ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.517.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 517/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. června 2012 o dovolání obviněného P. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 4 To 37/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 2 T 104/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 18. 10. 2010, sp. zn. 2 T 104/2008, byl obviněný P. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že
pod nevážně míněným příslibem úhrady faktur jako secretary a director (tj. statutátrní zástupce) společnosti C. 2 L. L. se sídlem N. B.-A. H. (oprávněný sjednávat smlouvy a proplácet faktury), přestože věděl, že nebude mít dostatek finančních prostředků na úhradu faktur, tak přesto
a) objednal v M. K., okres Z. u firmy M. Ř., se sídlem S., M. K., (dále jen „poškozený M. Ř.“) v celkem pěti případech různý stavební materiál, který odebral, avšak vystavené faktury
- ze dne 10. 6. 2007 na částku 186.954,- Kč (splatnou do 25. 7. 2007),
- ze dne 4. 7. 2007 na částku 86.825,- Kč (splatnou do 15. 8. 2007),
- ze dne 10. 8. 2007 na částku 415.722,- Kč (splatnou do 25. 9. 2007),
- ze dne 20. 8. 2007 na částku 94.054,- Kč (splatnou do 5. 10. 2007),
- ze dne 14. 9. 2007 na částku 86.624,50 Kč (splatnou do 30. 10. 2007),
ve lhůtách splatnosti neuhradil (když pouze z faktury … uhradil dne 28. 7. 2007 částku 12.000,- Kč, přičemž z předchozí faktury … ze dne 14. 5. 2007 byl přeplatek ve výši 2.376,- Kč), a to ani následně přes četné výzvy poškozeného, čímž na majetku poškozeného M. Ř. způsobil škodu ve výši 855.803,50 Kč,
b) objednal v B. u společnosti LECHNER CZ, s. r. o., se sídlem B., S. n., (dále jen „společnost LECHNER“), v celkem sedmi případech přepravu zboží, avšak vystavené faktury
- ze dne 20. 8. 2007 na částku 58.100,- Kč (splatnou do 19. 9. 2007),
- ze dne 20. 8. 2007 na částku 57.800,- Kč (splatnou do 19. 9. 2007),
- ze dne 20. 8. 2007 na částku 57.800,- Kč (splatnou do 19. 9. 2007),
- ze dne 23. 8. 2007 na částku 57.800,- Kč (splatnou do 27. 9. 2007),
- ze dne 28. 8. 2007 na částku 58.200,- Kč (splatnou do 7. 10. 2007),
- ze dne 24. 9. 2007 na částku 56.000,- Kč (splatnou do 24. 10. 2007),
- ze dne 29. 10. 2007 na částku 60.000,- Kč (splatnou do 28. 11. 2007),
ve lhůtách splatnosti neuhradil, a to ani následně přes četné výzvy společnosti LECHNER, které způsobil přímou škodu ve výši 405.700,- Kč a další škodu ve výši 14.538,- Kč (za vystavení neproplacených šeků).
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Poškození byli podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázáni s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Uvedený rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním, jež Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 4 To 37/2011, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu obviněný podáními došlými soudu prvního stupně ve dnech 24. 5. 2011 a 23. 12. 2011 podal prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Taraby s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. V jeho obsahu nejprve konstatoval, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném právním posouzení s tím, že věc nebylo možné projednat pro absenci skutkových okolností, a to zejména proto, že se jedná o obchodně právní vztahy mezi subjekty, z nichž jeden je zahraniční právnická osoba. Podle obviněného soud prvního stupně zcela pominul hodnocení jeho obhajoby, zejména ohledně toho, že faktury nesplňovaly daňové náležitosti, a že to nebyl on, kdo závazky za společnost ujednával, ale dostal se k dané problematice až poté, co jeho bývalý společník L. S. ve zlém odešel. Obviněný zdůraznil, že neměl pochybnosti o solventnosti společnosti C. 2 L. L. se sídlem N. B.-A. H. (dále jen „společnost C.“), neboť měla uzavřené smlouvy, z nichž vyplývalo, že bude solventní, a rovněž tvrdil, že podpisy na listinách, u kterých zpochybnil jejich pravost, musely být naskenovány v podobě JPG file přístupný přes server komukoliv z jednatelů společnosti. Soudy však uvedené skutečnosti dostatečně nehodnotily, především soud druhého stupně se nevypořádal řádně s obhajobou obviněného a ani v písemném vyhotovení rozhodnutí neuvedl všechny potřebné skutečnosti, čímž odůvodnění neobsahuje konkrétní údaje a fakta a je pro svoji univerzálnost a obecnost nepřezkoumatelné.
V dalším obsahu dovolání obviněný zmínil svá vlastní mimo toto dovolání vyhotovená podání, na jejichž obsah odkazoval. Navíc mimo ně rozvedl, že neměl být souzen pro uvedenou trestnou činnost, protože společnost C. byla registrována ve V. B., a proto se řídila zákony V. B. Trestním soudům vytkl, že nezvážily, že společnost C. byla rozhodnutím Nejvyššího soudu Velké Británie poslána dne 9. 6. 2008 do konkurzu, přičemž návrh byl podán dne 9. 4. 2008. Uvedl, že podle anglického insolvenčního zákona (Insolvency Act 1986) byla jak jemu tak L. S. zakázána jakákoli možnost zaplacení faktur oběma poškozeným. Zdůraznil rovněž, že podepsal osobní garanci firmě H.E.Services Ltd. za společnost C. a v jejím důsledku byl v květnu 2008 rozhodnutím č. 132/2008 odsouzen k osobnímu bankrotu. Podle citovaného insolvenčního zákona soud nařídil obviněnému nejednat či nesplácet jakékoli závazky, přičemž na základě téhož zákona byl v důsledku osobního bankrotu zbaven jakýchkoli dluhů. Vyslovil proto názor, že Okresní soud ve Znojmě se zabýval věcí, v níž mu jurisdikce vůbec nepříslušela, neboť v téže věci již rozhodl Nejvyšší soud Velké Británie. Dále obviněný zdůraznil, že poškození měli kontaktovat likvidátora společnosti C. a u něj nárokovat své pohledávky, což jim bylo umožněno, neboť likvidátor poškozené dvakrát k tomuto kroku vyzval. Je tedy nesprávné, že soudy obviněného uznaly vinným za to, že podvodně a úmyslně objednal zboží, ač věděl, že ho nemůže zaplatit, protože zboží bylo objednáno společností C., která se subjekty obchodovala již před problémem s fakturami a řádně své závazky platila. Měla rovněž podepsané kontrakty z roku 2006 až 2008, které jí zaručovaly příjem. Podle obviněného tudíž nebylo možné, aby soud dovodil, že věděl, že společnost C. nebude schopna zaplatit, čímž ho nesprávně uznal uvedeným trestným činem vinným.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud podle §265 l tr. ř. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal mu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Požádal rovněž, aby bylo rozhodnuto o odložení či přerušení výkonu rozhodnutí.
Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného doručen dne 5. 1. 2012, se k němu ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřilo.
Když Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda obviněným uplatněné argumenty dopadají na jím označený dovolací důvod a zda je dovolání opodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Takto vymezené podmínky stanoví, že je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí. S odkazem na uvedený dovolací důvod lze proto vytýkat jen vady právní povahy a není jeho prostřednictvím možné požadovat přezkoumání a hodnocení správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/2003). Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního, event. druhého stupně a teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního, příp. druhého stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03).
Nejvyšší soud nejprve připomíná, že pokud obviněný v dovolání odkazoval na svá vlastní podání, která neučinil prostřednictvím obhájce a jež jako dovolání označil, nemohl se jimi zabývat. Tento postup vyplývá z ustanovení §265d odst. 2 tr. ř, podle něhož obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce a podání obviněného, které nebylo prostřednictvím obhájce učiněno, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno (o tom byl obviněný poučen odvolacím soudem na straně 3 napadeného usnesení). Z tohoto důvodu Nejvyšší soud posuzoval pouze ta podání, která jako dovolání učinil obhájce obviněného.
