ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.964.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 964/2011-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. března 2012 dovolání, která podali obvinění K. O. a J. O. , roz. K., nar., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2010, sp. zn. 7 To 413/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 1 T 83/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných K. O. a J. O. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. 1 T 83/2008, byli obvinění K. O. a J. O. uznáni vinnými, že:
obžalovaný O. v době od 2. 12. 2004 do 28. 12. 2007 a obžalovaná O. v době od 2. 12. 2004 do 28. 2. 2008 společně užívali rodinný dům č. p. na pozemku p. č. , pozemek p. č. o výměře 578 m2 a pozemek p. č. o výměře 1175 m2 na ulici T. v obci V. B., okres B. – v., vše zapsané na LV č. pro k. ú. V. B., přestože uvedená nemovitost i s pozemky přešla na základě dražebního řízení, které proběhlo dne 29. 9. 2004 s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 2. 12. 2004, do vlastnictví P. K., přičemž této skutečnosti si byli vědomi a i přes opakované výzvy k vystěhování se a k vyklizení domu i nadále brání vlastníkovi v možnosti užívání tohoto rodinného domu.
Takto zjištěným skutkem podle soudu prvního stupně obvinění spáchali trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009, přičemž oba obviněné odsoudil podle §249a odst. 1 tr. zák. každého k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. oběma obviněným podmíněně odložil, a to každému na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. oběma obviněným uložil povinnost podmiňující osvědčení se ve zkušební době, aby ve lhůtě nejpozději do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku vyklidili rodinný dům č. p. na pozemku p. č., pozemek p. č. o výměře 578 m2 a pozemek p. č. o výměře 1175 m2 na ulici T., v obci V. B., vše zapsáno na LV č. pro obec a k. ú. V. B..
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozenému P. K., nar., škodu ve výši 487.044,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozhodnutí oba obvinění podali odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2010, sp. zn. 7 To 413/2010, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Citované usnesení odvolacího soudu obvinění K. O. a J. O. napadli prostřednictvím společného obhájce dovoláními, která shodně opřeli o dovolací důvody zakotvené v 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Podle jejich názoru byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněná J. O. uplatnila i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., jehož naplnění shledala ve skutečnosti, že neměla v řízení obhájce, ačkoliv ho podle zákona mít měla.
Obviněný K. O. k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. konstatoval, že přípisem ze dne 31. 8. 2010, doručeným Krajskému soudu v Brně dne 1. 9. 2010 se řádně omluvil z neúčasti u veřejného zasedání soudu z důvodu špatného zdravotního stavu a současně přiložil zprávu ošetřující lékařky MUDr. I. V.. Dodal, že proto krajský soud zcela správně veřejné zasedání nařízené na den 2. 9. 2010 odročil a současně si od této lékařky vyžádal podrobnější zprávu o zdravotním stavu obviněného a jeho manželky. Připomněl, že ve zprávě jmenovaná lékařka uvedla, že v květnu 2010 prodělal operaci, od června 2010 probíhá chemoterapie a stav je onkologem hodnocen jako vysoce rizikový. K jeho účasti u jednání soudu se vyjádřila tak, že by byla možná pouze při efektu terapie a stabilizace stavu v budoucnu.
