ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.402.2012.2
sp. zn. 8 Tdo 402/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. dubna 2012 dovolání obviněného R. F. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 4 To 483/2010, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 2 T 3/2010, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 4 To 483/2010, v celém rozsahu a rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 2 T 3/2010, ve výrocích o vině pod body 2), 3) a ve výroku o trestu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Teplicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 2 T 3/2010, byl obviněný R. F. uznán vinným pod bodem 1) zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), pod bodem 2) trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) a zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 3) taktéž trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák. a zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §345 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal státní zástupce v neprospěch obviněného odvolání, jež směřovalo proti jeho výrokům o vině pod body 2), 3) a proti výroku o trestu. Z podnětu tohoto odvolání byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 4 To 483/2010, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod body 2) a 3) a v celém výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným pod body 1) a 2) výroku o vině tohoto rozsudku shodně jednak zločinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jednak zločinem křivé výpovědi podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a odsouzen podle §346 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 30 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný shora uvedených zločinů dopustil tím, že:
1) dne 3. 5. 2007 na Policii ČR, Službě kriminální policie a vyšetřování v T., soudní okres Teplice, po zákonném poučení vypovídal před policejním komisařem jako svědek v trestní věci vedené pod sp. zn. ČTS: ORTP-326/KVP-OOK-2007 vedené proti D. M., a v této svědecké výpovědi uvedl, že není pravda, že by od D. M. někdy nakupoval pervitin, přičemž ale samotná D. M. tuto trestnou činnost, spočívající v prodeji pervitinu jeho osobě, doznala a byla rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 20. 9. 2007, sp. zn. 4 T 198/2007, pro tento dílčí útok odsouzena, obviněný R. F. ve shora citované svědecké výpovědi dále uvedl, že jmenovanou D. M. dříve z této trestné činnosti obvinil pod nátlakem policisty A. D., kterému dne 28. 3. 2007 v B., soudní okres Teplice, podával vysvětlení podle §158 odst. 3 tr. ř., přičemž nátlak uvedeného policisty měl spočívat v tom, že ho vyslýchal poté, co sedm dní nespal, v jeho přítomnosti někomu telefonoval, ať zajistí oběd, protože půjde do vazby, a obviněnému měl tvrdit, že stačí jen zatelefonovat a do vazby půjde,
2) po zákonném poučení dne 16. 10. 2007 jako svědek před policejním orgánem v rámci přípravného řízení, konaného před policejním orgánem na Policii ČR, Službě kriminální policie a vyšetřování v T., v trestní věci obviněné M. R., vedené zde pod ČTS: ORTP-1879/KPV-OOK-2006 a následně i jako svědek vypovídající dne 4. 12. 2007 v hlavním líčení v trestní věci téže obviněné ve věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 2 T 292/2007 tvrdil, že byl k obvinění M. R. přinucen nátlakem policisty A. D., a to zejména pohrůžkou vzetí do vazby, ačkoliv A. D. obviněného R. F. nikdy nenutil, aby proti M. R. jakkoliv vypovídal či ji obviňoval.
Následně obviněný podal proti rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. a namítl, že jednak mu nebylo řádně doručeno předvolání k veřejnému zasedání konanému dne 6. 12. 2010, a jednak že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Co se týká prvně tvrzeného dovolacího důvodu, dovolatel vytýkal nesprávnost doručení předvolání k veřejnému zasedání odvolacího soudu konanému dne 6. 12. 2010, které bylo konáno v jeho nepřítomnosti, v čemž spatřoval porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. Uváděl, že odvolací soud doručoval na adresu, kterou sice v průběhu řízení uvedl jako adresu pro doručování, ovšem v době doručování zmíněného předvolání se na této adrese nezdržoval, a proto podle jeho názoru nelze předvolání považovat uplynutím deseti dnů od uložení písemnosti dle §64 odst. 2 tr. ř. za doručené, jak to zkonstatoval odvolací soud ve veřejném zasedání dne 6. 12. 2010. K prokázání tvrzení o tom, že se na uvedené adrese pro doručování nezdržoval, obviněný přiložil k dovolání své vyjádření.
Nesprávnost právního posouzení skutku obviněný spatřoval v tom, že Krajský soud v Ústí nad Labem pro posouzení trestnosti činů použil pozdějšího zákona, tj. tr. zákoníku, jenž v ustanovení §345 odst. 3 písm. c) a §346 odst. 3 písm. b) vymezuje skutkovou podstatu, která však v dřívějším zákoně, tj. trestním zákoně, nebyla obsažena. Takové posouzení trestnosti je podle názoru obviněného v rozporu s ustanovením §2 odst. 1 tr. zákoníku, který stanoví, že trestnost činu se posuzuje podle pozdějšího zákona jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Obviněný souhlasil s názorem odvolacího soudu v tom, že na každý z obou odvoláním napadených skutků měl být použit jeden právní předpis. Na rozdíl od odvolacího soudu se však domníval, že tímto právním předpisem měl být trestní zákon, nikoliv tr. zákoník, když dřívější zákon neobsahoval skutkovou podstatu uvedenou nově v §345 odst. 3 písm. c), resp. 346 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, tudíž při aplikaci dřívějšího zákona by byl uznán vinným pouze trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák. a trestným činem křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák.
Obviněný dodal, že podle jeho názoru soud prvního stupně taktéž nesprávně posoudil skutek pod bodem 1) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (o němž neprobíhalo odvolací řízení) jako trestný čin podle §345 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ač i v tomto případě by bylo příznivější použití dřívějšího zákona.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání předeslal, že výrok o vině pod bodem 1) rozsudku nalézacího soudu nebyl odvolací soud s ohledem na obsah podaného odvolání oprávněn přezkoumávat, jelikož obviněný proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání nepodal a odvolání státního zástupce směřovalo toliko proti výrokům pod body 2), 3) výroku o vině a výroku o trestu rozsudku nalézacího soudu. Pokud dovolatel napadá i právní kvalifikaci tohoto skutku, je dovolání v této části nepřípustné.
Dále ve vztahu k námitkám, jimiž obviněný odkazoval na existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., uvedl, že byla-li adresátovi doručována zásilka na adresu, kterou sám označil pro účely trestního řízení za adresu pro doručování, nemusí být pro fikci doručení splněna podmínka, že se adresát v místě doručení zdržuje. Jelikož ze spisového materiálu nevyplývá, že by dovolatel sdělil soudu, že tato adresa pro doručování již neplatí, neinformoval ho, že v době neskončeného odvolacího řízení hodlá vycestovat do zahraničí, pak odvolací soud neměl důvod doručovat mu předvolání k veřejnému zasedání na jinou adresu než na tu, kterou jako svoji adresu pro doručování sám označil. Nic tedy nebránilo uplatnění fikce doručení podle §64 odst. 2 věty druhé tr. ř.
Státní zástupce přiznal částečnou důvodnost námitkám, jimiž obviněný odůvodnil svoje přesvědčení o nesprávném právním posouzení obou skutků. Ve svém obsáhlém právním rozboru vyšel z ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.
Odvolací soud skutky vymezené ve výroku o vině posoudil jako dva zločiny křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a jako dva zločiny křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Podle tzv. právních vět dovolatel naplnil znaky kvalifikované skutkové podstaty podle §345 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku v té formě, že čin spáchal v úmyslu jiného vážně poškodit v zaměstnání. Státní zástupce připustil, že je skutečností, že trestní zákon neobsahoval skutkovou podstatu, která by byla vymezena zcela shodně s ustanovením §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Obsahoval ovšem ustanovení o trestném činu křivého obvinění podle §174 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil ten, kdo jiného lživě obvinil z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání a způsobil tímto činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. V obecné rovině nepochybně může být „zvlášť závažným následkem“ ve smyslu ustanovení §174 odst. 2 tr. zák. i vážné poškození jiného v zaměstnání, zejména ztráta tohoto zaměstnání. K tomu státní zástupce poznamenal, že ustanovení §174 odst. 2 tr. zák. vyžadovalo, aby zvlášť závažný následek skutečně nastal, kdežto podle ustanovení §345 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku postačuje, aby pachatel jednal v úmyslu jiného v zaměstnání vážně poškodit. V tomto směru tedy byla starší právní úprava pro pachatele příznivější. Na druhé straně však ustanovení §345 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku vyžaduje na straně pachatele úmysl směřující ke způsobení poškození v zaměstnání nebo k vyvolání jiné újmy v tomto ustanovení uvedené, kdežto ke způsobení zvlášť závažného následku podle §174 odst. 2 tr. zák. postačovalo zavinění z nedbalosti (§6 písm. a) tr. zák.). Jednání pachatele trestného činu podle §174 tr. zák., které směřovalo ke způsobení zvlášť závažného následku, který však nenastal, při tom mohlo být podle dřívější právní úpravy posouzeno jako pokus trestného činu křivého obvinění podle §8 odst. 1 k §174 odst. 2 tr. zák. Pachatel trestného činu podle §174 odst. 2 tr. zák. byl ohrožen sazbou trestu odnětí svobody na tři až osm let, kdežto sazba trestu ukládaného podle §345 odst. 3 tr. zákoníku činí trest odnětí svobody na dva až osm let. Uložení jiného trestu nežli trestu odnětí svobody nepřipouští žádné z citovaných ustanovení. Podle názoru státního zástupce tedy v zásadě není vyloučeno, aby podle ustanovení §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku byl posouzen i čin spáchaný před 1. 1. 2010, když nová právní úprava jako celek je s ohledem na mírnější spodní hranici sazby trestu odnětí svobody pro pachatele výhodnější.
V předmětné trestní věci však v tzv. skutkových větách uvedených pod body 1), 2) výroku o vině odvolacího soudu není ani rámcově zmíněno, jaká konkrétní vážná újma v zaměstnání poškozenému A. D. hrozila, a nejsou zmíněny okolnosti, ze kterých vyplývá úmysl pachatele směřující ke způsobení této újmy. Jednání spočívající v křivém obvinění policisty z jednání vykazujícího znaky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku, resp. zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 tr. zák., je v obecné rovině zajisté způsobilé přivodit policistovi vážnou újmu v zaměstnání. Při právní kvalifikaci skutku ovšem podle názoru státního zástupce nelze vycházet z jakési presumpce a je nutné, aby okolnosti odpovídající znakům kvalifikované skutkové podstaty byly v tzv. skutkové větě ve výroku o vině alespoň rámcově uvedeny. V podobě vymezené v soudních rozhodnutích skutek vykazuje znaky toliko trestného činu křivého obvinění v základní skutkové podstatě podle ustanovení §174 odst. 1 tr. zák., které není pro pachatele příznivější nežli korespondující ustanovení §345 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud není vážné poškození v zaměstnání ve výroku o vině blíže specifikováno, je rozhodnutí nepřezkoumatelné z toho hlediska, zda šlo vskutku o újmu srovnatelnou se „zvlášť závažným následkem“ podle dřívější právní úpravy. Pro úplnost ještě dodal, že v rozhodnutí odvolacího soudu je nepřesně citována též tzv. právní věta ustanovení §345 odst. 2 tr. zákoníku.
Další použitou právní kvalifikaci zločinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku považoval státní zástupce za poněkud zmatečnou již z toho důvodu, že základní skutková podstata podle §346 odst. 1 tr. zákoníku dopadá pouze na jednání znalce. Obviněný se trestného činu dopustil v postavení svědka, na které dopadá ustanovení §346 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku. V tzv. právních větách pak odvolací soud opakovaně uvedl, že obviněný „jako svědek před policejním orgánem, který konal přípravné řízení podle trestního řádu, uvedl nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí“. Takto formulovaná právní věta odpovídá toliko základní skutkové podstatě podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, resp. §175 odst. 2 písm. a) tr. zák. Znaky kvalifikované skutkové podstaty podle §346 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku („spáchá takový čin v úmyslu jiného vážně poškodit v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu“) tedy v tomto případě odvolací soud podle jeho mínění taktéž nevyjádřil nejenom v tzv. skutkových větách, ale ani ve větách právních. Jinak z obdobných důvodů, které byly výše podrobněji rozvedeny ve vztahu k ustanovení §345 tr. zákoníku, není podle názoru státního zástupce vyloučeno, aby podle ustanovení §346 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku byl posouzen i skutek spáchaný před 1. 1. 2010, když okolnosti uvedené v ustanovení §346 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku mohou být v konkrétním případě rovnocenné „jinému zvlášť závažnému následku“ ve smyslu ustanovení §175 odst. 3 tr. zák. V předmětné trestní věci však odvolací soud ani nespecifikoval, o kterou z okolností v ustanovení §346 odst. 3 písm. b) tr. zák. se mělo jednat, byť lze předpokládat, že měl i v tomto případě na mysli vážné poškození policisty A. D. v zaměstnání. Skutky v podobě vymezené v soudním rozhodnutí tedy naplňují pouze znaky základních skutkových podstat podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, popř. §175 odst. 2 písm. a) tr. zák., přičemž s ohledem na prakticky shodné podmínky trestnosti není novější právní úprava pro pachatele příznivější.
Vzhledem k částečné důvodnosti dovolacích námitek proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 4 To 483/2010, a uvedenému soudu podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, a shledal, že dovolání je v části opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. důvodné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Znamená to, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle něhož nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení §263 tr. ř. Toto ustanovení je speciální pro řízení u odvolacího soudu a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání (§232 a násl. tr. ř.). Z dikce §263 odst. 4 tr. ř. se podává, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti ve veřejném zasedání vzdává. O takovou situaci v posuzované věci nešlo, proto bylo možné za splnění dalších předpokladů veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného konat.
Porušení podmínek pro konání veřejného zasedání odvolacího soudu obviněný spatřoval v tom, že nebyly splněny podmínky fikce doručení podle §64 odst. 2 tr. ř., protože se na adrese, kterou uvedl jako svoji adresu pro doručování, v době doručení předvolání k veřejnému zasedání nezdržoval.
Podle §64 odst. 2 tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2011) nebyl-li adresát zásilky, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování. Ze znění ustanovení §64 odst. 4 tr. ř. také vyplývá, že uložení zásilky podle §64 odst. 2 tr. ř. a z něj vyplývající fikce doručení zásilky adresátovi nejsou vyloučeny u zásilky, jíž je obviněný jako odvolatel vyrozumíván o konání veřejného zasedání (srov. rozhodnutí č. 38/2003-II. Sb. rozh. tr.).
Z obsahu spisu se podává (č. l. 185), že obviněný byl o veřejném zasedání Krajského soudu v Ústí nad Labem nařízeném na den 6. 12. 2010 vyrozumíván prostřednictvím vzoru č. 7a tr. ř. „vyrozumění o veřejném zasedání“ na adresu M., S., kterou při sepsání protokolu dne 25. 10. 2010 na Okresním soudu v Teplicích označil jako adresu pro doručování. Zásilka byla doručována do vlastních rukou, první pokus o doručení byl učiněn dne 8. 11. 2010, a protože nebyl adresát zastižen, byla na místě zanechána výzva a zásilka byla na 10 dnů uložena a poté vrácena odesílateli. Odvolací soud posléze konstatoval, že zásilka byla doručena postupem podle §64 odst. 2 tr. ř., přičemž za den doručení považoval 18. 11. 2010.
Dovolatel ve svém dovolání zpochybnil možnost uplatnění fikce doručení z toho důvodu, že se na adrese vůbec nezdržoval. K tomu je třeba uvést, že fikce doručení nastupuje, i když se adresát o uložení nedověděl, pokud je splněn jeden ze dvou alternativních předpokladů. Buď se dotyčný v místě zdržuje (což v tomto případě obviněný popírá), nebo tuto adresu označil pro účely doručování. V případě, že se obviněnému doručuje na adresu, kterou označil pro účely doručování ve smyslu §55 odst. 1 písm. c) tr. ř., nemusí být pro možnost uložení zásilky podle §64 odst. 2 tr. ř. splněna podmínka, že se adresát v místě doručení zdržuje (viz např. rozhodnutí č. 18/2010 Sb. rozh. tr.).
Z informací založených ve spise vyplývá, že vyrozumění o konání veřejného zasedání dne 6. 12. 2010 bylo dovolateli zasíláno na adresu, kterou dne 25. 10. 2010 uvedl do protokolu jako svoji doručovací adresu (č. l. 180) a písemným slibem se zavázal přebírat si poštu (č. l. 181). Obviněný soudu neoznámil, že jím udaná adresa pro doručování již neplatí, a ani ho v průběhu řízení neinformoval, že hodlá vycestovat do zahraničí. Je proto zřejmé, že podmínka pro nastoupení fikce doručení byla splněna a že lhůta pro nastoupení fikce doručení uplynula dnem 18. 11. 2010, jak správně uzavřel i odvolací soud. Jestliže byl termín veřejného zasedání odvolacího soudu stanoven na 6. 12. 2010, byla spolehlivě splněna i podmínka, že obviněný byl o termínu veřejného zasedání vyrozumíván tak, aby měl od doručení vyrozumění o něm alespoň pětidenní lhůtu k přípravě (§233 odst. 2 tr. ř.).
Nelze proto oprávněně tvrdit, že vadné doručování bylo příčinou nepřítomnosti obviněného v tomto veřejném zasedání, a že tak byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v něm. Dovolání obviněného je v tomto rozsahu zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je významná otázka právního posouzení obou skutků, které byly předmětem odvolacího řízení.
Skutkově shodně popsané činy obviněného posoudil nalézací soud jako dva trestné činy křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák. a dva zločiny křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, naproti tomu odvolací soud v nich spatřoval dva zločiny křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a dva zločiny křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
Soud prvního stupně k právní kvalifikaci skutků předeslal, že k jejich spáchání došlo sice za platnosti a účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb., ale soud rozhodoval za účinnosti trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., a tak podle §2 odst. 1 tr. zákoníku posuzoval, která z právních úprav je pro pachatele příznivější. Prostým srovnáním trestních sazeb činu nejpřísněji trestného zjistil, že příznivější je nová úprava, když u zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku vymezuje trestní sazbu odnětí svobody v rozsahu dvě léta až osm let, a to na rozdíl od starší výměry tři léta až osm let u trestného činu křivého obvinění podle §174 odst. 1, 2 tr. zák. Protože se jednalo o vůdčí trestný čin, podle jehož trestní sazby byl trest ukládán, nebylo již podle nalézacího soudu třeba překvalifikovat čin méně závažný s nižší zákonnou trestní sazbou, který byl kvalifikován podle trestního zákona č. 140/1969 Sb. (strana 5 rozsudku).
Odvolací soud se ztotožnil s výtkami státního zástupce, že soud prvního stupně použil nesprávně starý trestní zákon i nový trestní zákoník, ačkoliv se jednalo o jednočinný souběh a bylo nezbytné jednání kvalifikovat podle jednoho právního předpisu, a to podle nového trestního zákoníku. I podle jeho závěrů je pro obviněného příznivější použití nové právní úpravy u obou trestných činů, a proto po zrušení rozsudku soudu prvního stupně v bodech 2) a 3) jednání obviněného kvalifikoval jako dva zločiny křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a dva zločiny křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (strana 7 rozsudku).
Ani jeden z těchto právních názorů není správný, neboť v úplnosti nereaguje a neřeší všechny otázky, jež jsou z hlediska posouzení časové působnosti trestního zákona a trestnosti činů relevantní.
Trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější (§2 odst. 1 tr. zákoníku, shodně také §16 odst. 1 tr. zák.).
Podle teoretických východisek se při posuzování trestnosti činu konkrétní čin pachatele musí nejprve podřadit pod souhrn všech v úvahu přicházejících norem trestněprávní povahy účinných v době spáchání trestného činu, neboť trestnost činu se zásadně posuzuje podle doby jeho spáchání. Pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího trestního zákona by bylo pro pachatele příznivější, je rozhodující celkový výsledek z hlediska trestnosti posuzovaného činu, jehož by bylo dosaženo při aplikaci zákona účinného v době spáchání činu a zákona pozdějšího (k tomu např. č. 32/1951, 73/1951, 76/1951, 35/1962 Sb. rozh. tr. aj.). Jestliže okolnosti vztahující se ke spáchání činu a k osobě pachatele jsou stejně významné podle nové i dřívější trestně právní úpravy, pak pro závěr, který z posuzovaných trestních zákonů je ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 trestního zákoníku, resp. §16 odst. 1 tr. zák. pro pachatele příznivější, je rozhodující srovnání trestních sazeb uvedených v posuzovaných zákonech a trestů, které lze na jejich základě uložit (srov. rozhodnutí pod č. 11/1991 Sb. rozh. tr.). V této souvislosti je nutno zdůraznit, že „činem“ se ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku a stejně tak i podle §16 odst. 1 tr. zák. rozumí skutek, nikoliv jeho jednotlivé právní kvalifikace. Platí také zásada, že v případě jednočinného souběhu je nutno jediný skutek posoudit pouze podle jednoho ze zvažovaných trestních zákonů (viz rozhodnutí č. 34/1952 Sb. rozh. tr.), jak správně připomněl i odvolací soud.
Trestného činu křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, za což může být pachatel potrestán odnětím svobody až na tři léta. Podle odstavce 2 odnětím svobody na tři léta až osm let může být potrestán pachatel, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, spáchá-li takový čin v úmyslu jiného vážně poškodit v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu, za což může být pachatel potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let. Pro úplnost je v daných souvislostech třeba uvést, že přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného lživě obviní z trestného činu. Ze vzájemného srovnání skutkových podstat uvedených v ustanovení §345 odst. 1 tr. zákoníku a §345 odst. 2 tr. zákoníku tak vyplývá, že jsou v poměru speciality, když speciálním ustanovením je ustanovení §345 odst. 2 tr. zákoníku, které je jinak samostatnou skutkovou podstatou.
Objektem trestného činu křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku je zájem na ochraně řádné činnosti státních orgánů a zájem na ochraně osob před lživými útoky na jejich práva, svobodu a čest, pokud jde o obvinění z trestného činu směřujícího k trestnímu stíhání poškozeného.
Lživě obvinit znamená nepravdivě tvrdit, že jiný se dopustil jednání, které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, tj. vědomě objektivně v rozporu se skutečností informovat o podstatných okolnostech, tedy o tom, kdy, kde a jak měl být trestný čin spáchán a kdo je pachatelem, přičemž toto obvinění musí směřovat vůči určité osobě; není třeba, aby tato osoba byla označena jménem, postačí, je-li individualizována uvedením takových okolností, z nichž lze spolehlivě dovodit, o kterou osobu jde (k tomu rozhodnutí č. 29/1988 Sb. rozh. tr.). Lživé obvinění se musí týkat jen trestného činu (tj. přečinu nebo zločinu). Na druhou stranu platí, že pachatel nemusí uvést právní kvalifikaci činu, ze kterého jiného lživě obviňuje. Postačí, uvede-li skutkové okolnosti, které naplňují znaky některého trestného činu, musí však jít o trestný čin. Nestačí, pokud by skutek vykazoval pouze znaky přestupku či kázeňského provinění.
Pro naplnění znaků této skutkové podstaty není relevantní, zda osobě lživě obviněné bylo sděleno obvinění, nebo dokonce došlo k jejímu odsouzení, nebo věc byla orgánem trestního řízení odložena, protože křivému obvinění neuvěřil. Významné je, zda pachatel jiného lživě obvinil v úmyslu přivodit jeho stíhání.
Znaky tohoto trestného činu naplňuje i lživé obvinění učiněné již uplatňováním vlastní obhajoby v trestním řízení. Z hlediska posouzení činu je rovněž bez významu, že pachatel své sdělení, kterým jiného lživě obvinil z trestného činu, učinil na dotaz orgánu trestního řízení, který prováděl šetření v konkrétní věci. Pro naplnění znaků této skutkové podstaty je též bez významu, zda osobě lživě obviněné bylo sděleno obvinění, nebo dokonce došlo k jejímu odsouzení, nebo věc byla orgánem činným v trestním řízení odložena, protože křivému obvinění neuvěřil. Stačí, že pachatel jiného lživě obvinil, a to právě v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář II. díl. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 2955).
Z hlediska subjektivní stránky zákon předpokládá úmysl přímý ve vztahu k lživému obvinění [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], přičemž navíc je zde vyžadován specifický úmysl, a to úmysl přivodit trestní stíhání. Úmysl vyžaduje rovněž naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 3 písm. c) citovaného ustanovení. K poškození v zaměstnání, k narušení rodinných vztahů ani ke způsobení jiné vážné újmy nemusí dojít, stačí, že pachatel s tímto úmyslem jedná.
Podle napadeného rozsudku odvolacího soudu měl obviněný naplnit znaky zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku tím, že „jiného obvinil z trestného činu a spáchal ho v úmyslu vážně jiného poškodit v zaměstnání“. Je zjevné, že tato právní věta zákonné znaky zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku nevyjadřuje, chybí zde znak, že se lživého obvinění jiného z trestného činu dopustil „v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání“, čímž ve skutečnosti právní věta obsahuje znaky zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Pro úplnost je třeba dodat, že ani právní věta rozsudku soudu prvního stupně neobsahovala správné znění právní věty §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, pakliže (vedle vady v označení vývojového stadia trestného činu) za zvlášť přitěžující okolnost soud označil způsobení jiného zvlášť závažného následku.
Obviněný v dovolání ale především namítal, že kvalifikovaná skutková podstata obsažená nyní v §345 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku nebyla v době spáchání činu součástí platného trestního zákona, a proto nelze toto ustanovení při právní kvalifikaci skutku použít. Měl proto za to, že skutek měl být posouzen jen podle §174 odst. 1 tr. zák.
V obecné rovině platí, že k tomu, aby určitý skutek byl trestný podle starého i nového trestního zákona, není nutné, aby starý i nový zákon obsahoval z hlediska slovního vyjádření naprosto shodně formulované skutkové podstaty. Je ovšem nutné, aby skutek vykazoval znaky některého trestného činu podle starého i nového trestního zákona. Přitom se použije (s výjimkami uvedenými v §3 odst. 1, 2 tr. zákoníku) ve všech směrech buď jen práva platného v době činu, anebo jen práva pozdějšího (k tomu č. 32/1951, č. 44/1970-I. Sb. rozh. tr.).
Trestní zákon č. 140/1961 Sb. ve znění účinném v době spáchání činu skutečně neobsahoval skutkovou podstatu, která by zněla zcela identicky s ustanovením §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jeho součástí však byla skutková podstata trestného činu křivého obvinění podle §174 odst. 1, 2 tr. zák. Rozdíl mezi právní úpravou zákonných znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění podle §174 odst. 1, 2 tr. zák. na straně jedné a kvalifikované skutkové podstaty zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3, resp. 4 tr. zákoníku na straně druhé spočívá v tom, že zatímco trestní zákon účinný do 31. 12. 2009 obsahoval jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §174 odst. 2 tr. zák. způsobení značné škody nebo jiného zvlášť závažného následku, pozdější právní úprava účinná od 1. 1. 2010 v ustanovení §345 odst. 3 a 4 obsahuje daleko větší výčet zvlášť přitěžujících okolností vyšší trestní sazby tak, aby vystihly závažnější formy tohoto trestného činu vázané na úmysl zakrýt nebo zlehčit svůj vlastní trestný čin, obvyklé těžší následky (např. spáchá-li takový čin v úmyslu jiného vážně poškodit v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu nebo způsobí-li škodu značnou či velkého rozsahu) apod.
V daných souvislostech je významné, že podle starší právní úpravy musel jiný zvlášť závažný následek skutečně nastat, zatímco podle ustanovení §345 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku postačuje, aby pachatel jednal v úmyslu jiného v zaměstnání vážně poškodit. Jednání pachatele trestného činu podle §174 tr. zák., které směřovalo ke způsobení zvlášť závažného následku, který však nenastal, mohlo být podle dřívější právní úpravy posouzeno jako pokus trestného činu křivého obvinění podle §8 odst. 1 tr. zák. k §174 odst. 2 tr. zák., který je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin (§8 odst. 2 tr. zák.). Podstatný rozdíl je třeba spatřovat také v tom, že zatímco podle dřívější právní úpravy postačovalo ke spáchání těžšího následku zavinění pouze ve formě nedbalosti [§6 písm. a) tr. zák.], podle nové právní úpravy se i zde vyžaduje úmysl. Zmíněné rozdíly mají odlišné dopady z hlediska trestnosti konkrétního činu obviněného, a proto je jim třeba při posuzování časové působnosti trestního zákona věnovat náležitou pozornost.
Nelze vyloučit, že „zvlášť závažným následkem“ ve smyslu §174 odst. 2 tr. zák. může být podle konkrétních okolností i „vážné poškození jiného v zaměstnání“, za něž lze považovat např. přeřazení na nižší funkci, možnost citelného snížení výdělku, možnost výpovědi apod. Je však třeba připomenout, že pro použití okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle trestního zákona č. 140/1961 Sb. bylo třeba splnit nejen předpoklady formální (prokázat existenci takové okolnosti), ale též materiální; přihlédnout k ní bylo možné jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšovala stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost (§88 odst. 1 tr. zák.). I to je okolnost, kterou nelze při posuzování trestnosti činu ignorovat. Jinak řečeno, aby bylo možné čin spáchaný před 1. 1. 2010 právně posoudit jako zločin křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, musí být zjištěno, že úmysl pachatele směřoval ke způsobení následku, jenž lze kvalifikovat v konkrétním případě jako vážné poškození jiného v zaměstnání mající povahu zvlášť závažného následku podle §174 odst. 2 tr. zák., přičemž jsou současně splněny i materiální podmínky pro přihlédnutí k tomuto zvlášť závažnému následku jako k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §88 odst. 1 tr. zák. V zásadě není vyloučeno, aby takový čin byl posouzen podle ustanovení §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku proto, že nová právní úprava jako celek je pro pachatele příznivější s ohledem na nižší spodní hranici sazby trestu odnětí svobody. Pachatel trestného činu podle §174 odst. 2 tr. zák. byl ohrožen sazbou trestu odnětí svobody na tři až osm let, kdežto pachatele zločinu podle §345 odst. 3 tr. zákoníku je možné potrestat odnětím svobody na dvě léta až osm let.
Je tedy zřejmé, že v dané věci se jedná o poměrně složitou právně kvalifikační otázku, se kterou se soudy obou stupňů náležitě nevypořádaly.
Tzv. skutková věta výroku o vině pod body 1), 2) napadeného rozsudku odvolacího soudu, jež je zcela shodná se skutkovými zjištěními nalézacího soudu pod body 2), 3) jeho rozsudku, ale ani odůvodnění těchto rozsudků neobsahuje žádnou zmínku o trestném činu, z jehož spáchání měl obviněný jiného lživě obvinit, ani žádné slovní formulace vyjadřující úmysl, ve kterém měl obviněný jednat, nelze v něm nalézt vyjádření toho, v čem mělo spočívat údajné vážné poškození v zaměstnání (zřejmě policisty A. D., byť to není v popisu skutkových okolností explicitně uvedeno), a nejsou zmíněny ani okolnosti, z nichž by vyplýval úmysl obviněného směřující ke způsobení této újmy. Z obsahu rozsudku odvolacího soudu a ani rozsudku soudu prvního stupně nelze proto učinit srovnání, zda konkrétně zjištěné „vážné poškození jiného v zaměstnání“ lze považovat za odpovídající zákonnému znaku „způsobení zvlášť závažného následku“ ve smyslu ustanovení §174 odst. 2 tr. zák.
Státní zástupce ve vyjádření výstižně poznamenal, že jednání spočívající v křivém obvinění policisty z činu vykazujícího znaky zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku, resp. zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 tr. zák., je v obecné rovině způsobilé přivodit policistovi vážnou újmu v zaměstnání. Při právní kvalifikaci skutku ale nelze vycházet jen z předpokladu, jakkoliv logického, ale je nutné, aby okolnosti odpovídající znakům kvalifikované skutkové podstaty byly ve skutkové větě výroku o vině alespoň rámcově uvedeny. Stávající vymezení skutku v rozhodnutích soudů dovoluje učinit závěr, že skutek vykazuje jen znaky trestného činu křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák., přičemž ze srovnání trestních sazeb v úvahu přicházejících ustanovení §174 odst. 1 tr. zák. a jemu korespondujícího ustanovení §345 odst. 2 tr. zákoníku vyplývá, že novější právní úprava není pro pachatele příznivější.
Souhlasit není možné ani s dosavadními právními úvahami vztahujícími se ke zločinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 tr. zákoníku.
Ani v této souvislosti není od věci připomenout, že trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák. (účinného v době spáchání činu) se dopustí mimo jiné, kdo jako svědek před policejním orgánem, který koná přípravné řízení podle trestního řádu, uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí, přičemž pachatel tohoto trestného činu může být potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitým trestem. Odnětím svobody na dvě léta až deset let může být pachatel potrestán podle §175 odst. 3 tr. zák., způsobí-li činem uvedeným v odstavci 2 značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Podle odvolacího soudu se obviněný dopustil dvou zločinů křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Tento zločin spáchá, kdo jako znalec podá nepravdivý, hrubě zkreslený nebo neúplný znalecký posudek, spáchá-li takový čin v úmyslu jiného vážně poškodit v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu. Z uvedeného je na první pohled zřejmé, že o uvedenou skutkovou podstatu se zde nemůže jednat, protože ta se vztahuje pouze na činnost znalce, což není případ dovolatele. Předmětné skutky by mohly být tedy posouzeny jedině podle ustanovení §346 odst. 2 tr. zákoníku, který i zde, obdobně jako u zločinu křivého obvinění, tvoří samostatnou základní skutkovou podstatu, a v případě splnění dalších podmínek ještě navíc podle kvalifikované skutkové podstaty uvedené v §346 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.
Zločinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se dopustí (mimo jiné), kdo jako svědek před policejním orgánem, který koná přípravné řízení podle trestního řádu, uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí, spáchá-li takový čin v úmyslu jiného vážně poškodit v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu. Za tento zločin může být pachatel potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let. Ze znění tzv. právní věty obsažené v rozsudku odvolacího soudu, podle níž obviněný „jako svědek před policejním orgánem, který konal přípravné řízení podle trestního řádu, uvedl nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí“, však nelze učinit jiný závěr, než že v ní odvolací soud ve skutečnosti vyjádřil toliko znaky základní skutkové podstaty přečinu podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož pachatel může být potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákazem činnosti.
Objektem trestného činu podle §346 odst. 2 tr. zákoníku je zájem na správném zjištění skutkového stavu jako základu zákonného rozhodnutí v řízení před jmenovanými orgány veřejné moci, mimo jiné i policejními orgány, pokud konají přípravné řízení podle trestního řádu.
Pachatelem trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 tr. zákoníku může být pouze osoba, která v řízení vystupuje v postavení svědka nebo znalce podávajícího znalecký posudek. Jedná se o tzv. speciální subjekt ve smyslu §114 odst. 1 tr. zákoníku. V daném případě obviněný vystupoval v postavení svědka. Výpověď svědka patří v trestním řízení mezi základní a nejčastější důkazní prostředky.
„Svědek“ ve smyslu citovaného ustanovení trestního zákona je fyzická osoba za současného splnění předpokladů věcných i procesních. Věcnými předpoklady se v této souvislosti rozumí, že jde o fyzickou osobu odlišnou od obviněného, která vnímala svými smysly skutečnosti důležité pro trestní řízení a má o nich vypovídat buď na vyzvání (předvolání) orgánu činného v trestním řízení, nebo která se sama nebo z podnětu některé ze stran dostavila za takovým účelem k orgánu činnému v trestním řízení. Rozlišuje-li teorie a praxe trestního práva hmotného postavení svědka v materiálním smyslu a ve formálním smyslu (např. č. 15/2002 Sb. rozh. tr.), pak je zjevné, že v daných souvislostech lze uvažovat toliko o postavení svědka ve formálním smyslu. Procesní podmínky výslechu svědka jsou upraveny příslušnými procesně právními předpisy, v konkrétním případě ustanoveními §97 až 104 tr. ř. Podle §97 tr. ř. je každý povinen na předvolání se dostavit a vypovídat jako svědek o tom, co je mu známo o trestném činu a o pachateli nebo o okolnostech důležitých pro trestní řízení. Trestní řád tak stanoví nejen povinnost svědka vypovídat, ale výslovně také uvádí, o čem má svědek vypovídat. Podle §101 odst. 1 tr. ř. před výslechem svědka je vždy třeba zjistit jeho totožnost, jeho poměr k obviněnému, poučit jej o právu odepřít výpověď, a je-li toho třeba, též o zákazu výslechu nebo o možnosti postupu podle §55 odst. 2 tr. ř., jakož i o tom, že je povinen vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčet. Dále musí být poučen o významu svědecké výpovědi z hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi. Upozornění na následky křivé výpovědi je třeba vnímat jako prostředek k zajištění pravdivosti a úplnosti svědecké výpovědi.
Na druhou stranu je zcela vyloučeno, aby se trestného činu podle §346 odst. 2 tr. zákoníku dopustila osoba, která nepravdivě vypovídá ohledně trestného činu, který sama spáchala, a to ani tehdy, byla-li řádně poučena o právu odepřít vypovídat podle §100 odst. 2 tr. ř. Trestní stíhání takové osoby by bylo v rozporu s §92 odst. 1 tr. ř., podle něhož obviněný nesmí být k výpovědi nebo k doznání žádným způsobem donucován, protože sankce stanovená na trestný čin podle §346 tr. zákoníku by představovala nepřípustné donucení k pravdivé výpovědi (srov. č. 25/1969 Sb. rozh. tr.).
Křivá výpověď se musí týkat okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí. Zda jde o takovou okolnost, vždy nutno posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu případu. Podle judikatury soudů (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 63 v Bulletinu Nejvyššího soudu České republiky, roč. 1975, sešit č. 8 ) se za takovou výpověď považuje ta, ke které v době, v níž byla učiněna, jsou orgány činné v trestním řízení nuceny přihlédnout a která může vést k jinému rozhodnutí těchto orgánů stran průběhu trestního řízení a jeho výsledku a může znemožnit zjištění skutkového stavu věci. Zpravidla půjde o skutečnost, kterou orgán uvedený v tomto ustanovení musí vzít v úvahu při řešení otázky, o níž má rozhodovat (v trestním řízení půjde o všechny okolnosti, které mohou ovlivnit rozhodnutí o vině nebo trestu, o uložení ochranného opatření nebo o nároku poškozeného). Není třeba, aby v důsledku křivé výpovědi bylo vydáno nesprávné rozhodnutí.
K naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §346 odst. 2 tr. zákoníku se vyžaduje úmysl. Úmysl pachatele musí zahrnovat i skutečnost, že jde o okolnost, která má podstatný význam pro rozhodnutí. Postačuje úmysl eventuální [§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. Zda jde o takovou okolnost, vždy nutno posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu případu. Nemusí se však jednat o okolnost mající rozhodující význam (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. díl Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 2959 až 2963).
Podle ustálené judikatury (viz např. rozhodnutí č. 19/2006 Sb. rozh. tr.) musí soud, který rozhoduje o trestném činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, vyřešit okolnost, zda obviněný uvedl jako svědek v jiné věci nepravdu, samostatně jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř., neboť se jedná o posouzení viny obviněného, a to na podkladě srovnání výpovědi svědka se skutečností a bez ohledu na to, zda v uvedené jiné věci byla orgány činnými v trestním řízení tato výpověď vyhodnocena jako nepravdivá nebo nevěrohodná. Z tzv. skutkové věty a ani z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů v předmětné trestní věci explicitně nevyplývá žádný poznatek o tom, jaké konkrétní zjištění soudy v tomto směru učinily.
Nejvyšší soud již upozornil, že odvolacím soudem formulovaná právní věta odpovídá toliko základní skutkové podstatě podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, resp. §175 odst. 2 písm. a) tr. zák. Znaky kvalifikované skutkové podstaty podle §346 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku („spáchá takový čin v úmyslu jiného vážně poškodit v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu“) v tomto případě odvolací soud taktéž nevyjádřil ani v tzv. skutkových větách, ani ve větách právních.
Jinak z obdobných důvodů, které byly výše podrobněji rozvedeny ve vztahu k ustanovení §345 tr. zákoníku, dovolací soud zcela souhlasí se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství, že není vyloučeno, aby podle ustanovení §346 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku byl posouzen i skutek spáchaný před 1. 1. 2010, když okolnosti uvedené v ustanovení §346 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku mohou být v konkrétním případě rovnocenné „jinému zvlášť závažnému následku“ ve smyslu ustanovení §175 odst. 3 tr. zák. V tomto smyslu nelze přisvědčit názoru dovolatele, že čin mohl být posouzen pouze podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák., protože trestní zákon účinný do 31. 12. 2009 neobsahoval zvlášť přitěžující okolnost uvedenou v ustanovení §346 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. V předmětné trestní věci však odvolací soud ani nespecifikoval, o kterou z okolností v ustanovení §346 odst. 3 písm. b) tr. zák. se mělo jednat, byť lze předpokládat, že měl i v tomto případě na mysli vážné poškození policisty A. D. v zaměstnání, a ani nezdůvodnil, zda dosahuje povahy a závažnosti „jiného zvlášť závažného následku“ coby okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, pro jejíž aplikaci musely být splněny nejen formální, ale i materiální předpoklady uvedené v ustanovení §88 odst. 1 tr. zák.
Skutky v podobě vymezené v soudním rozhodnutí naplňují pouze znaky základních skutkových podstat podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, popř. §175 odst. 2 písm. a) tr. zák., přičemž s ohledem na podmínky trestnosti může být novější právní úprava pro pachatele formálně posuzována jako příznivější [viz možnost uložení trestu zákazu činnosti a též peněžitého trestu za podmínky uvedené v §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku]. To samo o sobě však není pro důsledné řešení časové působnosti trestního zákona určující; určující je celkový výsledek, jehož by bylo z hlediska trestnosti činu při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, a to s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu.
Ze všech výše popsaných důvodů Nejvyšší soud shledal, že se soudy náležitým způsobem nevypořádaly se všemi zákonnými hledisky pro určení znaků skutkové podstaty zločinů křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a ani zločinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, v důsledku čehož nemohla být správně posouzena a vyřešena ani otázka časové působnosti trestního zákona z hledisek uvedených v ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud souhlasí s názorem soudů, že jednočinný souběh trestných činů křivého obvinění podle §345 tr. zákoníku, resp. §174 tr. zák., a křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 tr. zákoníku, resp. §175 tr. zák., je možný, pakliže se ho obviněný dopustil jako svědek v rámci svědecké výpovědi, a proto zvláště upozorňuje, že každý skutek musí být posouzen pouze podle jednoho ze zvažovaných trestních zákonů.
Nejvyšší soud konečně též k námitce týkající se nesprávného právního posouzení skutku pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně poznamenává a znovu připomíná, že z obsahu spisu se podává, že proti rozsudku soudu prvního stupně obviněný odvolání nepodal. Odvolání v neprospěch obviněného podal státní zástupce, a to výlučně proti výrokům o vině pod body 2) a 3) a proti výroku o trestu. Jestliže bylo odvolání podáno pouze proti oddělitelným výrokům o vině a trestu v rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost toliko tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, který mu předcházelo, aniž byl přitom s ohledem na povahu vad vytýkaných v odvolání státního zástupce v konkrétním případě povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., mohl dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud povinen přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Obviněný mohl proto podat dovolání jen proti výrokům o vině pod body 1), 2) rozsudku odvolacího soudu a výroku o trestu, nikoliv též proti výroku o vině pod bodem 1) rozsudku nalézacího soudu.
Dovolání obviněného proti výroku o vině, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a nebyl povinen přezkoumat podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., není přípustné. Názor, že dovolatel může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn, resp. povinen přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně, odpovídá i ustálené soudní praxi (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 82/2003 publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr., 5 Tdo 199/2003 aj.). Jiný závěr by byl v kolizi s podstatou a funkcí dovolání (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 660/02).
Nejvyšší soud vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutků, jež byly shodně popsány pod body 2) a 3) rozsudku nalézacího soudu a pod body 1), 2) rozsudku odvolacího soudu, ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a že dovolání obviněného je v tomto ohledu důvodné. Proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 4 To 483/2010, v celém rozsahu a rovněž rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 2 T 3/2010, ve výrocích o vině pod body 2) a 3) a ve výroku o trestu, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí, popř. jejich část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Teplicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na nalézacím soudu v řízení po přikázání věci bude, aby znovu trestní věc obviněného R. F. projednal při dodržení všech právních zásad shora uvedených a znovu rozhodl o vině i trestu obviněného (za všechny trestné činy, jimiž bude uznán vinným), přičemž při svém rozhodování je vázán právním názorem vyjádřeným v tomto usnesení. Takto byla odstraněna i vada napadeného rozsudku odvolacího soudu, jíž trpěl výrok o trestu, nebylo-li v něm výslovně uvedeno, že úhrnný trest byl ukládán i za trestný čin pod bodem 1) výroku o vině nalézacího soudu, jenž zůstal v odvolacím řízení nezměněn.
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková