ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1623.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1623/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. ledna 2012 o dovolání obviněného pprap. J. B. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 7 To 30/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 94/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Frýdek-Místek ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 3 T 94/2010, byl obviněný pprap. J. B. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným, že:
„dne 22. 5. 2009 kolem 21:30 hod. ve F., okres F., na odstavném parkovišti u silnice poblíž restaurace P. B., v době výkonu hlídkové služby vystoupil ze služebního vozidla tov. zn. Škoda Fabia Combi, v civilním provedení, neboť chtěl navázat komunikaci s P. M., řidičem osobního motorového vozidla tov. zn. BMW 535D, který rovněž ze svého vozidla vystoupil a učinil několik kroků vstříc obviněnému, poté, co P.M. zjistil, že se nejedná o vozidlo a osobu, na kterou čekal, a co po odstrčení obviněného rychle nastoupil zpět do vozidla a co se snažil z místa rychle odjet, se obviněný pokusil bez ohledu na život a zdraví řidiče P. M. vozidlo zastavit použitím služební zbraně – pistole ČZ 75 D Compact, výr. č. N 2784, kterou vytáhl z pouzdra, a aniž by užil varovný výstřel, třikrát ze vzdálenosti kolem 0,5 až 1,5 m na, od jeho osoby ujíždějící, vozidlo tov. zn. BMW 535 D, vystřelil, přičemž střelbu směřoval postupně
do okna levých předních dveří, do levých zadních dveří a do levé části zadního okna, přičemž poslední střelou zasáhl P. M. sedícího na místě řidiče do levé strany zad v oblasti lopatky, a tímto jednáním porušil ust. §56 odst. 1 zák. č. 273/2008 Sb.,
o Policii ČR, když střílel na vozidlo, přestože si byl vědom skutečnosti, že nebyly splněny podmínky pro použití zbraně, neboť P. M. zejména nikoho v době použití zbraně bezprostředně neohrožoval, zjevně se v jeho případě nejednalo o nebezpečného pachatele, ani proti němu nebylo nejprve užito donucovacích prostředků hrozby namířenou střelnou zbraní či varovného výstřelu, stejně tak jízdou vážně neohrožoval život nebo zdraví osob, dále porušil ust. §56 odst. 4 citovaného zákona, když střelbu směřoval z bezprostřední blízkosti do kabiny vozu a nikoli na takovou část vozidla, jejíž zásah by způsobil zastavení vozidla bez ohrožení života a zdraví řidiče, a rovněž porušil ust. §11 písm. c) citovaného zákona, neboť nepostupoval tak, aby jím vedený služební zákrok nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného zákrokem,
a svým jednání způsobil P. M. střelné poranění zraňující měkké tkáně levé strany zad a krku, se zástřelem pronikajícím z rány lokalizované v místě levé lopatky
a směřujícím vzhůru podél lopatky do svaloviny levé strany krku s dobou léčení v trvání nejméně tří týdnů, kdy po tuto dobu byl omezen v běžném způsobu života zejména bolestivostí poranění a obtížemi při výkonu osobní hygieny, kdy pouze shodou náhod jmenovanému nezpůsobil déle trvající vážnou poruchu zdraví, přičemž vzhledem k tomu, že střelbu vedl z bezprostřední blízkosti, si musel být vědom skutečnosti, že svým jednáním může P. M. způsobit vážnou poruchu zdraví spojenou s delší dobou léčení spojenou s poškozením důležitého orgánu, a to zejména podkličkové tepny nebo některé krční tepny, a pro případ, že takové následky P. M. způsobí, byl s tím nejméně srozuměn“.
Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), a podle §222 odst. 1 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou L. M., s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný s takovým rozsudkem soudu prvního stupně obviněný nesouhlasil a podal proti němu odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 7 To 30/2011, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Josefa Zubka dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily, zda použití zbraně z jeho strany vůči poškozenému P. M. (dále jen „poškozený“) bylo v dané situaci oprávněné či nikoliv. Poukazoval na to, že jednání poškozeného (ať už fyzický kontakt s obviněným, nebo couvání vozidla poškozeného) soudy bagatelizovaly, on sám je vnímal jako útok nebezpečného pachatele na svoji osobu. Nesouhlasil s tím, že soudy vyhodnotily jednání poškozeného jako pouhé „požďuchnutí“ a nevěnovaly se napadení svědka M. P. poškozeným (k závažným zraněním svědka prý nedošlo především díky jeho duchapřítomnosti a rychlé reakci).
Obviněný dále označil za nesprávně vyhodnocené i další okolnosti případu, a to vyjetí poškozeného na hlavní silnici bez řidičského oprávnění a pod vlivem návykových látek. Takové chování poškozeného vnímal jako útok se zbraní a utvrdilo jej v oprávněnosti použití střelné zbraně. V této souvislosti se odvolával na definici „nebezpečného pachatele“, která byla rovněž uplatněna v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 8 Tdo 353/2010.
Dovolatel dále namítal nespravedlivé posouzení celého případu, když soudy nižších stupňů upřednostnily ochranu zájmů útočníka před ochranou policisty, který důsledně v souladu se zákony prováděl zákrok. Oběma soudům vytkl, že kvalifikovaly jeho jednání jako pokus trestného činu ublížení na zdraví, když při celkovém mylném hodnocení jeho počínání by se dalo logicky předpokládat, že šlo přinejmenším o pokus trestného činu vraždy podle §219 tr. zák.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný vznesl námitku, že ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně není uvedeno, že poškozený vozidlem couval směrem k němu. Ačkoliv tuto připomínku uplatnil již v odvolání, byl soudem druhého stupně odkázán na přesnější popis skutkové situace v odůvodnění rozsudku. Právě v neúplně vyjádřené skutkové větě spatřoval omezení svého práva na obhajobu.
V samém závěru dovolání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonné ustanovení), aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů nižších stupňů zrušil.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“)
a poté, co konstatoval obecná východiska pro uplatnění dovolacího důvodu podle
§265 odst. 1 písm. g) tr. ř. , uvedl, že pokud obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů či nesprávně zjištěný skutkový stav, s uplatněným dovolacím důvodem se míjí.
Naplnění uvedeného důvodu dovolání státní zástupce spatřoval pouze v námitce napadající nesprávné právní posouzení okolnosti vylučující protiprávnost (nutné obrany, krajní nouze či oprávněnosti použití zbraně). Zároveň však s odkazem na závěry soudů nižších stupňů uvedl, že jednání obviněného představovalo exces ze všech tří uvedených okolností vylučujících protiprávnost.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupce doplnil, že absence skutkového zjištění, které se týkalo „nacouvání“, ve výrokové části rozsudku nepředstavuje překážku řádného uplatnění práva obviněného na obhajobu.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením
§265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil souhlas i pro případ jiného, nežli výše navrhovaného rozhodnutí
[§265r odst.1 písm. c) trestního řádu].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest
§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Pokud by Nejvyšší soud přezkoumával a posuzoval postup hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, dostával by se do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Obviněný značnou část svých námitek směřoval proti údajně nesprávnému hodnocení provedených důkazů a potažmo proti skutkovým zjištěním učiněným soudy nižších stupňů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). Dovolával se vlastní verze průběhu skutkového děje a vyvozoval vlastní právní závěry o své vině, resp. nevině. Takové (údajné) vady však mají výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, takže dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by dosud uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Lze tak uzavřít, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však obviněný uplatnil relevantně v té části, v níž zpochybnil správnost právního posouzení jeho jednání, když tvrdil, že použití zbraně proti poškozenému bylo za daných okolností zcela oprávněné a v souladu se zákonem. Dovolával se aplikace §15 tr. zák. o oprávněném použití zbraně jako jedné z okolností vylučujících protiprávnost (podle citovaného ustanovení trestný čin nespáchá, kdo použije zbraně v mezích zmocnění příslušných zákonných předpisů).
Tyto dovolatelovy výhrady Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněné.
Soudy obou stupňů posoudily jednání obviněného jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák., neboť se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo. Naplnění pokusu tohoto trestného činu spatřovaly především v tom, že porušil §56 odst. 1 zák. č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 273/2008 Sb.“). Zákonný text tohoto ustanovení je vhodné na tomto místě připomenout.
Podle §56 odst. 1 citovaného zákona je policista oprávněn použít zbraň
a) v nutné obraně nebo v krajní nouzi,
b) jestliže se nebezpečný pachatel, proti němuž zakročuje, na jeho výzvu nevzdá nebo se zdráhá opustit svůj úkryt,
c) aby zamezil útěku nebezpečného pachatele, jehož nemůže jiným způsobem zadržet,
d) nelze-li jinak překonat aktivní odpor směřující ke zmaření jeho závažného zákroku,
e) aby odvrátil násilný útok, který ohrožuje střežený nebo chráněný objekt anebo prostor,
f) nelze-li jinak zadržet dopravní prostředek, jehož řidič bezohlednou jízdou vážně ohrožuje život nebo zdraví osob a na opětovnou výzvu nebo znamení dané podle jiného právního předpisu nezastaví,
g) jestliže osoba, proti níž byl použit donucovací prostředek hrozba namířenou střelnou zbraní nebo varovný výstřel, neuposlechne příkazu policisty směřujícího k zajištění bezpečnosti jeho vlastní nebo jiné osoby, nebo
h) ke zneškodnění zvířete ohrožujícího život nebo zdraví osoby.
Podle odst. 2 tohoto ustanovení použití zbraně v případech uvedených v odstavci 1 písm. a) až f) je přípustné pouze za podmínky, že užití donucovacího prostředku by bylo zřejmě neúčinné.
Podle odst. 3 citovaného ustanovení platí, že před použitím zbraně v případech uvedených v odstavci 1 písm. a) až e) je policista povinen vyzvat osobu, proti které zakročuje, aby upustila od protiprávního jednání, s výstrahou, že bude použito zbraně. Od výzvy s výstrahou lze upustit v případě, že je ohrožen život nebo zdraví policisty nebo jiné osoby a zákrok nesnese odkladu.
Konečně podle odst. 2 tohoto ustanovení při použití zbraně je policista povinen dbát nutné opatrnosti, zejména neohrozit život jiných osob a co nejvíce šetřit život osoby, proti níž zákrok směřuje.
Vzhledem k dovolacím námitkám obviněného, že správně vyhodnotil jednání poškozeného jako jednání nebezpečné osoby a tudíž použil zbraň oprávněně, je ještě vhodné doplnit, že za nebezpečného pachatele je podle právní teorie třeba považovat: a) zvlášť závažného recidivistu podle §41 tr. zák.; b) pachatele závažného úmyslného trestného činu, který byl při jeho spáchání či bezprostředně poté přistižen; c) pachatele úmyslného trestného činu, o kterém vyjde najevo, že je ozbrojen; d) vězně na útěku; e) osobu, která byla nadřízeným, nebo jiným oprávněným orgánem za nebezpečného pachatele výslovně označena.
Po připomenutí takto vymezeného právního rámce je v posuzované věci nutné konstatovat, že zejména soud prvního stupně se shora naznačenými hledisky ve svém rozsudku zaobíral a důsledně se s nimi vypořádal. Na straně 11 jeho odůvodnění uvedl, že „… z jednání poškozeného před použitím zbraně nelze ... dovodit, že by mohlo vést obžalovaného k závěru, že se jedná o nebezpečného pachatele. Jednání poškozeného totiž nenaplňovalo znaky pokusu některého z úmyslných trestných činů proti životu a zdraví, … navíc obžalovaný na vozidlo vystřelil poprvé až v okamžiku, kdy vůz od něj odjíždí, nijak ho neohrožuje. Pokud snad poškozený svou následnou jízdou ohrožoval ostatní účastníky silničního provozu, pak tato okolnost nemá na vyhodnocení osoby poškozeného při posuzování projednávaného skutku vliv. Podstatné byly okolnosti existující od okamžiku použití zbraně. Obžalovaný byl povinen podle §11 písm. c) zák. o Policii postupovat tak, aby případný zásah do práv a svobod osob, vůči nimž směřuje úkon, nebo osob nezúčastněných nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného úkonem. … Poškozený obžalovaného před použitím zbraně pouze „požďuchnul“… Byť následně s vozidlem couvl, je otázkou, zda věděl o tom, že obžalovaný stojí za vozidlem, když byla venku tma a dveře řidiče byly v tom okamžiku otevřeny, nemohl tedy sledovat dění za vozidlem přes levé venkovní zpětné zrcátko. Couvnutí bylo navíc vedeno na velice krátkou vzdálenost … obžalovaný … navíc ani nevěděl, o koho se jedná. Obžalovaný na vozidlo poprvé vystřelil v okamžiku, kdy vůz vyjížděl z odstavného parkoviště. Nejednal v nutné obraně ani v krajní nouzi … (poškozený) „pouze“ odjížděl z odstavného parkoviště na přilehlou silnici … v tomto okamžiku nikoho svou jízdou neohrožoval“.
Odvolací soud, jenž považoval tyto úvahy nalézacího soudu za správné, k tomu na straně 5 odůvodnění svého rozhodnutí poznamenal, že „… pro posouzení oprávnění použití zbraně jsou podstatné okolnosti, které nastaly do rozhodnutí obžalovaného o použití zbraně. Takovým momentem je nejpozději okamžik prvního výstřelu. V tomto okamžiku však poškozený ještě neohrožoval silniční provoz a obžalovaný nevěděl o poškozeném, že řídí motorové vozidlo bez řidičského oprávnění. … Tvrzení obžalovaného, že poškozený byl pod vlivem návykových látek, není potvrzováno žádnými dalšími provedenými důkazy u hlavního líčení …“.
Podle závěrů soudů obou stupňů se tedy o nebezpečného pachatele ve smyslu §56 zák. č. 273/2008 Sb. jednoznačně nejednalo. Teoreticky by v úvahu připadala možnost použití zbraně za situace uvedené v odst. 1 písm. f) tohoto ustanovení (nelze-li jinak zadržet dopravní prostředek, jehož řidič bezohlednou jízdou vážně ohrožuje život nebo zdraví osob a na opětovnou výzvu nebo znamení dané podle jiného právního předpisu nezastaví), ovšem ani takové okolnosti se v posuzované věci nenastaly. Obviněný policista se tedy nenacházel ani v jedné ze situací uvedených v §56 odst. 1 písm. a) – h) citovaného zákona, použití zbraně za daných okolností bylo nejen zcela neadekvátní, ale především nezákonné. Proto se v případě obviněného nemohlo jednat o některou z okolností, která by vylučovala protiprávnost jeho jednání.
V dané situaci obviněný před použitím zbraně neužil [v rozporu s §56 odst. 2) zák. č. 273/2008 Sb.] žádných donucovacích prostředků (např. hrozby namířenou střelnou zbraní nebo varovného výstřelu), navíc v rozporu s ustanovením odst. 4 §56 citovaného zákona střelbou do prostoru kabiny vozu významně ohrozil život poškozeného a k jeho ještě závažnějším zraněním nedošlo pouhou náhodou.
Soudy obou stupňů ani tyto významné skutečnosti nepřehlédly a v odůvodněních svých rozhodnutí se s nimi dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Správně posoudily také to, zda obviněný mohl oprávněně považovat poškozeného za nebezpečného pachatele. Nejvyšší soud proto považuje za dostatečné na příslušné pasáže jejich rozhodnutí pouze odkázat.
Obviněný ve svém podání dále uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. , na jehož základě lze dovolání podat tehdy, když v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. K tomu je vhodné nejprve připomenout, že ve smyslu tohoto ustanovení chybějícím je takový výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona měl soud tento výrok do výrokové části pojmout. Neúplnost výroku rozhodnutí pak spočívá v absenci či neúplnosti obligatorních náležitostí výrokové části rozsudku a jeho jednotlivých výroků, uvedených zejména v ustanoveních §120 odst. 1 písm. c), odst. 3, §121 až §124 tr. ř., nebo výrokové části usnesení uvedené v §134 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Pokud obviněný v této souvislosti namítl, že ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně není uvedeno, že poškozený vozidlem couval směrem k němu, nelze takovou výhradu pod uvedený dovolací důvod podřadit, neboť jejím uplatněním se dovolatel v podstatě domáhal doplnění, resp. úpravy učiněných skutkových zjištění. To však – jak již bylo výše vyloženo – pod žádný z dovolacích důvodů nelze podřadit.
Nejvyšší soud jen pro úplnost dodává, že soud prvního stupně ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku popsal skutkový děj tak, jak jej po provedeném dokazování zjistil. Tento popis je dostatečně přesný a pokud v něm není zahrnuto „couvnutí“ vozidla poškozeného, pak v odůvodnění rozsudku je důkladně rozvedeno a pečlivě vysvětleno, proč soud toto „couvnutí“ nepokládal za útok proti obviněnému. Správnosti takového zjištění pak přisvědčil i odvolací soud.
Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst 2 tr. ř.) shledal, že soudy nižších instancí použitá právní kvalifikace jednání obviněného jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. je správná. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a