Dále obviněný uvedl, že se následně řádně omluvil i z veřejného zasedání nařízeného odvolacím soudem na den 29. 10. 2010, a to z důvodu stále špatného zdravotního stavu. Vytkl, že krajský soud jeho omluvu neakceptoval, přestože závěry podrobné lékařské zprávy MUDr. I. V. svědčily o jeho závažných zdravotních potížích a z hlediska účasti u jednání připouštěly takový postup pouze v budoucnu, při stabilizaci stavu, což při onkologických onemocněních není jistě doba jednoho měsíce. Pokud za dané situace odvolací soud konal veřejné zasedání o jeho odvolání, obviněný označil tento postup v rozporu se zákonem, neboť byl zkrácen na právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti i právu vyjádřit se ke všem skutečnostem a prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Dovolací důvod ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný shledal v nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák. Uvedl, že v daném případě šlo především o posouzení, zda jeho osobě svědčí právo užívání předmětné nemovitosti či nikoliv, když toto své právo dovodil z nájemní smlouvy uzavřené mezi J. O. a dřívějšími vlastníky nemovitosti dne 1. 1. 1994. Podle jeho názoru okresní soud především nezpochybnil existenci této nájemní smlouvy ani nedospěl k závěru, že by se jednalo o neplatný právní úkon. Současně bylo prokázáno, že předmětnou nemovitost užíval se souhlasem J. O., která musela být s ohledem na výše uvedené skutečnosti považována za oprávněného nájemce nemovitosti, neboť podle zjištěného skutkového stavu nedošlo v mezidobí k ukončení tohoto nájemního vztahu, přestože k tomuto mohl současný vlastník nemovitosti jistě kdykoliv přistoupit. V tomto směru obviněný poznamenal, že Nejvyšší soud opakovaně dospěl k závěru, že odvozeným právním důvodem bydlení v bytě u osoby, jíž nesvědčí jiný důvod, je také okolnost, že nájemce s bydlením této další osoby v bytě souhlasí. Za trvání nájemního poměru je k vyklizení této osoby aktivně legitimován zásadně jen nájemce, nikoliv pronajímatel (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 959/96, sp. zn. 26 Cdo 718/2002). S odkazem na tuto judikaturu namítl, že mu k předmětné nemovitosti svědčilo odvozené právo bydlení založené na souhlasu nájemkyně nemovitosti J. O.. Za takové situace nemohlo užíváním nemovitosti jeho osobou dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §249a odst. 1 tr. zák. Za nesprávný obviněný označil i závěr prvostupňového soudu, že vzhledem k dlouhodobému pobytu J. O. mimo území České republiky je vyloučeno vedení společné domácnosti. I dlouhodobý pracovní pobyt mimo místo svého bydliště, a s tím související pouze občasné zdržování se v pronajaté nemovitosti, totiž nebrání vedení společné domácnosti v tomto pronajatém bytě, zvláště za situace, kdy nejde o trvalý stav a nájemce se hodlá po skončení pracovního pobytu, byť dlouhodobého, do pronajaté nemovitosti vrátit a tuto řádně užívat.
S poukazem na rozvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2010, sp. zn. 7 To 413/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnuti obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby dovolací soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněná J. O. v mimořádném opravném prostředku v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. poznamenala, že právo na obhajobu je garantováno mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách i ústavními předpisy, přičemž jeho porušení je považováno za podstatnou vadu řízení. Připomněla ustanovení §33 odst. 2 tr. ř., podle něhož má nemajetný obviněný vždy právo na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu, a to i když u něho nejde o nutnou obhajobu. Zmínila i znění čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má obviněný právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby, a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. V návaznosti na to konstatovala, že již přípisem ze dne 31. 8. 2010, který byl Krajskému soudu v Brně doručen dne 1. 9. 2010, žádala soud o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 tr. ř. a současně o ustanovení obhájce, když její majetkové poměry ve spojení s náklady na léčbu své osoby a nemocného manžela objektivně neumožňovaly úhradu nákladů obhajoby z vlastních prostředků. Vytkla, že o této její žádosti nebylo soudem rozhodnuto, přestože doložila i přílohy, které osvědčovaly nedostatek vlastních prostředků, z nichž vyplývala důvodnost žádosti. Stejným způsobem žádala soud přípisem ze dne 19. 10. 2010, který byl odvolacímu soudu doručen dne 26. 10. 2010. Obviněná vyslovila přesvědčení, že krajský soud pochybil, pokud k jejím žádostem o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 tr. ř. a o ustanovení obhájce nepřihlédl a nerozhodl o nich, případně je nepředložil k rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím jí bylo upřeno právo na obhajobu, když i vzhledem k jejímu nepříznivému zdravotnímu stavu přišla o možnost se v řízení před soudem účinně hájit.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněná konstatovala, že přípisem ze dne 31. 8. 2010, jenž byl Krajskému soudu v Brně doručen dne 1. 9. 2010, se řádně omluvila z neúčasti u veřejného zasedání soudu z důvodu špatného zdravotního stavu a současně přiložila zprávu ošetřující lékařsky MUDr. I. V.. Poznamenala, že odvolací soud proto zcela správně veřejné zasedání nařízené na den 2. 9. 2010 odročil, přičemž si od zmíněné lékařky vyžádal podrobnější zprávu o zdravotním stavu obviněné a jejího manžela. Připomněla, že ve zprávě MUDr. I. V. uvedla, že se léčí pro zánětlivé kloubní onemocnění a od roku 2004 také pro depresivní poruchu, a že z hlediska zdravotního stavu lze očekávat střídání období stabilizace a exacerbace obou onemocnění. Podle lékařky by její účast u jednání soudu byla možná pouze v období ustálení stavu. Obviněná upozornila, že se následně řádně omluvila i z veřejného zasedání nařízeného u krajského soudu na den 29. 10. 2010, a to z důvodu stále se zhoršujícího zdravotního stavu. Vytkla, že odvolací soud její omluvu neakceptoval, přestože závěry podrobné lékařské zprávy, jež jmenovaná lékařka vypracovala, svědčily o závažných zdravotních potížích obviněné a z hlediska účasti u jednání připouštěly takový postup pouze v období ustálení stavu, k němuž však ke dni 29. 10. 2010 nedošlo. Pokud za této situace odvolací soud konal veřejné zasedání o odvolání, shledala tento postup v rozporu se zákonem, neboť byla zkrácena na právu, aby věc byla projednána v její přítomnosti i právu vyjádřit se ke všem skutečnostem a prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Jelikož v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná konstatovala zcela identické skutečnosti a námitky, jak byly výše u dovolání obviněného K. O. popsány, tak by bylo nadbytečné je v tomto usnesení opakovat a lze na ně odkázat.
Závěrem dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2010, sp. zn. 7 To 413/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhla, aby dovolací soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K podaným dovoláním se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně podrobně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. S námitkami, jež obvinění K. O. a J. O. uplatnili, se z důvodů, které jsou ve vyjádření blíže argumentačně rozvedeny, neztotožnila. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obou obviněných jako zjevně neopodstatněná a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyslovila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí dovolacího soudu, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádných opravných prostředků předně shledal, že dovolání obviněných K. O. a J. O. jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. c), d), g) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
c) obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl,
d) byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podstatou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je skutečnost, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl a dopadá především na situace, kdy v příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. ř., tzn. obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§37 tr. ř.) nebo ustanoveným (§38 tr. ř.), a přitom žádného obhájce neměl. Nebo obhájce ustanoveného či zvoleného měl, ale obhájci nebyla dána možnost se účastnit úkonu nebo řízení, jehož má právo se účastnit nebo mu být přítomen (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1286/2003).
I když předmětný důvod dovolání dopadá na případy, kdy došlo k porušení podmínek určujících právo obviněného na jeho obhajobu, je svým obsahem tento dovolací důvod užší, neboť nezahrnuje jakékoli porušení práva na obhajobu, ale toliko takové, kdy obviněný, ačkoli byly splněny zákonné podmínky nutné obhajoby, neměl v trestním řízení obhájce vůbec anebo jej neměl po určitou část řízení, po kterou orgány činné v trestním řízení prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. rozhodnutí č. 48/2003 a č. 23/2007/II Sb. rozh. tr. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002).
V mimořádném opravném prostředku obviněná J. O. vytýká, že k jejím žádostem jí nebyl přiznán nárok na bezplatnou obhajobu a ustanoven obhájce, čímž mělo být porušeno její právo na obhajobu.
Jelikož Nejvyšší soud shledal, že u obviněné nebyl dán žádný z důvodů nutné obhajoby, jak jsou v ustanovení §36 odst. 1 až odst. 4 tr. ř. zakotveny, tak nešlo o situaci, že by neměla obhájce, ač ho podle zákona mít měla. Obviněnou vznesená námitka proto obsahově nenaplňuje jí uplatněný a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání, a tudíž ve vytýkaném směru nelze napadené rozhodnutí přezkoumávat. Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Pokud by obviněná uplatnila jen zmíněnou výhradu, bylo by nutno její dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
K námitce obviněných K. O. a J. O., že byli zkráceni na svých právech konáním veřejného zasedání o odvolání v jejich nepřítomnosti, což uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obsahově naplňuje, je potřebné připomenout, že trestní řád upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněné osoby u hlavního líčení a veřejného zasedání. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v jeho nepřítomnosti jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. znění §202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózně stanoveny nejsou. Toto je zřejmé i ze znění §238 tr. ř., podle něhož na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení . Z citovaného ustanovení nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení měla přiměřeně užít i na přítomnost osob při veřejném zasedání; zákonná úprava veřejného zasedání včetně veřejného zasedání konaného o odvolání má naopak zvláštní ustanovení o přítomnosti osob u veřejného zasedání. Obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou vymezena v §232 a násl. tr. ř., zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je modifikována v ustanovení §263 tr. ř.
Otázku přítomnosti osob řeší zejména ustanovení §234 tr. ř., přičemž podle §234 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2011, se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Podle §234 odst. 2 tr. ř. platí, že nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná . Zákon stanoví „něco jiného“ např. v §263 odst. 2 tr. ř. (účast státního zástupce při veřejném zasedání je povinná) a v §263 odst. 3 tr. ř. (při veřejném zasedání konaném o odvolání musí obžalovaný mít obhájce ve všech případech, kdy ho musí mít při hlavním líčení) .
Obecné ustanovení §234 tr. ř. však neupravuje přítomnost obviněného při veřejném zasedání konaném o odvolání. Na nutnost jeho účasti při něm lze proto usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal a tím dal zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Dále je nutno připomenout i ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obžalovaného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obžalovaný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává . Logický výklad tohoto ustanovení vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat v jeho nepřítomnosti. Jelikož obvinění K. O. a J. O. nebyli v posuzované trestní věci v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu dne 29. 10. 2010 ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, tak aplikace ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. nepřipadala v úvahu. Obecně platí, že konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného lze jen tehdy, byl-li k němu řádně a včas předvolán nebo o něm vyrozuměn (§233 odst. 1, 2 tr. ř.) a nebude-li tento postup odvolacího soudu v kolizi s právem na spravedlivý proces.
Předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně nařídila dne 18. 8. 2010 konání veřejného zasedání o podaných odvoláních na den 2. 9. 2010 (č. l. 267 tr. spisu) s tím, že obvinění K. O. a J. O. budou podle vzoru 7a o veřejném zasedání vyrozuměni.
Z písemných podání obviněných K. O. a J. O. shodně datovaných dnem dne 31. 8. 2010 je zřejmé, že jim zmíněné vyrozumění bylo doručeno, když se omluvili z účasti u nařízeného veřejného zasedání z důvodů jejich nedobrého zdravotního stavu, což doložili lékařskými zprávami lékařky MUDr. I. V.. Za tohoto stavu odvolací soud veřejné zasedání odročil na neurčito a od ošetřující lékařky vyžádal zprávu o zdravotním stavu obou obviněných za účelem zjištění, zda jsou schopni se zúčastnit jednání soudu či nikoliv (vše na č. l. 268-274 tr. spisu). Ve zprávě ze dne 20. 9. 2010 MUDr. I. V. k dotazu soudu uvedla, že obviněný K. O. se léčí pro zhoubný nádor tlustého střeva, v květnu 2010 prodělal operaci, od června 2010 probíhá chemoterapie a stav je onkologem hodnocen jako vysoce rizikový. K jeho účasti u jednání soudu se vyjádřila tak, že by byla možná pouze při efektu terapie a stabilizace stavu v budoucnu. K osobě obviněné J. O. uvedla, že se léčí pro psoriasu se zánětlivými kloubními projevy a od roku 2004 také pro depresivní poruchu. Z hlediska zdravotního stavu lze očekávat střídání období stabilizace a exacerbace obou onemocnění, přičemž v období ustálení stavu je účast na soudním jednání možná (vše na č. l. 286 a 287 tr. spisu).
Následně předsedkyně senátu odvolacího soudu nařídila další veřejné zasedání o odvoláních na den 29. 10. 2010, přičemž o jeho konání byli oba obvinění rovněž vyrozuměni, avšak z účasti se opět omluvili a požádali o jeho odročení, což odůvodnili svým nedobrým zdravotním stavem, přičemž obviněný K. O. doložil lékařskou zprávu staršího data ze dne 30. 8. 2010, obviněná J. O. svou žádost lékařskou zprávou nedoložila (vše na č. l. 275-278 tr. spisu). V této souvislosti je nutno předně poukázat i na kopii čestného prohlášení účastníka dražby dobrovolné ze dne 25. 10. 2010, kterou při své osobní účasti na této akci obviněný K. O. podepsal (č. l. 284 tr. spisu). Dále je třeba připomenout též obsah kopie čestného prohlášení Ing. A. K. ze dne 27. 10. 2010, z něhož vyplývá, že obviněný K. O. byl dne 25. 10. 2010 přítomen v B. (H. I.) veřejné dražbě, choval se zcela přirozeně a nevykazoval žádné známky stavu, kdy není schopen vykonávat běžné každodenní činnosti (č. l. 285 tr. spisu).
Pokud za shora popsaného stavu Krajský soud v Brně dne 29. 10. 2010 neakceptoval omluvu obou obviněných, kteří se k soudu nedostavili, když byli řádně a včas vyrozuměni a shledal podmínky pro konání veřejného zasedání o odvoláních v jejich nepřítomnosti, o čemž rozhodl usnesením (č. l. 279-280 tr. spisu), tak zmíněnému postupu nelze důvodně vytýkat pochybení. Obvinění totiž žádost o odročení veřejného zasedání nařízeného na den 29. 10. 2010, kterou spojili s omluvou své nepřítomnosti, nedoložili např. aktuální lékařskou zprávou, z níž by vyplývalo, že jejich současný zdravotní stav jim neumožňuje účast před soudem. Rovněž nelze pominout výše připomenuté dva listinné důkazy, z nichž plyne, že obviněný K. O. se v době jen několika dnů před konáním veřejného zasedání účastnil bez viditelných známek zdravotního postižení veřejné dražby. Nedošlo tudíž k porušení některého z ustanoveních trestního řádu a ani k nepatřičnému zásahu do ústavně garantovaného práva obviněných na projednání věci v jejich přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod (stanoví: Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům ). Opatřený důkazní stav věci rovněž dovoloval spolehlivé rozhodnutí o odvoláních obviněných, a tím i dosažení účelu trestního řízení i bez jejich přítomnosti u odvolacího soudu. Procesní postup se nedostal do rozporu s jejich právem na spravedlivý proces.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/07). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V dovolání obvinění v podrobnostech shodně tvrdí, že předmětný skutek byl nesprávně právně posouzen. Tato výhrada obsahově uplatněnému důvodu dovolání odpovídá. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadené rozhodnutí je zatíženou tvrzenou právní vadou.
Trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten , kdo protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného. Ustanovení §4 písm. a) tr. zák. zakotvuje, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v tomto zákoně (tj. trestní zákoně) uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem .
Objektem trestného činu podle §249a tr. zák. je především vlastnictví domu, bytu nebo nebytového prostoru, pokud jde o výkon některých oprávnění s jejich vlastnictvím spojených (především oprávnění je užívat a disponovat s nimi). Domem jiného se rozumí nejen vlastní bezprostředně obývaný dům, ale i všechny ostatní uzavřené prostory, které tvoří příslušenství domu (např. půda, sklep, ostatní vedlejší místnosti, uzavřený dvůr a přilehlá ohrazená zahrada, včetně objektů, které se zde nacházejí). Pojmem byt jiného se rozumí nejen byt, ale i příslušenství, jako koupelna, spíž, komora, půda a sklep. Nebytovými prostory jsou místnosti nebo soubory místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k jinému účelu než k bydlení. Protiprávním obsazením je jakékoli vniknutí a setrvání v domě, bytě nebo nebytovém prostoru jiného bez právního důvodu. Protiprávním užíváním se rozumí setrvání v domě, bytě nebo nebytovém prostoru jiného bez právního důvodu (srov. Šámal P., Púry F., Rizman S., Trestní zákon, Komentář, II. díl, 6. doplněné a přepracované vydání, Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1462 a str. 1398).
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud Brno - venkov (následně v odvolacím řízení i Krajský soud v Brně) v rozporu s trestním zákonem, když jednání obviněných K. O. a J. O., jak je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku (viz její doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a blíže rozvedeno v jeho odůvodnění, právně kvalifikoval jako trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák., neboť protiprávně užívali dům jiného. Toto konstatování je namístě. V období více než tří roků obvinění společně užívali dům a pozemky v rozsudečném výroku blíže specifikované „…přestože uvedená nemovitost i s pozemky přešla na základě dražebního řízení, které proběhlo dne 29. 9. 2004 s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 2. 12. 2004, do vlastnictví P. K., přičemž této skutečnosti si byli vědomi a i přes opakované výzvy k vystěhování se a k vyklizení domu i nadále brání vlastníkovi v možnosti užívání tohoto rodinného domu“ (str. 1 rozhodnutí okresního soudu) .
Nejvyšší soud považuje za potřebné konstatovat, že pro rozhodnutí o vině či nevině obou obviněných bylo stěžejní posouzení nájemní smlouvy, kterou dne 1. 1. 1994 jako dřívější vlastníci daných nemovitostí měli uzavřít se svou dcerou J. O.. Již soud prvního stupně se důvodně neztotožnil s obhajobou, kterou obvinění uplatnili, jež spočívala v tvrzení, že jim z titulu této nájemní smlouvy plynulo odvozené právo užívání předmětných nemovitostí. Okresní soud v odůvodnění rozsudku na str. 4 a 5 poukázal na to, že obvinění nájemní smlouvu uzavřeli se svojí čerstvě zletilou dcerou a za zcela symbolickou výši nájemného (podle zmíněné smlouvy, jejíž kopie je založena na č. l. 108 spisu, mělo činit 1,- Kč měsíčně). Oprávněně uvedl, že tyto skutečnosti vzbuzují podezření, že smlouva byla uzavřena účelově, přičemž ani den jejího uzavření nemusí být autentický. V této souvislosti připomněl znění §85 odst. 1 zákona o rodině, které stanoví, že vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit . Správně zdůraznil, že součástí takové péče je i zajištění bydlení. Zde dovolací soud shledává vhodným rovněž připomenout právní názor sice vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Cz 3/63 (viz č. 44/1963 Sb. rozh. civ.), jenž je ale použitelný i za současné hmotně právní úpravy vztahů mezi rodiči a dětmi obsažené v zákoně o rodině (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2666/2003 a sp. zn. 26 Cdo 2253/2006), podle něhož „Rodiče jsou povinni starat se o děti do doby, pokud nejsou s to živit se samy. Pod pojmem živit se nelze spatřovat jenom možnost vlastními silami nabývat prostředky nutné k obživě, ale je tam nutno zahrnout i potřebu bydlení. Pokud i tato složka péče rodičů o děti nemůže být kryta jinak, jsou rodiče povinni poskytovat bydlení i zletilým dětem. Odepřít zletilým dětem právo na bydlení u rodičů je možné jen v případě, že tyto mají možnost samostatně bydlet anebo v případě, že svého práva zneužívají ve vztahu k těm, kteří jim toto bydlení poskytují.“ Prvostupňový soud rovněž poukázal na skutečnost, že není normální ani obvyklé, aby rodič s dítětem těsně po nabytí zletilosti uzavíral nájemní smlouvu. Obviněnými tvrzený důvod uzavření smlouvy spočívající v zajištění bydlení dceři pro případ, že „by se něco stalo“ , označil za nelogický, případně účelový, neboť kdyby rodiče např. zemřeli, přešlo by na dceru vlastnické právo (tudíž nebylo třeba takovou situaci ošetřit nájemní smlouvou. Taktéž právem zdůraznil, že pokud by bylo termínem „něco se stalo“ míněno třeba to, že by dům byl prodán apod., bylo by takové ujednání neplatné pro obcházení zákona s dopředu promyšlenou strategií vyloučit eventuálního nabyvatele z možnosti věc řádně a nerušeně užívat (§39 občanského zákoníku).
Z toho, co bylo výše připomenuto a řečeno, je zcela zřetelné, že Okresní soud Brno – venkov, s jehož skutkovým zjištěním se v odvolacím řízení plně ztotožnil i Krajský soud v Brně, zásadním způsobem zpochybnil samotnou podstatu předmětné nájemní smlouvy, která byla jako důkaz u hlavního líčení dne 13. 5. 2010 provedena (č. l. 249 spisu). V této souvislosti je potřebné uvést, že z tohoto důkazu, jenž se nachází na č. l. 108 spisu, rovněž plyne, že pronajímatel „přenechává nájemci do užívání bytovou jednotku 4 + 1 nacházející se ve druhém nadzemním podlaží rodinného domu, sestávající se zejména ze čtyř pokojů, kuchyně, koupelny, WC, předsíně a terasy o ploše 59 m2“ . Zde je nutno zdůraznit, že i v případě, pokud by obvinění měli oprávnění vyplývající z nájemní smlouvy, tak rozhodně nebyli oprávněni užívat např. i bytovou jednotku 2 + 1 nacházející se v přízemí téhož domu a rovněž příslušné pozemky a bránit vlastníkovi nemovitosti poškozenému Petru Krajčovičovi v jejich užívání.
S poukazem na uvedené skutečnosti je nutno označit za nepřípadnou argumentaci obou obviněných, pokud v mimořádných opravných prostředcích odkazují na judikatorní rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 959/96, sp. zn. 26 Cdo 718/2002 a z uplatněných námitek dovozují nesprávné právní posouzení daného skutku.
Z hlediska obligatorního znaku subjektivní stránky předmětného trestného činu, a to úmyslného zavinění, je v jednání obviněných K. O. a J. O. naplněn úmysl přímý ve smyslu znění §4 písm. a) tr. zák. (jak důvodně uvedl i soud prvního stupně na str. 6 rozsudku), který zahrnuje všechny jeho podstatné znaky, neboť chtěli porušit zájem chráněný trestním zákonem, jímž je výkon vlastnických práv majitele domu, zejména oprávnění dům užívat a disponovat s ním.
Jednání obou obviněných, byť před spáchání daného skutku žili řádným životem, je nebezpečné pro společnost, která spočívá především ve významu zájmu chráněného trestním zákonem, jenž vyšší formou úmyslného zavinění porušili a poškozený P. K. tak nemohl po dlouhou dobu užívat své nemovitosti a musel situaci řešit v rámci soudního řízení.
Nejvyšší soud konstatuje, že ve věci učiněná skutková zjištění umožňují důvodný závěr, že obvinění K. O. a J. O. svým jednáním naplnili všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byli pravomocně uznáni vinnými. Správnému právnímu posouzení předmětného skutku, s nímž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil i Krajský soud v Brně, odpovídá ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu Brno - venkov i tzv. právní věta. Právní námitky, které byly obviněnými v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně relevantně uplatněny, tudíž nelze akceptovat.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněných K. O. a J. O., neboť je shledal zjevně neopodstatněnými. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu se zněním §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k