ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1231.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 1231/2012-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. října 2012 o dovolání obviněného C. J. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 10 To 169/2012, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 153/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného C. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 16. 3. 2012, sp. zn. 2 T 153/2011, byl obviněný C. J. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle téhož ustanovení trestního zákoníku k trestu odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému K. Š., částku 65,- Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 2. 9. 2011 v době od 13:45 hodin do 14:16 hodin v K. n. O., P. n., na chodníku u cukrárny, v hloučku nejméně 4 dalších osob, které obstoupily poškozeného K. Š., s nožem v ruce, jehož ostří směřovalo do oblasti břicha jmenovaného, žádal K. Š. o 50,- Kč, ten z obav před bodnutím reagoval vyndáním peněženky a vydáním požadované částky, jakmile však obviněný zjistil, že poškozený má v peněžence ještě nějaké další drobné mince, vyzval ho i k jejich vydání, nůž přitom stále držel v ruce, byť jeho ostří již mířilo volně k zemi, poškozený, nebýt nože v ruce obviněného, by mu dobrovolně nevyhověl, jednáním obviněného mu byla způsobena škoda ve výši 100,- Kč.
Označený rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním směřujícím proti výroku o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 10 To 169/2012, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Následně obviněný podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatel nesprávnost právního posouzení skutku spatřoval v tom, že skutek, pro který byl odsouzen, nenaplňuje zákonné znaky zločinu loupeže, zejména z hlediska znaků jeho objektivní stránky. Obviněný popíral, že by se dopustil násilí či pohrůžky bezprostředního násilí vůči poškozenému K. Š., a domníval se, že tato skutečnost nebyla v rámci provedeného dokazování ani prokázána bez důvodných pochybností. V této souvislosti poukázal na určité nesrovnalosti v jednotlivých svědeckých výpovědích, upozornil, že svědek R. V., který situaci sledoval z bezprostřední blízkosti, ji nepovažoval za natolik nebezpečnou, aby se pokusil přivolat pomoc, a naopak místo opustil, že poškozený šel s obviněným do cukrárny a nadiktoval mu své telefonní číslo bezprostředně poté, co se vůči němu měl tento dopustit loupeže. Obviněný rovněž zdůraznil, že nebyla nijak prokázána existence ve skutkové větě zmiňovaného nože a žádný nůž nebyl ani nalezen.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou zrušil, jakož aby zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, a přikázal Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou věc znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání Nejvyššího soudu k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něho východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04).
Ústavní soud vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.). Co se týče polemiky dovolatele s hodnocením důkazů provedeným ze strany soudů obou stupňů, pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci dovolací soud neshledal.
Dovolací soud má za to, že soudy požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění svých rozhodnutí dostály. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a výsledky provedeného dokazování a úvahami při hodnocení důkazů (viz zejména strany 7, 8 rozsudku soudu prvního stupně, strana 3 napadeného usnesení odvolacího soudu). Prakticky všechny výhrady obsažené v dovolání obviněného tvořily součást jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly.
Nalézací soud svá skutková zjištění opřel zejména o výpovědi poškozeného K. Š. a svědka R. V., jakož i výpověď bratra poškozeného Č. D. Na podkladě zjištěných skutečností, které se podávají ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, je zřejmé, že obviněný společně se skupinou nejméně 4 dalších osob obstoupil poškozeného K. Š., jemuž v době činu nebylo ani sedmnáct let, požadoval po něm vydání nejprve 50,- Kč, přičemž svoji „žádost“ podpořil demonstrativní manipulací s otevřeným nožem. Poškozený z obavy před bodnutím reagoval vyndáním peněženky a vydáním požadované částky, jakmile však obviněný zjistil, že poškozený má v peněžence ještě nějaké další drobné mince, vyzval ho i k jejich vydání.
Jestliže obviněný poukazoval na tvrzené nesrovnalosti v jednotlivých svědeckých výpovědích, jako např. že poškozený šel s obviněným bezprostředně poté, co se tento vůči němu měl dopustit loupeže, do cukrárny, resp. že svědek R. V., který situaci sledoval z bezprostřední blízkosti, ji nepovažoval za natolik nebezpečnou, aby se pokusil přivolat pomoc, pak Nejvyšší soud shledal, že tento rozpor je jen zdánlivý a vykonstruovaný jednostrannou interpretací obhajoby, když i tato námitka byla v podstatě v průběhu dokazování objasněna samotnými výpověďmi poškozeného i svědka R. V. a nalézací soud na ni dostatečně reagoval zejména na straně 7 rozsudku.
Výhrada vztahující se k chování poškozeného po činu je objasněna výpovědí poškozeného, který uvedl, že pouze ze strachu a jen zdánlivě přistoupil na dohodu s obviněným ohledně prodeje televizoru (a proto museli společně jít pro kousek papíru a tužku do cukrárny, aby si obviněný mohl zapsat telefonní číslo poškozeného), když si domluvili schůzku na zítřejší den (kterým byla sobota), ačkoliv poškozený neměl vůbec v úmyslu do K. n. O. přijet, protože neměl v ten den školu. Jde-li o chování svědka R. V., lze k němu uvést, že svědek sledoval zjevně pouze část průběhu děje, když i přesto vypověděl, že zpozoroval z mimiky poškozeného, že tento má strach ze skupiny R., která jej obstoupila, nicméně situaci vyhodnotil tak, že tito poškozeného pouze „otravují“, navíc přiznal, že sám měl rovněž strach, a proto se vzdálil (č. l. 144 a verte, 145).
Co se týká námitky obviněného, že nebyla nijak prokázána existence ve skutkové větě zmiňovaného nože, který nebyl ani nalezen, jde primárně o skutkovou námitku, ale Nejvyšší soud neshledal ani žádný důvod, který by svědčil o extrémním rozporu mezi skutkovým zjištěním soudů o tom, že obviněný nůž ve skutečnosti v ruce držel, a provedenými důkazy (vycházejících v tomto logicky z výpovědi poškozeného), když je zřejmé, že obviněný, který se sám dostavil na policejní stanici, měl dostatek času se nože mezi tím zbavit, jak ostatně zmiňuje i nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku.
Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, to ještě samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Přestože námitky dovolatele směřovaly primárně spíše proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu, z nichž posléze vycházel i odvolací soud, lze s trochou benevolence akceptovat, že obviněný deklarovaný dovolací důvod naplnil tím, že zpochybňoval existenci všech znaků skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jmenovitě pak užití bezprostřední pohrůžky násilí vůči poškozenému.
K výtkám obviněného je proto vhodné poznamenat, že zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Ochrana osobní svobody je u skutkové podstaty zločinu loupeže vyjádřena znakem „proti jinému použije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí“. V tomto případě se mělo podle právní kvalifikace soudů jednat o pohrůžku bezprostředního násilí. Pohrůžkou bezprostředního násilí se rozumí pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Hrozba bezprostředním násilím přitom může směřovat k tomu, že toto násilí, kterým je hroženo, bude použito proti životu, zdraví nebo majetku i jiné osoby než napadeného. Pohrůžka bezprostředním násilím je prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy předcházet samotnému zmocnění se věci. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že pachatel si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci.
Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i jednání beze slov (např. v tomto případě nůž namířený proti tělu poškozeného), ale je možné tak učinit i beze zbraně (např. už samotným obstoupením napadeného), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, pokud se napadený nepodřídí vůli pachatele či pachatelů (viz č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
Ve výše popsaném skutku soudy spatřovaly naplnění zákonných znaků spočívajících v užití pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci (v daném případě nejprve částky 50,- Kč a pak i dalších drobných mincí). Relevantní jsou v tomto kontextu zjištění, podle nichž obviněný v hloučku nejméně 4 dalších osob, které obstoupily poškozeného K. Š., s nožem v ruce, jehož ostří směřovalo do oblasti břicha jmenovaného, žádal jej o 50,- Kč a posléze o vydání dalších mincí, přičemž stále držel nůž v ruce. Se zřetelem na konkrétní situaci na místě činu, obstoupení poškozeného relativně nízkého věku dalšími osobami, manipulaci s nožem, který držel obviněný v ruce, nelze vyložit počínání obviněného jinak než jako pohrůžku bezprostředního násilí, tj. pohrůžku takovým násilím, které bude vykonáno ihned, nevydá-li obviněnému požadovanou finanční hotovost. Nejvyšší soud neshledal na závěrech obou soudů žádné pochybení, když je zřejmé, že pohrůžka násilí byla prostředkem a tedy předcházela zmocnění se cizí věci, kterou peněžní hotovost, byť nikterak vysoká, nepochybně je (k tomu č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
U zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje úmyslné zavinění. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý, eventuální [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Ze skutkových zjištění soudů zřetelně vyplývá, že užití bezprostřední pohrůžky násilí se nemohlo stát jinak než ve formě přímého úmyslu.
Je tak zjevné, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. října 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková