ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.187.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 187/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. března 2012 o dovolání obviněného M. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 6 To 377/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 3 T 280/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 22. 6. 2011, sp. zn.
3 T 280/2010, byl obviněný M. K. v bodě II) uznán vinným, že:
„v době nejméně od října do 8. 12. 2009 ve D., okres B., v K. a v O., případně i na dalších, dosud nezjištěných místech, v bydlišti R. M., v prostorách průmyslových objektů či v přírodě z léčiv Modafen nebo Sudafed vyráběl nejméně v pěti případech tzv. českou cestou metamfetamin, který je psychotropní látkou zařazenou do seznamu č. II přílohy č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., přičemž celkem takto vyrobil nejméně 70 gramů metamfetaminu, z něhož část sám spotřeboval a část prodal nebo předal těmto osobám:
1. R. K., a to ve třech případech v celkovém množství 10 gramů jako odměnu za poskytnutí chemikálií a náčiní potřebných k výrobě metamfetaminu,
2. R. M., a to ve dvou případech v celkovém množství 20 gramů jako odměnu za nákup chemikálií a užívání prostor pro výrobu metamfetaminu,
přičemž rozsudkem Okresního soudu v Opavě č. j. 27 T 119/2007-231, ze dne
2. 10. 2007, jež nabyl právní moci dne 27. 11. 2007, byl uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a pěti měsíců, přičemž výrok o trestu byl zrušen rozsudkem Okresního soudu v Opavě č. j. 19 T 18/2008-44, ze dne 27. 5. 2008, s právní mocí dne 17. 6. 2008 a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a osmi měsíců, jejž vykonal dne 10. 12. 2008“.
Takto popsané jednání jmenovaného obviněného soud právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“) a podle §283 odst. 2 trestního zákoníku mu uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř roků nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Současně mu podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 trestního zákoníku uložil ochranné léčení protitoxikomanické v ústavní formě.
Shora citovaným rozsudkem byli zároveň uznáni vinnými a odsouzeni další čtyři obvinění (T. H., R. K., R. M. a L. K.).
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění T. H., R. K. a M.K . Krajský soud v Ostravě o nich rozhodl rozsudkem ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 6 To 377/2011, tak, že z podnětu odvolání obviněného T. H. podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině i trestu ohledně tohoto obviněného a podle §259 odst. 3 tr. ř. jej nově uznal vinným a uložil mu trest. Odvolání obviněných R. K. a M. K. podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání již jen obviněný M. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“). Učinil tak prostřednictvím obhájce JUDr. Josefa Jurči a uplatnil v něm dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný uvedl, že se svého jednání dopustil za účinnosti trestního zákona
č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále převážně jen „tr. zák.“), takže v úvahu připadala kvalifikace podle §187 odst. 1, 2 tr. zák. Vzhledem k tomu, že podle současné právní úpravy nenakládal s drogou ve větším rozsahu, mohla být aplikována kvalifikace jen podle §187 odst. 1 tr. zák. V žádném případě však nemohlo být jeho jednání posouzeno jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, neboť se jej dopustil v roce 2009. Poukazoval přitom na ustanovení §2 odst. 1 trestního zákoníku s tím, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, když podle pozdějšího zákona se posuzuje tehdy, je-li to pro pachatele příznivější. Podle názoru obviněného však o takovou situaci v jeho věci nejde.
Dovolatel dále nesouhlasil s tím, že soudy obou stupňů opřely své závěry
o výpověď spoluobviněného R. M. z přípravného řízení, jenž vypovídal v hlavním líčení odlišně. Za situace, kdy stojí výpověď proti výpovědi a existují zde pochybnosti, je nutné tyto pochybnosti vykládat pouze ve prospěch obviněného.
V souvislosti s uloženým ochranným léčením obviněný konstatoval, že drogu vyráběl toliko pro svoji potřebu, protože byl závislý, a pokud by v tom (podle závěrů znalce) pokračoval, byl by pro společnost nebezpečný. Proto také ve Věznici Z. požádal o umístění na specializované oddělení s protitoxikomanickou léčbou. Z této skutečnosti pak dovozoval, že ústavní léčení, které mu bylo uloženo, je již nadbytečné a neúčelné.
Následně obviněný odvolacímu soudu vytknul, že se nezabýval jeho dalšími námitkami, zejména tím, že výroba 40 gramů pervitinu z tablet v hodnotě 4.000,- Kč je naprosto nereálná.
Konečně dovolatel požádal Nejvyšší soud, aby upřesnil dobu výkonu trestu odnětí svobody řádným a plným zápočtem vazby (dvou dnů od 8. 12. 2009 do 10. 12. 2009).
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek odvolacího soudu a podle §265k odst. 2 tr. ř. i další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, a poté aby buď §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem, aby stíhaný skutek byl posouzen podle trestního zákona, nebo podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený
v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Proto považoval tu část podání obviněného, v níž napadal hodnocení důkazů (zejména výpovědi R.M.) provedené soudy nižších stupňů, za irelevantní.
Jako relevantně uplatněnou vyhodnotil státní zástupce tu námitku obviněného,
ve které napadl nesprávné právní posouzení věci, a to zejména s odkazem §2 odst. 1 trestního zákoníku. K tomu dodal, že s ohledem na znění tohoto pravidla, upravujícího časovou působnost trestního zákoníku, je zřejmé, že posouzení jednání obviněného, byť spáchaného v roce 2009, tj. za účinnosti trestního zákona, podle trestního zákoníku zásadně není vyloučeno, i když je možné pouze za podmínky větší příznivosti pro obviněného. Pro otázku, kterého souhrnu trestněprávních norem bude použito, je přitom podstatné porovnání, které z těchto různých posouzení je jako celek pro pachatele příznivější. Odkázal přitom na rozhodnutí č. 73/1951 Sb. rozh. trest. a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 673/2011. Právní kvalifikaci jednání dovolatele soudy obou stupňů proto považoval za správnou.
K výhradě obviněného stran nesprávného uložení ochranného léčení státní zástupce podotknul, že tento výrok lze napadnout dovoláním prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., což obviněný neučinil. Současně však uvedl, že dovolatel nezákonnost či nemožnost uložení ochranného léčení netvrdil (namítal pouze jeho zbytečnost), takže jeho námitce by stejně nebylo možné přisvědčit.
K poslední výhradě dovolatele stran nesprávného zápočtu vazby do výkonu trestu odnětí svobody státní zástupce uvedl, že o této okolnosti nebylo v odvolacím řízení rozhodováno, tudíž nemůže být ani předmětem řízení dovolacího.
Státní zástupce proto shledal mimořádný opravný prostředek obviněného zjevně neopodstatněným a navrhl, aby jej Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Zároveň souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst.1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí tento soud učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest
§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Některé námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Je tomu tak především v té části jeho podání, v níž napadal hodnocení provedených důkazů ( nesouhlasil s hodnocením výpovědi spoluobviněného R. M. ze strany obou soudů nižších stupňů, tvrdil nereálnost výroby 40 gramů pervitinu z tablet v hodnotě 4.000,- Kč), neboť tím primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Ve své podstatě za námitku skutkovou je třeba považovat také zpochybnění účelnosti uloženého ochranného protitoxikomanického léčení v ústavní formě. Jakkoliv obecně platí, že takový výrok lze napadnout dovoláním prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. (což obviněný neučinil), především je třeba akcentovat, že obviněný použitou argumentací nenapadal zákonnost, resp. nezákonnost uložení tohoto ochranného opatření, ale toliko nevhodnost (resp. zbytečnost) ústavní formy ochranného léčení s poukazem na to, že se v současné době takovému léčení již podrobuje ve Věznici Z. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Zcela mimo uplatněný (ale i jakýkoliv jiný) dovolací důvod stojí i žádost dovolatele o upřesnění doby nařízeného výkonu trestu odnětí svobody správným (resp. přesnějším) započtením vazby. Jak již přiléhavě uvedl státní zástupce, o této okolnosti soud druhého stupně v odvolacím řízení nerozhodoval, a proto nemůže být ani předmětem řízení dovolacího. Vedle toho lze dodat, že rozhodnutí související s výkonem trestů a ochranných opatření činí soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni (srov. §315 a násl. tr. ř.).
Lze tak uzavřít, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však uplatnil také výhrady relevantní, a to nesprávnost aplikace ustanovení §2 odst. 1 trestního zákoníku, tedy že jeho jednání mělo být kvalifikováno podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (konkrétně podle §187 odst. 1, příp. odst. 2 tr. zák.), protože je pro něj příznivější.
Po posouzení těchto námitek Nejvyšší soud shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Podle §2 odst. 1 trestního zákoníku platí, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.
Při řešení časové působnosti zákona je tedy třeba vždy posoudit, který zákon (zda ten v době spáchání činu, nebo pozdější) je pro pachatele příznivější. Rozhodujícím kritériem pro posouzení této otázky je celkový výsledek z hlediska trestnosti , jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzovaná jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější [srov. nález Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000, uveřejněný pod č. 12 ve sv. 21 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu]. Pro otázku, kterého souhrnu trestněprávních norem bude použito, je tedy podstatné porovnání, které z těchto různých posouzení je jako celek pro pachatele příznivější (srov. rozhodnutí č. 73/1951, č. 19/1962, č. 11/1992 a č. 11/2004-I. Sb. rozh. tr.). Pachatelův skutek se posuzuje podle toho práva, jehož použití je pro obviněného příznivější, a to bez rozdílu, zda jde podle dřívějšího a pozdějšího práva o stejné či různé skutkové podstaty. Přitom se použije ve všech směrech buď jen práva platného v době činu, anebo jen práva pozdějšího (rozhodnutí č. 32/1951 Sb. rozh. tr.). Při uplatnění zásady, že dřívějšího nebo nového zákona je třeba užít jako celku, se postupuje tak, že se všechny zjištěné skutkové i právní okolnosti nejprve posoudí podle staré právní úpravy a z hlediska souhrnu všech srovnávaných skutečností se uváží, jaká právní kvalifikace a trest by na ně dopadaly, poté se ohledně všech zjištěných skutkových i právních skutečností posouzení provede podle nové právní úpravy dopadající na čin obviněného, a takto učiněná dvě posouzení viny a trestu se vyhodnotí z hlediska jejich příznivosti pro obviněného.
Jestliže okolnosti vztahující se ke spáchání činu a k osobě pachatele jsou stejně významné podle nové i dřívější trestně právní úpravy, pak pro závěr, který z posuzovaných trestních zákonů je ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 část věty za středníkem trestního zákoníku, resp. §16 odst. 1 část věty za středníkem tr. zák. pro pachatele příznivější, je rozhodující srovnání trestních sazeb uvedených v posuzovaných zákonech a trestů, které lze na jejich základě uložit (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 11/1991 Sb. rozh. trest. a stanovisko Nejvyššího soudu Tpjn 302/2010 Sb. rozh. trest.).
V projednávané věci jde o porovnání všech okolností, které byly skutkově vymezeny v rozsudku soudu prvního stupně a u nichž by připadalo v úvahu právní posouzení jako trestného činu podle §187 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. (účinného do 31. 12. 2009), nebo jako zločinu podle §283 odst. 1, 2 písm. a) až d) trestního zákoníku.
K tomu je třeba uvést, že trestného činu podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed (trestní sazba odnětí svobody v odst. 1 činí jeden rok až pět let), spáchá-li pachatel uvedený čin jako člen organizované skupiny nebo ve větším rozsahu [odst. 2 písm. a)], nebo spáchá-li takový čin na osobě mladší než osmnáct let [odst. 2 písm. b)], bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let.
Naproti tomu zločin podle §283 odst. 1, 2 písm. a) až d) trestního zákoníku spáchá, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed (trestní sazba odnětí svobody v odst. 1 činí jeden rok až pět let nebo peněžitý trest), spáchá-li pachatel takový čin jako člen organizované skupiny [odst. 2 písm. a)], ač byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán [odst. 2 písm. b)], ve značném rozsahu [odst. 2 písm. c)], ve větším rozsahu vůči dítěti nebo v množství větším než malém vůči dítěti mladšímu patnácti let [odst. 2 písm. d)], bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let nebo propadnutím majetku.
