ECLI:CZ:NS:2013:11.TDO.180.2013.1
sp. zn. 11 Tdo 180/2013-49
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 28. května 2013 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný M. B. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 7 To 330/2012, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 117/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 3 T 117/2010, byl obviněný M. B. uznán vinným pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 a odst. 3 písm. b) tr. zákona, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona, dílem samostatně a dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, a to v souběhu s pokračujícím trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zákona, za což byl podle §247 odst. 3 tr. zákona ve spojení s §35 odst. 2 tr. zákona odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a), c) tr. zákona mu byl také uložen trest propadnutí věci. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 2 T 517/2008, a dalšího rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 11. 11. 2011, sp. zn. 1 T 7/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 7 To 330/2012, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. B. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný za zásadní nesrovnalost považuje skutečnost, že smlouva na jméno J. K. byla podle jejího originálu a podle informací od společnosti Fortuna, a. s., uzavřena až dne 14. 9. 2009, ovšem neoprávněné převody na tento neexistující účet byly prováděny již ode dne 21. 8. 2009. Názor soudu, podle kterého datum uzavření smlouvy vyplnil nesprávně klient, odporuje provedenému dokazování. Obviněnému jsou tak kladeny za vinu i skutky, které nemohly být provedeny (pro neexistenci účtu), pročež je nezbytné přesné zjištění data uzavření smlouvy. Naprosto nesprávný je také názor soudu prvního stupně, podle kterého byla předmětná smlouva založena obviněným, neboť toto rovněž odporuje provedenému dokazování, především znaleckému posudku z oboru písmoznalectví. Nesouhlasil ani se závěrem soudu o jeho podobě s poškozeným J. K., jakož i s tvrzením, že mohl uzavřít předmětnou smlouvu na jméno J. K. za pomoci třetí osoby, když pro tento závěr neexistuje jediný důkaz. Soud rovněž nedostatečně přihlédl ke skutečnosti, že odsouzený P. R. je osobou s bohatou trestní minulostí a jeho výpověď obsahuje řadu zásadních rozporů, které obviněný v dovolání podrobně rozvádí. Z této výpovědi vyplynulo, že mu obviněný měl předávat čísla odcizených bankovních karet SMS zprávami a telefonními hovory. Tato tvrzení však byla vyvrácena provedenými důkazy, neboť z mobilních telefonů obviněného na mobilní telefon P. R. žádné SMS zprávy s čísly odcizených bankovních karet odeslány nebyly, což potvrzuje znalecký posudek z oboru kybernetika a výpis telefonních hovorů. Dále je v dovolání namítáno, že podle provedeného dokazování SIM karta obviněného nebyla nikdy zaměřena na místě výběru a v čase výběru finanční hotovosti. Tím je popřen názor soudů, podle kterého naopak výpisy z telefonních hovorů v některých případech potvrzují pohyb obviněného v místech, kde docházelo k převodům peněz z účtů poškozených, nebo v místech, kde byla na pobočkách společnosti Fortuna, a. s. vybírána finanční hotovost. Obviněný nesouhlasí ani se závěrem, že „v rozhodné době neměl dostatečný příjem“, když v průběhu trestního řízení prokázal předloženými listinami, že se živil poctivou prací a že jeho finanční situace byla velice dobrá. Naopak to byl odsouzený P. R., který se nacházel ve špatné finanční situaci a nebyl zaměstnán. Upozorňuje také, že soud prvního stupně neprovedl další navržené důkazy, které prokazují jeho nevinu, ať už se jednalo o výslech svědka J. K. nebo údaje od správcovské firmy z místa bydliště obviněného. Vzhledem k zmíněným pochybením se obviněný domnívá, že došlo k extrémnímu rozporu odsuzujícího rozsudku s provedenými důkazy, neboť žádný z provedených ani navrhovaných důkazů nenasvědčuje tomu, že by se dopustil skutků kladených mu za vinu. Dále dovolatel napadeným rozhodnutím vytýká, že došlo k nesprávnému určení výše škody, kterou obviněný svým jednáním měl způsobit. Součet všech způsobených škod činil dohromady 537.000,- Kč, proto byl skutek posouzen v rozsahu značné škody podle §247 odst. 3 tr. zákona. Obviněný však upozorňuje, že například dne 22. 8. 2009 v 6:22 hodin se měl pokusit převést částku 20.000,- Kč, transakce však byla zamítnuta, proto se měl následně pokusit převést částku 10.000,- Kč a 5.000,- Kč, i tyto transakce však byly zamítnuty. Soud pochybil, když tyto částky sečetl. Ve skutečnosti by prvotní vyšší částka měla konzumovat veškeré částky nižší, které se obviněný měl údajně pokusit vybrat až následně – poté, co se mu nepovedlo vybrat částku vyšší. Pokud by soud postupoval správně, byla by výsledná výše škody nižší nejméně o 40.000,- Kč, což už by odůvodňovalo použití §247 odst. 2 tr. zákona namísto §247 odst. 3 tr. zákona.
Obviněný závěrem navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 8, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že převážná část námitek uplatněnému dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídá, přičemž neshledal ani v dovolání namítaný extrémní nesoulad. Pokud jde o námitku nesprávného hmotně právního posouzení ohledně stanovení výše škody rozhodné pro použití vyšší trestní sazby, v tomto směru námitky obviněného deklarovanému dovolacímu důvodu odpovídají, neboť jimi obviněný konkrétně zpochybňuje subsumpci zjištěného skutkového stavu pod konkrétní hmotně právní ustanovení. Tuto námitku však státní zástupce považuje za zjevně neopodstatněnou. I neúspěšné pokusy o výběr částek je třeba považovat za složku jednání obviněného, jímž zamýšlel v souhrnu způsobit značnou škodu. Je přitom zřejmé, že pokud se obviněný o takové dílčí převody pokusil, přičemž k jejich uskutečnění nedošlo pouze na základě okolností nezávislých na jeho vůli (konkrétní nastavení limitu transakcí apod.), je evidentní, že i realizace takových dílčích převodů byla v jeho představě zahrnuta. Obviněný zcela zjevně chtěl uvedené transfery uskutečnit, přičemž zároveň nic nenasvědčuje tomu, že by jeho úmysl takto směřoval pouze k prvotní vyšší částce a následné zmocňování se nižších částek bylo jakýmsi již „zkonzumovaným“ prostředkem pro zmocnění se pouze prvotně uvažované vyšší částky. Úmysl obviněného tak dle názoru státního zástupce směřoval ke způsobení škody ve výši rovnající se souhrnu všech zadaných bezhotovostních operací. Proto státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněný tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
Jak se podává z výše rozvedeného obsahu dovolání, obviněný námitky sice opírá o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s ohledem na obecné konstatování shora je však v posuzované věci zřejmé, že jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod v zásadě nelze podřadit. Ve skutečnosti téměř všechny vznesené námitky (s výjimkou níže uvedenou), primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění, čímž míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení. Obviněný brojí proti hodnocení důkazů, rozsahu dokazování a postupu soudu prvního stupně při provádění důkazů, čímž ovšem uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, a to např. že smlouva o zřízení účtu na jméno J. K. byla uzavřena až dne 14. 9. 2009 a nebyla založena obviněným, že obviněný nebyl ve špatné, nýbrž v dobré finanční situaci, neposílal SMS zprávy s čísly odcizených bankovních karet odsouzenému P. R. a že jeho SIM karta nebyla zaměřena v místě a čase výběru finančních hotovostí. Tím vším se však obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění nalézacího soudu a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku v tom smyslu, že se nejedná o jím spáchaný trestný čin. Ze stejného důvodu se Nejvyšší soud nemohl zabývat ani námitkami, v nichž obviněný podrobně rozebírá skutečnosti uvedené ve znaleckých posudcích a výpovědích svědků, neboť jsou opět zaměřeny pouze do roviny procesně právní, a to konkrétně vůči hodnocení vykonaných důkazů. Z uvedeného vyplývá, že těmito námitkami obviněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nemohl naplnit.
Obviněný je dále přesvědčen, že rozhodnutí soudů nižších stupňů je zatíženo extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. V řízení o dovolání lze do skutkových zjištění zasahovat jen ve výjimečných případech, kdy je zjevná existence extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). V daném případě Nejvyšší soud neshledal namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku.
Obviněný shledává extrémní rozpor v tom, že ze svědecké výpovědi M. P., z originálu smlouvy o zřízení účtu na jméno J. K. a z informací od společnosti Fortuna, a. s., vyplynulo, že předmětná smlouva byla zřízena až dne 14. 9. 2009, zatímco neoprávněné převody na tento účet byly prováděny už ode dne 21. 8. 2009. Spornou otázkou ohledně data vzniku účtu na jméno J. K. se zabýval též odvolací soud, který doplnil dokazování zprávou od uvedené sázkové kanceláře. Z ní vyplynulo, že bez uzavřené smlouvy o zřízení účtu by účet neexistoval a nemohly by na něm probíhat jakékoli transakce. Z vyjádření společnosti Fortuna, a. s., jakož i z výslechu jejich zaměstnanců a záznamů telekomunikačního provozu přitom vyšlo najevo, že transakce na předmětném účtu probíhaly již ode dne 21. 8. 2009 – účet tedy zjevně již tehdy existoval – a jedinou osobou, která s účtem mohla disponovat, byl obviněný. Tomuto tvrzení nasvědčuje skutečnost, že při domovní prohlídce, provedené dne 12. 2. 2010 v bytě obviněného, byl nalezen mobilní telefon, v němž byla používána i SIM karta s telefonním číslem ..., tedy tím číslem, jež bylo uvedeno ve smlouvě o zřízení účtu u společnosti Fortuna, a. s. Podle dovolatele není možné z provedeného dokazování učinit ani závěr o tom, že založil předmětnou smlouvu o zřízení účtu, není ani jediný důkaz pro podporu tvrzení, že by k tomu obviněný využil pomoci třetí osoby; nelze ani usuzovat na podobu mezi poškozeným J. K. a obviněným. Uvedená otázka již byla přesvědčivě vyřešena soudem prvního stupně a potvrzena soudem odvolacím. Není úlohou Nejvyššího soudu, aby vystupoval jako „třetí přezkumná instance“ skutkového stavu. Bylo by popřením zásady volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), kdyby dovolací soud zpochybňoval dosavadní skutková zjištění a prověřoval správnost hodnocení důkazů, provedených soudy nižších stupňů, když soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě uvedl, proč dospěl k uvedeným skutkovým zjištěním. Zejména se vypořádal se znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, když uvedl, že obviněný k podpisu smlouvy spíše využil pomoci třetí osoby (ostatně stejně tak činil při odcizování bankovních karet), dále zjistil, že z důvodu nesouladu podoby klienta s fotografií v osobním dokladu nikdy nedošlo k odmítnutí klienta, na čemž se mohla jistě podepsat i rychlost a četnost kontrol, a tudíž i únava a nepřesnost zaměstnanců společnosti Fortuna, a. s. Nabízí-li dále dovolatel vlastní hodnocení své finanční situace v rozhodné době, Nejvyšší soud k tomu ve shodě s výše již uvedeným dodává, že ani taková námitka není způsobilá k dovolacímu přezkumu, ledaže by soudy v předchozím řízení hodnotily důkazy v rozporu se zásadami spravedlivého procesu vyplývajících z požadavku obsaženého v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo, neboť soud prvního stupně i k objasnění této otázky provedl dostatečné množství důkazů, které ve svém rozhodnutí zohlednil a přesvědčivým způsobem se s nimi vypořádal. Jednalo se zejména o svědecké výpovědi P. J. a S. N., přičemž nebylo možno přehlédnout ani zjištění o dluzích obviněného na výživném, pro jehož neplacení byl opakovaně odsouzen. Z žádných důkazů nevyplývá důvodnost tvrzení obviněného o své dobré finanční situaci. Je nutno zdůraznit, že obdobné námitky byly podstatou obhajoby obviněného v průběhu celého trestního řízení, soudy jim věnovaly patřičnou pozornost a náležitě se s nimi vypořádaly. Nejvyšší soud se plně ztotožňuje s jejich závěry, a proto odkazuje zejména na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, který podrobně rozvedl skutečnosti, na základě kterých pak dospěl k závěru o vině obviněného.
Jestliže obviněný namítá, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, Nejvyšší soud k tomu dodává, že ve shodě s judikaturou Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03) obecný soud není povinen provést všechny navržené důkazy, ale musí o vznesených návrzích rozhodnout. Pokud jim nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V přezkoumávaném případě nalézací soud důkazní návrhy obviněného zamítl a v odůvodnění svého rozhodnutí řádným a přesvědčivým způsobem vyložil, z jakých důvodů je neprovedl. Nejvyšší soud tak ani tomuto postupu nemůže nic vytknout.
Poslední dovolací námitkou je tvrzení, že soudy nesprávné určily celkovou výši škody způsobené posuzovanou trestnou činností. Dovolatel soudům vytýká, že v případě pokusů o převod peněžních prostředků z účtu poškozených do celkové výše škody chybně započetly i nižší peněžní částky, které se obviněný opakovaně pokoušel převést poté, co se mu nepovedlo převést částku vyšší s tím, že tyto nižší částky jsou již „konzumovány“ pokusem o výběr částky vyšší. Na základě toho by pak celkově způsobená škoda nedosahovala potřebné výše z hlediska naplnění znaku značné škody podle §247 odst. 3 tr. zákona, a skutek by tak měl být kvalifikován pouze podle §247 odst. 2 tr. zákona.
Nejvyšší soud k tomu uvádí, že jde o námitku hmotně právní povahy, neboť obviněný vytýká soudům nesprávný postup při stanovení výše způsobené škody, a tedy tato námitka je sice podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem je zjevně neopodstatněná.
Obviněný se totiž nedůvodně domáhá toho, aby při stanovení celkové výše škody nebylo přihlíženo k částkám, které se svým dalším opakovaným jednáním pokoušel převést jednak poté, kdy se mu nejen nepovedlo převést vyšší peněžní částky, jednak i případy, kdy se mu popsaným jednáním podařilo převést různě vysoké částky, a teprve poté už nedošlo k převodu další částky peněz. Je přitom evidentní, že obviněný usiloval o převod co nejvyšších peněžních částek z účtu jednotlivých poškozených na účty, se kterými pak disponoval, o čemž svědčí bezpočet opakovaně zadávaných příkazů k převodům peněz jak ve velice krátkých časových intervalech (např. v rámci 1 minuty), tak i v delších časových odstupech (zejména v řádu několika hodin). Jeho úmysl směřoval k přisvojení peněžních částek ke škodě jednotlivých poškozených, přičemž jejich celková výše představuje 537.400,- Kč. Jeho záměr byl úspěšně realizován do výše 163.000,- Kč a k převodu dalších peněžních prostředků ke škodě poškozených z důvodů na něm nezávislých (zejména když ze strany poškozených došlo k blokaci účtu, či byl vyčerpán povolený limit převodu) nedošlo v rozsahu 374.400,- Kč. Jeho úmysl tak směřoval ke způsobení značné škody (tj. škody činící nejméně 500.000,- Kč - viz §138 odst. 1 tr. zákoníku). Za těchto okolností jím spáchaného trestného činu namítaná „konzumpce“ nepřichází v úvahu.
Nad rámec výše uvedeného, s ohledem na rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu ve smyslu ustanovení §265i odst. 3 tr. ř., když dovolatel v tomto ohledu nic nevytýká, je ovšem nutno připomenout, že soudy tuto stránku trestné činnosti obviněného neposoudily zcela v souladu se zákonem, neboť správně měly toto jednání obviněného posoudit nikoliv jako pokračující trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona, nýbrž jako pokus tohoto trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zákona k §247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona (srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 15/1996 Sb. rozh. tr.). Jinak řečeno, obviněný měl být uznán vinným stejným trestným činem a se stejnou trestní sazbou trestu odnětí svobody. I pokud by v rámci podaného dovolání se obviněný domáhal tohoto upřesnění právní kvalifikace, tak by to evidentně nemohlo mít zásadní význam pro jeho postavení.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. B. v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. května 2013
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík