ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.575.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 575/2011-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 8. června 2011 v neveřejném zasedání o dovolání, které podala obviněná K. F. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 5 To 68/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě pod sp. zn. 48 T 2/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné K. F. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. 48 T 2/2010, byla obviněná K. F. uznána vinnou pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), k §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, kterého se dopustila tím, že „ poté, kdy byla rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 2 T 206/2009, pravomocně odsouzena za pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 trestního zákona účinného do konce roku 2009, k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku,
dne 10. 2. 2010 kolem 22.45 hodin ve svém bytě v T., ul. S., pod vlivem alkoholu při vzájemném konfliktu opakovaně bodla kuchyňským nožem o délce ostří 11 cm do hrudního koše svého přítele K. K., který s ní žil ve společné domácnosti, čímž mu způsobila bodně-řezné poranění na přední ploše hrudníku vpravo, 11 cm pod klíční kostí o velikosti 1 cm, přičemž v druhém případě nožem zasáhla kovový kulatý přívěšek, který měl jmenovaný na hrudi, a v dalším útoku, kdy se obžalovaná znovu snažila K. K. nožem bodnout, jí jmenovaný zabránil tím, že ji odstrčil a srazil na zem; s ohledem na použitou zbraň a směr útoku obžalovaná věděla, že čepel může proniknout do dutiny hrudní se vznikem vážných, až život ohrožujících poranění životně důležitých orgánů, s čímž byla srozuměna, dopustila se jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu a jehož se dopustila v úmyslu jinému úmyslně způsobit těžkou újmu na zdraví a tento čin spáchat opětovně, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo “.
Za to byla obviněná K. F. odsouzena podle §145 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
Současně byl obviněné podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to kuchyňského nože o délce ostří 11 cm s černou rukojetí. Podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku bylo obviněné dále uloženo ústavní ochranné protialkoholní léčení. Obviněné byla též uložena podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Krajská pobočka pro kraj Vysočina, Územní pracoviště Třebíč, na náhradě škody částku 268,- Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě podala obviněná K. F. odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 5 To 68/20101, a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr.ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §265 tr. ř.poškozenou VZP ČR, Krajskou pobočku pro Kraj Vysočina, Územní pracoviště Třebíč, odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná K. F. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 432 - 433) opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, s tím, že dovolací důvod je naplněn případným hmotněprávním posouzením, zda jednala v nutné obraně či za podmínek §146a tr. zákoníku.
V úvodu obviněná obsáhle cituje argumentaci odvolacího soudu, na jejímž základě tento soud dospěl k závěru, že ve věci je vyloučena aplikace kvalifikované skutkové podstaty podle §146a tr. zákoníku. Nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, pokud dospěl k závěru, že konfliktní situaci kritického dne vyvolala ona svým chováním vůči přítelkyni obviněného L. T. Pokud jde o posouzení, zda spáchala zažalované jednání v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednáni poškozeného, je dle jejího názoru třeba posoudit situaci tak, že agresorem je ten, kdo vůči druhému použil první fyzické násilí, nikoli ten, kdo posílal textové zprávy, ať už jakéhokoli druhu. Poukázala na skutečnost, že poškozený je muž a ona je žena drobné konstituce, tedy na rozdíly jejich fyzické konstituce, a domnívá se, že ona byla tím, kdo se bránil fyzickému útoku a mohl jednat ve strachu, úleku, zmatku nebo v důsledku zavrženíhodného jednání. V této souvislosti poukazuje na menší intenzitu svého útoku a uvádí, že v tomto smyslu se vyjádřila i soudní znalkyně. Domnívá se, že ze spisu vyplývá, že ji poškozený kritického dne napadal a bil. Trvá na tom, že šlo o jednání zavrženíhodné, a vytýká odvolacímu soudu, že jednání poškozeného bagatelizoval, když její zranění svědčí o tom, že jednání poškozeného muselo být mnohem intenzivnější než soudem zmiňované strkání nebo povalení na zem. Skutková podstata podle §146a tr. zákoníku při tom o žádné zvýšené intenzitě jednání pro posouzení jednání jako zavrženíhodného nehovoří. Obviněná vyslovila přesvědčení, že každý vážně míněný a opakovaný fyzický útok muže na ženu je na místě považovat za zavrženíhodný. Vyslovila se též k závěrečné řeči státního zástupce. Na závěr uvedla, že pokud podle soudu nejsou podmínky k tomu, aby její jednání bylo posouzeno jako jednání v nutné obraně, mělo by být posouzeno jako jednání spadající pod dikci ustanovení §146a tr. zákoníku, neboť poškozený ji uvedeného dne opakovaně fyzicky napadal, ona jednala v silném rozrušení a také v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, za které by mělo být považováno jednání muže, který opakovaně bije ženu tak, že jí způsobí podlitiny.
Z uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a přikázal Krajskému soudu v Brně, pobočce v Jihlavě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněné se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zopakoval průběh dosavadního řízení a námitky obviněné, uvedl, že námitky, podle kterých měl skutek být právně kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku, lze pod uvedený dovolací důvod podřadit jen s jistou dávkou tolerance, neboť obviněná svoje námitky zčásti zakládá na vlastních skutkových hodnoceních průběhu konfliktu mezi ní a poškozeným, který se snaží prezentovat spíše jako jednostranný fyzický útok poškozeného vůči její osobě. Při posuzování důvodnosti námitek směřujících proti právní kvalifikaci skutku je ovšem nutno důsledně vycházet ze skutkových zjištěních uvedených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí. Uvedl, že obviněná blíže nespecifikuje, kterou ze skutkových podstat ustanovení §146a tr. zákoníku má na mysli, a vyslovuje domněnku, s ohledem na způsob útoku vůči poškozenému by zřejmě teoreticky přicházela v úvahu právní kvalifikace pokusu trestného činu podle §21 odst. 1, §146a odst. 3 tr. zákoníku. K aplikaci této skutkové podstaty neopravňuje jakékoli silné rozrušení na straně pachatele, ale silné rozrušení z omluvitelného hnutí mysli. Takovéto hnutí mysli musí pocházet z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele, které navazují na podněty mimořádné intenzity a závažnosti. I kdyby se obviněná fyzického útoku na poškozeného dopustila ve stavu silného rozrušení, pak se do tohoto emocionálního stavu dostala v důsledku prožitku z vystupňovaného konfliktu s poškozeným, který sama vyprovokovala a kterého se aktivně účastnila, a proto dle názoru státního zástupce toto ustanovení nedopadá na projednávaný případ. Současně vyloučil, že by se obviněná útoku na poškozeného dopustila v důsledku jeho předchozího zavrženíhodného jednání. S ohledem na význam objektu, kterým je lidské zdraví, by se muselo jednat o takové úmyslné jednání poškozeného, které je mimořádně zlé, zraňující, ponižující nebo hrozící způsobením závažné újmy na právech. Státní zástupce podotkl, že ne každý útok muže na ženu je možno automaticky označit za zavrženíhodné jednání, vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem případu. Přestože nelze v předmětné věci hodnotit jednání poškozeného jako zcela adekvátní, nelze současně na jeho straně shledat jednání vysoce amorální, zvrhlé, brutální, apod., které by bylo možno považovat za zavrženíhodné jednání ve smyslu ustanovené §146a tr. zákoníku. Jelikož obviněná nečelila útoku poškozeného, ale jednalo se o vzájemné fyzické napadání, nepřichází v úvahu ani další z možností posouzení zmíněných obviněnou, a to je aplikace ustanovení §28 odst. 1 tr. zákoníku, tedy jednání v nutné obraně.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné K. F. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 5 To 68/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest, a současně jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou K. F. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje převážně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněné, v jejichž rámci namítá nesprávné hodnocení důkazů (především výpovědi poškozeného a znaleckého posudku, který vypovídal o tom, že intenzita jejího útoku nebyla silná), a poukazuje na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (kdy namítala, že ke konfliktu nedošlo jejím zaviněním, resp. že to nebyla obviněná, kdo vyprovokoval konfliktní situaci, a uváděla, že to byl poškozený, kdo ji kritického dne napadal a bil, což bylo soudy bagatelizováno), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. nesouhlas se závěry soudu o tom, že to byla ona, kdo konfliktní situaci vyprovokoval) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněná uvedla, že to byl poškozený, kdo se dopustil násilí na její osobě a ona se bránila a reagovala v silném rozrušení, neboť jeho jednání bylo zavrženíhodné a zranění, která utrpěla dokazují, že jednání poškozeného bylo mnohem silnější intenzity než soudem zmíněné strkání nebo povalení na zem). Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněné) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložila na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jejích námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Je na místě podotknout, že obviněná současně své dovolání částečně směřovala i proti samotnému odůvodnění usnesení odvolacího soudu, a především pak jemu předcházejícího rozhodnutí soudu nalézacího. Zde je třeba připomenout, že podle ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné.
Na výše uvedené závěry navazuje námitka obviněné, že její jednání mělo být kvalifikováno jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku. Tuto námitku lze s ohledem na výše uvedené závěry pod jí uplatněný dovolací důvod podřadit jen s jistou dávkou tolerance.
Obviněná byla uznána vinnou zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví, a to opětovně. Za to bude potrestán odnětím svobody na pět až dvanáct let.
V rámci námitky, že její jednání mělo být podřazeno pod skutkovou podstatu dle ustanovení §146a tr. zákoníku, obviněná nijak nekonkretizovala, jakou ze dvou kvalifikovaných skutkových podstat ustanovení §146a tr. zákoníku má na mysli.
Přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí ublížení na zdraví v silním rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Za to bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.
Přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Tato konečná skutková zjištění jsou vyjádřena v tzv. skutkové větě rozsudku, a na jejich základě je skutek právně kvalifikován jako konkrétní trestný čin. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněná, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Obviněná v daném případě nevychází ze skutkové věty rozsudku, ale z vlastní (viz. výše) skutkové verze událostí, na jejímž základě dochází k přesvědčení, že tato lze kvalifikovat jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky. Tímto způsobem však nelze úspěšně napadat právní posouzení věci, neboť to se týká právě skutkového stavu definovaného soudem (a zakotveného ve skutkové větě rozsudku), nikoli skutku dovozeného obviněnou.
Je na místě uvést, že obviněná námitku uplatnila již v rámci svého odvolání a odvolací soud se jí podrobně zabýval. Z odůvodnění odvolacího soudu na str. 10 se podává, že „ nelze přisvědčit námitce obžalované v tom směru, že její jednání mělo být právně posouzeno dle privilegované skutkové podstaty ustanovení §146a tr. zákoníku, neboť se tohoto obžalovaná dopustila z omluvitelné pohnutky, neboť jednala v silném rozrušení ze strachu před poškozeným a v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Je třeba připomenout, že ustanovení §146a tr. zákoníku je možno skutečně aplikovat na situaci, kdy pachatel jedná mimo jiné v silném rozrušení ze strachu či kdy jedná v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání samotného poškozeného, nicméně v daném případě takovou právní kvalifikaci neumožňují právě učiněná skutková zjištění. Dle skutkových závěrů, jež učinil soud prvního stupně, to totiž byla právě obžalovaná, která konfliktní situaci kritického dne vyprovokovala svým jednáním vůči přítelkyni poškozeného L. T. To pak byl spouštěcí mechanismus, který poškozeného (jež do té doby byl v klidu a buď spal, či si obžalované nevšímal) vyprovokoval k tomu, aby zasáhl vůči obžalované, vzal jí její telefony a pokusil se jí zabránit v pokračování tohoto vulgárního jednání vůči L. T. Následně pak došlo mezi obžalovanou a poškozeným ke slovnímu konfliktu, který poté přerostl do vzájemného fyzického ataku, který svým charakterem a intenzitou zřejmě nijak nevybočoval z obvyklého způsobu konfliktního soužití obžalované a poškozeného z předchozího období “.
Jak správně uvedl státní zástupce, i kdyby se obviněná fyzického útoku na poškozeného dopustila ve stavu silného rozrušení, pak se do tohoto emocionálního stavu dostala v důsledku prožitku z vystupňovaného konfliktu s poškozeným, který sama vyprovokovala a kterého se aktivně účastnila. Obviněná v řízení před soudem, resp. při výslechu před soudem, který rozhodoval o vazbě, popsala způsob soužití s poškozeným a dokonce připustila, že to nebyl jen poškozený, kdo ji fyzicky napadal, ale byla to i ona, která fyzicky napadala jeho (str. 10 napadeného usnesení).
Nalézací i odvolací soud se podrobně zabývaly okolnostmi vzájemného napadání mezi obviněnou a poškozeným. Odvolací soud uvedl na str. 10 a 11 usnesení, že „ před vlastním útokem obžalované nožem na poškozeného sice došlo mezi nimi k fyzické potyčce, nicméně šlo o napadání vzájemné, o čemž nakonec svědčí i jednotlivá poranění zjištěná nejen na těle obžalované ale i na těle poškozeného (zranění v obličeji, kousnutí na zádech, které zcela zřejmě nemohl poškozený utrpět za situace, kdy by se obžalovaná toliko bránila surovému útoku z jeho strany apod.) .“ Současně vyloučil, že by se mohlo jednat o jednání v silném rozrušení ze strachu, neboť obviněná se skutku dopustila po vzájemném konfliktu, v rámci něhož byla sama aktivní v napadání poškozeného a navíc útoku nožem na poškozeného se dopustila s určitým časovým odstupem až poté, co jejich vzájemný konflikt skončil odchodem poškozeného z kuchyně do obývacího pokoje. Z odůvodnění odvolacího soudu se podává, že obviněný chtěl toliko zabránit obviněné v tom, aby nadále posílala urážlivé zprávy jeho přítelkyni, a „ když se mu tento záměr nakonec po vzájemném konfliktu v kuchyni podařilo uskutečnit, odešel s telefony do vedlejší místnosti s tím, že je vyhodí a byla to v této fázi naopak obžalovaná, která na něj zaútočila ve snaze dostat se zpět k telefonům, k čemuž použila za tím účelem z kuchyně přinesený nůž. Přehlédnout nebylo možno ani to, že obžalovaná útok vůči poškozenému vedla opakovaně, a to i přes obranu poškozeného “ (str. 11 napadeného usnesení).
V úvahu obviněnou namítaná možnost, že se předmětného jednání dopustila v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozené, neshledal Nejvyšší soud opodstatněnou.
Ustanovení §146a tr. zákoníku za zavrženíhodné jednání nepovažuje jakékoliv fyzické napadání, spory, potyčky, strkanice, apod., ale toliko skutečně velmi intenzivní jednání. Zavrženíhodné jednání je tak jednání, které je obecně považováno za chování v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo ke společnosti. Takové jednání lze označit jak zlé, zraňující, ponižující nebo hrozící způsobením závažné újmy na právech.
Odvolací soud se vyjádřil i k této skutečnosti a dovodil, že „ poškozený sledoval fyzickým kontaktem s obžalovanou v podstatě jen to, že jí vezme telefony a zabrání jí tak v dalším urážení L. T., a nechtěl obžalovanou nijak ponížit, týrat či zranit apod .“ (str. 11 napadeného usnesení). Nejvyšší soud s ohledem na učiněná skutková zjištění shledal tento závěr správným, neboť jednání poškozeného nelze v žádném případě označit za vysoce amorální, zvrhlé či brutální.
Na výše uvedené závěry navazuje i další námitka obviněné, že pokud by nebylo její jednání možno posoudit podle ustanovení §146a tr. zákoníku, je na místě aplikovat ustanovení §28 odst. 1 tr. zákoníku upravující tzv. nutnou obranu.
S ohledem na výše učiněné závěry nelze tuto nijak blíže neodůvodněnou námitku shledat opodstatněnou. V projednávaném případě se jednalo o vzájemné napadání mezi obviněnou a poškozeným, které vyústilo v situaci, kdy i přes obranu poškozeného obviněná nadále tohoto napadala (viz. blíže odůvodnění napadeného usnesení str. 10 – 11).
V daném případě Nejvyšší soud doplnil k závěru, že námitky obviněné jsou neopodstatněnými.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné K. F. odmítl . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. června 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a