ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.581.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 581/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. června 2012 k dovolání obviněného M. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 3 To 20/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 12 T 153/2011, takto:
I.
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně
ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 3 To 20/2012.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se věc přikazuje Krajskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II.
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obviněný M. B. d o v a z b y n e b e r e .
Odůvodnění:
Okresní soud Brno – venkov rozsudkem ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 12 T 153/2011, uznal obviněného M. B. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným, že:
„od přesně nezjištěné doby, zřejmě 9. 6. 2011 (ve výroku rozsudku je v důsledku písařské chyby nesprávné datum „9. 6. 20111“) do dne 4. 7. 2011 v S., okr. B., ukrýval v garáži náležící k domu, který obývá, motorová vozidla zn. BMW, jmenovitě osobní motorové vozidlo zn. BMW M3 modré barvy bez registrační značky, v hodnotě 2.077.400,- Kč, odcizené neznámou osobou v přesně nezjištěné době od 18:00 hod. dne 9. 6. 2011 do 10:30 hod. dne 10. 6. 2011 ve V., část F., před domem na ulici K. z majetku osoby P. M. R., bytem V., F., G. S., dále osobní motorové vozidlo zn. BMW X5 bílé barvy bez registrační značky, v hodnotě nejméně 1.755.300,- Kč, odcizené neznámou osobou v přesně nezjištěné době od 22:00 hod. dne 27. 6. 2011 do 12:00 hod. dne 28. 6. 2011 ve V., část D., před domem na ulici K. z majetku osoby N. A.S.S. A. R., bytem V., D., K., a osobní motorové vozidlo zn. BMW X6 bílé barvy bez registrační značky, v hodnotě nejméně 1.741.200,- Kč, odcizené neznámým pachatelem v přesně nezjištěné době od 02:00 hod. dne 4. 7. 2011 do 08:00 hod. dne 4. 7. 2011 ve V., část P., před domem na ulici K. z majetku osoby S. T., bytem V., K., o kterých díky způsobu nabytí, charakteru, značce a stavu vozidel, způsobu ukrývání, absenci označení vozidel, obsahu vozidel a absenci originálních klíčů k vozidlům měl vědět, že se jedná o odcizená vozidla“.
Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin podílnictví z nedbalosti podle §215 odst. 1 trestního zákoníku a uložil mu podle téhož ustanovení trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Proti takovému rozsudku podali odvolání obviněný i okresní státní zástupce (ten tak učinil v neprospěch obviněného). Krajský soud v Brně o nich rozhodl rozsudkem ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 3 To 20/2012, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) z podnětu odvolání okresního státního zástupce napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově uznal vinným, že:
„od přesně nezjištěné doby, zřejmě 9. 6. 2011 (i ve výroku tohoto rozsudku je v důsledku písařské chyby evidentně nesprávné datum „9. 6. 20111“) do dne 4. 7. 2011 v S., okr. B., ukrýval v garáži náležící k domu, který obývá, motorová vozidla zn. BMW, jmenovitě osobní motorové vozidlo zn. BMW M3 modré barvy bez registrační značky, v hodnotě 2.077.400,- Kč, odcizené neznámou osobou v přesně nezjištěné době od 18:00 hod. dne 9. 6. 2011 do 10:30 hod. dne 10. 6. 2011 ve V., část F., před domem na ulici K. z majetku osoby P. M. R., bytem V., F., G. S., dále osobní motorové vozidlo zn. BMW X5 černé barvy bez registrační značky, v hodnotě nejméně 1.755.300,- Kč, odcizené neznámou osobou v přesně nezjištěné době od 22:00 hod. dne 27. 6. 2011 do 12:00 hod. dne 28. 6. 2011 ve V., část D., před domem na ulici K. z majetku osoby N. A.S.S. A. R., bytem V., D., K., a osobní motorové vozidlo zn. BMW X6 bílé barvy bez registrační značky, v hodnotě nejméně 1.741.200,- Kč, odcizené neznámým pachatelem v přesně nezjištěné době od 02:00 hod. dne 4. 7. 2011 do 08:00 hod. dne 4. 7. 2011 ve V., část P., před domem na ulici K. z majetku osoby S. T., bytem V., K., o kterých díky způsobu nabytí, charakteru, značce a stavu vozidel, způsobu ukrývání, absenci označení vozidel, obsahu vozidel a absenci originálních klíčů k vozidlům mohl vědět, že se jedná o odcizená vozidla“.
Takto popsané jednání obviněného odvolací soud právně posoudil jako přečin podílnictví z nedbalosti podle §215 odst. 1, 3 písm. a), b) trestního zákoníku a podle §215 odst. 3 trestního zákoníku mu uložil trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Současně vyslovil, že podle §256 tr. ř. se odvolání obviněného zamítá.
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Jaroslava Kružíka dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
Dovolatel především vyjádřil nesouhlas s právní kvalifikací skutku použitou odvolacím soudem, který dospěl k závěru, že jeho trestné jednání je třeba podřadit pod ustanovení §215 odst. 1, 3 písm. a), b) trestního zákoníku. Tato kvalifikovaná skutková podstata trestného činu podílnictví z nedbalosti totiž zohledňuje skutečnost, že pachatel jednak takový čin spáchal ve vztahu k věci pocházející ze zvlášť závažného zločinu a jednak že jím pro jiného získal prospěch velkého rozsahu. Dovolatel je však přesvědčen, že okolnosti podmiňující použití uvedené kvalifikované skutkové podstaty nenaplnil, neboť ve vztahu k nim u něj není dáno zavinění ani ve formě nedbalosti.
Obviněný je přesvědčen, že znak uvedený v ustanovení §215 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákoníku, tj. že se jednalo o věci pocházející ze zvlášť závažného zločinu, není rozhodně naplněn. Nemohl totiž předpokládat, že vozidla byla ukradena jedinou osobou. Přitom pokud by byla odcizena různými osobami, nemohlo by se o zvlášť závažný zločin jednat.
Dovolatel nesouhlasil ani s tím, že naplnil znak uvedený v §215 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákoníku, tj. že takovým činem pro jiného získal prospěch velkého rozsahu. Nevěděl totiž, že vozidla mají v souhrnu hodnotu větší než 5 milionů korun, neboť se nejednalo o vozidla nová, ale používaná, přičemž jejich hodnota byla zjišťována až znaleckým posudkem ex post. Odvolací soud jednak nemohl vycházet z předpokladu, že celkovou hodnotu vozidel mohl předvídat, jednak měl vzít v úvahu, že k naplnění tohoto znaku je třeba, aby každá z věcí měla požadovanou hodnotu.
Obviněný dále uvedl, že si je sice vědom toho, že dovolání nemůže směřovat proti skutkovým zjištěním soudu, musí však poukázat na to, že v dané věci se jedná o extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem, což je skutečnost podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jelikož nemohl mít vědomost ani nedbalostního charakteru o tom, že se jedná o kradená vozidla, je přesvědčen, že jeho jednání nemůže být kvalifikováno ani jako trestný čin podílnictví z nedbalosti v základní skutkové podstatě.
Z těchto podstatných důvodů obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudky soudů obou stupňů v celém rozsahu a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, příp. aby jej podle §265m odst. 1 tr. ř. zprostil obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednání dovolání v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která k právnímu posouzení jednání obviněného odvolacím soudem uvedla, že aby mohl být obviněný uznán vinným nedbalostním trestným činem, je třeba prokázat, že si byl vědom, že může způsobit nějaký škodlivý následek a bez přiměřených důvodů spoléhal, že jej nezpůsobí, nebo že nevěděl, že jej může způsobit, ačkoliv o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Při zkoumání zavinění pachatele ve smyslu §16 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku nestačí pouhé zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je třeba zjišťovat všechny skutečnosti, z nichž by bylo možné spolehlivě dovodit, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí. K posouzení přiměřenosti jeho důvodů je třeba přistoupit z hlediska zkušeností pachatele a ostatních okolností případu.
Pokud jde o nedbalostní zavinění, je třeba podle státní zástupkyně posuzovat, do jaké míry byla obviněným zachována míra opatrnosti, která je kritériem nedbalosti v obou jejích formách. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy, nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. Objektivní hledisko doplněné subjektivním hlediskem platí i pro vymezení nedbalosti vědomé, protože přiměřenost důvodů, na něž pachatel spoléhal, že nezpůsobí porušení nebo ohrožení zájmu, je třeba posuzovat podle toho, jak se situace jevila pachateli i vzhledem k vnějším okolnostem konkrétního případu. Vědomá nedbalost musí být dána též se zřetelem na osobu pachatele a na konkrétní okolnosti případu jím vnímané, nebo které měl alespoň možnost vnímat (subjektivní hledisko).
Státní zástupkyně dále uvedla, že soudy obou stupňů se postavily na stanovisko, že obviněný se trestného činu podílnictví z nedbalosti v základní skutkové podstatě podle §215 odst. 1 trestního zákoníku dopustil z vědomé nedbalosti, neboť si mohl být vědom původu vozidel, tedy okolnosti, že byla odcizena, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že vozidla odcizena nebyla. Mělo mu to být zřejmé z toho, že vozidla neměla registrační značky, neměla originální klíče, přičemž on sám neměl kontakt na osobu, která mu vozidla předala. Uvedené skutečnosti jsou vyjádřeny ve skutkové větě výroku rozsudku, takže je zřejmé, které důvody a okolnosti vedly soud k takovému právnímu posouzení věci. Obviněný byl schopen uvedené okolnosti vyhodnotit, neboť sám se opravou vozidel zabývá.
Podle státní zástupkyně je zřejmé, že obviněný zjištěným jednáním naplnil i znak uvedený v §215 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákoníku, tj. že takovým činem pro jiného získal prospěch velkého rozsahu. Při určení výše prospěchu získaného trestným činem podílnictví je totiž nutno vycházet z tzv. čistého prospěchu, který vyjadřuje skutečnou výši obohacení podílníka nebo jiného. Zpravidla lze vycházet z hodnoty věci nebo jiné majetkové hodnoty, s níž pachatel disponoval, avšak nelze tak činit mechanicky, přičemž podle okolností případu je nutno brát zřetel na existenci skutečností, které mohou snižovat čistý prospěch podílníka. Žádné takové skutečnosti však prospěch obviněného nesnižovaly, naopak za pronájem garáže, v níž byla ukryta kradená vozidla, ještě inkasoval finanční prostředky.
Na druhé straně však podle státní zástupkyně lze souhlasit s argumentem obviněného, že jeho zaviněním, a to ani z nedbalosti, není pokryt znak uvedený v ustanovení §215 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákoníku, tj. že odcizená vozidla pocházejí ze zvlášť závažného zločinu. Podle dostupných skutkových zjištění totiž není zřejmé, že pachatelem krádeží vozidel byla jedna osoba, byť obviněný vozidla od jedné osoby přebíral. Za důvodnou proto považovala pouze právní kvalifikaci přečinem podílnictví z nedbalosti podle §215 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákoníku.
Z těchto důvodů státní zástupkyně v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují dovolatelem uplatněné dovolací důvody.
Jak již bylo uvedeno, obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b
odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Z logiky věci je zapotřebí zmínit nejprve druhý z nich, který je procesním dovolacím důvodem obsahujícím dvě alternativy. Podle §265b odst. 1
písm. l ) tr. ř. lze totiž dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému
v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z obsahu podání je zřejmé, že tento dovolací důvod obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě, neboť tvrdil, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato alternativa by v dané věci mohla být naplněna pouze ze předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo hmotně právními vadami
v citovaném důvodu dovolání předpokládanými.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak,
že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů
a nesprávnost skutkových zjištění. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen zcela výjimečně, například tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Přestože tak dovolatel ve svém podání učinil, v daném případě se ani o takovou situaci nejednalo. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů totiž vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a také (s výhradami dále rozvedenými) s právními závěry soudů na straně druhé.
Všechny ostatní námitky obsažené v dovolání obviněného však Nejvyšší soud považoval z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za uplatněné relevantně. Jelikož je zároveň shledal důvodnými, nemohl podané dovolání odmítnout. Za této situace jeho povinností naopak bylo, aby podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, však Nejvyšší soud mohl přihlížet, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno.
Nejprve je však zapotřebí (alespoň stručně a v obecné rovině) uvést, že trestného činu podílnictví z nedbalosti podle §215 odst. 1 trestního zákoníku (kterou aplikoval soud prvního stupně) se dopustí ten, kdo ukryje nebo na sebe nebo jiného převede z nedbalosti věc nebo jinou majetkovou hodnotu nikoli malé hodnoty, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině jinou osobou, nebo jako odměna za něj.
Kvalifikované skutkové podstaty podle §215 odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku (kterou použil odvolací soud) se dopustí, kdo spáchá čin uvedený v odstavci 1 ve vztahu k věci nebo jiné majetkové hodnotě pocházející ze zvlášť závažného zločinu [písm. a)], nebo získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu [písm. b)].
Nad rámec toho, co k řešené problematice zmínila v obecné rovině ve svém vyjádření již státní zástupkyně, je třeba dodat, že objektem trestného činu podílnictví z nedbalosti je cizí majetek, a to ve vztahu k věcem nebo jiným majetkovým hodnotám získaným trestnou činností nebo jako odměna za ni. Podílnictví napomáhá tomu, aby zůstal beze změny stav vytvořený základním (hlavním) trestným činem (např. trestným činem krádeže podle §205 trestního zákoníku nebo trestným činem nepřímého úplatkářství podle §333 trestního zákoníku), na který podílnictví navazuje.
Předmětem útoku je u tohoto trestného činu věc nebo jiná majetková hodnota nikoli malé hodnoty, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině jinou osobou, nebo jako odměna za něj.
Pachatelem trestného činu podílnictví z nedbalosti je vždy osoba rozdílná od pachatele, spolupachatele i účastníka základního (hlavního) trestného činu (tzv. predikativního trestného činu).
Podle §16 odst. 1 trestního zákoníku je trestný čin spáchán z nedbalosti , jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Nedbalostní forma podílnictví se od trestného činu podílnictví podle §214 trestního zákoníku liší tím, že k trestnosti stačí nedbalost pachatele, avšak za předpokladu, že předmětem činu je věc nebo jiná majetková hodnota, která má hodnotu nikoli malou.
Při ukrytí věci (nebo jiné majetkové hodnoty) pachatel jedná tak, že ji odstraní z dosahu možného odhalení nebo zjištění u pachatele, spolupachatele, účastníka či jinde. Pachatel tím získává nad věcí (nebo jinou majetkovou hodnotou) dispoziční moc .
K naplnění zvlášť přitěžujících okolností je třeba uvést, že zvlášť závažnými zločiny jsou podle §14 odst. 3 věta za středníkem trestního zákoníku ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. Pokud jde o prospěch velkého rozsahu , vyplývá z ustanovení §138 odst. 1, 2 trestního zákoníku, že činí nejméně 5.000.000,- Kč (na jeho určení se vztahuje obdobně výkladové pravidlo pro určení výše škody). Pokud jde o zavinění k těmto okolnostem, postačuje ve smyslu §17 písm. b) trestního zákoníku nedbalost (k tomu i dalším výše uvedeným pojmům srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 1. vydání, Praha: C.H.Beck, 2009, str. 1938 a násl.).
Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním v konkrétním případě naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jenž je mu kladen za vinu, je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu druhého stupně (v tzv. skutkové větě – viz shora), případně rozvedený v jeho odůvodnění.
Z navazující tzv. právní věty výroku o vině v tomto rozsudku se podává, že soud považoval za naplněné ty znaky předmětného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný z nedbalosti ukryl věc, která byla získána trestným činem spáchaným v cizině jinou osobou a čin spáchal ve vztahu k věci pocházející ze zvlášť závažného zločinu a takovým činem získal pro jiného prospěch velkého rozsahu .
S ohledem na skutková zjištění, která učinil již soud prvního stupně (a která takřka bezezbytku převzal do výroku svého rozsudku i soud odvolací), není pochyb o tom (přes irelevantní výhrady obviněného v podaném dovolání), že zákonné znaky přečinu podílnictví z nedbalosti podle §215 odst. 1 trestního zákoníku, tedy v jeho základní skutkové podstatě, bezezbytku naplnil. Z důvodu stručnosti lze v tomto směru odkázat na správné a přesvědčivé úvahy jak soudu prvního stupně (srov. stranu 5 odůvodnění jeho rozsudku), tak státní zástupkyně v jejím vyjádření k podanému dovolání (srov. shora), a jen zdůraznit, že obviněný musel být schopen všechny okolnosti případu (způsob nabytí vozidel, jejich počet, charakter, výrobní značky, obsah a stav, způsob ukrývání, absence jejich registračních značek i originálních klíčů) náležitě vyhodnotit, neboť opravou vozidel se sám zabývá.
Odvolací soud sice toto základní zjištění nalézacího soudu nezpochybnil, současně však dospěl k závěru, že jednání obviněného je třeba kvalifikovat přísněji, tedy jako přečin podílnictví z nedbalosti podle §215 odst. 1, 3 písm. a), b) trestního zákoníku, neboť nejenže u sebe z nedbalosti ukryl předmětná motorová vozidla, která byla získána trestným činem spáchaným v cizině jinou osobou, ale (navíc) tento čin jednak spáchal ve vztahu k věci pocházející ze zvlášť závažného zločinu, jednak jím pro jiného získal prospěch velkého rozsahu. V této souvislosti k prvnímu z citovaných znaků tzv. kvalifikované skutkové podstaty uvedl, že „… vzhledem k hodnotě předmětných vozidel je nepochybné, že odcizením těchto vozidel došlo ke spáchání zvlášť závažného zločinu, když jednání toho, kdo vozidla odcizil, je třeba kvalifikovat jako zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, kdy tento trestný čin z pohledu ustanovení §14 odst. 3 tr. zákoníku je třeba považovat za zvlášť závažný zločin“ . K druhému ze zmíněných znaků tzv. kvalifikované skutkové podstaty pak uvedl, že obviněný tím, že „… vozidla ukryl pro osobu, která je odcizila, získal pro jiného prospěch velkého rozsahu“ , neboť „… vozidla měla hodnotu vyšší než 5 milionů …“ (srov. stranu 5 odůvodnění jeho rozsudku).
S takovým odůvodněním uvedené kvalifikované skutkové podstaty se Nejvyšší soud nemohl identifikovat.
Především nelze souhlasit s právním závěrem odvolacího soudu, že nedbalostním zaviněním obviněného je pokryt kvalifikovaný znak uvedený v odst. 3 písm. a) ustanovení §215 trestního zákoníku, tj. že odcizená vozidla pocházela ze zvlášť závažného zločinu. Tato otázka, stejně jako primární otázka (významná pro základní skutkovou podstatu), zda věc byla skutečně získána trestným činem či nikoliv, představuje v řízení o trestném činu podílnictví předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 15/1971-II. Sb. rozh. trest). I když z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů není zřejmé, že by se touto otázkou v uvedeném smyslu zabývaly, skutková zjištění, která učinily, nesvědčí o tom, že pachatelem krádeží všech tří vozidel byla pouze jedna osoba, byť obviněný vozidla od jediné osoby (údajného „R.“) přebíral a v garáži náležející k domu, který obývá, ukrýval. Proto výše uvedená úvaha odvolacího soudu, že tento jediný pachatel spáchal zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, je spekulativní a ve věci provedeným důkazům neodpovídá.
Stejně tak nelze přisvědčit správnosti právního závěru odvolacího soudu, že obviněný získal pro jiného (dokonce „pro osobu, která vozidla odcizila“ ) prospěch velkého rozsahu proto, že ukrývaná vozidla měla celkovou hodnotu vyšší než 5 milionů Kč, což by odůvodňovalo právní kvalifikaci jeho jednání podle odst. 3 písm. b) ustanovení §215 trestního zákoníku. Pachatel (či pachatelé) krádeží vozidel totiž získali pro sebe neoprávněný prospěch již tím, že majitelům vozidel způsobili škodu, a proto je nepředstavitelné, aby dovolatel ukrytím vozidel získal pro takového pachatele (resp. takové pachatele) další prospěch. Jakkoliv si lze představit, že i ukrytím věci získané trestným činem spáchaným jinou osobou může pachatel trestného činu podílnictví získat pro jiného prospěch (například v dané věci dovolatel tím, že by poskytl odměnu získanou od údajného „R.“ v celkové výši 650-700 Euro za pronájem garáže, v níž byla odcizená vozidla ukrývána, své manželce jako její majitelce), ve většině případů půjde při pouhém ukrývání jen o nevýrazný prospěch, neboť v takovém případě by přicházelo v úvahu od dosaženého prospěchu odečítat náklady vynaložené na ukrývání a vycházet jen z tzv. čistého prospěchu.
Vedle toho si měl soud druhého stupně uvědomit, že při ukrytí nebo převedení více věcí nebo jiných majetkových hodnot, které byly získány trestným činem spáchaným jinou osobou, nelze hodnotu jednotlivých věcí nebo jiných majetkových hodnot sčítat (nepůjde-li o hromadnou věc, která se skládá z více částí – například porcelánový jídelní servis, filatelistickou sérii známek). Takový závěr odpovídá konstantní judikatuře (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 7 Tdo 448/2006, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 26/2006, pod č. T 896).
Nejvyšší soud proto uzavírá, že z výše uvedených důvodů odvolací soud při daném skutkovém stavu věci nemohl jednání obviněného právně posoudit jako přečin podílnictví z nedbalosti podle §215 odst. 1, 3 písm. a), b) trestního zákoníku, neboť zákonné znaky této kvalifikované skutkové podstaty nejsou naplněny. Mýlí se i státní zástupkyně, která sice shledala podané dovolání obviněného částečně opodstatněným, současně však vyjádřila názor, že obviněný zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty tohoto přečinu podle odst. 3 písm. b) §215 trestního zákoníku naplnil.
Rozsudek odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak mu oprávněně vytýkal mimořádný opravný prostředek dovolatele. Proto Nejvyšší soud z jeho podnětu zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 3 To 20/2012, současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zjištěná pochybení mají totiž základ v nesprávném postupu odvolacího soudu, takže bude především na něm, aby je v průběhu dalšího řízení napravil.
Po zrušení uvedených rozhodnutí se trestní věc obviněného vrací do stadia řízení před rozhodnutím o podaných odvoláních obviněného a státního zástupce. V současné době se nejeví nezbytně nutným dokazování až dosud provedené dále doplňovat. Povinností odvolacího soudu však bude, aby ze všech hledisek, na něž v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil, znovu posoudil skutek, pro který je obviněný stíhán, a především jej bezchybně právně kvalifikoval. Přitom musí dbát ustanovení §265s odst. 1 tr. ř., podle něhož orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Je jen samozřejmé, že odůvodnění nového rozhodnutí odvolacího soudu musí odpovídat požadavkům obsaženým v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř.
Jelikož na obviněném se v okamžiku rozhodnutí dovolacího soudu vykonával trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k podanému dovolání i výrok o tomto trestu zrušil, musel v souladu s ustanovením §265 l odst. 4 tr. ř. zároveň rozhodnout o vazbě obviněného.
Z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný byl hned na počátku trestního stíhání vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. b) a c) tr. ř. (stalo se tak usnesením Okresního soudu Brno – venkov ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 3 Nt 303/2011, s počátkem vazby od 4. 7. 2011 ve 20.10 hodin) a nacházel se v ní až do rozhodnutí odvolacího soudu dne 25. 1. 2012, kdy byl převeden do výkonu trestu odnětí svobody (ten v současné době vykonává ve Vazební věznici B.). Ke dni rozhodování Nejvyššího soudu tedy měl z tohoto trestu (po započtení vazby) vykonán téměř jeden rok.
K osobě obviněného bylo zjištěno, že v minulosti byl opakovaně soudně trestán, a to i nepodmíněnými tresty odnětí svobody. Před odsouzením v této trestní věci byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 4 T 47/2009, uznán vinným pokusem trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 tr. zák. k §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu tři roky (její konec byl vymezen dnem 13. 5. 2012), k peněžitému trestu ve výměře 25.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody na 3 měsíce a k trestu propadnutí věcí. Jak si Nejvyšší soud bezprostředně před svým rozhodnutím ověřil, k případnému rozhodnutí v tom směru, že obviněný uložený podmíněný trest odnětí svobody vykoná, dosud nedošlo.
Nejvyšší soud při rozhodování o vazbě obviněného musel přihlédnout nejen ke všem těmto skutečnostem, ale musel pečlivě jak vážit důvody vazby podle §67 tr. ř., tak omezení pro vzetí obviněného do vazby vymezená v ustanovení §68 tr. ř. Současně musel brát v úvahu i právní názor, který sám v této věci vyslovil, neboť v důsledku něho bude u obviněného při novém rozhodování odvolacího soudu přicházet v úvahu maximálně právní kvalifikace jako trestného činu podílnictví z nedbalosti podle §215 odst. 1 trestního zákoníku. Za ten však lze jeho pachateli uložit trest odnětí svobody nejvíce na jeden rok, což je délka, kterou obviněný – jak již bylo shora uvedeno – téměř celou vykonal.
Za těchto okolností Nejvyšší soud podle §265 l odst. 4 tr. ř. vyslovil, že obviněný se do vazby nebere.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a