých důkazech soudy budovaly své skutkové závěry, jakož i to, proč považovaly výpověď obviněného za výlučně účelovou a nevěrohodnou. Zdůraznil, že bylo bezpečně prokázáno, že obviněný společným jednáním jiného pohrůžkou násilí (vyhrožování zpřerážením končetin, opícháním cikánama, nucení k tomu, aby se svlékl, aby zaplatil obviněnému M. K. dluh ve výši kolem 170.000,- Kč) nutil, aby něco konal a čin spáchal nejméně se dvěma osobami. Dodal, že stíhaný skutek byl zcela adekvátně posouzen jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., účinného do 31. 12. 2009. Jelikož jednání obviněného naplnilo veškeré formální znaky skutkové podstaty trestného činu, jak je konstruována ve zvláštní části trestního zákona, je konkrétní stupeň nebezpečnosti takového činu nepochybně vyšší než nepatrný. Co se týká zákonných znaků kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, k těmto se přihlédne tehdy, pokud pro svou závažnost podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. V posuzovaném případě bylo prokázáno, že obviněný se dopustil stíhaného jednání s dalšími dvěma osobami, přičemž s ohledem na tuto skutečnost, jakož i s přihlédnutím k charakteru trestné činnosti a způsobu jejího provedení, lze užitou právní kvalifikaci skutku akceptovat. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani existence směnky podepsané poškozeným, neboť eventuální nárok bylo namístě uplatnit v řízení občanskoprávním a nikoli nezákonnou cestou, tj. pácháním trestné činnosti. Podle státního zástupce je v daném případě zcela namístě vyvození trestněprávní odpovědnosti obviněného, když uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu by evidentně nedostačovalo. Jeho výtkám tudíž nelze z pohledu uplatněných dovolacích důvodů přiznat žádnou relevanci.
Z popsaných důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného R. S. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání je z procesních důvodů zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitostí obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněného R. S. však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku - odvolání rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l ) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno uvést, že obviněný R. S. uplatňuje v podstatné části mimořádného opravného prostředku výhrady, které jím deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený dovolací důvod obsahově nenaplňují. Jde v podrobnostech o námitky, které primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků obviněný dovozuje nesprávné právní posouzení předmětného skutku. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení či jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V předmětné trestní věci se o takovou situaci nejedná.
Z příslušné části podrobného odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Kladně plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného R.S.. S těmito skutkovými závěry se ztotožnil i Krajský soud v Praze, jak je zřejmé z argumentace na str. 2 až 3 napadeného usnesení. Současně je dána logická návaznost mezi hodnocením důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními.
V dovolání obviněný rovněž v podrobnostech tvrdí, že skutek, jak byl v soudním řízení zjištěn, nevykazuje zákonné znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Tyto námitky uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplňují, neboť je vytýkáno nesprávné právní posouzení skutku. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená rozhodnutí jsou zatížena tvrzenou právní vadou.
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl a spáchá-li takový čin nejméně se dvěma osobami.
Ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. zakotvuje, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost .
Podle §4 písm. a), b) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v tomto zákoně (tj. trestním zákoně) uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (poznámka: vše trestní zákon – zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009) .
Ve stručnosti lze připomenout, že objektem trestného činu vydírání je svobodné rozhodování člověka. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval (srov. rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je pohrůžka násilí širší, neboť může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. Pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení např. majetkové újmy, vážné újmy na cti a dobré pověsti.
Podle názoru Nejvyššího soudu postupoval Okresní soud v Kladně (následně v odvolacím řízení i Krajský soud v Praze) v souladu s trestním zákonem, když jednání obviněného R. S., jak je popsáno v tzv. skutkové větě pod bodem 2) výroku rozsudku (viz její doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozvedeno v jeho odůvodnění, posoudil jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Toto konstatování je namístě, neboť obviněný společným jednáním (se spoluobviněným M. K. a samostatně trestně stíhaným L. B.) jiného (poškozeného T. M.) pohrůžkou násilí (že mu zpřeráží končetiny, že ho někam odvezou a „nechají opíchat cikánama“, a kdy se musel svléknout do půl těla) nutili, aby něco konal (vrátil zapůjčenou finanční hotovost či na „smazání“ dluhu dal stavební materiál) a čin spáchal nejméně se dvěma osobami (se spoluobviněným M. K. a samostatně trestně stíhaným L. B.). Z hlediska naplnění obligatorního znaku subjektivní stránky předmětného trestného činu – úmyslného zavinění, je v jednání obviněného R. S. naplněn úmysl přímý ve smyslu znění §4 písm. a) tr. zák., který zahrnuje všechny jeho podstatné znaky. Obviněný evidentně chtěl porušit zájem chráněný trestním zákonem, jímž je svobodné rozhodování člověka.
Ustanovení §3 odst. 1 tr. zák. zakotvuje, že trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně .
Podle §3 odst. 2 tr. zák. platí, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu .
Z ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. plyne, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou .
Nebezpečnost činu pro společnost je tzv. materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin podle trestního zákona – zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009. Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. rozhodnutí pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Ze skutkových zjištění nevyplývají žádné okolnosti, které by svou výjimečnou povahou odůvodňovaly závěr, že by stupeň společenské nebezpečnosti obviněným R. S. spáchaného činu neodpovídal ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., tj. že by byl ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. pouze nepatrný. Stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost, jinak osoby, která dosud žila řádným životem, spočívá ve významu zájmu chráněného trestním zákonem, jímž je svobodné rozhodování člověka, který svým konkrétním činem, vyšší formou úmyslného zavinění a z pohnutky dosáhnout vrácení peněžitého dluhu porušil. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani existence směnky, neboť případný nárok měl být uplatněn v řízení občanskoprávním a nikoli nezákonným způsobem. Okolnost, že obviněný čin spáchal se dvěma osobami, pro svou závažnost ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost a z hlediska naplnění materiální stránky plně odůvodňuje použití kvalifikované skutkové podstaty.
Obviněný R. S. rovněž namítá, že postup soudů mimo jiné představuje porušení principu subsidiarity trestní represe, neboť se nezabývaly možností užití jiných sankčních prostředků, než trestních, vážících se na odnětí svobody jednotlivce. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že zmíněný princip nelze zpochybňovat. Zde je nutno ale připomenout, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné formální i materiální znaky k jedné ze skutkových podstat trestných činů proti svobodě. Podstatné je, že jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem k tomu, aby jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle zákona, a proto použití trestního práva nelze zpochybňovat.
Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění, jak byla v soudním řízení učiněna, naplňují všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný R. S. pravomocně uznán vinným. Právní námitky obviněného, které v příslušné části mimořádného opravného prostředku formálně relevantně uplatnil, tudíž není možné akceptovat.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného R. S., neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k