ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1487.2012.2
sp. zn. 8 Tdo 1487/2012-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. prosince 2012 dovolání obviněného O. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 7 To 492/2011, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 101 T 11/2011, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 7 To 492/2011, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 101 T 11/2011, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 9 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 101 T 11/2011, byl obviněný O. B. uznán vinným přečiny krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na deset měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku dopustil tím, že:
1) dne 10. 6. 2010 v době kolem 14.20 hod. v P., P., v prodejně O., odcizil 3 ks kleští, 3ks štípacích kleští a 3 ks ohýbaček, vše v celkové ceně 4.043,- Kč, tak, že zboží odebral ve volném prodeji, postupně si ho ukryl pod bundu, a s takto ukrytým zbožím prošel bez zaplacení prostorem pokladny, byl však zadržen pracovníky bezpečnostní služby a zboží bylo nepoškozené vráceno zpět do prodeje, čímž způsobil společnosti OBI Česká republika, s. r. o., H., P., škodu výši 4.043,- Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 7. 2009, sp. zn. 4T 86/2009, který nabyl právní moci dne 23. 10. 2009, uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zákona, účinného do 31. 12. 2009, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců, a trest zákazu pobytu na území hl. m. P. v trvání 1 roku;
přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku měl spáchat tím, že
2) nejméně dne 10. 6. 2010 v době kolem 14.20 hod., kdy byl v P., ul. P., v souvislosti se spácháním přečinu krádeže zadržen v prodejně O., bez povolení a bez vážného důvodu pobýval na území hl. m. P., a tohoto jednání se dopustil přesto, že si byl vědom skutečnosti, že mu byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 7. 2009, sp. zn. 4T 86/2009, který nabyl právní moci dne 23. 10. 2009, a kterým byl uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zákona, účinného do 31. 12. 2009, uložen vedle trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců, trest zákazu pobytu na území hl. m. P. v trvání 1 roku.
Označený rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním směřujícím proti výrokům o vině i trestu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 7 To 492/2011, bylo odvolání podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Obviněný podal proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 7 To 492/2011, prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině pod body 1) i 2) rozsudku soudu prvního stupně a výroku o trestu. Formálně a bez bližšího zdůvodnění v něm odkázal na všechny dovolací důvody vyjmenované v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V následně doplněném dovolání však již odůvodňoval pouze námitky opírající se o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. c), d) a g) tr. ř.
K prvně jmenovanému dovolacímu důvodu uvedl, že mu jako nemajetné osobě, která nedisponovala patřičnými vědomostmi o důsledcích opomenutí některých procesních úkonů, byl soudem ustanoven obhájce teprve pro účely podání odvolání (správně mělo být „dovolání“), ačkoliv v rámci realizace práva na spravedlivý proces měl soud k takovému kroku přistoupit již mnohem dříve.
Druhý dovolatelem deklarovaný dovolací důvod měl být podle jeho mínění naplněn tím, že hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti, přičemž nepřítomen byl proto, že jej zaměstnavatel odmítl uvolnit z práce, též proto, že si byl vědom trvajícího trestu zákazu pobytu na území hl. m. P. a obával se následků případného porušení tohoto zákazu. Obviněný tvrdil, že jako osoba neznalá práva nepřikládal své nepřítomnosti při hlavním líčení zásadní význam, pokud by ale tušil, jaké důsledky jeho absence při soudních jednáních bude mít, s projednáním věci bez své přítomnosti by nesouhlasil.
Hlavní část námitek však dovolatel soustředil k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že soudy neprovedly všechny potřebné důkazy, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí. Zejména popřel, že by kdy přiznal, že se dopustil přečinů, jimiž byl uznán vinným, jak to vyplývá z rozhodnutí soudu nalézacího i soudu odvolacího. Jediným důkazem, na jehož základě mohlo být dovozováno jeho přiznání, tak mohl být pouze úřední záznam o podaném vysvětlení obviněného podle §158 odst. 5 tr. ř. ze dne 2. 12. 2012, a protokol o výslechu podezřelého ze dne 8. 4. 2011, který se měl uskutečnit ve V. O. K vlastnímu výslechu obviněného soud nikdy nepřistoupil.
K těmto dvěma posledně uváděným důkazům obviněný podotkl, že jak předmětný protokol o výslechu podezřelého z 8. 4. 2011, sepsaný prap. D. E. za přítomnosti pprap. T. B., tak úřední záznam o podání vysvětlení z 2. 12. 2010, jsou falzifikáty, neboť výslechu se nikdy nezúčastnil. Toto tvrzení podložil potvrzením o ukončení výkonu trestu odnětí svobody a prohlášením Vězeňské služby České republiky, V. O., která potvrdila, že uvedeného dne výslech dovolatele vůbec neproběhl. Podle tvrzení obviněného dva příslušníci Policie České republiky, a to prap. D. E. a pprap. T. B., jej za využití jeho stavu tísně, vyvolané nedostatkem finančních prostředků, jejich početní převahou a postavením, jakož i pohrůžkou zneužití svých pravomocí, bezprostředně po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody donutili podepsat uvedený protokol o výslechu podezřelého, aniž by mu umožnili se s dokumentem seznámit a přečíst si jej.
Obdobně dovolatel zpochybnil i úřední záznam o podaném vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. ř. ze dne 2. 12. 2012, který měl být sepsán ve V. v. P. – P. a podle něhož se obviněný měl doznat k činu v plném rozsahu. Obviněný popřel věrohodnost tohoto listinného důkazu a namítl, že se tohoto úkonu nikdy nezúčastnil. Tuto listinu dokonce ani nikdy nepodepsal. Jeho podpis na této listině je podle tvrzení obviněného zfalšován, což je schopen prokázat znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví. Z předmětného protokolu rovněž vyplývá, že osoba, jež jej podepsala, nebyla nijak identifikována, protože nedisponovala příslušnými doklady (občanským průkazem). Tvrzení zde uvedená proto mohl namísto obviněného uvést kdokoliv a rovněž kdokoliv tento záznam namísto něj podepsat. Žádné z těchto tvrzení se přitom nezakládá na pravdě.
I při letmém porovnání výše uvedeného protokolu o výslechu a úředního záznamu o podání vysvětlení je podle obhajoby zřejmé, že se větná struktura i typická slovní spojení shodují v obou dokumentech, přičemž různé věty se často liší pouze v jediném slovu. Je velice nezvyklé, že by obviněný popsal jistou událost těmi samými slovy a větami, kdyby byl těmto úkonům skutečně přítomen a kdyby mezi nimi existovala časová prodleva čtyři měsíce. Dovolatel vyvozoval, že uvedený úřední záznam a ani protokol o výslechu nelze za daných podmínek jako důkaz v trestním řízení proti němu použít.
Dalšími důkazy prokazujícími vinu dovolatele mají být podle soudu „nesporné listinné důkazy“, a to mimo jiné také úřední záznam o podaném vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. ř. ze dne 30. 3. 2011 sepsaným s V. M., kde svědek V. M. uvádí, že dne 10. 6. 2010 v 14:20, v živnostenské provozovně OBI, s. r. o., odcizil jeho osobě neznámý muž 3 ks kleští, 3 ks štípacích kleští a 3 ks ohýbaček. V tomto případě soudu k identifikaci obviněného stačil pojem „neznámý muž“, aniž by soud přistoupil k rekognici podle §104b tr. ř. za účelem vyloučení pochybností o totožnosti pachatele. Odvolací soud přitom nesprávně shledal takový postup v řízení a závěry prvostupňového soudu na základě toho učiněné jako správné.
Ve své výpovědi V. M. také uvádí, že následně byl přivolán strážník Městské policie hlavního města Prahy, OŘ P., kterému byl „neznámý muž“ následně předán. V úředních záznamech nikde nefiguruje jméno ani jiná identifikace tohoto strážníka. V reakci na žádost obviněného o zaslání výpovědi strážníka Městské policie, jenž měl provést jeho údajné zatčení, bylo dovolateli sděleno Policií České republiky, že tento strážník nebyl k věci samostatně vyslýchán. Okolnost, že totožnost strážníka, jenž měl být k incidentu následně přivolán, nebyla žádným způsobem zjištěna a nebyl k věci ani vyslechnut, měl obviněný za další z procesních pochybení, které vedly k nezákonnému rozhodnutí soudu. Žádal, aby byl tento strážník Městské policie k okolnostem jeho zadržení vyslechnut a aby byla ve vztahu k němu i ke všem svědkům provedena rekognice pachatele trestného činu, jehož se měl údajně dopustit on.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 7 To 492/2011, ze dne 9. 2. 2012, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 101 T 11/2011, zrušil a rozhodl tak, že obviněný se zprošťuje obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nevyužil svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání obviněného se věcně nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je zčásti důvodné.
Především je třeba připomenout, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Proto odkázal-li obviněný na důvody dovolání uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. a), b), e), f), h), l ) tr. ř., aniž by jejich existenci podpořil jakoukoli argumentací, nelze než konstatovat, že v této části nebylo způsobilé jakéhokoli seriozního přezkumu dovolacím soudem, a ten se proto těmito důvody dovolání nezabýval. Svoji pozornost soustředil k dovolacím důvodům uvedeným v ustanovení §265b odst. 1 písm. c), d) a g) tr. ř. a k těm námitkám, které je měly podle obviněného opodstatňovat.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tento dovolací důvod postihuje typicky především situace, kdy došlo k porušení ustanovení o nutné obhajobě. Zahrnuje však i případy, kdy obviněný sice obhájce, ať již zvoleného či ustanoveného soudem, má, ale orgány činné v trestním řízení neplní jim zákonem uložené povinnosti a neumožní obhájci, aby realizoval svá zákonná oprávnění a povinnosti. Současně je vhodné uvést, že podle praxe soudů citovaný dovolací důvod nenaplní jakékoliv porušení práva na obhajobu, nýbrž pouze takové, které je ve svých důsledcích skutečně relevantní z hlediska meritorního rozhodnutí. Jestliže např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 528/2002, publikováno též pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr.).
Z hlediska obsahu dovolání je významná otázka, zda obviněný neměl během trestního řízení obhájce, ač jej mít měl. Podmínky nutné obhajoby v trestním řízení jsou upraveny v §36 tr. ř., který v odstavci 1 stanoví, že obviněný musí mít obhájce už v přípravném řízení,
a) je-li ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody, ve výkonu ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody nebo na pozorování ve zdravotnickém ústavu,
b) je-li zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena,
c) jde-li o řízení proti uprchlému, nebo
d) při sjednávání dohody o vině a trestu.
Podle odstavce 2 §36 tr. ř. obviněný musí mít obhájce také tehdy, považuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit (odstavec 2).
Podle §36 odst. 3 tr. ř. obviněný musí mít obhájce už v přípravném řízení, koná-li se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let.
Konečně obviněný musí mít podle §36 odst. 4 tr. ř. obhájce též
a) v hlavním líčení konaném ve zjednodušeném řízení proti zadrženému,
b) v řízení, v němž se rozhoduje o uložení nebo změně zabezpečovací detence nebo o uložení nebo změně ochranného léčení, s výjimkou ochranného léčení protialkoholního,
c) má-li se vyjádřit k tomu, zda se vzdává práva na uplatnění zásady speciality v řízení po vydání z cizího státu,
d) v řízení o vydání do cizího státu nebo o předání do jiného členského státu Evropské unie,
e) v řízení o dalším předání do jiného členského státu Evropské unie, nebo
f) v řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí, kterým byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody nebo byl přeměněn podmíněný trest nebo jiný trest na nepodmíněný trest odnětí svobody, nebo kterým bylo uložené ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody.
Z výše uvedeného je patrné, že v posuzovaném případě se zřetelem ke konkrétní situaci nutno vyloučit důvody nutné obhajoby uvedené v ustanovení §36 odst. 1, 3 a 4 tr. ř. a teoreticky přichází v úvahu pouze důvod nutné obhajoby uvedený v ustanovení §36 odst. 2 tr. ř. Dovolatel v této souvislosti argumentoval zejména svojí neznalostí právní problematiky.
Této námitce nelze přisvědčit, neboť skutečnost, že obviněný nemá právnické vzdělání, nemůže bez dalšího znamenat, že soud je povinen aplikovat ustanovení o nutné obhajobě podle §36 odst. 2 tr. ř. V opačném případě by ustanovení o nutné obhajobě postrádalo smysl, protože by se povinnost nutné obhajoby vztahovala automaticky na všechny osoby bez právnického vzdělání, což by jistě byla zcela excesivní a nepřípustná interpretace záměru zákonodárce. Obviněný není osobou stiženou duševní poruchou ani tělesnou vadou, která by mu bránila náležitě se hájit. Nadto disponuje již bohatými zkušenostmi ze svých předchozích trestních řízení, a proto nelze ani předpokládat naprostou neznalost trestního procesu a možností, které poskytuje k realizaci práva na obhajobu český právní řád; zejména tedy možností požádat o bezplatnou obhajobu, jak jmenovaný nakonec i učinil, třebaže až pro řízení o dovolání.
Stejně tak nemůže zmíněný dovolací důvod sama o sobě založit ani údajná nemajetnost. Ta může vést za splnění zákonných předpokladů uvedených v ustanovení §33 odst. 2, 4 tr. ř. k rozhodnutí soudu o tom, že obviněný má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu a poté k ustanovení obhájce, požádá-li o to. O takový případ se však zde nejednalo; obviněný v dřívějších fázích řízení přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo na obhajobu za sníženou odměnu a ustanovení obhájce nenavrhoval (sám opakovaně uváděl, že je zaměstnán) a ani soud neměl žádné podklady pro to, aby tak sám rozhodl k ochraně práv obviněného.
Vedení trestního stíhání, aniž by obviněnému byl ustanoven obhájce, evidentně neznamenalo porušení práva na spravedlivý proces, jak vyvozoval obviněný. Dovolání obviněného je v části, v níž odkázal na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Tento dovolací důvod měl být podle obviněného naplněn tím, že hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti, přičemž přítomen nebyl proto, že jej zaměstnavatel odmítl uvolnit z práce a rovněž proto, že se obával možných následků případného porušení trvajícího zákazu pobytu na území hl. m. P.
Nejvyšší soud, vycházeje ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 101 T 11/2011, zjistil, že obviněný byl po podání návrhu na potrestání neúspěšně obesílán k hlavnímu líčení. Následně byl vydán příkaz k zatčení obviněného, na jehož základě byl tento dne 16. 10. 2011 zatčen (a to v Praze, jak vyplývá z protokolu o zatčení sepsaném policisty Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie P., Místního oddělení S. - č. l. 28) a téhož dne vyslechnut soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 9 JUDr. Petrou Benešovou. Obviněnému bylo krátkou cestou předáno předvolání k hlavnímu líčení na den 1. 11. 2011 a obviněný byl ještě téhož dne ve 14:05 hodin propuštěn ze zadržení na svobodu. Součástí protokolu sepsaného před Obvodním soudem pro Prahu 9 bylo i vyjádření obviněného, že pro případ, že se k hlavnímu líčení nedostaví, žádá, aby bylo konáno v jeho nepřítomnosti; k věci obviněný nevypovídal. Následně byla Obvodnímu soudu pro Prahu 9 doručena písemnost ze dne 26. 10. 2011, ve které obviněný výslovně žádal o provedení hlavního líčení v jeho nepřítomnosti (č. l. 34). Ve stanovený den se jmenovaný k hlavnímu líčení nedostavil, a proto bylo hlavní líčení konáno v jeho nepřítomnosti.
V odvolacím řízení bylo veřejné zasedání nařízeno na den 18. 1. 2012. Dne 17. 1. 2012 byla odvolacímu soudu doručena omluva obviněného, že se ze zdravotních důvodů nemůže veřejného zasedání zúčastnit, jednání bylo proto odročeno na 9. 2. 2012, přičemž vyrozumění o nově stanoveném termínu veřejného zasedání bylo obviněnému doručeno již 20. 1. 2012. Podle protokolu o veřejném zasedání (č. l. 72) však obviněný telefonicky soudu sdělil, že se k jednání opět nedostaví a že souhlasí, aby bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Veřejné zasedání tak bylo na podkladě rozhodnutí senátu odvolacího soudu konáno v nepřítomnosti obviněného.
Podle §202 odst. 2 tr. ř. je možné v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a přitom
a) obžaloba byla obviněnému řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a
b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obviněný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování.
Na výslovnou žádost obviněného, aby bylo hlavní líčení konáno v jeho nepřítomnosti, lze líčení konat, i když je obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, což vlastně je výjimka z jinak platícího zákazu konat líčení bez přítomnosti obviněného (§202 odst. 5 tr. ř.). Je tak zřejmé, že jestliže na výslovnou žádost obviněného, který se nachází ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, lze konat hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, pak tím spíše může být hlavní líčení konáno v nepřítomnosti obviněného na jeho žádost, když tyto okolnosti dány nejsou.
Podmínkou však je splnění formálních předpokladů pro nařízení hlavního líčení bez přítomnosti obviněného, tedy v konkrétním případě že návrh na potrestání byl obviněnému řádně doručen, obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a o skutku, který je předmětem návrhu na potrestání, byl obviněný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování. Všechny tyto zákonné požadavky byly podle výsledků zkráceného přípravného řízení, jak byly předloženy soudu, a podle poučení obviněného, jehož se mu dostalo dne 16. 10. 2011, splněny.
Obviněný nezpochybnil, že žádal, aby bylo hlavní líčení konáno v jeho nepřítomnosti (jím udávaný důvod nepřítomnosti, že jej zaměstnavatel neuvolní, není v daných souvislostech relevantní), a jeho tvrzení, že kdyby tušil, jaké důsledky bude jeho absence mít, že by s projednáním věci v jeho nepřítomnosti nesouhlasil, je v daných souvislostech zcela bez významu.
Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že žádné pochybení neshledal ani v postupu odvolacího soudu, konal-li veřejné zasedání o odvolání obviněného taktéž v jeho nepřítomnosti. V této souvislosti ostatně obviněný ani žádnou konkrétní výtku neuplatnil.
Zjevně neopodstatněné je proto dovolání obviněného i v té části, v níž odkázal na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud však v minulosti již opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04).
Ústavní soud vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Ač obviněný s odkazem na důvod dovolání obsažený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, z textu dovolání je ale zjevné, že hlavní část argumentace obviněného směřovala ve své podstatě proti správnosti skutkových zjištění soudů s argumentem porušení principů spravedlivého procesu z důvodu nesprávné realizace důkazního řízení. V posuzovaném případě je nutné konstatovat, že ve vztahu k otázce ztotožnění obviněného s osobou pachatele krádeže (a tedy i přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí) nemají skutková zjištění Obvodního soudu pro Prahu 9, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil i Městský soud v Praze, nezpochybnitelnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování.
Práva, jejichž ochrany se obviněný domáhá, se projevují zejména prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení §2 tr. ř., a to zejména v jeho odstavcích 5 a 6. Podle ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Podle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však nesmí být projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení, důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Z odůvodnění musí být patrné, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, jak se vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.
Podle dovolacího soudu těmto požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí soudy nedostály.
Obviněný k trestné činnosti soudem vyslechnut nebyl, v odůvodnění odvolání popřel, že by se dopustil činů, jimiž byl uznán vinným. Soud prvního stupně opřel rozhodnutí o vině obviněného ohledně skutků popsaných pod oběma body výroku o vině jeho rozsudku především o protokol o výslechu podezřelého ze dne 8. 4. 2011 (č. l. 10), ve kterém se obviněný k popsané trestné činnosti v celém rozsahu doznal. Dále jako usvědčující důkazy vyhodnotil listiny opatřené v řízení před podáním návrhu na potrestání, tedy úřední záznam o podaném vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. ř. sepsaný s V. M., pracovníkem OBI Česká republika, s. r. o., zprávu zmíněné poškozené společnosti OBI, s. r. o., o celkové hodnotě odcizeného zboží a stejnopisem trestního příkazu samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 7. 2009, sp. zn. 4 T 86/2009, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, písm. a), e) tr. zákona, účinného do 31. 12. 2009 (strana 3 rozsudku).
Odvolací soud shledal, že skutková zjištění soud prvního stupně jsou správná a zcela odpovídají provedeným důkazům, přičemž dokazování ještě doplnil přečtením zápisu o výpovědi svědka V. M., pracovníka OBI, s. r. o., který podle odvolacího soudu touto výpovědí potvrdil, že dne 10. 6. 2010 byl v prodejně při krádeži zboží zadržen obviněný, zboží bylo vráceno do prodeje a obviněný byl předán strážníkovi Městské policie. Ačkoliv obviněný již v odvolacím řízení namítal, že jeho výpověď ze dne 8. 4. 2011 je zmanipulovaná a nevěrohodná, odvolací soud nepovažoval za potřebné provést doplnění důkazů nebo obviněného k věci vyslechnout, argumentoval, že jeho obhajoba neobstojí a není pro rozhodnutí samotné významná, a odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné (strany 2, 3 usnesení).
Je třeba zdůraznit, že ve skutečnosti pouze přiznání obviněného obsažené v protokole o výslechu podezřelého ze dne 8. 4. 2011 nepochybně ztotožňuje obviněného jako pachatele krádeže v obchodním domě O. dne 10. 6. 2010. Ve zprávě poškozené společnosti a v přečteném zápisu o výpovědi svědka V. M. není totožnost pachatele jakkoliv konkretizována, respektive se zde výslovně hovoří o „neznámém muži“ (viz č. l. 5).
V dovolacím řízení obhajoba doplnila do spisového materiálu informace, které zásadním způsobem zpochybňují věrohodnost jediného přímého usvědčujícího důkazu, kterým je výše uvedená výpověď obviněného ze dne 8. 4. 2011, která měla být podle údajů zachycených v protokolu učiněna ve V. O. těsně před propuštěním obviněného z předchozího výkonu trestu odnětí svobody. Z vyjádření vězeňské služby V. O. (založeném na č. l. 128) však vyplývá, že ve věznici k žádnému výslechu obviněného nedošlo. Sám obviněný okolnosti této „výpovědi“ popsal shodně v odvolaní i dovolání, když stručně řečeno uvedl, že bezprostředně po propuštění z věznice jej převzali dva pracovníci Policie České republiky, kteří jej zavezli do bistra v O., kde jej údajně přiměli (podle obsahu odvolání), resp. donutili (podle textu dovolání), podepsat protokol o výpovědi, který vůbec nečetl.
Nejvyšší soud zjistil, že okolnosti, za nichž došlo k této výpovědi, šetřila Generální inspekce bezpečnostních sborů, 11. oddělení – pracoviště P., P. Z kopie spisového materiálu Generální inspekce bezpečnostních sborů sp. zn. GI-K-542-39/2012, která byla zaslána také na Městské státní zastupitelství v Praze k přezkoumání postupu orgánů Generální inspekce bezpečnostních sborů, se mimo jiné podává, že bylo zjištěno pochybení policisty Policie České republiky prap. (nyní nprap.) D. E., jelikož bylo zjištěno, že protokol o výslechu podezřelého ze dne 8. 4. 2011 byl obviněným podepsán nestandardně, že k výslechu - i přes údaj obsažený v protokole - nedošlo ve V. O., přičemž se z výsledků jejího šetření též podává, že obsah protokolu byl již policistou prap. D. E. připraven (dne 30. 3. 2011) a sepsán, aniž by zachycoval skutečnou výpověď obviněného. V rámci provedeného šetření z podnětu trestního oznámení na nprap. D. E. však nebylo zjištěno naplnění skutkových podstat přečinů zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 tr. zákoníku a vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a věc byla „dle věcné a místní příslušnosti postoupena Policii České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. P., odboru vnitřní kontroly“.
Dále se z listin připojených k dovolání podává (č. l. 134), že výslech strážníka Městské policie hl. m. P., který převzal v prodejně O. zadrženého pachatele krádeže dne 10. 6. 2010, proveden nebyl. Na č. l. 132 spisu pak byl ještě obhajobou doložen úřední záznam o podaném vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. ř. sepsaný dne 2. 12. 2010 ve V. v. P.-P., ve kterém se měl obviněný k předmětným činům rovněž v plném rozsahu doznat. Soudy při svém rozhodování neměly tento důkaz k dispozici, a proto jej ani nepoužily. Autenticitu i hodnověrnost tohoto protokolu ale obviněný rovněž popírá.
Z výše uvedeného je zřejmé, že o validitě jediného soudy použitého důkazního prostředku, který usvědčuje obviněného ze spáchání výše uvedených trestných činů, tedy protokolu o výslechu podezřelého ze dne 8. 4. 2011, jsou pochybnosti, které nelze rozptýlit bez dalšího doplnění dokazování. Z žádného jiného důkazu nelze bez rozumných pochybností dovodit, že pachatelem krádeže je právě obviněný O. B., a tudíž že se vůbec dne 10. 6. 2010 v P. nacházel, a tedy i spáchal přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Provedené důkazy nepochybně prokazují pouze to, že neznámá osoba se dopustila dne 10. 6. 2010 v prodejně O., na ulici P., v P., odcizení ve skutkové větě podrobně specifikovaných předmětů v době, kdy obviněný O. B. vykonával trest zákazu pobytu na území hl. m. P. v trvání jednoho roku, který mu byl uložen za spáchání trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 7. 2009, sp. zn. 4 T 86/2009, který nabyl právní moci dne 23. 10. 2009. Klíčovou skutečnost, tedy zda pachatelem předmětné krádeže v prodejně O. dne 10. 6. 2010 je skutečně obviněný O. B., se však spolehlivě prokázat nepodařilo. Kromě zpochybňovaného protokolu o výslechu podezřelého ze dne 8. 4. 2011 pro takový závěr nesvědčí nejen žádný přímý, ale dokonce ani nepřímý v řízení použitý důkaz. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že v daném případě je možno usuzovat na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů.
Na soudu prvního stupně bude, aby provedl potřebné důkazy, zejména aby k věci vyslechl obviněného a jeho obhajobu řádně prověřil. Nezbytné bude k okolnostem sepsání protokolu o výslechu podezřelého dne 8. 4. 2011 (nikoliv k obsahu případné výpovědi obviněného) a ke kontaktu s obviněným uvedeného dne vyslechnout v postavení svědků po náležitém poučení (jmenovitě též ve smyslu §100 odst. 2 tr. ř.) policisty prap. D. E. a pprap. T. B. Odvisle od výsledků tohoto doplnění dokazování soud posoudí, a to nezávisle na dosavadních výsledcích šetření Generální inspekce bezpečnostních sborů, procesní použitelnost protokolu o výpovědi obviněného z 8. 4. 2011 (dovolací soud poznamenává, že jako důkaz by jej nebylo možno použít pouze za podmínek uvedených v ustanovení §89 odst. 3 tr. ř.). Potřebným se jeví též ztotožnění pracovníků společnosti S., kteří prováděli ostrahu provozovny O. a přichytili pachatele při činu, jakož i strážníka Městské policie hl. m. P., jemuž se pachatel krádeže údajně představil jako M. B. Pracovníky ostrahy je namístě vyslechnout k okolnostem, za nichž došlo k zadržení pachatele krádeže, event. k jeho ztotožnění, a obdobně strážník Městské policie hl. m. P. nechť se vyjádří, za jaké situace mu byl pachatel krádeže předán, jaký další postup ve věci zvolil a též k případné identifikaci pachatele.
Po doplnění dokazování v naznačeném rozsahu (neukáže-li se potřeba provedení i důkazů dalších) nechť znovu provedené důkazy vyhodnotí v souladu se zásadami uvedenými v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a rozhodne o vině obviněného.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného z výše rozvedených důvodů napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 7 To 492/2011, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 101 T 11/2011, zrušil. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obvodnímu soudu pro Prahu 9 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů byla zrušena jen v důsledku dovolání obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. prosince 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková