ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1660.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1660/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. ledna 2012 o dovolání obviněné J. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 50 To 186/2011, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 9 T 56/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 9 T 56/2010, byla obviněná J. Š. uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (nadále tr. zák.) a odsouzena podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři léta, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu nad obviněnou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající ve správě cizího majetku na dobu šesti let. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozené J.L.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. dopustila tím, že dne 26. 2. 2007 v P., S., na pobočce Československé obchodní banky, a. s., v úmyslu neoprávněně získat finanční prostředky, převedla z běžného účtu majitelky paní J. L., k němuž měla majitelkou účtu zřízeno dispoziční právo výhradně pro účely správy nemovitostí paní J. L., finanční částku 4.100.000,- Kč za účelem nákupu podílových listů v podílovém fondu ČSOB realitní mix, a to na základě objednávky na nákup cenných papírů ze dne 22. 2. 2007, uzavřené svým jménem prostřednictvím svého rodného čísla, přičemž takto použila finanční prostředky paní L. bez jejího souhlasu, přičemž dne 25. 11. 2008 po propadu na burzovním trhu převedla z uvedeného podílového fondu celkovou zůstatkovou částku 941.367,- Kč opět svým jménem na účet společnosti CYRRUS, a. s., když tato společnost se zabývá obchodováním na burze, a to na základě komisionářské smlouvy uzavřené svým jménem prostřednictvím svého rodného čísla dne 11. 11. 2008, avšak opět došlo k propadu těchto finančních prostředků na burzovním trhu, kdy zbylé finanční prostředky ve výši 177.306,- Kč převedla dne 21. 5. 2009 na svůj účet.
Státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň – město a obviněná napadli rozsudek soudu prvního stupně odvoláními. Odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněné směřovalo proti výroku o trestu, obviněná brojila proti všem výrokům tohoto rozsudku. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 50 To 186/ 2011, byl k odvoláním obviněné a státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněná byla odsouzena podle §248 odst. 3 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §39a odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zák. byla pro výkon trestu zařazena do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající ve správě cizího majetku na dobu šesti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněné uložil povinnost uhradit poškozené J. L. částku 3.910.000,- Kč spolu s 7,75 % úrokem z prodlení počínaje dnem 4. 4. 2010 do 30. 6. 2010 a dále ve výši REPO sazby stanovené ČNB a platné pro první kalendářní den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o 7 procentních bodů až do zaplacení. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Následně obviněná podala proti označenému rozsudku Krajského soudu v Plzni v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájce dovolání směřující proti výroku o vině i trestu. Odkázala v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatelka vyjádřila přesvědčení, že soud nesprávně právně posoudil skutkové okolnosti případu a v důsledku toho rozhodl nesprávně i o trestu a její povinnosti nahradit škodu. Konkrétně namítla, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný, pokud jde o tvrzení soudu ve skutkové větě výroku, že k účtu měla obviněná zřízeno dispoziční právo výhradně pro účely správy nemovitosti poškozené. Podle dovolatelky z listinných důkazů vyplývá, že poškozená jí svěřila jednak správu nemovitosti, jednak zřídila dispoziční právo ke svému účtu u ČSOB, a. s., přičemž se jedná o dva samostatné úkony. Své povinnosti interpretovala tak, že měla sice povinnost převádět nájemné za užívání spravovaného nemovitého majetku na tento účet a hradit z těchto prostředků náklady správy, avšak z provedených důkazů se podle ní nedá dovozovat, že měla povinnost disponovat s ostatními prostředky na účtu (pocházejícími z jiných zdrojů) výhradně jen k účelu výslovně uvedenému v příkazní smlouvě. Naopak namítla, že peníze na účtu nesloužily jen k úhradě nákladů souvisejících se správou nemovitého majetku majitelky účtu. Z výše uvedeného dovozovala, že její jednání nesplňuje znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, jelikož peníze neužila v rozporu s účelem jejich svěření. Nadto obviněná tvrdila, že poškozená písemně předem svolila, aby dovolatelka převedla peníze z tohoto účtu, aniž by jí v tomto jakkoliv omezovala, a proto jde z její strany o právní úkon vylučující protiprávnost činu podle §30 tr. zákoníku. K této části své obhajoby na základě vlastní rekapitulace důkazů poznamenala, že situace má z hlediska provedených důkazů charakter protichůdných výpovědí obou zúčastněných, soud proto nemůže v pochybnostech přijmout závěry, které nejvíce zatěžují obviněnou, protože je tím porušen princip in dubio pro reo a v konečném důsledku i právo obviněné na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Další námitku zaměřila obviněná proti posouzení časové působnosti otázky trestního zákona. Soudy podle ní pominuly ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku i ve vztahu k §12 odst. 2 tr. zákoníku, v němž je zakotven princip ultima ratio. Zřízení dispozičního práva obviněné k účtu poškozené eliminující svévolnost dispozice obviněné s penězi na tomto účtu nevylučuje bez dalšího možnost užití peněz disponentem bez právního důvodu k vlastnímu obohacení. Taková peněžní dispozice by opodstatňovala nárok majitelky účtu na vydání neoprávněného majetkového prospěchu z právního titulu bezdůvodného obohacení podle §451 občanského zákoníku. Měla proto za to, že s ohledem na princip subsidiarity trestní represe její jednání zakládá pouze občanskoprávní, nikoliv trestněprávní odpovědnost.
Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 50 To 186/2011, zrušil, aby zrušil rovněž všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal Krajskému soudu v Plzni věc znovu projednat a rozhodnout. V závěru dovolání obviněná požádala předsedu senátu Nejvyššího soudu o odklad výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatelka se sice snaží uváděné námitky svou argumentací subsumovat pod dovolací důvody ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že poukazuje na nesprávnou aplikaci hmotného práva, ovšem reálně toliko namítá nesprávnosti ve skutkových zjištěních. Obviněná podle jeho stanoviska nenamítá nesprávné právní úvahy, ale to, že soud nalézací a s ním i soud odvolací zjednodušeně „uvěřily verzi poškozené“, tedy namítá nesprávná skutková zjištění, resp. že provedené důkazy byly nesprávně hodnoceny a byl nesprávně či nedostatečně zjištěn skutkový stav věci. K užité argumentaci nelze podle státního zástupce přihlížet, neboť takové námitky se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitku nesprávné aplikace ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku, tedy časové působnosti norem trestního práva hmotného, státní zástupce rovněž nepovažuje za oprávněnou, protože v novém trestním zákoníku explicitně stanovená zásada subsidiarity trestní represe nepředstavuje žádné právní novum a orgány činnými v trestním řízení byla respektována i v době předchozí, tedy i v době spáchání předmětného skutku.
Dovolání tak s ohledem k výše uvedenému považoval za podané z jiného důvodu, než jaký je uveden v ustanovení §265b tr. ř., a navrhl je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněná uplatnila z větší části námitky, které ve své podstatě směřovaly proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně a z nichž v napadeném rozsudku vycházel odvolací soud. Právě takovou povahu mají její výhrady, kterými ve shodě s již dříve uplatněnou obhajobou vytkla soudům nesprávné hodnocení provedených důkazů, zvláště výpovědi poškozené, zpochybnila jimi učiněný závěr o tom, že s obsahem předložené emailové komunikace bylo manipulováno, a nesouhlasila ani se způsobem, jakým soudy hodnotily její výpověď, když ji označily za nevěrohodnou. Prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněná brojila proti správnosti skutkových zjištění soudů. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu a obviněná tuto vadu vytkne. O naznačenou situaci se však nejedná.
Z odůvodnění rozsudku soudů obou stupňů je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinily správná skutková zjištění. Z odůvodnění jejich rozsudků vyplývá, že se obhajobou obviněné zevrubně zabývaly a vyložily, jakými úvahami byly vedeny, nepřitakaly-li jí. Oba soudy shodně konstatovaly (byť poněkud nepřesně uvedly, že restrikce dispozic pouze pro účely správy nemovitostí vyplývala z omezení při zřizování podpisového práva k účtu), že není pochybností o tom, že obviněná překročila svoje oprávnění disponovat s finančními prostředky poškozené, jestliže z jejího konta svévolně převedla částku 4.100.000,- Kč za účelem uskutečňování spekulativních nákupů cenných papírů na základě objednávky uzavřené jejím jménem prostřednictvím jejího rodného čísla. Přesvědčivě vyložily, že toto skutkové zjištění opřely především o výpověď poškozené, již označily za věrohodnou, podpořenou dalšími listinnými důkazy, přičemž výpovědi obviněné, jakož i v její prospěch vyznívající výpovědi svědka J. F. odmítly uvěřit z důvodů, které soud prvního stupně zevrubně vyložil.
Je tak zjevné, že v tomto případě nebyl zjištěn případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Pakliže způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněné, to ještě samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněná zpochybnila správnost právního posouzení skutku. Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutkem obviněné, jak byl zjištěn a popsán soudem prvního stupně (a z něhož vycházel při svém hodnocení i soud odvolací), byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Škodou značnou se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000 Kč.
Podstata jednání obviněné spočívala podle zjištění soudů v tom, že dne 26. 2. 2007 v P., na pobočce Československé obchodní banky, a. s., v úmyslu neoprávněně získat finanční prostředky, převedla z běžného účtu majitelky J. L., k němuž měla majitelkou účtu zřízeno dispoziční právo výhradně pro účely správy nemovitostí jmenované poškozené, finanční částku 4.100.000,- Kč za účelem nákupu cenných papírů na základě objednávky učiněné na jméno a rodné číslo obviněné, a to za podmínek a okolností zevrubně popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují všechny zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák.
Z hlediska naplnění formálních znaků uvedeného trestného činu obviněná zpochybnila závěr soudů, že překročila svoji dispoziční pravomoc s peněžními prostředky na účtu majitelky paní J. L., tedy slovy zákona, že „si přisvojila cizí svěřenou věc“. Konkrétně namítla, že jednak při zřizování jejího podpisového práva k tomuto účtu nebyla jeho majitelkou nijak omezena co do účelu dispozic s penězi uloženými na tomto účtu, jednak že předmětné investice do cenných papírů byly s majitelkou výslovně předjednány a následně jí i schváleny.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku k obdobným výtkám odmítl obhajobu obviněné, že její dispoziční právo nebylo striktně vymezeno příkazní smlouvou, a upozornil, že právě z jejího obsahu je vyvoditelný rozsah dispozice s finančními prostředky uloženými na účtu založeném účelově právě pro správu nemovitostí poškozené. Skutečnost, že obviněná měla dispoziční právo k předmětnému účtu poškozené, ji nezbavuje trestní odpovědnosti, jelikož rozsah dispozic byl vymezen příkazní smlouvou. Obviněná si podle jeho závěrů byla této skutečnosti vědoma, přičemž ve snaze získat pro sebe finanční prospěch využila bez vědomí poškozené finanční prostředky uložené na předmětném účtu k investici do cenných papírů, to vše při vědomí toho, že poškozená o této aktivitě obviněné neměla v rozhodné době možnost získat jakoukoli informaci, a to pro nedostupnost internetového bankovnictví a skutečnost, že výpisy z účtu byly zasílány výhradně obviněné, která poškozené na konci každého kalendářního roku zasílala zprávu o správě nemovitostí, včetně finančních transakcí. Pro účelovost a nevěrohodnost obhajoby obviněné svědčí údaje zachycené obviněnou do peněžního deníku, vztahující se k částce 4.000.000,- Kč, z nichž je evidentní, že se obviněná snažila před poškozenou zakrýt skutečné užití těchto prostředků, a v neposlední řadě i „upravený“ obsah emailové zprávy (strana 4).
Pokud jde o tvrzení obviněné, že předmětné investice do cenných papírů byly s majitelkou výslovně předjednány a následně jí i schváleny, jedná se sice taktéž primárně o námitku skutkovou, která zjevně nespadá pod žádný ze zákonem vymezených dovolacích důvodů, ale nelze nepoznamenat, že tato část obhajoby obviněné byla provedeným dokazováním spolehlivě vyvrácena. Je třeba konstatovat, že není pravdou, jak předkládá obviněná, že důkazní situace stojí pouze a výlučně na tvrzení paní J. L., respektive že okolnosti případu odpovídají situaci, kdy proti sobě bez dalšího stojí dvě rovnocenná tvrzení obviněné a poškozené, neboť pravdivost tvrzení obviněné je zásadně zpochybněna i uváděním nepravdivých údajů v peněžním deníku ohledně investovaných finančních prostředků a operováním se zjevně pozměněným textem emailové zprávy, kterým měla poškozená údajně schválit provedenou investici. V důsledku toho je na místě odmítnout výtku dovolatelky, že soud porušil při hodnocení důkazů princip in dubio pro reo, nebo dokonce že bylo porušeno právo obviněné na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Námitka obviněné, že při zřizování jejího podpisového práva k předmětnému účtu nebyla jeho majitelkou nijak omezena co do účelu dispozic s penězi uloženými na tomto účtu, vychází sice z pravdivé skutečnosti, že uzavření příkazní smlouvy (č. l. 109 až 117) a zřízení podpisového práva jsou dva odlišné právní úkony, a je rovněž pravdou, že při samotném zřizování podpisového práva pro obviněnou poškozená nijak dispozice výslovně neomezila. Z výše uvedených skutečností však nelze jakkoliv dovozovat, že obviněná mohla volně disponovat s prostředky, které nepocházely ze správy nemovitostí. Nelze pominout, že i nakládání s prostředky pocházejícími z výnosů zisků nemovitostí podléhaly jasným instrukcím a restrikcím popsaným zejména v čl. II. 4. a II. 5. smluv založených na č. l. 110, respektive č. l. 115. Je proto těžko myslitelné, že by majitelka účtu ostatní prostředky poskytla obviněné k volné dispozici, aniž by jejich použití jakýmkoliv způsobem vymezila nebo upřesnila. Obviněná totiž neměla žádný jiný právní důvod, proč mohla s penězi na účtu disponovat než ten, který vyplýval z realizace práv a povinností z uvedené příkazní smlouvy. Proto jakákoliv dispozice s finančními prostředky, vymykající se úkonům správy nemovitostí, logicky předpokládá schválení takové dispozice majitelkou účtu. To byl zřejmě hlavní motiv snahy obviněné vypomoci si v dané situaci pozměněným emailem.
Z prokázaných skutečností bylo spolehlivě zjištěno, že jediný důvod, proč poškozená zřídila obviněné přístup k finančním prostředkům na svém účtu, byla realizace správy svěřených nemovitostí. Obviněná neměla žádné oprávnění s uvedenými finančními prostředky provádět transakce nesouvisející se správou svěřených nemovitostí bez výslovného souhlasu majitelky účtu, tím spíše že i dispozice v rámci této správy byly smluvně omezeny a u větších částek podléhaly individuálnímu odsouhlasení majitelkou účtu (viz čl. II. 5. příkazních smluv). Jestliže tak učinila, nepochybně si přisvojila cizí věc, která jí byla svěřena.
Naplnění zbývajících formálních znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. včetně znaků materiálních ve smyslu splnění podmínek použití §88 odst. 1 tr. zák. nebyly v dovolání zpochybňovány, a proto nebyly ani předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Je vhodné pouze dodat, že ani o jejich existenci nejsou žádné pochybnosti.
Obviněná konečně s odkazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně uplatnila také výhradu nesprávné aplikace ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (nadále tr. zákoník), o časové působnosti trestního zákona, a to s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe nově explicitně vyjádřenou v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Není od věci připomenout, že podle §16 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb. a zcela shodně i podle §2 odst. 1 tr. zákoníku č. 40/2009 Sb. platí, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.
Výše uvedená námitka sice taktéž spadá pod uvedený dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože se jedná o problematiku správné aplikace hmotného práva, ale je rovněž zjevně neopodstatněná, protože, jak konstatoval již státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání, zásada uplatnění trestní odpovědnosti coby krajní meze („ultima ratio“), resp. princip subsidiarity trestní represe, byla sice výslovně vymezena až v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, nicméně jde o obecnou zásadu, která byla orgány činnými v trestním řízení respektována i v době před 1. 1. 2010, kdy nabyl účinnosti tr. zákoník (viz např. nálezy Ústavního soudu ze sp. zn. II. ÚS 372/03, I. ÚS 4/04, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 563/2008 aj.). Nelze proto validně tvrdit, že použití pozdější právní úpravy by bylo pro dovolatelku příznivější, jak naznačuje obhajoba.
Lichá je proto v daných souvislostech také výtka obviněné, že „zřízení dispozičního práva obviněné k účtu poškozené vylučující svévolnost dispozice obviněné s penězi na tomto účtu nevylučuje bez dalšího možnost užití peněz disponentem bez právního důvodu k vlastnímu obohacení, přičemž taková peněžní dispozice by zakládala nárok majitelky účtu na vydání neoprávněného majetkového prospěchu z právního titulu bezdůvodného obohacení podle §451 občanského zákoníku.“ Obviněná v daných souvislostech zcela ignoruje kriminální podstatu svého činu, který evidentně nese znaky trestného činu zpronevěry, v důsledku čehož na něj nelze adekvátně reagovat jen uplatněním odpovědnosti podle občanského práva. Naopak je zcela na místě vyvozovat trestní odpovědnost obviněné se všemi důsledky z toho vyplývajícími. V posuzovaném případě zřetelně nejde o situaci, pro niž by bylo příznačné, že prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, jelikož byly splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti.
Pakliže odvolací soud shledal, že obviněná svým jednáním naplnila zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., řádně a přesvědčivě své právní závěry odůvodnil. Takovému rozhodnutí proto nelze vytýkat, že spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud tudíž zjevně neopodstatněné dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněné o odložení výkonu rozhodnutí, kterou učinila v závěru svého dovolání, poněvadž obviněná není osobou oprávněnou k podání takového návrhu. Předsedkyně senátu Nejvyššího soudu též se zřetelem ke způsobu, jakým bylo rozhodnuto o dovolání obviněné, důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. ledna 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková