ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.242.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 242/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. března 2012 o dovolání obviněného M. H., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 8 To 210/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 27 T 26/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 5. 4. 2011, sp. zn. 27 T 26/2010, uznal obviněného M. H. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným, že „v P. dne 12. 11. 2009 kolem 22:45 hod., po předchozím požívání alkoholických nápojů, kdy již nebyl schopen motorové vozidlo v silničním provozu ovládat bezpečně a s jistotou, řídil po vozovce S. ulice ve směru od ulice V B. k P. ulici osobní automobil zn. Mercedes Benz A 160, majitelky S. H., v prostoru před domem ve S. ulici vlivem požitého alkoholu vyjel vpravo mimo vozovku, kde se střetl s betonovou skříní plynoměru a oplocením objektu domu, s vozidlem se pokoušel z místa nehody opakovaně vyjet, což se mu však nepodařilo, místo činu opustil, na vozidle S. H. způsobil hmotnou škodu ve výši 25.100,- Kč, A. T., pak na oplocení objektu a skříni plynoměru způsobil škodu ve výši 7.490,- Kč, soudně-lékařským posudkem byla hladina alkoholu v krvi M. H. v době dopravní nehody stanovena na nejméně 1,75 ‰ alkoholu“.
Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně posoudil jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku a podle §274 odst. 2 trestního zákoníku mu uložil trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků. Konečně mu podle §82 odst. 2 trestního zákoníku uložil povinnost, aby nahradil podle svých sil škodu způsobenou trestným činem.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, na jehož podkladě Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 8 To 210/2011, rozhodl tak, že podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §222 odst. 2 tr. ř. věc vedenou proti obviněnému pro skutek popsaný v obžalobě Okresního státního zastupitelství Plzeň – město a spočívající v tom, že „dne 12. listopadu 2009 kolem 22:45 hod., po předchozím požívání alkoholických nápojů, kdy již nebyl schopen motorové vozidlo v silničním provozu ovládat bezpečně a s jistotou, řídil po vozovce S.ulice v P. ve směru od ulice V B. k P. ulici, osobní automobil zn. Mercedes Benz A 160, majitelky S. H., v prostoru před domem ve S. ulici vlivem požitého alkoholu vyjel vpravo mimo vozovku, kde se střetl s betonovou skříní plynoměru a oplocením objektu domu, s vozidlem se pokoušel z místa nehody opakovaně vyjet, což se mu však nepodařilo, místo činu opustil, na vozidle S. H. způsobil hmotnou škodu ve výši 50.000,- Kč, A. T., na oplocení objektu a skříni plynoměru způsobil škodu ve výši 7.490,- Kč a soudně lékařským posudkem byla hladina alkoholu v jeho krvi v době dopravní nehody stanovena na nejméně 2,37 ‰ alkoholu“, postoupil Úřadu městského obvodu P.
Soud druhého stupně toto své rozhodnutí odůvodnil v podstatě tím, že po doplnění dokazování sice není zpochybněn závěr, že obviněný byl v době nehody pod vlivem alkoholu, ale zároveň nelze uzavřít, že právě kvůli tomu nebyl schopen vozidlo řídit. Proto s jistotou nemůže obstát ani závěr, že obviněný spáchal přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, jeho jednání by však mohlo naplnit znaky přestupku podle §22 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích.
Obviněný se ani s takovým rozhodnutím odvolacího soudu nespokojil a prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Kacafírka podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., protože je přesvědčen, že bylo rozhodnuto o postoupení věci správnímu orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Dovolatel hned v úvodu svého mimořádného opravného prostředku položil otázku, zda se skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, vůbec stal. Podle jeho názoru totiž nebyl relevantním způsobem objasněn čas nehody a ani nebyla vypočtena hladina alkoholu v jeho krvi. Nesouhlasil rovněž s konstatováním odvolacího soudu, že měl řídit vozidlo dne 12. 11. 2009 kolem 22:45 hod. V této souvislosti namítl, že provedené důkazy byly hodnoceny jednostranně a v jeho neprospěch, svědecké výpovědi nebyly objektivní a obsahovaly řadu odlišností a logických rozporů (polemizoval především s výpovědí svědka J. S. a tvrdil, že tato výpověď nebyla soudy dostatečně analyzována a konfrontována se svědeckou výpovědí dalších osob). Brojil také proti tomu, že čas dopravní nehody byl stanoven na základě citově zaujatého tvrzení svědků usilujících o peněžní náhradu za poškozený majetek. Soudy přitom vůbec nezjistily, jaké konkrétní poškození měl na cizím majetku spáchat.
Obviněný se dále věnoval problematice přesného zjištění alkoholu v jeho krvi. Znalecké zkoumání o stupni ovlivnění alkoholem se u něj zjišťovalo zpětně matematickým propočtem k časovému údaji, který byl odvozen od svědecké výpovědi dvou zainteresovaných svědků, přitom však poznatky nasvědčující jiné době řízení vozidla nebyly brány v potaz. Odvolacímu soudu vytkl, že protichůdnost jednotlivých skutkových zjištění neodstranil, a tvrdil, že svůj právní závěr učinil na podkladě skutkového stavu, který z provedeného dokazování nevyplýval a řízení tak zatížil vadou.
Dovolatel dále uvedl, že nebylo objasněno, zda vůbec, popř. v jakém rozsahu došlo k poškození majetku A. T. Nebyla vyřešena výše škody, která měla v důsledku události nastat. Přiznaná peněžitá náhrada pojišťovnou nevycházela z porovnání obvyklé ceny, jakou měla věc před poškozením, s obvyklou cenou po poškození, ani nebyla stanovena na základě nákladů nutných k uvedení věci do stavu před poškozením. Poukazoval na svědeckou výpověď J. S., který se vyjadřoval k rozsahu vzniklé škody, a tvrdil, že pokud by vozidlem opravdu takovou škodu způsobil, projevilo by se to na vozidle jeho značnou destrukcí. Dospěl tak k přesvědčení, že nebyl naplněn znak skutkové podstaty souzeného trestného činu, a to „způsobení havárie, resp. dopravní či jiné nehody“ ve smyslu ustanovení §47 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Škoda totiž nevznikla jako událost v provozu na pozemních komunikacích, ale jako důsledek vyjetí z výmolu.
V neposlední řadě obviněný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 5 Tz 107/98, kde je konstatováno, že při hodnocení výpovědí dvou skupin svědků, z níž jedna potvrzuje obhajobu obviněného a druhá ji vyvrací, musí soud uvážit všechny okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž se musí vypořádat především s jednotlivými skutečnostmi vyplývajícími z výpovědí. Rovněž odkázal na právní názor Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) v otázce interpretace zásady „in dubio pro reo“, který uvedl, že pokud není v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností … nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/2001).
V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval příslušná ustanovení významná pro rozhodnutí v dovolacím řízení), aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a podle §226 písm. a) tr. ř. jej zprostil obžaloby.
Nejvyšší státní zástupce nevyužil svého práva daného mu ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. a k podanému dovolání se nevyjádřil. Prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství pouze souhlasil, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst.1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), d) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., jenž je dán za předpokladu, že existuje vada spočívající v rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v ustanovení §265a odst. 2 písm. c), d), f), g) tr. ř., přestože pro takový postup nebyly splněny zákonné předpoklady.
V případě postoupení věci lze za takový důvod považovat případy, kdy soud druhého stupně rozhodl o postoupení věci jinému orgánu k rozhodnutí o přestupku, jiném správním deliktu či kárném provinění, přestože se jednalo o trestný čin, nebo naopak že v době rozhodování odvolacího soudu nebylo možné již takové jednání jako přestupek, jiný správní delikt či kárné provinění projednat, neboť uplynula zákonná lhůta, a proto měl soud obviněného zprostit obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil
a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají pouze rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů (nedostatečně provedené dokazování) a způsob hodnocení důkazů z jejich strany (chybné hodnocení opatřených důkazů, nedůsledné vypořádání se s protichůdnými výpověďmi svědků). Takovou argumentací však dovolatel primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch. Nabízel vlastní skutkovou verzi o průběhu celého odpoledne a večera, o časovém vymezení dopravní nehody, o hladině alkoholu v jeho krvi, o vzniku škody a její výši na majetku poškozeného. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, spočívající v absenci zjištění, zda se skutek, jímž byl uznán vinným, skutečně stal. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Lze tak uzavřít, že Krajský soud v Plzni rozhodně nepochybil, pokud napadeným usnesením podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §222 odst. 2 tr. ř. věc vedenou proti obviněnému pro shora popsaný skutek postoupil k projednání a rozhodnutí Úřadu městského obvodu P. jako možný přestupek podle §22 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích. Zprošťující výrok, jehož se obviněný v závěru podaného dovolání domáhá, rozhodně nepřicházel v úvahu, neboť i v době rozhodování odvolacího soudu stále bylo možné jednání obviněného jako přestupek projednat, neboť dosud neuplynula zákonná lhůta.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a