Jak plyne z obsahu podaného dovolání, obviněný v jeho převážné části brojil zejména proti rozsahu provedeného dokazování, neboť namítal, že soudy neprovedly všechny potřebné a jím navrhované důkazy, a rovněž proti tomu, jak soudy provedené důkazy hodnotily, a to především v reakci na jeho obhajobu. Odvolacímu soudu vytýkal, že řádně své rozhodnutí neodůvodnil a nevysvětlil vše, co obviněný považoval za důležité, čímž napadené rozhodnutí označil za nepřezkoumatelné.
Tento okruh námitek Nejvyšší soud považuje za uplatněný mimo obviněným označený dovolací důvod, neboť jednotlivé výhrady v tomto duchu uvedené nemají povahu námitek právních. Jestliže obviněný vytýkal vady v postupu soudů při provádění, shromažďování a hodnocení provedených důkazů, brojil proti naplnění zásad vyjádřených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., které je procesní normou určenou k zajištění řádného skutkového stavu věci, jejichž přezkoumání, jak bylo výše uvedeno, dovolání neumožňuje (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003). Pokud obviněný vytýkal nedostatky v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, které považoval za nepřezkoumatelné nebo nepřesvědčivé, je potřeba upozornit na to, že v ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. je výslovně uvedeno, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Obviněný sice nepodal dovolání výhradně proti odůvodnění napadeného rozhodnutí, protože vytýkal i jiné vady, takže Nejvyšší soud nemohl dovolání jako celek odmítnout jako nepřípustné, ale takové reakce obviněného na vadnost odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nemohl přezkoumávat.
Obviněný v souladu s označeným dovolacím důvodem uplatnil výhrady, jimiž vytýkal, že jeho čin nemůže být považován za trestný čin, protože jde pouze o obchodně právní vztah vycházející z činnosti společnosti C., která má sídlo ve V. B. a byla rozhodnutím Nejvyššího soudu Velké Británie poslána dne 9. 6. 2008 do konkurzu, v jehož důsledku zanikla povinnost obviněného a společnosti C. hradit věřitelům své splatné závazky. V důsledku těchto skutečností obviněný namítal, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu, protože nemohl předpokládat, že tato společnost není solventní. Nemohl tudíž nést odpovědnost za předmětný čin i s ohledem na existenci rozhodnutí soudu Velké Británie z května 2008, č.132/2008, jímž byl navíc i na jeho osobu vyhlášen osobní bankrot. Na podkladě těchto výhrad, které mají ve svém důsledku hmotně právní charakter, neboť jimi obviněný vytýkal, že není trestně odpovědný za čin, jenž mu je kladen za vinu, Nejvyšší soud zkoumal, zda bylo dovolání podáno opodstatněně.
Nejprve je vhodné z obsahu spisu připomenout, že v průběhu dokazování bylo objasněno, že obviněný je státním občanem České republiky (viz č. l. 569 spisu) a byl statutárním zástupcem společnosti C. se sídlem v N. ve V. B., tedy právnické osoby, která má sídlo mimo území České republiky. Jménem této společnosti obviněný mohl vstupovat do obchodně právních vztahů a byl oprávněn sjednávat smlouvy a proplácet faktury. V souvislosti s činností této společnosti se obviněný dopustil projednávaného trestného činu, protože jako statutární orgán této cizozemské společnosti u dílčích útoků popsaných v bodě a), b) rozsudku soudu prvního stupně sjednal obchodní kontrakty s českými obchodními společnostmi, majícími sídlo v České republice, a na základě nich od těchto společností odebral stavební materiál, avšak vystavené faktury ve sjednané době splatnosti neuhradil, a tím těmto českým společnostem způsobil škodu.
Jestliže obviněný s ohledem na tyto okolnosti vyslovil pochybnost, zda je možné jej vést k trestní odpovědnosti podle zákona České republiky, a to za situace, kdy na uvedenou společnost, jejímž byl jednatelem, byl ve V. B., kde tato společnost má sídlo, vyhlášen konkurs, je potřeba připomenout, že podle §17 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se podle zákona České republiky posuzuje trestnost činu, který byl spáchán na jejím území. Trestný čin se považuje za spáchaný na území České republiky, porušil-li nebo ohrozil-li tu pachatel zájem chráněný trestním zákonem nebo měl-li tu alespoň zčásti takový následek nastat, i když se jednání dopustil v cizině.
Podle takto vyjádřené zásady teritoriality je zřejmé, že t restný čin nemusí být na území naší republiky spáchán ve všech svých znacích, ale postačí, aby bylo v cizině provedeno jednání, a následek aby nastal na našem území.
Uváží-li se skutečnosti, za nichž byl projednávaný čin spáchán, není pochyb o tom, že škoda vznikla poškozeným M. Ř. se sídlem v Č.K. a společnosti LECHNER se sídlem v B. K následku činu obviněného proto došlo v obou případech na území České republiky. Podle shora uvedené zásady teritoriality není pro založení působnosti českého trestního zákona již rozhodné, že jednání bylo alespoň zčásti spácháno ve V. B., neboť se podle obsahu spisu podává, že obviněný jako jednatel společnosti C. sjednával obchodní podmínky, v rámci nichž poškozené uváděl v omyl, prostřednictvím internetu či telefonicky. Podle takto zjištěných okolností byl předmětný čin obviněného ve smyslu §17 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spáchán na území České republiky, a proto se jeho trestnost posuzuje podle zákona České republiky.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti (odst. 1), způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek [odst. 3 písm. b)].
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud shledal naplněné znaky trestného činu podvodu v alternativě, že obviněný „ke škodě cizího majetku jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil takovým činem na cizím majetku značnou škodu“.
Objektivní stránka uvedeného trestného činu je představována zejména podvodným jednáním, jež podle zjištění učiněných v projednávané věci spočívalo jednak v uvedení v omyl a jednak i v zamlčení podstatných skutečností. Omylem je rozpor mezi představou a skutečností. Jde o něj i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. O „uvedení v omyl“ jde tehdy, když pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Tento znak předpokládá, že pachatel sám jiné osobě předkládá okolnosti, jež jsou v rozporu se skutečností. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci (srov. přiměřeně rozhodnutí publikovaná pod č. 57/1978 a č. 46/1981 Sb. rozh. tr.). O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat.
Pachatel „zamlčí podstatné skutečnosti“, když neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny (srov. přiměř. rozhodnutí č. 47/2002 a č. 36/2006 Sb. rozh. tr.). Důležité je zamlčení podstatných skutečností pachatelem, a proto zde není třeba prokazovat, že si je druhá strana mohla zjistit, resp. že pokud by jí byly uvedené podstatné skutečnosti známé, nejednala by tím způsobem, kterým v posuzovaném případě jednala.
Jak soudy v projednávané věci zjistily, obviněný uvedené znaky naplnil tak, že oba poškozené coby dodavatele jím objednaného zboží uvedl v omyl tím, že předstíral, že dohodnutou cenu, za níž objednané zboží jako jednatel společnosti C. odkoupil, tato společnost v době splatnosti ceny zaplatí, ač věděl, že tento závazek nebude schopna splnit, protože v době, kdy sjednával předmětné smlouvy o dodávce zboží, byl obeznámen s tím, že uvedená společnost nemá dostatek finančních prostředků, protože je předlužená, a tuto skutečnost při sjednávaní smluv poškozeným M. Ř. [bod a)] a společnosti LECHNER [bod b)] zamlčel.
Po subjektivní stránce se u zvažovaného trestného činu vyžaduje úmyslné zavinění. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý). Ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě vyjádřené v ustanovení §250 odst. 3 písm. b) tr. zák. spočívající ve způsobení škody značného rozsahu, tj. škody přesahující částku 500.000,- Kč, je třeba uvést, že u ní postačí ve smyslu §6 písm. a) tr. zák. ve spojení s ustanovením §5 tr. zák. nedbalost.
Z obsahu spisu, jakož i z napadených soudních rozhodnutí bylo zjištěno, že na společnost C. byl ve V. B. podán společností J. L. dne 9. 4. 2008 návrh na konkurz, o němž Nejvyšší soud Lorda kancléře, Okresní pobočka Birmingham, ve Velké Británii rozhodnutím ze dne 9. 6. 2008, č. 6423/2008, rozhodl tak, že poté, co vyslechl právní zástupce věřitelů a poté, co se seznámil s důkazy, nabyl přesvědčení, že byly naplněny podmínky č. 3 nařízení Rady ES č. 1346/2000, a proto na společnost C. uvalil konkurz podle insolvenčního zákona z roku 1986.
S ohledem na obviněným uvedené námitky týkající se tohoto vyhlášeného bankrotu, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že prohlášení konkurzu na společnost C., o němž Nejvyšší soud Lorda kancléře rozhodl, bylo učiněno na podkladě nařízení rady (ES) č. 1346/2000, o úpadkovém řízení, jež je závazné pro všechny členské státy Evropské unie. Podle čl. 3 tohoto nařízení, na něž se v rozhodnutí poukazuje, je zdůrazněno, že činnosti podniků mají stále více mezinárodní účinky, a jsou proto ve zvýšené míře upravovány právem Společenství, protože platební neschopnost takových podniků ovlivňuje rovněž řádné fungování vnitřního trhu, společenství koordinuje opatření, která je třeba vůči majetku dlužníka neschopného plnit své peněžité závazky. Ve smyslu čl. 12 cit. nařízení je umožněno zahájit hlavní úpadkové řízení ve státě, ve kterém jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka. Tato řízení mají obecnou platnost a vztahují se na veškerý majetek dlužníka.
Ve vztahu k okolnostem rozhodným pro posouzení subjektivní stránky projednávaného činu je totiž nutné předeslat, že obviněný, přestože v průběhu trestního řízení byl soudem prvního stupně opakovaně vyzýván, aby dodal potřebné důkazy, které by doložily, jakým způsobem společnost C. po finanční stránce fungovala, obviněný takové podklady soudu nikdy nepředložil. I přesto, že nebylo možné provést přímý důkaz o stavu hospodaření obviněným ovládané společnosti, bylo možné i bez nich na základě dalších nepřímých důkazů otázku zavinění obviněného v potřebné míře objasnit a posoudit.
Na skutečnost, že v době, kdy obviněný jménem společnosti C. sjednával v bodech a) a b) uvedené obchodní smlouvy, byla již tato společnost předlužená a nebyla schopna obviněným sjednané závazky za stanovených podmínek splnit, lze mimo jiné uvažovat právě se zřetelem na okolnosti, za nichž byl vyhlášen uvedený bankrot. Pokud totiž soud ve Velké Británii vydal uvedené rozhodnutí o bankrotu společnosti C. k datu 9. 6. 2008, jde o obdobnou situaci, jaká by nastala v případě konkurzu, který by byl prohlášen soudem České republiky, a lze proto dovodit obdobné skutečnosti, které předcházejí vyhlášení konkurzu (insolvence) podle zákona České republiky. Z uvedených podkladů je potřeba poukázat kromě skutečností, které rozvedly soudy ve svých rozhodnutích, i na to, že v projednávané věci došlo k vyhlášení nuceného bankrotu, k němuž dojde tehdy, když věřitel podá žádost, kde uvede, že mu daná společnost dluží finanční částku a že ji nedokáže, uhradit. Vedle bankrotu na předmětnou právnickou osobu došlo však i k vyhlášení osobního bankrotu obviněného (osobní úpadek), který je jedním ze způsobů, jak řešit dluhy, které dlužník nemůže splácet. Žádost o vyhlášení úpadku mohou soudu podávat přímo sám daný jedinec, dále věřitelé, kteří pohledávají 750 liber a více, anebo supervizit individuálního dobrovolného vyrovnání (viz úřední překlad novelizace předmětného insolventního zákona Velké Británie zákona a „Průvodce pro věřitele“, tj. materiál podléhající ochraně autorského práva Koruny, č. l. 785 – 795 spisu).
S ohledem na obecnou platnost nařízení rady (ES) č. 1346/2000, o úpadku, které dopadá na insolvenční zákony všech členských států společenství, lze dovodit stejné okolnosti, za nichž dojde k úpadku (insolvenci) i podle zákona platného v České republice [viz zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolventní zákon)]. Podle §3 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. b) zák. č. 182/2006 Sb. jde o úpadek tehdy, když dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, k čemuž dojde mimo jiné tehdy, když své závazky neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti.
Z obsahu spisu lze v této souvislosti připomenout, že v době, kdy obviněný sjednával od června 2007 (a následně) své obchodní smlouvy, věděl, že na úhradu splátek peníze nemá. To obviněný v rámci své obhajoby přiznal, pokud uváděl, že byl v platební neschopnosti. Tu však označoval za druhotnou, s představou návratnosti úhrady od dodavatelů. Je však potřeba uvést, že tato jeho obhajoba zůstala ničím nepodložena, a navíc byl prokázán opak tím, co již uvedl i soud prvního stupně, že společnost C. od nikoho žádné peníze neobdržela. To, že obviněný nedisponoval žádnými finančními prostředky, nakonec vyplynulo i v souvislosti s nekrytými šeky, které obviněný předložil společnosti LECHNER s tvrzením, že jimi hradí vzniklý dluh. Jak se však ukázalo, obviněný věděl, že nejsou kryty žádnými finančními prostředky, protože žádné neměl.
Tyto skutečnosti rovněž svědčí o tom, že obviněný jako zástupce společnosti C., tak i sám ohledně svého osobního majetku v době uzavírání smluv s poškozenými společnostmi tj. počínaje měsícem červnem 2007, věděl, že jeho platební schopnost společnosti C. je velmi špatná, i to, že ani sám nemá dostatečný majetek, aby v době splatnosti předmětných smluv byl schopen zajistit jejich úhradu, neboť celková částka, k níž se v případě všech dodávek zavázal plnit, činila v součtu částek 855.803,- Kč [bod a)] a 405.700,- Kč [bod b)] celkem 1.261.503,- Kč. Poslední faktura měla splatnost dne 29. 10. 2007, tj. šest měsíců před tím, než byla společností J. L. dne 9. 4. 2008 podána žádost na konkurz společnosti C. S ohledem na podmínky insolventního řízení, je zřejmé, že k úpadku, který Nejvyšší soud Lorda kancléře, Okresní pobočka Birmingham, ve Velké Briánii vyhlásil rozhodnutím č. 6423/2008, ze dne 9. 6. 2008 nedošlo až v době těchto rozhodnutí, ale mnohem dříve, protože úpadek je proces, při němž se zeslabuje až zcela zmizí schopnost úpadce splácet své dluhy. Navíc v uvedeném případě došlo k bankrotu až tehdy, když dlužníkům obviněný neplnil závazky. Je tak zřejmé, že v době, kdy obviněný sjednával předmětné smluvní vztahy s poškozenými, již jím řízená společnost byla ve velmi špatné finanční situaci. Uvedený postup soudu svědčí již jen o důsledku toho, že obviněný nebyl schopen plnit své závazky v době předcházející tomuto rozhodnutí, o čemž obviněný věděl, neboť po odchodu ředitele společnosti L. S. od 23. 8. 2007 ze společnosti C. společnost řídil a spravoval sám, a byl tedy o jejím finančním stavu (i svém vlastním) dostatečně informován.
Soud prvního stupně a v návaznosti na něj i odvolací soud tyto skutečnosti dostatečně zvážily a v potřebné míře uvedly úvahy o tom, že obviněný činem, jenž mu je kladen za vinu, naplnil znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. jak po objektivní, tak i po subjektivní stránce. Lze jen připomenout odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zejména na straně 8, kde soud správně usuzoval na to, že obviněný jednal úmyslně, kromě výše naznačených souvislostí i z toho, jak se obviněný choval vůči poškozeným poté, co po době splatnosti na něm uhrazení ceny vyžadovali. Obviněný neschopnost platit zdůvodňoval nedostatkem finančních prostředků, ale sliboval, že k úhradě dojde, vymlouval se na různé okolnosti, které však, jak se posléze ukázalo, nebyly pravdivé. Obviněný nemohl pro insolvenci společnosti C. nejen v době splatnosti, ale ani kdykoliv později cenu dodaného zboží uhradit, protože potřebné prostředky tato společnost v uvedené době již neměla.
Namítal-li obviněný, že v důsledku prohlášení konkurzu na společnost C. a rovněž osobního bankrotu na obviněného nesměl hradit jakékoli závazky vůči věřitelům, přičemž v tomto směru odkazoval na insolventní zákon Velké Británie, nelze těmto jeho tvrzením přiznat opodstatněnost.
Smlouvy a závazky obviněného z nich plynoucí, k nimž se váže nyní projednávaná trestná činnost, byly uzavřeny v období od 10. 6. 2007 do 29. 10. 2007, přičemž splatnost poslední z těchto faktur připadla na den 28. 11. 2007. Z uvedeného je tedy naprosto zřejmé, že obviněný trestný čin dokonal v době, kdy nastala škoda poškozeným, což je u projednávaného pokračujícího trestného činu podvodu v době, kdy nebyla v den splatnosti uhrazena poslední z faktur (t.j. dnem 28. 11. 2007). Tento nastalý účinek tak časově spadá do doby přibližně pěti měsíců před podáním návrhu na prohlášení konkurzu (9. 4. 2008) a více než půl roku před jeho vyhlášením (9. 6. 2008). Pokud by obviněný svou povinnost splnil a uvedené částky včas uhradil, bylo tomu dávno před tím, než v důsledku bankrotu tak již činit nemohl. Skutečnost, že obviněný po prohlášení bankrotu již nemohl s majetkem společnosti C. ani svým osobním nakládat, jak vyplynulo z podmínek o insolvenci podle anglického insolvenčního zákona (ale shodně i podle zákona č. 182/2006 Sb.), je proto pro trestní odpovědnost obviněného nevýznamná, neboť se již jednalo o náhradu škody způsobené trestným činem.
Ze všech uvedených skutečností je proto závěr soudů o tom, že obviněný uvedený čin spáchal v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. správným a rovněž i provedeným dokazováním dostatečně objasněným.
Na základě učiněných zjištění je třeba přisvědčit soudům nižších stupňů, které zcela správně a v souladu se zákonem správně zjištěný skutkový stav také právně posoudily a shledaly naplněnými všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Pokud se obviněný rovněž domáhal toho, že jde jen o obchodně právní vztah, a neměl být proto trestně stíhán, domáhal se zásady subsidiarity trestní represe, tj., aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je považováno za „ultima ratio“, tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Z této zásady vyplývá, že ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 372/03, I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01, I. ÚS 69/06).
Jestliže v posuzovaném případě soudy zcela správně došly k závěru, že obviněný činem, jak je ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsán, naplnil po všech stránkách skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., pak je nutné uplatnit i prostředky trestního práva, i když jde o činnost vycházející z pravidel obchodního styku. Za situace, kdy obviněný a poškození spolu obchodovali na základě obchodně právních vztahů, v nichž obviněný byl odběratelem zboží a poškození dodavateli, a obviněný měl za dodané z boží uhradit sjednanou cenu, avšak již v počátku tohoto obchodu věděl, že za cenu nemůže zaplatit, a zboží tak jen podvodně vylákal, je zřejmé, že obviněný jednal mimo uvedené obchodní vztahy, protože spáchal trestný čin, jímž poškozeným způsobil škodu. Jde o jednání, které již stojí mimo rámec obchodně právních vztahů, jichž obviněný ke svému obohacení zneužil. Obviněný totiž mimo tuto soukromoprávní sféru porušil společenský zájem na ochraně vlastnictví a současně tímto jednáním naplnil všechny znaky uvedeného trestného činu, a to nejen v jeho základní, ale i kvalifikované podobě. Jde o kriminální čin, na nějž dopadá trestní represe, jak bylo napadenými rozhodnutími správně zcela v souladu se zákonem rozhodnuto.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal právní kvalifikaci, k níž soudy obou stupňů dospěly, správnou a učiněnou v souladu se všemi zákonnými zásadami a pravidly, a proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Jestliže obviněný podáními založenými na straně 546, 608, 751, 756, a 759 spisu žádal o odklad výkonu trestu, Nejvyšší soud ve smyslu §265o tr. ř. s ohledem na uvedený výsledek dovolacího řízení neshledal potřebu odložit výkon trestu odnětí svobody, který byl obviněnému uložen napadenými rozhodnutími.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. června 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová