ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.1012.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 1012/2012-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 5. září 2012 v neveřejném zasedání, o dovoláních obviněných J. B. , a Z. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. 55 To 449/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 68/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obou obviněných odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 2 T 68/2006, byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zákona a byl podle tohoto ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Obviněná Z. Š. , byla podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek, jímž měla spáchat trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zákona, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchala obviněná.
Proti rozhodnutí tohoto soudu podali oba obvinění odvolání, která Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. 55 To 449/2011, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podali oba obvinění prostřednictvím společného obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jakož i na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V úvodu obsáhlého dovolání odkázali na námitky uvedené v jejich odvolání. Obvinění v dovolání vytýkali soudu I. stupně, že nesprávně zjistil skutkový stav, nevěnoval náležitou pozornost jejich obhajobě a neprovedl důkazy svědčící v jejich prospěch. Zabývali se vztahy a spory mezi obviněnou Z. Š. , M. Č. a potažmo rodinou F. Znovu zdůraznili, že se nedopustili ničeho, z čeho byli obviňováni, nikdy nezasílali vulgární a vyhrožující SMS zprávy, přičemž ani tato skutečnost nebyla podle nich prokázána. Obvinění se dále ve svém dovolání zabývali věrohodností svědka L. F. Pro posouzení jeho věrohodnosti jsou podle nich zásadní jednak údajné nesrovnalosti ve výpovědích tohoto svědka při hlavním líčení, a tím co uváděl v přípravném řízení, pokud jde o rychlost jakou jel se svým automobilem, jakož i závěry odborného vyjádření Ing. P. Š. , ze kterého lze podle obviněných dovodit, že by vozidlo Tuareg muselo jet po označené trase podstatně nižší rychlostí než 40 km/h, aby je vozidlo Peugeot řízené obviněným mohlo dojet v místech spáchání trestného činu. Soudu I. stupně podle názoru obviněných pochybil, když v hlavním líčení neprovedl důkaz uvedeným odborným vyjádřením a výslechem Ing. P. Š. K posouzení věrohodnosti svědka L. F. mělo dále přispět usnesení Okresního státního zastupitelství v Liberci, kterým byla odložena věc podezření ze spáchání trestného činu podle §197a odst. 1 tr. zákona. Tohoto trestného činu se měl dopustil L. F. vůči J. B. Soud I. stupně však neprovedl důkaz tímto usnesením, ani nepromítl závěry citovaného usnesení do hodnocení důkazů, zejména do hodnocení věrohodnosti svědka L. F. , jehož výpověď je v podstatě jediným důkazem, o který se rozsudek opírá. Podle obviněných se poškozený L. F. ani nechoval tak, že by měl důvodné obavy o svůj život, když se ihned po činu neobrátil na příslušné orgány se žádostí o ochranu života a zdraví, učinil tak podle jeho výpovědi až do měsíce po události, nejdéle do konce května 2005, ač ze spisu je patrno, že první zmínka o tom je až ze srpna 2005 v oznámení M. Č. Také další důkazy byly podle obviněných prováděny pouze k prokázání jejich motivu ke spáchání trestného činu. Slyšení svědci však údajně neuvedli žádné skutečnosti, které by mohly osvětlit jejich případ. Také důkaz záznamem na CD nemá podle obviněných žádnou spojitost s jejich kauzou a neobsahuje nic, co by prokazovalo, že svědkyně M. Č. byla denně sledována obviněným J. B. Soud I. stupně tak měl provést další důkazy k osvětlení celé věci. Obvinění jsou přesvědčeni, že dokazování zůstalo neúplné a považují postup soudu I. stupně za neobjektivní. Podle obviněných měli být oba zproštěni obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. Na závěr dovolání zopakovali, že v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by byli v danou dobu na místě činu, nebylo údajně prokázáno, že by se jednání dopustili, jakož ani nebyl prokázán motiv jejich jednání. Došlo tedy podle nich k porušení základních zásad řízení, a to zásady presumpce neviny, zásady rovnosti stran a zásady in dubio pro reo.
Obvinění proto navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení soudu II. stupně a nově rozhodl tak, že se zprošťují obžaloby nebo, aby věc vrátil soudu I. stupně k doplnění důkazů a k novému rozhodnutí.
Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že se k dovolání obviněných nebude věcně vyjadřovat.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu výše citovaného dovolání je zřejmé, že námitky obviněných uplatněné pod tímto dovolacím důvodem výše uvedeným požadavkům neodpovídají a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku, nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti úplnosti dokazování, proti hodnocení důkazů provedeného soudy, a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně. Obvinění navíc uplatnili shodné námitky již ve svém řádném opravném prostředku, byly podstatou celé jejich obhajoby a soudy obou stupňů se jimi zabývaly a vypořádaly se s nimi. Pokud obvinění odkázali na námitky uvedené v jejich odvolání, Nejvyšší soud uvádí, že se v rámci své přezkumné činnosti zabývá toliko námitkami uvedenými v dovolání (viz §265i odst. 3 tr. ř.).
Obvinění svými námitkami, že se uvedeného jednání nedopustili, že jim nic nebylo prokázáno, výhradami proti rozsahu provedeného dokazování, pouze polemizují se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními obou soudů. Ve skutečnosti tak brojí přímo proti skutkovým zjištěním, jež soudy učinily na základě provedeného dokazování a popírají skutek, který soudy zjistily a poté právně kvalifikovaly. V dovolání hodnotí osobu poškozeného stran jeho hodnověrnosti, jakož i další provedené důkazy a vyvozují z nich své vlastní závěry, odlišné od závěrů soudů obou stupňů. Obvinění tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňují za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považují obvinění. Námitkami, že soud nevěnoval náležitou pozornost jejich obhajobě, a neprovedl důkazy svědčící v jejich prospěch, obvinění v podstatě brojí proti úplnosti a správnosti provedeného dokazování.
V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že v souladu s rozhodovací činností Ústavního soudu je zřejmé, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému, a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). O takovou situaci se nepochybně jednalo také v daném případě, kdy se soud I. stupně případem zabýval náležitě a po zrušení svého rozhodnutí soudem II. stupně doplnil dokazování a vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, důkazy hodnotil jednotlivě, ve vzájemných souvislostech i v celém souhrnu. Soud II. stupně pak neshledal žádná pochybení soudu prvního stupně stran úplnosti a správnosti provedeného dokazování, jakož i potvrdil přiléhavost právní kvalifikace jednání obviněných. Přitom nutno uvést, že podstatným důkazem, kterým by měla být podle obviněných zpochybněna věrohodnost poškozeného L. F. , by mělo být jako důkaz neprovedené odborné vyjádření Ing. P. Š. o reálnosti setkání obou vozidel na místě činu. Toto odborné vyjádření je ale v dané věci zcela nepoužitelné jako důkaz a tedy bez významu, protože vychází z neprocesních podkladů. Zpracovatel v něm totiž uvádí, že vycházel z úředního záznamu o vytěžení L. F. ze dne 11. 8. 2005, a údaj o rychlosti do 40 km/h zjistil z výpisků pořízených vyšetřovatelkou. Tyto listiny jsou také obsahem trestního spisu (č. l. 63-65). Zpochybňují-li tedy obvinění hodnověrnost výpovědi poškozeného L. F. u hlavního líčení ohledně udávané rychlosti jízdy do 100 km/h s tím, že v přípravném řízení líčil skutečnost poněkud odlišně tj., že uváděl rychlost pouze 40 km/h, tak poškozený žádnou takovou svědeckou výpověď v přípravném řízení neučinil, a nejednalo se dokonce ani o vysvětlení podle §158 tr. ř., čehož jsou si obvinění také vědomi, jak vyplývá z dovolání. Bez významu je také jejich námitka, že se poškozený nechoval tak, že by měl důvodné obavy o svůj život a zdraví, o čemž by podle nich mělo svědčit to, že se bezprostředně po události neobrátil na příslušné orgány se žádostí o ochranu. Tato skutečnost ještě neznamená, že tomu tak z hlediska existence obavy nebylo, zvláště pak s ohledem na zjištěné dlouhodobé předchozí problémy v jejich vzájemných vztazích. Poškozený si také v hlavním líčení dne 30. 9. 2009, při své výpovědi zcela logicky nemohl po téměř čtyřech a půl roku od celé události přesně pamatovat okolnosti oznámení činu policii. V souladu s tím co tvrdí i obvinění, ale k dotazu samosoudkyně o formě oznámení činu policii uvedl, že si myslí, že nejprve tam šla paní Č. , ona se o tom incidentu zmínila a na základě jejího sdělení jej pak zavolali k výslechu. Ani v tomto směru proto nelze ve výpovědi poškozeného shledávat rozpor. Výpovědi svědků L. S. a Ch. L. V. , které nemají žádný přímý vztah ke skutku v této trestní věci, by i podle obviněného měly svědčit pouze obecně o agresivitě poškozeného L. F. vůči obviněnému J. B. v jiném případě. I zde je jednak obviněnými poukazováno na obsah nepoužitelné výpovědi těchto osob v přestupkovém řízení, přičemž ani jejich procesní výpovědi v této trestní věci o agresivitě poškozeného nevypovídají vůbec nic, protože tito svědci žádný incident mezi nimi neviděli.
Je tedy zřejmé, že obvinění uplatnili námitky skutkové, jejichž prostřednictvím brojili proti správnosti skutkových zjištění, úplnosti dokazování a hodnocení důkazů. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje v případě zjištění, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Nejvyšší soud tedy v posuzovaném případě zkoumal, zda zde nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů. Nezjistil ale žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Soudy přesvědčivě vyložily, proč obhajobě obviněného J. B. neuvěřily, na základě jakých důkazů a jaké skutečnosti vzaly za prokázané, a proč obviněnou Z. Š. zprostily obžaloby podle §226 písm. c) a nikoliv podle písm. a) tr. ř.
Na základě shora uvedeného je zřejmé, že uplatněnými námitkami obvinění nenapadají správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale domáhají se změny skutkových zjištění, opakovaně nabízí k posouzení svoji verzi s tím, že se skutek nestal, přičemž teprve sekundárně, v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění, by pak mělo podle nich dojít i ke změně právního posouzení skutku, resp. k jejich zproštění obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. Takovými námitkami však obvinění deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí, ale je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení §265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.
Ze shora citovaného je zřejmé, že námitky obviněných uplatněný dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnily. Proto byla dovolání obviněných J. B. , a Z. Š. posouzena jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. byla odmítnuta.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. září 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš