ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.172.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 172/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. března 2012 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněné J. M. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. 8 To 422/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 117/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 11 T 117/2011, byla obviněná J. M. K. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou, že:
„dne 14. 2. 2011 kolem 22:30 hod. v B. na ul. B., v kuchyni rodinného domu při valentýnské oslavě, v podnapilém stavu a po předchozím fyzickém
i verbálním napadení, při probíhající hádce, která vypukla kvůli plánované společné zahraniční dovolené, zaútočila na svého druha D. Z. ve chvíli, kdy krájela ovoce, a to tak, že když k ní zezadu přistoupil, držel ji a třásl s ní, verbálně ji napadajíce a vyčítajíce jí předchozí vztah, ze strachu ho napadla nožem s čepelí dlouhou cca 8 cm, kterým jej dvakrát bodla do levé poloviny hrudníku, čímž mu způsobila dvě bodně-řezné rány hrudní stěny hloubky 7 cm a 3 cm, které nepronikly do pohrudniční dutiny, tímto útokem však mohla jmenovanému způsobit vážnou újmu na zdraví, kdy mohlo dojít k přímému zásahu mezižeberní tepny či vniknutí vzduchu do pohrudniční dutiny – pneumotoraxu, způsobené zranění si vyžádalo chirurgické ošetření spojené s dvoudenní hospitalizací, přičemž poškozený D. Z., byl omezen v obvyklém způsobu života po dobu zhruba 14 dnů, kdy byl nucen zachovávat klidový režim“.
Takto popsané jednání obviněné soud právně kvalifikoval jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku a podle §146a odst. 3 trestního zákoníku jí uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí uložil též povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, D., částku 10.327,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně odvolání v neprospěch obviněné, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne
8. 11. 2011, sp. zn. 8 To 422/2011, podle §256 tr. ř. zamítl.
Nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) s takovým rozhodnutím soudu druhého stupně nesouhlasil a podal proti němu dovolání v neprospěch obviněné, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel v podrobnostech uvedl, že se závěry soudů nižších stupňů stran právní kvalifikace skutku jako přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 trestního zákoníku nemůže zcela souhlasit. Poté, co citoval zákonný text tohoto ustanovení, odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 3 Tdo 575/2011, ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 793/2010 a ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 7 Tdo 416/2011, v nichž bylo rozvedeno, co se rozumí „silným rozrušením mysli pachatele“ a „předchozím zavrženíhodným jednáním poškozeného“.
Nejvyšší státní zástupce dále uvedl, že soud prvního stupně v rámci zjišťování skutkového stavu konstatoval, že popis děje obviněnou a poškozeným vykazuje rozpory vyplývající ze snahy zmírnit následky trestní odpovědnosti obviněné, z požitého alkoholu a na straně poškozeného z traumatického následku. Soud nicméně jednoznačně dovodil, že před útokem obviněné sice došlo k fyzickému násilí, avšak v míře a intenzitě natolik nízké, že svědci ani po prohlídce těla obviněné nezjistili žádné známky násilí. V rámci tohoto předcházejícího konfliktu proto obviněné nehrozila žádná významnější újma. Navíc pak soudy nižších instancí nebylo objektivně zjištěno žádné jiné (dřívější) napadení obviněné poškozeným, které by bylo oznámeno příslušným orgánům, resp. po kterém by se obviněná musela podrobit lékařskému ošetření.
Podle dovolatele z popsaných okolností případu, tedy při zohlednění aktuálního skutkového stavu, nelze v žádném případě dovodit naplnění znaku „silného rozrušení ze strachu“, který nevyplývá ani z celého průběhu společného soužití obviněné a poškozeného, ani z okolností předcházejících konfliktu. Nelze ani přehlédnout, že tento znak není v rozhodnutích soudů nižších stupňů podrobně rozveden, ale spíše konstatován. Ze spisového materiálu je totiž zřejmé, že poškozený obviněnou v minulosti fyzicky napadl dvakrát či třikrát, tato napadení však nebyla takového charakteru, aby vedla k újmě na zdraví či vyžadovala lékařské ošetření. Těsně před konfliktem poškozený obviněnou chytl za paže a třásl s ní, což nebylo způsobilé vyvolat u ní takový pocit strachu, v jehož důsledku by mohla být zvažována reakce v podobě opakovaného bodnutí nožem. Nelze ani přehlédnout, že obviněná a poškozený přes jisté konfliktní situace žili jako partneři, plánovali společnou dovolenou a slavili tehdy tzv. valentýnský svátek.
Pokud jde o znak „předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného“, pak nejvyšší státní zástupce konstatoval, že jednání poškozeného sice nepochybně bylo v rozporu s morálkou, nebylo však natolik intenzivní, aby se mohlo jednat o omluvitelnou pohnutku ve smyslu ustanovení §146a odst. 3 trestního zákoníku. Navíc z rozhodnutí soudů nižších stupňů není zcela zřejmé, v čem naplnění tohoto znaku spatřovaly.
Nejvyšší státní zástupce uzavřel, že soudy obou stupňů pochybily, pokud jednání obviněné posoudily jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, neboť bylo namístě kvalifikovat je jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil obě napadená rozhodnutí, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je nutno ve věci rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v ustanovení §265r odst.1 písm. b) tr. ř., vyjádřil i pro tento případ souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila obviněná prostřednictvím obhájce Mgr. Josefa Bartončíka. V úvodu svého vyjádření zrekapitulovala obsah podání nejvyššího státního zástupce, s jehož závěry – stejně jako se závěry soudů nižších stupňů – se odmítla ztotožnit. Tvrdila, že stav silného rozrušení u ní vyvolán byl, a to v takové intenzitě, že se důvodně obávala o své zdraví, a vyslovila dokonce přesvědčení, že v okamžiku jejího jednání u ní byly splněny podmínky nutné obrany. V návaznosti na to se zabývala naplněním jednotlivým znaků této okolnosti vylučující protiprávnost, a to „přímo hrozícího trvajícího útoku“ a „přiměřenosti nutné obrany“, a odkázala na rozhodnutí č. 47/1995 Sb. rozh., podle něhož samotná skutečnost, že obránce použije proti neozbrojenému útočníkovi zbraně, neznamená, že jde o obranu zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku; obránce není povinen riskovat a neplatí zde princip rovnosti zbraní.
Obviněná rovněž nesouhlasila s poznámkou nejvyššího státního stupce, že při prohlídce jejího těla bezprostředně po incidentu nebyly nalezeny žádné známky násilí. K tomu doplnila, že podle odborné literatury není třeba s obranou čekat, až útok začne, až útočník zasadí první ránu, přímo hrozícím útokem může být i výhrůžka osoby známé svou agresivitou a násilím. Zdůraznila, že podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 162/2007 může být nutná obrana nepřiměřená nebo zjevně nepřiměřená, ale nesmí být zcela zjevně nepřiměřená. Přiměřenost útoku se posuzuje podle objektivních okolností případu, ale také podle představ obránce, tedy podle toho, jak se útok útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel.
Obviněná znovu podrobně rozebrala průběh kritického večera, kdy ji poškozený
po telefonátu do Ř. začal urážet, sprostě jí nadával a následně ji začal fyzicky napadat. Z tohoto důvodu raději opustila místnost a šla do kuchyně připravit jahody. Během přípravy občerstvení v kuchyni za ní poškozený přišel a velice hrubě jí začal nadávat a poté ji chytil za ramena a začal s ní třást. Také vzhledem k jeho výšce (185 cm) a hmotnosti (110 kg) se začala obávat, aby ji znovu nenapadl, a proto se bránila s nožem v ruce. Zdůraznila, že poškozeného dobře zná a je obeznámena s jeho agresivitou po požití alkoholu.
K námitce nejvyššího státního zástupce, že její dřívější napadení ze strany poškozeného nemohlo být vážné, a proto nemohla mít obavu z vážnějšího napadení, neboť v minulosti žádné předchozí napadení nenahlásila příslušným orgánům ani v důsledku zranění nevyhledala lékařskou pomoc, obviněná uvedla, že toto neučinila jen proto, že po každém incidentu ji poškozený ujišťoval, že jednal jen v afektu a pod vlivem alkoholu, a současně jí sliboval, že se to již nebude opakovat.
Obviněná proto vyjádřila nesouhlasil i s rozsudkem soudu prvního stupně, ve kterém je uvedeno, že se trestného činu dopustila s rozmyslem. Uvedla, že s poškozeným žije ve společné domácnosti, že spolu vychovávají dítě a že by mu nikdy nechtěla vědomě ublížit. Poukázala také na skutečnost, že ihned po incidentu zavolala poškozenému lékařskou pomoc. Neplánovala mu ublížit, ale nedal jí jinou možnost, zároveň doufala, že se mu nic vážného nestane a že se vše urovná. V závěru svého vyjádření proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce jako nedůvodné zamítl podle §265 l tr. ř.
Dne 9. 2. 2012 obviněná své vyjádření ještě dále doplnila. Po opětovné rekapitulaci námitek nejvyššího státního zástupce, s nimiž nesouhlasila, blíže popsala další fyzické napadení ze strany poškozeného, které se událo v prosinci roku 2011 a které má blíže dokumentovat vzájemný vztah mezi ní a poškozeným a zdůraznit odůvodněnost obav z napadání a způsobení vážného zranění poškozeným. V této souvislosti uvedla, že se rozhodla od poškozeného odstěhovat, tuto skutečnost mu sdělila a v listopadu 2011 tak i učinila. Poškozený se s tímto faktem nesmířil a navštívil ji v její pizzerii, kde jí začal slovně a pak i fyzicky napadat. Zdůraznila, že z obavy před případným dalším trestním stíháním se mu bránila pouze svýma rukama, ale poškozený ji bil pěstmi do těla i hlavy. Incident vyvrcholil přivoláním rychlé záchranné pomoci a jejím lékařským ošetřením (fotokopii lékařské zprávy ze dne 15. 12. 2011 přiložila k podání). Závěrem uvedla, že v předmětné věci jednala ze zcela omluvitelné pohnutky, ne-li dokonce v nutné obraně ze strachu o své zdraví, a proto zopakovala návrh, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl jako nedůvodné podle §265 l tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest
[§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují uplatněné dovolací důvody. Podle §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l ) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle §265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem
na §265b odst. 1 písm. a) až l ), příp. odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , na jehož základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z obsahu jeho podání je zřejmé, že tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě, neboť tvrdil, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů
a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Z pohledu takto vymezeného zákonného rámce nelze některé námitky nejvyššího státního zástupce, které ve svém dovolání uplatnil, pod citovaný dovolací důvod podřadit (jednalo se zejména o ty námitky, kterými polemizoval s některými skutkovými zjištěními soudu prvního stupně). Dovolatel však zároveň uplatnil výhrady týkající se nenaplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 trestního zákoníku (zejména znaků
„v silném rozrušení ze strachu“ a „v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného“).
Takové námitky Nejvyšší soud sice považoval za relevantně uplatněné, zároveň však shledal, že jsou zjevně neopodstatněné.
K uvedené problematice je nejprve zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 trestního zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného . Skutková podstata tohoto přečinu je privilegovanou skutkovou podstatou k trestnému činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 trestního zákoníku.
Pokusem trestného činu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustí v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Jak je zřejmé z předchozího textu, skutková podstata zde vyžaduje úmyslné zavinění (§15 trestního zákoníku). Pro oba druhy úmyslu (přímý a nepřímý) je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný.
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo
z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (srov. rozhodnutí č. 41/1976 Sb. rozh. trest.).
Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněná svým jednáním v konkrétním případě naplnila veškeré zákonné znaky skutkové podstaty pokusu výše uvedeného trestného činu, je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního či druhého stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Neopominutelný význam však má i navazující tzv. právní věta rozsudku.
Právě z této právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že soud považoval za naplněné ty zákonné znaky pokusu jmenovaného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněná „dopustila se jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jinému úmyslně způsobila těžkou újmu na zdraví v silném rozrušení ze strachu a v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, a kterého se dopustila v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo“ . Soud tedy dospěl k závěru, že obviněná se činu dopustila jak „v silném rozrušení ze strachu“ , tak „v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného“ (jazykový výklad zákonného textu přitom svědčí pro závěr, že by postačovala jen jedna z těchto pohnutek – srov. rozlučovací spojku „anebo“).
Z hlediska privilegovaného posuzování musí „silné rozrušení“ pocházet „ze strachu“ (případně „z úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli“ , což však v daném případě není třeba řešit, neboť soudy nižších stupňů k závěru o některé z těchto dalších možných pohnutek nedospěly). Silné rozrušení pachatele je duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak i zpravidla navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu, a to bez ohledu na to, zda se na takovém rozrušení podílí nervová labilita či přímo duševní porucha u pachatele (tzv. psychické predispozice), anebo je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach (příp. úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli). Strach (podobně úlek nebo zmatek) se tedy podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli , která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. V zásadě jde o nelibé emotivní reakce na podstatný vnější podnět v podobě útoku, nebezpečí či jiného ohrožení, které jsou zpravidla spojeny s neurovegetativními projevy. Tato omluvitelná hnutí mysli musí navazovat na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, neboť musí vyvolat silné rozrušení (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o svůj život nebo o život blízkých osob, popř. o jinou vážnou újmu na zdraví).
Za důsledek předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného nepovažuje ustanovení §146a trestního zákoníku jakékoliv (předchozí) fyzické napadání (obviněného poškozeným), spory, potyčky, strkanice (mezi nimi) apod., ale toliko skutečně velmi intenzivní jednání poškozeného. Zavrženíhodné jednání je tak jednání, které je obecně považováno za chování v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo ke společnosti. Takové jednání lze označit jako zlé, zraňující, ponižující nebo hrozící způsobením závažné újmy na právech. [K výkladu shora uvedených pojmů srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 1327 a násl., str. 1385 a násl., a přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 793/2010, publikované pod č. 14/2011 Sb. rozh. trest.]
Při aplikaci všech shora rozvedených teoretických východisek na posuzovaný případ a při respektování skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a potvrzených soudem odvolacím Nejvyšší soud dospěl k závěru, že těmto skutkovým zjištěním použitá právní kvalifikace v zásadě odpovídá.
Pokud jde o skutkový průběh předmětného večera ve vztahu k naplnění znaků „silné rozrušení“ a „předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného“ , soud prvního stupně na str. 5 odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že „… oba potvrdili (obviněná a poškozený) , že mezi nimi před žalovaným jednáním došlo k hádce, verbálnímu napadání ze strany poškozeného a dokonce i k fyzickému násilí. Obžalovaná násilí popsala tak, že poškozený ji dvakrát shodil na pohovku v obývacím pokoji. Poškozený takové napadání nepopsal, ale uvedl, že je možné, že v průběhu večera dal obžalované facku a v rámci žalovaného konfliktu ji měl držet oběma rukama za paže a casnovat s ní. Obžalovaná naopak uvádí, že ji poškozený držel jednou rukou za paži a druhou měl zvednutou“. Obviněná tedy podle názoru soudu měla jednat „… v silném rozrušení ze strachu vyplývajícího zejména z předchozího jednání poškozeného, který ji jednak v době těsně před činem, jednak v předchozích měsících verbálně i fyzicky napadal, a to opakovaně“ (str. 6 rozsudku). Se zjevnými rozpory ve výpovědích těchto osob se soud prvního stupně vypořádal konstatováním, že tyto byly dány vzájemným soužitím obviněné a poškozeného ve společné domácnosti, výchovou společného dítěte a především také traumatickým zážitkem poškozeného a požíváním alkoholu před skutkem.
Z provedeného dokazování rovněž vyplynulo, že v době (i vzdálenější) před incidentem došlo mezi poškozeným a obviněnou několikrát nejen ke slovnímu, ale (a to především) i k fyzickému napadání ze strany poškozeného, který se netajil tím, že je žárlivý a nechá se snadno vyprovokovat, zvlášť když je pod vlivem alkoholu. V předmětný večer došlo k vyhrocení situace poté, co obviněná telefonovala svému známému do Ř. Opět mezi nimi došlo ke slovnímu napadání, které následně přerostlo ve fyzický útok ze strany poškozeného (sporným zůstalo, zda šlo jen o pár facek nebo o několikanásobné sražení či povalení obviněné na pohovku). Obviněná se pokusila uklidnit situaci svým odchodem do kuchyně (u dřezu chtěla pokrájet jahody), což se nepodařilo, neboť poškozený krátce na to k ní zezadu přistoupil, chytil ji za paže a třásl s ní. Na to reagovala obviněná, která se obávala dalšího a ještě agresivnějšího jednání poškozeného (nejen s ohledem na předchozí negativní zkušenosti s ním, ale také vzhledem k jeho výšce, hmotnosti a ovlivnění alkoholem), tak, že na něho zaútočila nožem, který v té době držela v ruce.
Za takového skutkového stavu nelze považovat závěr obou nižších soudů, že obviněná použila nůž vůči poškozenému v emočně vypjaté situaci, při vědomí ovlivnění poškozeného alkoholem, při negativních zkušenostech s ním v rámci jejich partnerského soužití, při vědomí jeho fyzické převahy (srov. shora údaje o jeho výšce a hmotnosti) a tudíž i nemožnosti se jeho předpokládanému ještě razantnějšímu útoku bránit. Především to jsou okolnosti svědčící o tom, že obviněná měla z fyzického útoku poškozeného vážnou obavu o svůj život, tedy že jednala jak v silném rozrušení ze strachu, že fyzické napadání ze strany poškozeného, k němuž již v minulosti opakovaně došlo, se bude dále stupňovat, tak v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (jeho dřívější útoky vůči obviněné nepochybně byly v příkrém rozporu s morálkou a svědčí přinejmenším o jeho bezcitnosti a neúctě i k osobám jemu blízkým). Soudy zjištěnou míru a intenzitu fyzické agresivity ze strany poškozeného vůči obviněné (jak kritického dne, tak v minulosti) není namístě bagatelizovat, jak se o to snaží dovolatel. Stejně tak nemůže mít zásadního významu ani jeho argumentace, že po konfliktu nebyly zjištěny na těle obviněné žádné známky násilí, nebo že nebylo zjištěno žádné dřívější napadení obviněné poškozeným, které by bylo oznámeno příslušným orgánům, resp. bylo takového charakteru, aby vedlo k újmě na zdraví či vyžadovalo lékařské ošetření.
Rozsudky soudů prvního i druhého stupně je proto třeba považovat ve vztahu k obviněné za správné, zákonné a především spravedlivé. Jednání, jehož se podle zjištění soudů dopustila, bylo přiléhavě právně kvalifikováno jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 trestního zákoníku spáchaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
v neveřejném zasedání.
Zcela na závěr a jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že argumentací obviněné obsaženou v jejím vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce (údajné jednání v nutné obraně) se nezabýval, neboť obviněná proti odsuzujícímu rozsudku odvolání vůbec nepodala, takže ani soud druhého stupně, proti jehož rozhodnutí bylo dovolání podáno, takovou problematiku neřešil (srov. přiměřeně i ustanovení §265i odst. 3 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a