ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.1597.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 1597/2011-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 11. 1. 2012 dovolání obviněných J. D. a M. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 10 To 17/2011, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci pod sp. zn. 28 T 58/1999 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 10 To 17/2011, ohledně obviněných J. D. a M. P. a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. 28 T 58/1999, ohledně obviněného J. D. a ohledně obviněného M. P. v odsuzující části.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §2651 odst. l tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci přikazuje, aby věc obviněných J. D. a M. P. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. 28 T 58/1999, byli obvinění J. D. a M. P. uznáni vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. l, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 175/1990 Sb.) a odsouzeni každý podle §187 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na třináct let s tím, že pro výkon trestu byl každý zařazen podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou. Obviněný M. P. byl podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn části obžaloby podané pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. Kromě toho bylo rozhodnuto také ohledně obviněných Z. D. a Z. K.
O odvoláních, která podali obvinění J. D. a M. P. a státní zástupce ohledně obviněných Z. D. a Z. K., bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 10 To 17/2011. Z podnětu odvolání obviněných J. D. a M. P. byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci zrušen ohledně obviněného J. D. a ohledně obviněného M. P. v odsuzující části a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obvinění J. D. a M. P. byli uznáni vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. l, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. a odsouzeni každý podle §187 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na osm roků s tím, že pro výkon trestu byl každý zařazen podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou. Odvolání státního zástupce bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Trestného činu se obvinění J. D. a M. P. dopustili podle zjištění Vrchního soudu v Praze a předtím i podle zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci skutkem, který spočíval v podstatě v tom, že v říjnu, listopadu a prosinci 1997 společně zorganizovali ve čtyřech případech specifikovaných v bodech 1-4 výroku o vině vývoz celkem nejméně 338,58 kg heroinu, uloženého vždy v upraveném úkrytu automobilu zn. Ford Transit, do Velké Británie, a to třikrát z České republiky a jednou z Holandska, s tím, že v Londýně byl heroin kurýry předáván osobám turecké národnosti. Obviněný J. D. podle zjištění uvedených v bodech 5, 6 výroku o vině v únoru až březnu 1998 najal kurýra, který vyvezl nejméně 2 kg heroinu, ukrytého v automobilu zn. Renault Megane, z Belgie do Německa, a v dubnu 1998 sjednal tři kurýry, aby vyvezli 5,433 kg heroinu osobním automobilem zn. Škoda Felicia z České republiky do Norska, avšak kurýři byli se zásilkou zadrženi ve Švédsku.
Změna výroku o vině spočívala jen v tom, že Vrchní soud v Praze neposoudil jednání obviněných jako čin spáchaný členy organizované skupiny podle §187 odst. 2 písm. a) tr. zák. a aplikoval toto ustanovení jen z důvodu, že čin byl spáchán ve větším rozsahu. Ke zmírnění trestů Vrchní soud v Praze přikročil s ohledem na značné průtahy, ke kterým došlo v trestním řízení a na kterých obvinění nenesli žádnou vinu.
Obvinění J. D. a M. P. podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze.
Obviněný J. D. s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. l písm. e), g) tr. ř. napadl výrok o vině a trestu. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný namítl porušení ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, které mu garantuje právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, a z toho vyvozoval, že jeho trestní stíhání bylo nepřípustné. Pod dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. obviněný zahrnul námitky proti posouzení skutku podle §187 odst. 3 písm. b) tr. zák. a podpořil je úvahou, že když Vrchní soud v Praze neakceptoval kvalifikaci, podle které čin spáchal jako člen organizované skupiny, pak nemůže obstát ani kvalifikace, podle které čin spáchal ve spojení s organizovanou skupinou působících ve více státech. Obviněný J. D. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil jak napadený rozsudek, tak předcházející vadné řízení.
Obviněný M. P. s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. napadl výrok o vině a trestu. V mezích dovolacího důvodu obviněný zpochybnil správnost posouzení skutku podle §187 odst. 3 písm. b) tr. zák., zvláště když Vrchní soud v Praze neshledal, že čin spáchal jako člen organizované skupiny ve smyslu §187 odst. 2 písm. a) tr. zák.. Ve vztahu k výroku o trestu obviněný namítl nepřiměřenou délku trvání trestního řízení a to, že od spáchání činu uplynulo 14 let. V této souvislosti obviněný vytkl, že uložený trest nebere odpovídající ohled na účel trestu a na požadavek včasnosti jeho uložení. Mimo rámec dovolacího důvodu obviněný vznesl výhrady proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o jeho vině, a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy. Obviněný M. P. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a odsuzující část rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4, 5 tr. ř. napadený rozsudek, pokud se týkal obviněných J. D. a M. P., i řízení, které předcházelo této části rozsudku, a shledal, že dovolání jsou důvodná.
Napadenou část rozsudku Vrchního soudu v Praze a předcházející řízení Nejvyšší soud přezkoumal pouze v tom rozsahu, v němž byly uplatněné námitky podřaditelné pod deklarovaný dovolací důvod. V tomto ohledu Nejvyšší soud připomíná, že pokud je dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. nesprávné právní posouzení skutku, je tím míněn skutek, tak jak ho zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nikoli jak ho prezentuje či se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Dovolacím důvodem jsou jen takové námitky, jimiž se tvrdí, že na skutkový stav, který zjistily soudy, bylo nesprávně aplikováno hmotné právo, tj. zejména trestní zákon. V dovolání podaném proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování atd. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
I když Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, může tak jen zcela výjimečně učinit, a to za předpokladu, že to vyžaduje respekt k ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Naznačený postup musí být odůvodněn tím, že mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními, která se stala podkladem výroku o vině obviněných J. D. a M. P., na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Tato zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v důkazech, které soudy, především pak Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, zhodnotily plně akceptovatelným způsobem. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby důkazy provedené v hlavním líčení, popř. ve veřejném zasedání odvolacího soudu, znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a činil z nich vlastní závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, zaznamenaly rozpory, které případně vyvstaly mezi důkazy či jejich skupinami, a překlenuly tyto rozpory přesvědčivým vysvětlením, proč považovaly ty které důkazy za věrohodné nebo nevěrohodné. Soudy se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně, přehledně, ověřitelně a především logicky vyložily. Pokud obviněný M. P. pojal do svého dovolání polemiku s důkazy a s tím, jak je soudy hodnotily a jaká skutková zjištění z nich vyvodily, není to dovolacím důvodem.
Ve vztahu k otázce trestu platí, že pokud nejde o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, pak samotný výrok o uložení trestu lze z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, není zásadně možné samotný výrok o uložení trestu napadat z důvodu jeho nepřiměřenosti, a to ani s odkazem na „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, tj. jiné, než je nesprávné právní posouzení skutku, ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Do výroku o trestu, který byl uložen jako přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, může Nejvyšší soud pouze zcela výjimečně zasáhnout, vyžaduje-1i to ochrana ústavně zaručené osobní svobody, která byla výrokem o uložení trestu dotčena sice na podkladě a v mezích zákona, avšak způsobem neslučitelným s ústavním hlediskem proporcionality trestní represe a s ústavním požadavkem, aby omezení osobní svobody bylo v demokratické společnosti nezbytné a aby nebylo možné jeho účelu dosáhnout mírnějšími prostředky.
Trestní stíhání v posuzované věci nebylo nepřípustné, jak namítal obviněný J. D. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod každý má právo, aby jeho věc byla projednána mimo jiné bez zbytečných průtahů. Z porušení tohoto ustanovení ale nevyplývá nepřípustnost trestního stíhání. Pokud je dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. e) tr. ř. to, že bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, je tím míněna nepřípustnost trestního stíhání podle §11 odst. l tr. ř. Jestliže je řízení v rozporu s ustanovením čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zatíženo zbytečnými průtahy, není to důvodem nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. l tr. ř., ale obviněnému se musí primárně již v rámci trestního stíhání dostat odpovídající kompenzace, neboť jinak státu hrozí důsledky vyplývající z jeho odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (zákon č. 82/1998 Sb.), popř. důsledky vyplývající z odpovědnosti za porušení závazků vyplývajících z mezinárodních smluv, zejména z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (pro porušení ustanovení čl. 6 odst. l Úmluvy). Nejvyšší soud apriorně nevylučuje, že v krajním případě může mít naznačená kompenzace formu zastavení trestního stíhání (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1305/2009, str. 13 odůvodnění), avšak nikoli proto, že by trestní stíhání bylo nepřípustné podle §11 odst. l tr. ř.
Nejvyšší soud se ztotožnil s Vrchním soudem v Praze a s Krajským soudem v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, že obvinění J. D. a M. P. z formálního hlediska spáchali čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Tento závěr je slučitelný s tím, že sami obvinění nebyli členy organizované skupiny. Zákonný znak „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ vyjadřuje volnější vztah pachatele k organizované skupině, než když je pachatel „členem organizované skupiny“. Pojem „spojení“ totiž nevyjadřuje jen to, že pachatel se bezprostředně podílí na činnosti organizované skupiny jako jeden z jejích článků, ale zahrnuje širší okruh dalších forem jednání, které nějak souvisí s působením organizované skupiny, navazuje na její činnost, usnadňuje ji, vytváří podmínky pro dosažení jejích cílů, poskytuje jí podporu apod.
V posuzované věci se jednalo o systematický transport mimořádně velkého množství heroinu v mezinárodním měřítku. Již z těchto okolností je jasné, že produkce, uschování, uložení, přeprava a distribuce drogy se nemohla obejít bez součinnosti širšího okruhu osob, jejichž činnost na území několika států musela být náležitě propojena a koordinována. Za tohoto stavu není nic nelogického na úsudku, že tyto osoby tvořily organizovanou skupinu působící ve více státech a že obvinění spáchali čin ve spojení s ní.
Spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech je okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Podle §88 odst. l tr. zák. se k takové okolnosti přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. V citovaném ustanovení je tím vyjádřeno materiální pojetí okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby. Vrchní soud v Praze ani Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci se nijak nezabývaly materiální podmínkou právní kvalifikace skutku podle §187 odst. 3 písm. b) tr. zák. a nevysvětlily, zda a proč ji považují za splněnou. Přitom tato právní kvalifikace vymezila rámec následného rozhodnutí o trestech odnětí svobody v sazbě, jejíž spodní hranice činila osm roků, a tím určila fakticky i výslednou míru represe uplatněné v posuzované věci.
Nejvyšší soud nemíní nijak bagatelizovat spáchaný skutek, jehož nebezpečnost byla výrazně zvyšována nebývalým množstvím transportovaného heroinu, teritoriálním rozsahem posuzovaného jednání a četností jednotlivých útoků provedených v časovém sledu, z něhož je patrna jasná systematičnost a promyšlenost celé akce. Pokud by odsuzující rozhodnutí soudů vzešlo z řízení, v němž by byla důsledně respektována základní práva obviněných a v jejich rámci i základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), resp. právo na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. l Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), pak by nebylo pochyb o tom, že je plně opodstatněné postihnout obviněné takovou mírou represe, která je spojena s aplikací ustanovení §187 odst. 3 písm. a) tr. zák. V posuzované věci však došlo k evidentnímu - a lze konstatovat, že až k extrémnímu - porušení uvedeného práva, neboť řízení bylo provázeno neakceptovatelnými průtahy a v důsledku toho trvalo téměř 13 let.
Trestní stíhání obviněných bylo zahájeno sdělením obvinění, ke kterému došlo dne 21. 5. 1998, a skončilo dne 26. 4. 2011, kdy byl vyhlášen napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího. Přitom obžaloba byla podána již dne 15. 11. 1999. První odsuzující rozsudek byl vyhlášen dne 6. 11. 2001 (v případě obviněného M. P.), resp. dne 21. 2. 2002 (v případě obviněného J. D.), avšak byl dne 27. 3. 2003 v odvolacím řízení zrušen (v případě obou obviněných) s tím, že věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Druhý odsuzující rozsudek byl vyhlášen dne 16. 11. 2004, avšak byl dne 12. 1. 2006 opět v odvolacím řízení zrušen s tím, že věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Třetí odsuzující rozsudek byl posléze vyhlášen dne 14. 10. 2010 s tím, že na něj navazoval konečný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2011. Řízení bylo do jisté míry komplikováno tím, že původně bylo stíháno společně 13 obviněných a že část důkazů byla získávána cestou mezinárodní právní pomoci, avšak na celkovou délku řízení neměly tyto okolnosti tak podstatný vliv, aby jím bylo možné přijatelně vysvětlit a odůvodnit to, že řízení trvalo téměř 13 let. Základní a rozhodující příčina skutečné délky řízení spočívala v tom, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci opakovaně nedokázal ve věci rozhodnout tak, aby jeho rozhodnutí obstálo v odvolacím řízení. K tomu přistupuje mimořádně dlouhý časový odstup mezi zrušením druhého odsuzujícího rozsudku, ke kterému došlo dne 12. 1. 2006, a vyhlášením třetího odsuzujícího rozsudku, ke kterému došlo dne 14. 10. 2010 (byť v hlavním líčení, které se poprvé konalo dne 18. 12. 2009 a bylo opakovaně odročeno). Řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci bylo provázeno průtahy, které evidentně vyplývaly z nesoustředěného a liknavého postupu soudu. Na druhé straně vystupování obviněných J. D. a M. P. v řízení v podstatě nijak neovlivnilo jeho délku. Ostatně i Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku (str. 11) konstatoval, že na průtazích v trestním řízení obvinění „nenesli žádnou vinu“.
Obecně a také ve vztahu k posuzovanému případu platí, že s prodlužující se délkou řízení se vytrácí základní vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem. Doba, která uplyne mezi spácháním trestného činu, resp. zahájením trestního stíhání, a vynesením konečného rozhodnutí, má přímý vliv na účel trestu, jehož má být dosaženo a který byl v dané věci vymezen ustanovením §23 odst. l tr. zák. Podle tohoto ustanovení je účelem trestu chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti, vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. S tím, jak se zvětšuje časový odstup od spáchání trestného činu, se oslabují jednotlivé prvky, které v souhrnu představují účel trestu a vztahují se k jeho represivní i preventivní funkci. Jestliže skutečná délka řízení přesáhne dobu, kterou lze ještě považovat za slučitelnou se základním právem na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. s právem na projednání věci v přiměřené lhůtě, pak vyvstává nutnost poskytnout obviněným odpovídající kompenzaci, tak aby konečné rozhodnutí nevyznívalo jako holá represe, která se míjí s účelem trestu, nesměřuje ve skutečnosti k jeho dosažení a je neslučitelná s principy demokratického právního státu. Již samotný fakt, že se takové řízení vede, představuje pro obviněné značnou psychickou zátěž a neobhajitelně zasahuje do jejich základního práva na ochranu soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Uložený trest, který je konečným výsledkem takového řízení, představuje omezení základního práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. l Listiny základních práv a svobod). Proti tomu stojí veřejný zájem na stíhání a potrestání pachatelů trestných činů. Naznačená kompenzace proto spočívá v nalezení spravedlivé rovnováhy mezi oběma těmito statky uznávané demokratickým právním státem, tak aby tu byl proporcionální vztah mezi trestným činem a mírou uplatněné represe nastupující po delší době v důsledku neodůvodněných průtahů v řízení. Obecně vzato, součástí této rovnováhy musí být také odpovídající zřetel na oprávněné zájmy poškozených, avšak v daném případě nejsou žádní konkrétní poškození, jejichž zájmy by mohly být uvažovanou kompenzací dotčeny. Uvedené zásady byly opakovaně formulovány v judikatuře Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/2006, nález ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 715/2006, nález ze dne 12. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 380/2009, nález ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1305/2009, nález ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 855/2008, nález ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 2859/2009).
Vrchní soud v Praze při zanedbatelné změně výroku o vině snížil tresty odnětí svobody uložené obviněným J. D. a M. P. na spodní hranici sazby stanovené v §187 odst. 3 tr. zák. s odůvodněním, že od spáchání trestné činnosti uplynula velmi dlouhá doba, že tu byla několikaletá nečinnost soudu prvního stupně po zrušení jeho předchozího rozsudku a že obvinění nenesli na průtazích v trestním řízení žádnou vinu. Nejvyšší soud přesto dospěl k závěru, že tento postup Vrchního soudu v Praze nepředstavuje pro obviněné dostatečnou kompenzaci za tak citelný zásah do sféry jejich základních práv, jaký znamenaly mimořádně dlouhé průtahy v řízení, a že tato kompenzace musí vyznít mnohem výrazněji ve prospěch obviněných. K tomu však Vrchní soud v Praze v podstatě uzavřel cestu tím, že převzal právní kvalifikaci skutku podle §187 odst. 3 písm. b) tr. zák., aniž uvážil, zda je pro to splněna materiální podmínka stanovená v §88 odst. l tr. zák. Přitom okolnosti, které vedly Vrchní soud v Praze ke snížení trestů, odůvodňovaly především zmírnění právní kvalifikace skutku v tom smyslu, že nebude posouzen podle §187 odst. 3 písm. b) tr. zák., a to právě pro nedostatek materiální podmínky stanovené v §88 odst. l tr. zák. Nejvyšší soud si je vědom toho, že stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je primárně určován skutečnostmi danými v době spáchání činu, avšak tím není vyloučeno, aby byl významně ovlivněn i skutečnostmi, které nastaly po spáchání činu. Stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost se nutně jeví odlišně v případě, kdy je posuzován bezprostředně či krátce po spáchání činu, na rozdíl od případu, kdy je posuzován s mimořádně dlouhým časovým odstupem vyplývajícím ze zjevně nepřiměřené délky řízení trvajícího téměř 13 let. Význam okolností, které by jinak odůvodňovaly přísnější právní kvalifikaci i z hlediska ustanovení §88 odst. l tr. zák., je po tak dlouhé době nevyhnutelně zeslaben do té míry, že tyto okolnosti již nejsou způsobilé být přesvědčivým podkladem pro úsudek, že podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Je tedy namístě konstatovat, že právní posouzení skutku podle §187 odst. 3 písm. b) tr. zák. bylo nesprávné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. a vedlo k uplatnění takové míry represe, která již vybočila z rámce proporcionality jako ústavního principu.
Nejvyšší soud proto z podnětu podaných dovolání zrušil jak napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ohledně obviněných J. D. a M. P., tak rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ohledně obviněného J. D. (míněno v celém rozsahu, který se týkal tohoto obviněného) a ohledně obviněného M. P. v odsuzující části (zprošťující část rozsudku ohledně tohoto obviněného zůstala nedotčena). Nejvyšší soud zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad. Nakonec Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, aby věc obviněných J. D. a M. P. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci znovu rozhodne o vině obviněných s tím, že pomine právní kvalifikaci skutku podle §187 odst. 3 písm. b) tr. zák., a při ukládání trestů se bude řídit zásadami, které byly vyloženy v tomto usnesení Nejvyššího soudu a v citovaných nálezech Ústavního soudu. Nejvyšší soud zároveň připomíná, že v této věci je nutné rozhodnout urychleně.
Nad rámec rozhodnutí o dovoláních pokládá Nejvyšší soud za nutné vyjádřit se také k délce dovolacího řízení. Obvinění podali dovolání u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ve dnech 5. 9. 2011 (obviněný M. P.) a 9. 9. 2011 (obviněný J. D.). Ačkoli již předcházející řízení bylo zatíženo mimořádnými průtahy, věc byla Nejvyššímu soudu předložena až dne 9. 12. 2011. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k žádným průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec