ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1394.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 1394/2012-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. prosince 2012 o dovolání obviněného F. R. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. 4 To 100/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 121/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. R. odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 12 T 121/2011, uznal obviněného F. R. vinným, že:
„T. R. jako student a osoba bez pravidelného finančního příjmu na žádost otce F. R., jako osoba bez pravidelného finančního příjmu, s cílem získat finanční hotovost na koupi a rekonstrukci domu v obci B. na ul. L., v době od 5. 6. 2008 do 4. 7. 2008 po schůzkách F. R. ve městě B. a dalších místech, požádal a následně dne 19. 6. 2008 uzavřel v B. na ul. L. se spol. Stavební spořitelna České spořitelny, a. s., smlouvy o úvěrech ze stavebního spoření na částku 1.500.000,-- Kč a na částku 1.500.000,-- Kč, celkem tedy na částku 3.000.000,-- Kč, kdy F. R. fakticky vedl ve městě B. a dalších místech J. k. jednání se zástupci spol. Stavební spořitelna České spořitelny, a. s., vedoucí k uzavření předmětných smluv a vědomě k žádostem o předmětné úvěry doložil či zajistil doložení potvrzení o zaměstnání a výši pracovního příjmu spoludlužníka u těchto úvěrových smluv, H. H., ze dne 11. 6. 2008, které bylo vystaveno v B., na kterém je uvedeno, že H. H. pracuje jako hlavní účetní ve spol. Kemco, s. r. o., se sídlem B., V., s čistým měsíčním příjmem ve výši 28.872,-- Kč, ačkoliv věděl, že H. H. v uvedené společnosti nepracuje a deklarovaný příjem nepobírá, přičemž tyto údaje uvedl a doložil padělaným potvrzením bez vědomí a souhlasu H. H., kdy na základě takto doložených dokladů byly dne 19. 6. 2008 předmětné úvěrové smlouvy uzavřeny a T. R. byla následně od 26. 6. 2008 do 4. 7. 2008 ze strany Stavební spořitelny České spořitelny, a. s., zaslána na jím určené bankovní účty finanční hotovost v celkové výši 3.000.000,-- Kč, a svým jednáním tak poškozené společnosti Stavební spořitelna České spořitelny, a. s., se sídlem P., V., způsobil škodu ve výši 3.000.000,-- Kč, přičemž v pravidelných splátkách byla následně T. R. uhrazena z úvěrové smlouvy částka 54.900,-- Kč a z úvěrové smlouvy částka 85.050,-- Kč, celkem tedy 139.950,-- Kč, čímž poškozené společnosti vznikla přímá škoda ve výši 2.860.050,-- Kč“.
Takto zjištěné jednání obviněného F. R. soud právně kvalifikoval jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. a uložil mu podle §250b odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon podle §60a odst. 1, §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků za současného vyslovení dohledu nad obviněným, jemuž rovněž podle §60a odst. 3 tr. zák. uložil povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud dále obviněnému uložil za povinnost nahradit poškozené Stavební spořitelně České spořitelny, a. s., škodu ve výši 2.860.050,-- Kč.
Pro úplnost je vhodné dodat, že druhého obviněného T. R. soud podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 20. 6. 2011, sp. zn. 1 Zt 80/2011, pro (obdobně popsaný) skutek, v němž byl spatřován trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4, písm. b) tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal tento obviněný. Shora jmenovanou poškozenou pak odkázal podle §229 odst. 3 tr. ř. s jejím nárokem na náhradu škody vůči tomuto obviněného na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti odsuzující části rozsudku podal obviněný F. R. odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. 4 To 100/2012, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný F. R. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) se ani s tímto usnesením soudu druhého stupně neztotožnil a prostřednictvím obhájkyně Mgr. et Mgr. Kamily Mesiarkinové podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel se domníval, že na základě provedených důkazů nelze konstatovat, že se dopustil jednání, za které byl odsouzen. Pouhé předložení listin Stavební spořitelně za účelem poskytnutí úvěru nemůže naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 tr. zák. Z dokazování nebylo zjištěno, že by se v listinách, které mu byly předány zprostředkovatelkou úvěru H.L., vyskytovaly údaje jakýmkoliv způsobem zkreslené či neúplné. Stejně je tomu i u listin, které obdržel od H. L. a které předal svědkyni H. H. Vyjádřil přesvědčení, že to byla právě svědkyně H. L., která listiny zaměnila s pravými, příp. pozměnila jejich obsah. Mělo se takto jednat o smlouvu o poskytnutí úvěru ze stavebního spoření ze dne 19. 6. 2008, o podpisový vzor k úvěrovému účtu ze dne 19. 6. 2008, o smlouvu o poskytnutí úvěru ze stavebního spoření ze dne 19. 6. 2008, o podpisový vzor k úvěrovému účtu ze dne 19. 6. 2008 a o originál formuláře označený jako potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance ze dne 11. 6. 2008. Tvrdil rovněž, že na základě opatřených důkazů nelze usuzovat, že by tyto listiny pozměnil a poté je předal zprostředkovatelce, ani že by s takto pozměněnými listinami přišel do kontaktu.
Obviněný dále poukazoval na to, že potvrzení o příjmu H. H. obsahující nepravdivé údaje vyhotovil O. K., jenž byl také za tuto trestnou činnost uznán vinným společně s H. L. Potvrzení o příjmu opatřené nepravým podpisem H. H. nikdy neviděl, navíc bylo prokázáno, že všechny části listiny označené podpisem „H.“ byly prokazatelně podepsány O. K. a následně pojišťovně předloženy H. L.
Dovolatel také tvrdil, že ve věci existuje málo důkazů svědčících v jeho neprospěch. Tento názor měl připustit ve svém rozhodnutí i soud prvního stupně, když uvedl, že „není možno dojít bez dalších listinných či jiných obdobných důkazů k jednoznačnému závěru, že potvrzení o výši pracovního příjmu vyplnil O. K. po domluvě s F. R., či po domluvě s H. L.“. Soudy v této souvislosti neprokázaly, že by O. K. znal a že by jej žádal o falzifikaci jakýchkoli dokladů. Ani H. L. nedokázala vysvětlit rozpor mezi svým tvrzením, že listiny před ní podepsala H. H., a znaleckým posudkem, jímž bylo prokázáno, že předmětné listiny podepsal O. K. Zjevně lživou a rozporuplnou výpověď této svědkyně dovolatel nepovažoval za usvědčující důkaz vůči vlastní osobě.
Obviněný dále rozebíral motivy jednání svědkyně H. L., která měla být finančně zainteresovaná na tom, aby sjednala co nejvíce úvěrů. Opakovaně zdůrazňoval, že tato svědkyně se dopouštěla trestné činnosti, za kterou již byla pravomocně odsouzena. Za vnitřně rozporné považoval také ta tvrzení soudů, že z předložených nepravdivých listin a následně schváleného úvěru měl sám prospěch. Úvěr byl totiž zajištěn nemovitostí, která sloužila jeho rodině k bydlení a zároveň jako místo podnikání, nesplácením úvěru by se navíc sám dostal do velmi obtížné situace.
Následně dovolatel znovu rozvinul úvahy o tom, že celá trestná činnost byla zinscenována O. K. a H. L., kteří na ní profitovali a způsobili tak bance škodu. Soud se však takovou verzí vůbec nezabýval, neprokázal jakýkoliv vztah mezi těmito dvěma osobami, ani vztah ke společnosti Kemco, s. r. o. Za podstatnou považoval rovněž skutečnost, že H. H. byla v době sjednávání úvěru jeho družkou a popřela, že by bance předkládala nějaké nepravdivé informace. Pokud by zamýšlel spáchat trestný čin, nemusel by vůbec H. H. žádat o doložení svých příjmů a přistoupení k závazku jako spoludlužníka a mohl si všechny listiny vyhotovit sám. V postupu soudů tedy spatřoval extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a právními závěry z nich vyvozenými. Soudům se nepodařilo nadevší pochybnost prokázat, že by se dopustil trestného činu, proto měly postupovat v souladu se zásadou „in dubio pro reo“.
S ohledem na uvedené obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil obě napadená rozhodnutí a aby jej podle §265m odst. 1 tr. ř. zprostil obžaloby, neboť se nepodařilo prokázat, že vůbec došlo ke spáchání skutku popsaného v obžalobě.
Nejvyšší státní zástupce svého práva daného mu ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. nevyužil a k podanému dovolání se ke dni rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod. Podle §265b odst. 1 tr. ř. totiž lze dovolání podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l ) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle §265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem
na §265b odst. 1 písm. a) až l ), příp. odst. 2 tr. ř.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku,
ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu většina námitek obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, nemohla obstát. Tak tomu bylo především v případě těch výhrad, jimiž napadal převážně hodnocení provedených důkazů, neboť tím zásadně brojil proti správnosti učiněných skutkových zjištění (konkrétně když namítal, že nebylo zjištěno, že by se v listinách předložených H. L. vyskytovaly zkreslené nebo neúplné údaje, že to byla právě tato svědkyně, kdo zaměnil jím předané listiny za nepravé, že trestnou činnost spáchali H. L. s O. K., že on žádné potvrzení o příjmu nedoložil, že výpovědi svědků jsou nevěrohodné a v rozporu se znaleckým posudkem, atd.). Takovou argumentací se totiž primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Lze tak shrnout, že dosud zmíněné dovolatelem vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a proto žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají. Ve vztahu k nim neexistuje ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu takové námitky přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Pokud by dovolatel uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud však přiznal – byť s jistou dávkou tolerance – části uplatněných námitek obviněného relevanci. Jednalo se zejména o tvrzení, že neměl vědomost o tom, že jsou bance předkládány falešné podklady, a že on sám s padělanými listinami neměl nic společného. Takové výhrady totiž lze považovat za námitky vztahující se k údajnému nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným.
Nejvyšší soud ovšem shledal, že takové námitky jsou zjevně neopodstatněné.
K tomu je zapotřebí alespoň stručně a v obecné rovině uvést, že trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek .
Tato skutková podstata vyžaduje naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu. Trestný čin je spáchán úmyslně (§4 tr. zák.), jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem , nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn .
Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním v konkrétním případě naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250 odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu (v tzv. skutkové větě – srov. shora její znění), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nemenší význam ovšem má i navazující tzv. právní věta výroku o vině v tomto rozsudku, z níž se podává, že soud prvního stupně považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu spočívající v tom, že obviněný při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje a činem způsobil na cizím majetku značnou škodu .
Podle skutkových zjištění soudů to byl právě a jen dovolatel, kdo vedl jednání se zástupci Stavební spořitelny České spořitelny, a. s. (dále jen „spořitelna“), ohledně poskytnutí úvěru (resp. úvěrů). Především on měl totiž eminentní zájem na získání úvěru, jímž by financoval koupi nemovitosti, ve které chtěl podnikat (provozovat pohostinskou činnost). Při tomto jednání byl externí zástupkyní spořitelny H. L. seznámen jak s podmínkami, za jakých mu může být úvěr poskytnut, tak i s tím, že jako žadatel o úvěr neprošel bankovním registrem. Proto se mu také dostalo od jmenované zástupkyně rady, že úvěr musí být „napsán“ na jeho syna, že je nutné, aby k závazku přistoupila další osoba jako spoludlužník, a že je zapotřebí k žádosti o úvěr doložit nejrůznější listiny, zejména potvrzení o příjmu od zaměstnavatele. S ohledem na tato doporučení dovolatel „zapojil“ do dalších jednání stran poskytnutí úvěru svého (tehdy studujícího) syna a svou tehdejší partnerku H. H. Už vzhledem k tomu, že tato v úvahu přicházející spoludlužnice byla v době sjednávání úvěru (resp. úvěrů) vůči němu v uvedeném vztahu, věděl také o tom, kde pracuje a jaký má příjem (na druhé straně vědomost o této spoludlužnici vůbec neměl dovolatelův syn a na počátku jednání o úvěru ani zástupkyně spořitelny). A protože to byl on, kdo fakticky všechna jednání s externí zástupkyní spořitelny vedl, kdo prostřednictvím svého syna předkládal žádost o úvěr (resp. žádosti o úvěry), k níž (resp. k nimž) muselo být doloženo potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu jmenované spoludlužnice, musel také vědět o tom, že toto potvrzení je nepravdivé (k tomu v podrobnostech srov. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 9 až 11 a odůvodnění usnesení odvolacího soudu na str. 3).
Obviněný sice právem poukázal na skutečnost, že na celé trestné činnosti se nejspíš podílely také další osoby, zejména zprostředkovatelka úvěru H. L. a její známý O. K. (ti také již byli za činnost obdobného charakteru pravomocně odsouzeni rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2011, sp. zn. 2 T 9/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2011, sp. zn. 9 To 318/2011, jak si před svým rozhodnutím ověřil Nejvyšší soud vyžádáním opisů obou uvedených rozhodnutí), zřejmě cíleně však pominul skutečnost, že výsledek protiprávního jednání, tedy poskytnutí úvěru (resp. úvěrů), svědčil právě jemu a že ještě předtím, než mu byly úvěry poskytnuty, byl seznámen se všemi podmínkami, které bylo nutné splnit, aby mohla být úvěrová smlouva uzavřena. Ostatně byl to nakonec dovolatel, kdo poskytnuté finanční prostředky získal a využíval.
K možné participaci H.L. a O. K. na dovolatelově trestné činnosti lze dodat, že by sice mohlo přicházet v úvahu jejich účastenství podle §10 odst. 1 tr. zák., nebo dokonce spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., to však nic nemění na tom, že obviněný se trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. dopustil. Minimálně totiž věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Lze tedy uzavřít, že právní kvalifikace zjištěného jednání obviněného jako trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. je správná a zákonná.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. prosince 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a