Z uvedeného je zřejmé, že oproti předchozí úpravě podle §187 tr. zák. nová právní úprava podle §283 trestního zákoníku v odstavci 2 rozšiřuje okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby a jinak je koncipuje, neboť již nepovažuje za zvlášť přitěžující okolnost spáchání činu ve větším rozsahu, ale váže tuto okolnost v odstavci 2 písm. d) na větší rozsah vůči dítěti (za dítě se podle §126 trestního zákoníku rozumí osoba mladší osmnácti let).
Pro posouzení rozsahu trestné činnosti pachatele je nutné vycházet z pravidla, že trestný čin podle §283 trestního zákoníku dopadá na všechny omamné a psychotropní látky, které se od sebe liší co do povahy i účinků, v důsledku čehož nelze pro všechny tyto látky stanovit společnou hranici či výši rozsahů ve smyslu §283 odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. d) [větší rozsah], odst. 2 písm. c) [značný rozsah], odst. 3 písm. c) [velký rozsah] trestního zákoníku, ale je nutné každý z těchto rozsahů vymezovat individuálně. Toto rozlišení je třeba odvíjet od množství těchto látek stanoveného jako množství větší než malé, které je pro jednotlivé omamné a psychotropní látky určeno nařízením vlády č. 467/2009 Sb. Při stanovení každého z jednotlivých typů rozsahů omamné nebo psychotropní látky je třeba mít na zřeteli kvantifikační stupně rozsahu činu (větší, značný, velký) a lze je oddělit podle jejich vzájemné proporcionality a společenské škodlivosti vyjádřené sazbami trestu odnětí svobody u těchto zvlášť přitěžujících okolností. Na naplnění určitého typu rozsahu (většího, značného, velkého) bude však možné usuzovat ne toliko z konkrétního množství a kvality omamné nebo psychotropní látky, ale i z dalších okolností, např. z výše peněžní částky, kterou za takto vyráběnou či distribuovanou látku pachatel buď utržil anebo utržit chtěl či mohl, délky doby, po niž pachatel s uvedenými látkami neoprávněně nakládal, eventuelně pro jaký okruh osob byl určen. Současně je však třeba podpůrně zohlednit i další okolnosti, za nichž byl takový čin spáchán, tedy zejména způsob, jakým pachatel s uvedenými látkami nakládal, intenzita újmy, jež hrozila nebo skutečně nastala u poškozených osob, případně i jiné skutečnosti (srov. rozhodnutí č. 1/2006 Sb. rozh. trest.). Pojem „většího rozsahu“ je vždy v §283 trestního zákoníku vázán na další podmínku, kterou je v odstavci 2 písm. d) dítě a v odstavci 3 písm. d) dítě mladší patnácti let. Za stejně postihované a tedy za obdobně škodlivé je považováno jednání dosahující „značného rozsahu“ v odstavci 2 písm. c) u dospělého konzumenta drog a „většího rozsahu vůči dítěti“ v odstavci 2 písm. d). Obě tyto zvlášť přitěžující okolnosti jsou zařazeny do druhého odstavce, avšak v souhrnu všech skutečností, k nimž je nutné přihlížet, závažnost činu z nich plynoucí bude menší, než je tomu u takových okolností vyjádřených v odstavci 3 písm. c) u „velkého rozsahu“ a v písm. d) u „většího rozsahu vůči dítěti mladšímu patnácti let“, jež by s ohledem na toto začlenění mělo mít obdobnou škodlivost. Znak „většího rozsahu“, protože je vždy spojen s tím, že směřuje vůči dítěti, nebo dítěti mladšímu patnácti let [§283 odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku], bude naplněn již při podstatně menším množství drogy, než představují znaky „značného rozsahu“ podle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a „velkého“ rozsahu podle §283 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 12/2011 Sb. rozh. trest.).
Pokud jde o argumentaci soudu prvého stupně k právní kvalifikaci zjištěného jednání obviněného podle staré či nové úpravy, je třeba uvést, že tento soud na str. 27 odůvodnění svého rozhodnutí skutečně jen velmi stručně, paušálně a bez zevrubnější argumentace uvedl, že „… vzhledem k tomu, že v trestním zákoníku v §283 odst. 1 u možných trestů je dána alternativa peněžitého trestu a v §2 (mělo být „odst. 2“) při rovněž tak stejné výměře trestů odnětí svobody trest propadnutí majetku, … je úprava v trestním zákoníku příznivější …“. Odvolací soud se pokusil tento nedostatek napravit a v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. stranu 7) se nad rámec porovnávání trestních sazeb zabýval ještě rozdílným pojetím kvalifikačního znaku „ve větším rozsahu“ v trestním zákoně účinném do 31. 12. 2009 a novém trestním zákoníku. Své úvahy v tomto směru doplnil tím, že „podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 se pachatel dopustil trestného činu dle §187 odst. 1, 2 tr. zák. ve větším rozsahu za situace, kdy vyrobil, nabídl, opatřil či prodal psychotropní nebo omamnou látku v rozsahu větším než 10 gramů, nyní podle ust. §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku musí jít o psychotropní nebo omamnou látku nejméně v rozsahu 50 gramů a byť bývalý tr. zákon neměl jako kvalifikační moment skutečnost, že pachatel byl v posledních třech letech pro takový čin odsouzen nebo potrestán, je skutečně ustanovení trestního zákoníku pro obviněného v tomto případě příznivější.“ K tomu dodal, že „… obžalovaní s ohledem na předchozí odsouzení a potrestání pro předchozí drogovou trestnou činnost byli uznáni vinnými trestným činem – zločinem dle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, ač správně obžaloba i napadený rozsudek měl jednání obžalovaných kvalifikovat i podle písm. c) odst. 2 §283 tr. zákoníku, když nepochybně každý obžalovaný sám vyrobil či nabídl, prodal nebo opatřil jiné osobě omamnou či psychotropní látku v rozsahu větším než 50 gramů. Krajský soud nemohl toto pochybení … napravit, neboť odvolání podali toliko obžalovaní a toto by bylo v rozporu s ust. §259 odst. 4 tr. ř.“ .
Uvedené úvahy odvolacího soudu, které je nutno považovat z hlediska aplikace ustanovení §2 odst. 1 trestního zákoníku za zásadní, je třeba dále doplnit v tom směru, že o „větší rozsah“ podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, resp. podle tehdejší soudní praxe (orientační hodnoty byly stanoveny soudy respektovanými pokyny obecné povahy č. 2/2006 a č. 6/2000 vydanými nejvyšší státní zástupkyní) šlo u metamfetaminu (pervitinu) tehdy, jestliže bylo přítomno alespoň 10 gramů látky metamfetamin – base (tj. asi 200 dávek po 50 miligramech).
V novém trestním zákoníku se rozsah jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby určuje podle nařízení vlády č. 467/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za jedy a jaké je množství větší než malé
u omamných a psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů, atd. Z přílohy č. 2 tohoto nařízení je patrno, že u metamfetaminu (pervitinu) se za „množství větší než malé“ považují více než 2 gramy drogy, přičemž nejmenší množství účinné látky je 0,6 gramu, „větší rozsah“ předpokládá přítomnost alespoň 12 gramů a „značný rozsah“ vyžaduje přítomnost alespoň 240 gramů této látky.
Současná judikatura soudů v tomto směru je po určitém vývoji poměrně konstantní. Aniž by bylo zapotřebí na tomto místě obsah jednotlivých judikátů blíže rozvádět, stačí souhrnně poukázat zejména na usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 12/2011 Sb. rozh. trest., usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 1/2006 Sb. rozh. trest., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 6 Tdo 620/2003, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2004, Svazek 25, č. T 608, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 280/2005, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2005, sešit 15, č. T 787, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 7 Tdo 12/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 3 Tdo 631/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 6 Tdo 609/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 7 Tdo 795/2011, a také na státním zástupcem zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 673/2011).
Při aplikaci všech shora uvedených východisek na posuzovaný případ a se zřetelem na všechny skutkové okolnosti zjištěné soudy nižších instancí ve vztahu k bodu II) výroku rozsudku soudu prvního stupně, považuje Nejvyšší soud jejich rozhodnutí za správná a zákonná. Oba soudy vyložily ustanovení §2 odst. 1 trestního zákoníku v souladu s aktuální judikaturou a úměrně tomu použily přiléhavou právní kvalifikaci jednání obviněného jako zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, která je pro obviněného příznivější.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a