ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.645.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 645/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. června 2012 o dovolání obviněného A. Č. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 13 To 384/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 22 T 26/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 22 T 26/2011, uznal obviněného A. Č. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným, že:
„jako policista Policie ČR služebně zařazený na Krajském ředitelství P. kraje, Územním odboru P., Dopravním inspektorátu, skupině dopravních nehod, se v průběhu výkonu služby dne 11. 7. 2010 kolem 10:45 hod. dostavil na místo smrtelné dopravní nehody u obce N., při které zemřel řidič osobního automobilu zn. BMW 525 D560L, J. B., když zde do 14:45 hod. prováděl ohledání místa dopravní nehody včetně ohledání havarovaného vozidla, využil této situace a z místa dopravní nehody odcizil mobilní telefon zn. Nokia 5530 Xpress Music v hodnotě 2.600,- Kč, který následně používal pro vlastní potřebu, když o průběhu ohledání vyhotovil protokol o nehodě v silničním provozu, do kterého nezaznamenal nález předmětného mobilního telefonu na místě dopravní nehody a postupoval tak v rozporu s čl. 34 odst. 1 písm. n) a čl. 35 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 160/2009 ze dne 4. 12. 2009, kterým se upravuje postup na úseku bezpečnosti a plynulosti provozu“.
Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a podle §329 odst. 1 trestního zákoníku mu uložil trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl usnesením ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 13 To 384/2011, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. Aleše Komárka podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu (a také rozhodnutí soudu prvního stupně) spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný úvodem svého podání připomněl Ústavním soudem České republiky (dále jen „Ústavní soud“) vytýkaný restriktivní výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) a poukázal na vývoj judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v posledních letech týkající se zejména otázky extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
Takový extrémní nesoulad v dané věci dovolatel spatřoval v postupu soudu prvního stupně, který provedl v řízení důkaz výpisy o uskutečněném telekomunikačním provozu ve vztahu k několika SIM kartám podle §88a odst. 1 tr. ř. Zdůraznil, že toto ustanovení (ve znění platném a účinném v roce 2010) umožňovalo nadužívání tohoto nástroje orgány činnými v trestním řízení, což se ukázalo být v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, jak vícekrát judikoval Ústavní soud (odkázal přitom na nálezy sp. zn. Pl. ÚS 24/10 a sp. zn. Pl. ÚS 24/11).
Obviněný se domníval, že použitím procesního institutu podle §88a odst. 1 tr. ř. došlo k nepřiměřenému zásahu do práva na soukromí osob, že proporcionalita tohoto zásahu nebyla zhodnocena správně a že listinné důkazy vyplývající z výpisů o uskutečněných telekomunikačních provozech jsou založeny na procesně nepoužitelných důkazech. Pokud by jako důkaz nebyly použity právě zmiňované výpisy telekomunikačního provozu, pak by neexistoval jediný důkaz o jeho vině, neboť v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by poškozený řidič J. B. mobilní telefon u sebe ve vozidle v inkriminovanou dobu měl.
Dovolatel dále poukazoval na svědecké výpovědi K. P. (vyslechnuté v hlavním líčení) a J. Č. (vyslechnutého ve veřejném zasedání), kteří s poškozeným J. B. byli v kontaktu těsně před jeho smrtí, a domáhal se toho, aby úřední záznamy pořízené s nimi podle §158 odst. 3 písm. a) tr. ř. byly použity jako důkaz, jak to umožňuje novelizovaný trestní řád v ustanovení §158 odst. 6. I z absence takového důkazu vyvozoval, že jeho jednání nebylo prokázáno žádným z provedených důkazů.
Obviněný rovněž namítl, že odvolací soud se k jeho námitkám vyjádřil v tom smyslu, že k opatření výpisů o telekomunikačním provozu nebylo zapotřebí souhlasu soudce podle §88a odst. 1 tr. ř., ale zejména souhlasu majitele mobilního telefonu R. K., jehož souhlas si odvolací soud vyžádal (tento svědek jej udělil za podmínky, že to nenaruší jeho práva a práva jeho rodiny). Odvolací soud pak také dovodil, že jmenovaný svědek udělil souhlas konkludentně již v tom okamžiku, kdy požádal Policii České republiky (dále jen „Policie ČR“) o vypátrání svého ztraceného mobilu. S tímto postupem odvolacího soudu obviněný zásadně nesouhlasil a považoval jej za zásah do práva na soukromí všech zúčastněných osob. Tvrdil, že zmiňovaný procesní institut má sloužit především k potírání závažného organizovaného zločinu a ne k vyšetřování ztráty věci v hodnotě cca 2.500,- Kč. To považoval za nesrovnatelnou hranici přípustnosti zásahu do soukromí osob, jichž se může vyšetřování dotknout.
Dovolatel měl rovněž za to, že uvedený nedostatek – vykročení z mezí proporcionality zásahu do práv chráněných Listinou základních práv a svobod, čl. 10 odst. 3 a čl. 13 – je oním nesprávným hmotně právním posouzením ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutková zjištění soudů jsou prý založena na úkonech porušujících podstatným způsobem základní zásady trestního řízení, zejména nešetřením základních práv a svobod garantovaných ústavním pořádkem České republiky a mezinárodními dokumenty.
Vzhledem k uvedenému obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl. Ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který k otázce použitelnosti procesního institutu podle §88a tr. ř. uvedl, že se nejedná o závažný zásah do práva na soukromí. V daném případě se primárně jednalo o vypátrání mobilního telefonu, jehož majitelem byl R. K., jenž dal souhlas s vyžádáním údajů o telekomunikačním provozu. Cílem zjištění těchto údajů nebylo shromažďování jakýchkoliv údajů o obviněném, ale vypátrání mobilního telefonu neregistrovaného uživatele SIM karty, která byla vložena do mobilního telefonu deset hodin po smrtelné nehodě. Po zjištění mobilního telefonu již nebyly prováděny žádné úkony zasahující do soukromí obviněného.
Státní zástupce dále uvedl, že ochrana soukromí uživatelů telekomunikačního zařízení by měla primárně směřovat k ochraně oprávněných uživatelů a ne k ochraně osoby, ve vztahu k níž jsou objasňovány skutečnosti důležité pro trestní řízení. Společenskou nebezpečnost skutku podle jeho názoru též zvyšuje skutečnost, že se jí dopustil policista Policie ČR v souvislosti se zneužitím tragické situace po smrtelné dopravní nehodě.
Jelikož státní zástupce v napadeném rozhodnutí neshledal žádné vady, v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku,
ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např.ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil
a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Dovolatel totiž ve svém podání napadal – vedle výhrady k neoprávněnému použití výpisu o uskutečněném telekomunikačním provozu podle §88a odst. 1 tr. ř., o čemž bude zmínka v dalším textu – převážně rozsah provedeného dokazování a způsob hodnocení provedených důkazů, čímž primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění (namítal, že zjištění, že poškozený J. B. měl v den dopravní nehody mobilní telefon u sebe, není prokazatelné, nesouhlasil s tím, že jako důkaz nebyly provedeny úřední záznamy na č. l. 52 až 54 trestního spisu, ačkoliv to nově trestní řád umožňuje) a v důsledku toho se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání.
Obviněný takový extrémní nesoulad spatřoval v tom, že v trestním řízení bylo nadměrně užito důkazního prostředku, a to výpisu o uskutečněném telekomunikačním provozu podle §88a tr. ř. V této souvislosti tvrdil, že pokud by tohoto nástroje nebylo použito, pak by neexistovaly žádné důkazy o jeho vině. Skutečnost, že předmětný mobilní telefon se v inkriminovaný den nacházel u poškozeného J. B., totiž nebyla jiným důkazem prokázána.
Pokud dovolatel v této souvislosti poukazoval na to, že důkaz výpisem uskutečněných telekomunikačních provozů je procesně nepoužitelný vzhledem k tomu, že nebyl užit k odkrytí závažné kriminality a že soudy nebyla zjišťována proporcionalita takového zásahu do (jeho) práva na soukromí, je vhodné (pro úplnost) uvést, že v dané věci je podstatným to, že zmíněný důkazní prostředek byl využit pouze k ochraně vlastnického práva R. K., který sám požádal Policii ČR o vypátrání svého mobilního telefonu, nikoliv ke shromažďování jakýchkoliv údajů o obviněném. R. K. přitom dal k poskytnutí údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu svého mobilního telefonu souhlas tak, jak to předpokládá ustanovení §88a tr. ř. (zda se tak stalo konkludentně před Policií ČR nebo až výslovně při veřejném zasedání u odvolacího soudu již není podstatné, protože dodatečným výslovným souhlasem by se případná neúčinnost opatření tohoto důkazu konvalidovala).
Lze tak uzavřít, že zásah do dovolatelova práva na soukromí byl umožněn vzhledem k souhlasu uživatele telekomunikačního zařízení (R. K.) a zvolený procesní postup jednak byl v souladu s tehdy platným a účinným ustanovením §88a tr. ř., jednak nemohl odporovat nálezům Ústavního soudu, jejichž aplikace se obviněný dovolává, neboť k jejich vyhlášení došlo až následovně. Popsaný procesní postup byl v souladu i s judikatorním rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 7 To 117/2001, podle něhož pokud dá vlastník telefonu, a tedy uživatel telekomunikačního zařízení, ve smyslu §88 odst. 3 tr. ř. (po novele §88a odst. 2 tr. ř.) souhlas, aby přehled uskutečněných hovorů, včetně dalších zde uvedených informací, který je jinak předmětem telekomunikačního tajemství, byl použit jako důkaz v trestním řízení, není nutný souhlas dalšího účastníka, či účastníků telefonického hovoru.
Pro danou věc je rozhodné, že cílem popsaného zásahu byl zájem na ochraně majetku soukromých osob, přičemž zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu bylo pro daný cíl maximálně účelným prostředkem. Jinými slovy řečeno použití takového důkazního prostředku se souhlasem uživatele pro vypátrání mobilního telefonu bylo za daného stavu vhodné a – jak se posléze ukázalo – i úspěšné.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že v daném případě se nejednalo o situaci, kdy by existoval extrémní nesoulad (rozpor) mezi provedeným dokazováním a z něj vyvozenými skutkovými zjištěními. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. června 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a