ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.967.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 967/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. srpna 2012 o dovolání obviněného mladistvého „tulipána“*), proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, soudu pro mládež, ze dne 30. 12. 2008, sp. zn. 12 Tmo 61/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové, soudu pro mládež, pod sp. zn. 2 Tm 33/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého „tulipána“ odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 2 Tm 33/2008, uznal obviněného mladistvého „tulipána“ (dále převážně jen „mladistvý“, příp. „dovolatel“) vinným, že:
„dne 22. 3. 2008 kolem 05:00 hod. v H. K. při projíždění Š. ulicí zastavili vozidlo u J. F., po kterém obviněný mladistvý „tulipán“ sedící ve vozidle požadoval zapůjčení finanční částky ve výši 50,- Kč a následně se snažil poškozenému vytrhnout z ruky peněženku, přičemž poté, co se mu to nepodařilo, společně s obviněným N. R. a obviněným mladistvým X vystoupili z vozidla a začali do poškozeného strkat, aby ho povalili na zem s úmyslem zmocnit se jeho peněženky, a protože se jim to nedařilo, obviněný mladistvý „tulipán“ zavolal na obviněného M. D., aby jim pomohl, a poté společně srazili poškozeného na zem, kdy na pokyn obviněného mladistvého „tulipána“ ho všichni drželi na zemi a přitom mu obviněný mladistvý „tulipán“ vytrhnul z ruky mobilní telefon zn. Sony Ericsson W 900i v hodnotě 10.770,- Kč a z kapsy kalhot mu odcizil peněženku v hodnotě 350,- Kč s finanční hotovostí ve výši 900,- Kč a s osobními doklady a platební kartou VISA ELECTRON“.
Takto popsané jednání soud v případě mladistvého „tulipána“ právně kvalifikoval jako provinění loupeže podle §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále je „tr. zák.“), spáchané ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a za toto provinění a za další provinění loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové jako soudu pro mládež ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. 2 Tm 5/2008, mu podle §24 odst. i) a §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 218/2003 Sb.“), §35 odst. 2 tr. zák. a §234 odst. 1 tr. zák. uložil souhrnné trestní opatření odnětí svobody ve výměře dva roky, pro jehož výkon jej podle §8 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 169/1999 Sb.“), zařadil do věznice pro mladistvé. Současně zrušil výrok o trestu, jakož i všechny výroky na tento výrok obsahově navazující z citovaného rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové. Pro úplnost lze poznamenat, že soud tímto rozsudkem současně uznal vinnými a odsoudil další tři obviněné (mladistvého X, M. D. a N. R.). Podle §228 odst. 1 tr. ř. všem čtyřem obviněným uložil povinnost, aby rukou společnou a nerozdílnou uhradili poškozenému J. F., trvale bytem H. K., Š., škodu ve výši 900,- Kč.
Proti citovanému rozhodnutí soudu prvního stupně podali odvolání obvinění mladiství „tulipán“ a X. Krajský soud v Hradci Králové, soud pro mládež, o nich rozhodl rozsudkem ze dne 30. 12. 2008, sp. zn. 12 Tmo 61/2008, tak, že v bodě I) podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání mladistvého „tulipána“ napadený rozsudek zrušil ve výroku o zařazení mladistvého do typu věznice a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově tohoto mladistvého zařadil podle §5 odst. 3 zák. č. 169/1999 Sb. do zvláštní věznice pro mladistvé; současně vyslovil, že v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. V bodě II) odvolání obviněného mladistvého X podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání již jen mladistvý „tulipán“. Učinil tak prostřednictvím obhájce JUDr. Zdeňka Kadlečka a uplatnil v něm dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
Mladistvý především namítl, že soud prvního stupně nedostatečně objasnil skutkový stav věci, že po provedeném dokazování nebyly odstraněny pochybnosti o některých okolnostech, že mu nebylo dostatečně prokázáno úmyslné spáchání provinění loupeže a že soudy měly jeho jednání v důkazní nouzi a v souladu se zásadou in dubio pro reo posoudit jako dva skutky, a to nejprve jako prostou krádež a dále jako prostý fyzický útok.
Dovolatel dále uvedl, že na jeho jednání nelze nahlížet jako na násilný útok, protože pouze sebral na zem spadlou peněženku, přičemž tato skutečnost nebyla nijak provedeným dokazováním vyvrácena. Navíc nebylo bez pochybností prokázáno, že by to byl právě on, kdo držel poškozeného na zemi a chytal jej za ruku v úmyslu zmocnit se telefonu.
Mladistvý dále tvrdil, že vzhledem k jeho nízkému věku i vzdělání nemohl rozeznat nebezpečnost svého jednání. Odmítl i závěry soudů, že jeho jednání bylo vysoce společensky nebezpečné již vzhledem k tomu, že se ho dopustil v průběhu jiného trestního řízení.
Další námitky mladistvého směřovaly do výroku o trestu. Tvrdil, že soudy dostatečně nezohlednily polehčující okolnosti na jeho straně, zejména to, že se k trestné činnosti doznal a přispěl k jejímu objasnění. Stejně tak nevzaly v úvahu jeho nízký věk 16 let), nedostatečné vzdělání a celkově nedostatečně názorově a hodnotově vyzrálou osobnost. Domníval se, že soudy pochybily, když k těmto polehčujícím okolnostem nepřihlédly z úřední povinnosti, a proto považoval nepodmíněné trestní opatření za uložené v rozporu s účelem zák. č. 218/2003 Sb.
V závěru svého podání mladistvý s ohledem na uvedené námitky navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky, soud pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“), ve smyslu §265 l tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
K výhradám uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že je považuje za zjevně neopodstatněné. Skutkovými zjištěními, které neodporují zásadám logiky, je dovolací soud vázán. Soudy nižších stupňů navíc zjistily, že mladistvý se nejprve pokoušel poškozenému vytrhnout peněženku z ruky, což se mu nepodařilo, proto poškozeného se svými kamarády napadl, společně ho povalili na zem a zmocnili se jeho peněženky. Soudy použitou právní kvalifikaci je proto třeba považovat za přiléhavou.
K námitkám uvedeným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že údajná nepřiměřenost uloženého trestu není v souladu se zvoleným dovolacím důvodem.
V závěru svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a takové rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyjádřil souhlas, aby i takové rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
První z mladistvým uplatněných důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takového vymezení je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Podstatná část námitek, které mladistvý ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemůže obstát. Jak již bylo zmíněno výše, dovolatel ve svém podání napadal primárně způsob hodnocení provedených důkazů ze strany soudů, čímž napadal správnost jimi učiněných skutkových zjištění (například namítal, že peněženku ze země pouze sebral, že nebylo prokázáno, že by poškozeného povalil na zem a držel ho tam, třebaže soudy zjistily opak, apod.) V důsledku toho se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným (konkrétně uvedl, že jeho jednání mělo být posouzeno jen jako prostá krádež a jako prostý fyzický útok). Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Lze tak shrnout, že mladistvým shora vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by uvedené výhrady mladistvého měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Lze tak uzavřít, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání jako celek odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však obviněný uplatnil relevantně v té části, v níž zpochybnil právní závěry učiněné soudy nižších stupňů, když tvrdil, že jeho jednání nenaplnilo materiální stránku provinění loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Tuto námitku však Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou.
Pojmovými znaky trestného činu posuzovaného podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 jsou kromě znaků formálních také znaky materiální. Pro spolehlivý závěr, zda se v daném případě jedná či nejedná o trestný čin, je tedy nezbytné zjišťovat vedle existence formálních znaků příslušné skutkové podstaty (tj. těch znaků, které jsou uvedeny v zákoně, tzv. typové znaky) také to, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti, a to u dospělého pachatele vyšší než nepatrný. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže rozdílně od obecné úpravy upravoval materiální stránku v ustanovení §6 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb. účinný do 31. 12. 2009 tak, že čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, není proviněním, jestliže je spáchán mladistvým a stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost je malý.
Pokud však jde o stanovení tohoto stupně, který v případě činu spáchaného mladistvým musí být vyšší než malý, platí obecné zásady vycházející z ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Proto i pro určení výše stupně společenské nebezpečnosti provinění platí, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Při úvahách o tom, zda mladistvý naplnil materiální znak uvedeného provinění, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti činu pro společnost, než je stupeň malý (§6 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že v případě mladistvých při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než malý. Citované ustanovení se tudíž uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (přiměřeně srov. č. 43/1996 Sb. rozh. trest.). Rovněž je vhodné zmínit, že při určování stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost ve smyslu §3 odst. 4 tr. zák. nepřihlíží soud jen k okolnostem, které zakládají znaky trestného činu, kterým byl mladistvý uznán vinným, nýbrž i k dalším okolnostem, které sice nejsou nutné k naplnění znaků trestného činu, které však charakterizují spáchaný skutek nebo jeho pachatele a mají vliv na jejich konkrétní společenskou nebezpečnost (srov. rozhodnutí č. 13/1973 Sb. rozh. trest.).
Je tedy zřejmé, že pro stanovení stupně společenské nebezpečnosti podle hledisek určených pro čin, jehož se dopustil mladistvý, je nutné zvažovat všechny zjištěné okolnosti předpokládané v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák., ale i okolnosti další, pokud společenskou nebezpečnost rovněž určují.
Soudy obou stupňů při posuzování materiální stránky provinění mladistvého nepochybily, neboť pečlivě zvažovaly všechny okolnosti, za kterých ke spáchání provinění loupeže došlo. Zohlednily i to, že mladistvý byl již trestně stíhán pro provinění loupeže, kterého se dopustil v červnu 2007, a že bez ohledu na tuto skutečnost se v průběhu trestního stíhání dopustil další loupeže. Musely proto brát v úvahu skutečnost, že samotné probíhající trestní řízení nemělo na mladistvého žádný výchovný, ani odstrašující dopad. Zhodnotily také to, že mladistvý útočil na osobu vysokého věku a s pomocí dalších osob, a že navíc vystupoval jako hlavní iniciátor. Nemůže být proto sporu, že jednání mladistvého naplnilo také materiální stránku posuzovaného provinění.
Dovolatel dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k naplnění tohoto dovolacího důvodu, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.
Nejvyšší soud po zvážení těchto kritérií shledal, že dovolací námitky mladistvého nejsou relevantní. Přestože lze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. napravit některé vady výroku o trestu, je striktně vymezeno, které vady to jsou. Pod žádný z dovolacích důvodů však nespadají tzv. jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. trest.).
Rozhodnutí soudů obou stupňů je proto třeba považovat ve vztahu k mladistvému „tulipánovi“ za zcela správná a odpovídající zákonu. Jednání, jehož se tento dovolatel podle zjištění obou soudů nižších instancí dopustil, bylo správně právně kvalifikováno jako provinění loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. s dalšími spoluobviněnými.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného mladistvého jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
*) byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.