ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.722.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 722/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. června 2012 o dovolání obviněného M. M., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 1. 2012, sp. zn. 4 To 648/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 2 T 155/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 2 T 155/2011, byl obviněný M. M. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil společně s obviněným T. H., tak, že
dne 27. 7. 2011 kolem 0.05 hodin v P. u křižovatky M. ulice s T. n. poblíž prodejny drogerie přistoupili zezadu k silně opilému V. K., který šel ve směru od restaurace K., obviněný T. H. jej udeřil zezadu do temene hlavy, a když poškozený upadl na zem, obviněný M. M. ho kopl do pravého boku, a poté mu jeden z obviněných vytáhl z pravé zadní kapsy u kalhot peněženku, tzv. kasírtašku, v hodnotě 200,- Kč, s částkou nejméně 3.000,- Kč, oba obvinění z místa utekli, byli pronásledování T. M., kterému pod pohrůžkou, aby o věci mlčel, jinak že od něho dostane, dal obviněný T. H. 1.000,- Kč, zbylých nejméně 1.800,- Kč si obviněný T. H. ponechal s tím, že se o ně rozdělí s obviněným M. M., oba obvinění pak byli zadrženi v osobním automobilu zn. Peugeot 406 majitele R. P., když z P. ujížděli směrem na L., při napadení utrpěl poškozený V. K. podlitiny na temeni hlavy a zátylku a odřeniny na pravém předloktí a lokti s dobou léčení v trvání sedm až deset dní.
Za tento zločin byl obviněný M. M. odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a pro jeho výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného T. H. a o náhradě škody.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 16. 1. 2012, sp. zn. 4 To 648/2011, odvolání podaná proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně obviněnými M. M. a T. H. jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný M. M. toto usnesení odvolacího soudu napadl prostřednictvím obhájce Mgr. Vlastimila Loučka s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. dovoláním. V něm nejprve uvedl, že je nevinen a v dalším obsahu dovolání rozvedl, že skutková zjištění popírají zásady spravedlivého řízení, neboť jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Za zásadní pochybení soudů obou stupňů označil, že rozhodnutí o vině opřely o výpověď svědka T. M., již považoval za nepravdivou jednak pro jeho opilost, a jednak pro rozpory, které shledával v jeho postupně uváděných verzích, z nichž citoval některé pasáže. Zpochybňoval tak věrohodnost tohoto svědka, kterého s hledem na jím měněné výpovědi nebylo možné považovat za usvědčující důkaz ve věci. Obviněný přitom zdůraznil, že ani výpověď poškozeného V. K. nemůže sloužit jako usvědčující důkaz, protože nikdy nevypověděl, že by ho někdo kopl, a že neví, kdo mu peněženku z kapsy vytáhl. Za pravdivou naproti tomu obviněný označil výpověď spoluobviněného T. H., který jakoukoli účast dovolatele na incidentu popřel. Těmito námitkami dotvrzoval, že soudy provedené hodnocení důkazů vybočuje z mezí zásady podle §2 odst. 6 tr. ř., a to do takové míry, že výsledná skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Pro ilustraci správnosti tohoto svého názoru obviněný poukázal na odbornou literaturu, z níž určité obecné části doslovně zmínil.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 1. 2012, sp. zn. 4 To 648/2011, jakož i vadné řízení mu předcházející, a poté aby sám podle §265m odst. 1 tr. ř. obviněného zprostil obžaloby v plném rozsahu, případně aby s tímto závazným právním názorem podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Lounech věc k novému projednání a rozhodnutí. Současně upozornil, že požádal předsedu senátu Okresního soudu v Lounech podle §265h odst. 3 tr. ř., aby navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který obviněný nyní na základě dovoláním napadeného rozhodnutí vykonává.
Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného doručen dne 10. 5. 2012, Nejvyššímu soudu sdělilo, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Poté zkoumal, zda argumenty obviněného lze podřadit pod jím označené dovolací důvody, neboť jen dovolání, které je opřeno o některý ze zákonem vymezených důvodů, lze podrobit věcnému přezkoumání.
Obviněný dovolání vymezil dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a se zřetelem na jeho obsah je zřejmé, že obviněný veškeré své námitky soustředil výhradně proti postupu soudů při hodnocení důkazů, a to s odkazem na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, jehož příčinu spatřuje v porušení zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v §2 odst. 6 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř.
S ohledem na to, že odvolací soud odvolání obviněného ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumal, a protože obviněný význam dovolání spatřoval v současně uvedeném dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatněn v jeho druhé alternativě. Ta je vázána na existenci okolností naplňujících tento druhý z označených dovolacích důvodů, a proto Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda dovolání bylo v souladu s ním uplatněno.
Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. na podkladě tohoto, ale ani žádného jiného dovolacího důvodu není možné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 Sb., anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/2002, příp. další).
S tímto vymezením uvedeného dovolacího důvodu koresponduje i zásada, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, a ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Průlom do uvedených principů je možný jen v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. zjištění, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005).
Za extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a právním posouzením věci, event. provedenými důkazy však nelze považovat jakýkoliv případ, kdy má dovolatel za to, že soudy hodnotily provedené důkazy jinak, než si představuje dovolatel. Jak vyplývá i z bohaté judikatury zejména Ústavního soudu, extrémní nesoulad přichází do úvahy, jen tehdy, kdy je dokazování zatíženo takovými procesními vadami a nedostatky, které znemožnily, aby výsledné závěry o vině logicky a přesvědčivě z provedených důkazů vyplynuly. Musí proto v průběhu dokazování či hodnocení důkazů nastat exces, který odporuje pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, 6 tr. ř. nebo 125 tr. ř. Jestliže však soudy důkazy provádějí s veškerou důsledností a hodnotí je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, nemůže žádný exces či libovůle nastat.
O případ extrémního nesouladu jde proto jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
Pro řádně zjištěný a objasněný skutkový stav věci (§2 odst. 5 tr. ř.) je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (srov. §125 tr. ř.).
V posuzované věci soudy prvního a druhého stupně založily svůj závěr o vině obviněného zejména na výpovědích svědka T. M. a poškozeného V. K., přičemž věrohodnost jejich výpovědí je dále částečně potvrzována i výpovědí samotného obviněného, jakkoliv ten popírá, že by čin, který mu je kladen za vinu, ve všech souvislostech spáchal. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl způsob a důvody, na základě nichž shledal věrohodnost zejména svědka T. M., a rovněž i logicky vysvětlil změny v jeho výpovědi, které dovodil ze strachu tohoto svědka z obviněného T. H. (viz str. 7 až 8 rozsudku). Skutková zjištění soudu prvního stupně, jakož i správnost aplikovaných procesních postupů a použité právní kvalifikace následně potvrdil také odvolací soud, jenž své úvahy v tomto směru v odůvodnění svého rozsudku i přes jistou stručnost vysvětlil (viz str. 6 až 7 rozsudku).
Nejvyšší soud proto konstatuje, že soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Soudy nepominuly ani obhajobu obviněného a věnovaly jí potřebnou pozornost a v dostatečné míře se s ní vypořádaly. Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění (§2 odst. 6 tr. ř.). Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna. Ze souhrnu všech řádně zajištěných, provedených a zhodnocených důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o dovolatelově vině.
Způsob, jakým soudy nižšího stupně zhodnotily provedené důkazy a na jejich podkladě vyslovily své skutkové a následně i právní závěry, nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010), a proto ani Nejvyšší soud neměl důvod o jejich správnosti pochybovat.
Za situace, kdy nebyla naplněna obecná kritéria vymezující dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný uplatnil výhrady, které nejen na uvedený, ale ani na žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. nedopadají. V takovém případě nebyl řádně uplatněn ani důvod dovolání zakotvený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Nejvyšší soud na základě shora rozvedených skutečností shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného než zákonem uvedeného dovolacího důvodu, a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Pokud obviněný v podaném dovolání rovněž oznámil, že podal soudu prvního stupně podnět k podání návrhu na přerušení výkonu trestu odnětí svobody podle §265h odst. 3 tr. ř., nebyl Nejvyššímu soudu takový návrh předsedou senátu soudu prvního stupně předložen. S ohledem na uvedený výsledek dovolacího řízení nepřicházel do úvahy ani postup podle §265o tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. června 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová