ECLI:CZ:NS:2013:11.TDO.1480.2012.1
sp. zn. 11 Tdo 1480/2012-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, konaném dne 28. května 2013, o dovolání nejvyššího státního zástupce, podaném v neprospěch obviněného L. M. , proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 20. 6. 2012 sp. zn. 7 To 454/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 239/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 16. 10. 2006, sp. zn. 13 T 239/2005, byl obviněný L. M. uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §257 odst. 1, §45 odst. 1, 2 a §45a odst. 1 tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 (dvě stě) hodin.
Podle skutkových zjištění obviněný L. M. dne 26. 5. 2005 kolem 17.00 hod. na silnici ........v katastru obce V., při konfliktu s řidičem vozidla zn. Volvo .......... K. S. udeřil pěstí do levého zpětného zrcátka tohoto vozidla a zničil ho, čímž způsobil firmě ČSAD Jihotrans a. s., Pekárenská 77, České Budějovice škodu ve výši 9.667,98 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání, a to jak do výroku o vině, tak i do výroku o trestu. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 9. 2007, sp. zn. 7 To 454/2006, odvolání obviněného podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Následné dovolání obviněného odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 11 Tdo 98/2008, a to podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2152/08 bylo rozhodnuto o zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 11 Tdo 98/2008, jakož i usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2007, sp. zn. 7 To 454/2006.
Předmětnou trestní věc dále projednával Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě, který usnesením ze dne 3. 11. 2010, č. j. 7 To 454/2006-316, rozhodl podle §255 odst. 1 tr. řádu, kdy z důvodu uvedeného v §173 odst. 1 písm. b), c) tr. řádu přerušil trestní stíhání obviněného, neboť jej nelze pro těžkou chorobu postavit před soud, a to z toho důvodu, že není pro dušení chorobu, která nastala až po spáchání činu, schopen chápat smysl trestního stíhání.
Usnesením ze dne 20. 6. 2012, č. j. 7 To 454/2006-337, tentýž soud nejprve rozhodl podle §224 odst. 3 tr. řádu per analogiam o pokračování v přerušeném trestním stíhání obviněného a dále podle §257 odst. 1 písm. c) tr. řádu za použití §172 odst. 1 písm. f) tr. řádu per analogiam napadený rozsudek soudu I. stupně zrušil a trestní stíhání obviněného pro skutek popsaný v obžalobě Okresního státního zastupitelství v Jihlavě ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. ZT 338/2005, zastavil. Soud druhého stupně při odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na blíže rozvedené závěry znaleckého posudku znalce prim. MUDr. Josefa Svatoně, kterého přibral svým opatřením ze dne 15. 9. 2010 a konstatoval, že obviněný není v současné době schopen pro duševní poruchu chápat smysl trestního řízení a přitom nelze očekávat, že by mohlo dojít k pozitivní změně tohoto stavu, ale že současný zdravotní stav obviněného je dlouhodobě bez perspektivy změny k lepšímu, že obviněný jak v současnosti, tak i v době dohledné nebude způsobilý zúčastnit se soudního řízení a že takové zjištění znemožňuje konání odvolacího řízení.
Poté se odvolací soud zabýval otázkou zániku trestnosti, přičemž poukázal na to, že zánik trestnosti upravený v §65 trestního zákona, tedy v hmotně právním ustanovení, se však procesně promítá pouze do §172 odst. 1 písm. f) tr. řádu, §188 odst. 1 písm. c) tr. řádu a §226 písm. e) tr. řádu a nikoliv do ustanovení upravujících výčet rozhodnutí, která může učinit odvolací soud mimo veřejné zasedání konané o odvolání.
Uvedl, že trestní řád výslovně neřeší situaci, že k zániku trestnosti dochází z důvodu těžké choroby obviněného v době, která nastala až po vyhlášení napadeného rozsudku. Dále konstatoval, že rozhodnutí o přerušení trestního stíhání podle §173 odst. 1 písm. b) tr. řádu je rozhodnutím zatímní povahy a předpokládá se rozhodnutí ve věci samé, přičemž trestní řád v §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 obsahuje výčet těch způsobů rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, které může odvolací soud podle §265 odst. 1 písm. a) tr. řádu učinit mimo veřejného zasedání, tedy aniž by vyrozumíval a předvolával duševně nemocného obviněného. Trestní řád, jak upozorňuje odvolací soud, ale nepočítá přímo s možností rozhodnout mimo veřejné zasedání také o zrušení napadeného rozsudku za současného zastavení trestního stíhání s odkazem na §172 odst. 1 písm. f) tr. řádu z důvodu zániku trestnosti.
Odvolací soud dále konstatoval, že současná právní úprava trestního procesu neumožňuje promítnout hmotně právní ustanovení §65 trestního zákona do rozhodnutí soudu druhého stupně za stavu, kdy definitivně pominuly důvody pro trestní stíhání obviněného, jelikož vzhledem ke změnám, které nastaly po spáchání činu a váží se k jeho osobě, zanikla trestnost činu, který je mu kladen za vinu a současně z objektivních důvodů týkajících se jeho osoby, nelze konat veřejné zasedání o odvolání a dospět k ukončení věci vynesením zprošťujícího rozsudku z důvodu podle §226 písm. e) tr. řádu.
Dále uvedl, že by bylo v rozporu s procesní ekonomií a zejména se zásadou zdrženlivosti, která stanoví, že trestní věc se musí projednávat s plným šetřením základních lidských práv a svobod, nezastavit řízení jen pro nedostatek příslušné procesní úpravy trestního stíhání, které je sice přerušeno, ale fakticky stále ovlivňuje život obviněného mimo jiné tím, že neběží promlčecí lhůta, jakož i širší okolí obviněného, včetně okolí poškozeného.
V otázce přípustnosti analogie práva odvolací soud uvádí, že ji na rozdíl od hmotného práva lze v trestním právu procesním použít a je na místě ji aplikovat zejména na situace, kdy lze posuzovaný případ subsumovat pod zákonné ustanovení, které sice dopadá na případ jiný, ovšem podobný, jenž se odlišuje pouze některými drobnými nepodstatnými znaky a kdy je její použití ve svém důsledku ve prospěch obviněného. Ustanovení §257 odst. 1 písm. c) tr. řádu ve spojení s ustanovením §263 odst. 1 písm. a) tr. řádu umožňuje odvolacímu soudu, aby v neveřejném zasedání vydal konečné rozhodnutí ve věci, předpokladem kterého je vyřešení otázky, zda se skutek stal, zda jej spáchal obviněný a znaky jakého trestného činu naplňuje. Dle názoru odvolacího soudu tato procesní ustanovení umožňují odvolacímu soudu vydat rozhodnutí, které z obecného pohledu, co do své závažnosti i podmínek pro jeho vydání, je srovnatelné s rozhodnutím o zastavení trestního stíhání z důvodu zániku trestnosti činu.
Procesní analogie není v posuzovaném případě vyloučena ani z pohledu zásahu do základních práv a svobod obviněného, když naopak udržování protiprávního stavu, bránícího konečnému rozhodnutí ve věci (přerušení trestního stíhání obviněného), by mohlo být vnímáno jako rozporné s úpravou obsaženou v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dle něhož má každý právo na to, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů.
Odvolací soud se nadto postavil na stanovisko, že zastavení trestního stíhání obviněného z důvodu zániku nebezpečnosti trestného činu pro společnost, nelze považovat za odporující ani znění §1 odst. 1 trestního řádu, neboť dosavadním řízením byl trestný čin náležitě zjištěn, avšak zákonný požadavek na spravedlivé potrestání nelze v posuzovaném případě s ohledem na zjišťovanou neschopnost obviněného pochopit význam odsuzujícího rozsudku a příp. ukládané trestní sankce, dotáhnout.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka Jihlava, ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 7 To 454/2006, podal dovolání nejvyšší státní zástupce. Uvedl, že bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny zákonné předpoklady k vydání rozhodnutí o takovém způsobu ukončení jeho trestního stíhání. Odkázal přitom na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu.
Nejvyšší státní zástupce poukazuje na skutečnost, že k ukončení trestního stíhání obviněného nebylo možno přistoupit ani za použití analogie aplikovaných ustanovení trestního řádu a navíc v daném případě ani nebyl dán aplikovaný hmotně právní důvod, o který by se takový procesní postup mohl opírat. V dovolání se dále interpretuje ust. §65 trestního zákona a konstatuje se, že dle něj zánik nebezpečnosti trestného činu pro společnost může být důsledkem dvou alternativně stanovených hledisek, a to změnou situace anebo se zřetelem na osobu pachatele. Nejvyšší státní zástupce přitom zdůrazňuje, že ani druhý z uvedených alternativních důvodů zániku nebezpečnosti trestného činu na obviněného nedopadá – a to ani z pohledu relevantní judikatury, jelikož jeho obsahem je posuzování relevance změny chování obviněného po spáchání trestného činu. Splnění uvedeného zákonného předpokladu, nutného pro aplikaci §65 trestního zákona, nelze tedy dle něj spatřovat pouze v situaci, kdy není možno postavit pachatele před soud ze zdravotních důvodů, byť by se, jako v projednávaném případě, jednalo o dlouhodobý a nevratný stav. Tento dlouhodobý a nevratný stav na straně obviněného L. M. pak dle nejvyššího státního zástupce vylučoval, aby odvolací soud postupoval podle §224 odst. 3 trestního řádu per analogiam o pokračování v přerušeném trestním stíhání, pokud důvody jeho přerušení ve smyslu §173 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu, v daném případě pak pouze důvod druhý, ještě nepominuly, aniž by byla perspektiva jejich změny do budoucna reálná. Považuje přitom za zřejmé, že tímto postupem soudu byly vytvořeny pouze formální podmínky pro ukončení předmětného trestního řízení, ke kterému došlo podle §257 odst. 1 písm. c) trestního řádu, za použití §172 odst. 1 písm. f) trestního řádu per analogiam. Nejvyšší státní zástupce pro posuzovaný případ vyjadřuje stanovisko, dle něhož procesní analogie je nepřípustná, obsahuje-li trestní řád taxativní podmínky použití svých ustanovení, což dle něj platí i pro způsoby rozhodnutí v opravném řízení podle §253 a násl. trestního řádu, a to byť by k její aplikaci bylo přistoupeno z důvodů jinak akceptovatelných, tj. v souvislosti se zvažováním účelnosti trestního stíhání obviněného, stiženého nevyléčitelnou duševní chorobou, pro kterou jej nelze postavit před soud a který se nachází prakticky v setrvalém procesním postavení obviněného za stavu, že vůči němu není možno dosáhnout účelu trestního řízení ve smyslu §1 odst. 1 věta prvá trestního řádu a tím ani obsahově naplnit výkon jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Za podstatnou nejvyšší státní zástupce ale považuje okolnost nepřípustného použití výše označených ustanovení trestního řádu per analogiam, kterým došlo k pokračování trestního stíhání obviněného, a následně k zastavení jeho trestního stíhání s odkazem na §65 trestního zákona bez splnění v něm stanovených podmínek. Zdůrazňuje přitom, že v rozhodnutí odvolacího soudu došlo reálně k analogickému použití §65 trestního zákona, ačkoli je dle jeho přesvědčení analogie trestního práva – a to právě pro svoje taxativně formulované znění – zcela vyloučena.
Pokud tedy odvolací soud postupoval výše popsaným způsobem, dle dovolatele je zřejmé, že jeho usnesení trpí vadou uvedenou v ustanovení §265b odst. 1 písm. f) trestního řádu, neboť bylo rozhodnuto o zastavení stíhání obviněného, aniž byly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí.
Pro uvedené nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 7 To 454/2006, a dále zrušil i případná rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Navrhl dále, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265 l odst. 1 trestního řádu a přikázal Krajskému soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a aby uvedené rozhodnutí přijal podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) trestního řádu] vyslovil rovněž souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. c) tr. řádu, neboť napadá usnesení o zastavení řízení. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. řádu], na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1 tr. řádu) a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. řádu.
Dovolání lze dle §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu podat rovněž v případě, bylo-li rozhodnuto o zastavení trestního stíhání aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Jak bylo již konstatováno, usnesením ze dne 20. 6. 2012, č. j. 7 To 454/2006-337, Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, nejprve rozhodl podle §224 odst. 3 tr. řádu per analogiam o pokračování v trestním stíhání obviněného přerušeném dle §173 odst. 1 písm. b) a c) trestního řádu a dále podle §257 odst. 1 písm. c) tr. řádu za použití §172 odst. 1 písm. f) tr. řádu per analogiam napadený rozsudek soudu I. stupně zrušil a trestní stíhání obviněného pro skutek popsaný v obžalobě Okresního státního zastupitelství v Jihlavě ze dne 5. 10. 2005, č. j. ZT 338/2005-7, zastavil.
Dle §257 odst. 1 písm. c) trestního řádu odvolací soud trestní stíhání zastaví, shledá-li, že je tu některá z okolností, jež by odůvodňovaly zastavení trestního stíhání soudem prvního stupně ve smyslu §223 odst. 1, 2 trestního řádu. Podle těchto zákonných ustanovení soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některá z okolností uvedených v §11 odst. 1 tr. řádu, příp. soud může zastavit trestní stíhání též tehdy, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některý z důvodů uvedených v §172 odst. 2 trestního řádu.
Ustanovení §257 odst. 1 písm. c) trestního řádu v doslovném znění tedy neumožňuje odvolacímu soudu zastavit řízení z důvodu dle §172 odst. 1 písm. f) tr. řádu.
Zánik trestnosti upravený v §65 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve druhé z alternativních podmínek stanoví, že vzhledem k osobě pachatele zaniká trestnost tehdy, přestane-li být pachatel pro společnost nebezpečný v důsledku stabilnější změny svého chování, která prokáže, že z jeho strany zřejmě nehrozí opětovné spáchání podobného trestného činu a postoj pachatele k dříve jím porušeného zájmu svědčí o jeho nápravě (pachatel dokonaného trestného činu neposkytnutí pomoci bezprostředně nato poskytne pomoc za vynaložení mimořádného úsilí a za značného rizika pro sebe). V tomto smyslu interpretovala dané zákonné ustanovení teorie i judikatura. Z uvedeného plyne, že i v případě, pokud by zánik trestnosti činu spáchaného před nabytím účinnosti zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákona, byla aplikována předchozí zákonná úprava, bylo-li by to pro pachatele příznivější, u aplikace §65 zákona č. 140/1961 Sb. jako hmotně právního důvodu zastavení řízení spočívajícího ve výkladu pojmu změny chování pachatele ve smyslu duševní choroby, jež nastala po spáchání trestného činu a znemožňuje mu trvale chápat smysl trestního stíhání, by nešlo o analogii legis ustanovení trestného práva hmotného, nýbrž o jeho extenzivní interpretaci.
Na okraj argumentace dovolatele v této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že dle čl. 39 Listiny základních práv a svobod je analogie legis v trestním právu přípustná, není-li v neprospěch pachatele trestného činu (viz k tomu kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 284/12, či Pavel Šámal, Trestní zákoník a naplňování funkcí a základních zásad trestního práva hmotného. Bulletin advokacie, č. 10, 2009, s. 22).
Krajský soud tudíž v dovolání napadením rozhodnutí extenzivně vyložil obsah ustanovení §65 zákona č. 140/1961 Sb., intertemporálně ho aplikoval jako ustanovení pro pachatele příznivější, přičemž rozhodl podle §224 odst. 3 tr. řádu per analogiam o pokračování v trestním stíhání obviněného přerušeném dle §173 odst. 1 písm. b) a c) trestního řádu a dále o zastavení trestního řízení podle §257 odst. 1 písm. c) tr. řádu za použití §172 odst. 1 písm. f) tr. řádu per analogiam.
Trestní řád v §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 obsahuje výčet těch způsobů rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, které může odvolací soud podle §263 odst. 1 písm. a) tr. řádu učinit mimo veřejného zasedání, tedy aniž by vyrozumíval a předvolával duševně nemocného obviněného. Trestní řád ale nepočítá přímo s možností rozhodnout mimo veřejné zasedání také o zrušení napadeného rozsudku za současného zastavení trestního stíhání s odkazem na §172 odst. 1 písm. f) tr. řádu z důvodu zániku trestnosti zapříčiněné těžkou duševní chorobou obviněného v době, která nastala až po vyhlášení napadeného rozsudku. Z objektivních důvodů týkajících se osoby obviněného nebylo lze konat veřejné zasedání o odvolání a dospět k ukončení věci vynesením zprošťujícího rozsudku z důvodu podle §226 písm. e) tr. řádu.
Rozhodnutí o zastavení trestního stíhání se může opírat o důvody hmotně právní (např. u promlčení trestního stíhání dle §67 trestního zákona, u zániku trestní odpovědnosti u kategorií účinné lítosti a promlčení trestní odpovědnosti dle §33 a §34 trestního zákoníku), anebo procesněprávní [např. jde-li o osobu, která je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, nebo o osobu, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu, jestliže takový souhlas nebyl oprávněným orgánem dán, dle §11 odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Dle §188 odst. 1 písm. d), §224 odst. 1, §255 odst. 1, §173 odst. 1 písm. c) trestního řádu není-li obviněný pro duševní chorobu, která nastala až po spáchání činu, schopen chápat smysl trestního stíhání, soud přeruší trestní stíhání. Jde v tomto případě o procesněprávní důvod přerušení trestního řízení.
Pokud taková duševní choroba nabyla trvalé povahy, nezbývá než, a to z pohledu smyslu a účelu trestního řízení dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §1 odst. 1 trestního řádu aplikovat předmětná ustanovení analogií legis jako důvod zastavení trestního řízení, v daném případě pak §257 odst. 1 písm. c) tr. řádu a §224 odst. 1, §255 odst. 1, §173 odst. 1 písm. c) trestního řádu per analogiam.
Brojí-li dovolání v první řadě proti rozhodnutí o pokračování v trestním stíhání obviněného, Nejvyšší soud konstatuje, že oba uvedené výroky z hlediska svého účelu a smyslu představují jeden celek a v tomto smyslu je nutno interpretovat. Nejvyšší soud na tomto místě přisvědčuje soudu odvolacímu, že by bylo v rozporu s procesní ekonomií a zejména se zásadou zdrženlivosti, která stanoví, že trestní věc se musí projednávat s plným šetřením základních lidských práv a svobod, nezastavit řízení jen pro nedostatek příslušné procesní úpravy trestního stíhání, které je sice přerušeno, ale fakticky stále ovlivňuje život obviněného mimo jiné tím, že neběží promlčecí lhůta, jakož i širší okolí obviněného, včetně okolí poškozeného.
Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, tudíž při interpretaci a aplikaci předmětných ustanovení trestního řádu postupem analogie legis plně respektoval hlediska smyslu a účelu trestního řízení dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §1 odst. 1 trestního řádu. Nejvyšší soud v rámci přezkumu opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu dospěl tudíž k závěru, že postupem a rozhodnutím odvolacího soudu v předmětné věci nebyl naplněn dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu, tj. v dané věci nebylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
S ohledem na skutečnosti výše uvedené Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu předmětné dovolání Nejvyšší soud odmítl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu)
V Brně dne 28. května 2013
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman